DOBELHAT SE NA MOST MEZI NEBEM A ZEMÍ

Slzičko Panny Marie, co vše vyvažuješ svojí

čistotou a ostře těžkou krůpějí! – díky, díky,

i mé srdce žene do květu, a vítr svatodušní

unáší všechny vůně daleko, daleko z této země…

JAKUB DEML

Výtvarnice, básnířka a prozaička Gertruda Gruberová–Gœpfertová se narodila 16. dubna v roce 1924 v Janštýně u Jihlavy a ulehla do věčného spánku sedmi barev duhy až 30. července 2014 na selhání srdce v Rosenheimu. Do tercie studovala na pražském gymnáziu Elišky Krásnohorské, od kvarty na Klvaňově gymnáziu v Kyjově, kde také maturovala. Poslední válečný rok pracovala v kyjovské sklárně; v letech 1946–1949 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (u F. Tichého a A. Strnadela). S Marií R. Junovou a J. Demlem spolupracovala na vydávání publikací tasovského nakladatelství. V tiskárně Orell–Fussli v Curychu absolvovala litografickou praxi, v letech 1949–1952 navštěvovala pařížskou státní akademii (École Nationale Supérieure des Beaux–Arts). V roce 1953 se (nakonec sedmičlenná) rodina stěhuje do Mnichova, kde její manžel dostal příležitost pracovat na vlnách kreativní stanice RFE (Rádio Svobodná Evropa). Od roku 1979 žila v bavorském Rosenheimu. Přispívala do brněnského Rozkvětu, Studentského časopisu, Jitra, Akordu aj. Její básně, články, překlady a kresby jsou roztroušeny po exilových časopisech a revuích (Rozmluvy, Nový život, Proměny, Svědectví, Aréna aj.). První samostatnou výstavu měla ve Velkém Meziříčí (1942), později především v Paříži, Mnichově a jinde. Básnické sbírky Hejno stehlíků (1966) a Ohňostroj marnosti (1975); prózy z mládí Choroš (2002); dva obsáhlé svazky německy psaných a ilustrovaných Hornobavorských vesnických skic, lyrická próza Der Inn (řeka).

MILOŠ DOLEŽAL: NARODILA JSTE SE NA VYSOČINĚ, ALE PODSTATNOU ČÁST MLÁDÍ PROŽILA V KYJOVĚ. BYLO VAŠE RANÉ PSANÍ OVLIVNĚNO MÍSTEM DOMOVA?

Moje první próza byla inspirovaná právě životem na Slovácku. Popsala jsem trhy v Kyjově. Náhodou jsem šla kolem kyjovského knihkupectví a viděla, že existuje Studentský časopis, vydávaný u Borového. Nevím, jak mě to vůbec napadlo, ale honem honem jsem ten svůj článeček o kyjovském trhu poslala do redakce časopisu. Tehdejší pan redaktor Antonín Řeřábek byl tak nadšen „tou prózou“, jak to nazval, že dokonce už po uzávěrce rozházel sazbu a můj článeček tam vecpal. A dostal dokonce odměnu jako nejlepší próza čísla, čímž jsem se najednou stala „známou pisatelkou“.

POVZBUDILO VÁS TO NATOLIK, ŽE JSTE SE PSANÍ ZAČALA VĚNOVAT INTENZIVNĚJI?

To ne, sklon psát jsem měla odjakživa. Už na obecné škole jsem napsala do dětské přílohy Národní politiky „Racci na Vltavě“. Pořád jsem něco pozorovala a svádělo mě o tom napsat. My všichni jsme psávali do studentských časopisů, do Jitra a jičínského časopisu Práce. Ale napsat do Akordu, to už byla opravdová literární činnost, tam psali lidé starší, váženější a schopnější.

POSTUPNĚ JSTE PRONIKLA DO CELÉHO OKRUHU STUDENTSKÉHO ČASOPISU A NA KONCI TŘICÁTÝCH LET SI VÁS VŠIML TAKÉ JAN ČEP…

Čep přijel do Kyjova na pozvání tamního profesora náboženství, který mu ukázal v časopisech mé příspěvky. Byl velmi překvapený, jak mladá holka může něco takového napsat, a velmi mě chválil. Seznámili jsme se a začali si psát.

JAK SI NA JANA ČEPA VZPOMÍNÁTE?

Jako na člověka plachého, a tak trochu nerozhodného, ale snad jednoho z mála, nebo dokonce jediného člověka, se kterým jsem mohla mluvit do úplně nejhlubší hloubky, probírat věci tak, jak je člověk cítí a jak si je téměř nikdy netroufá vyslovit.

NARAZILI JSTE I NA NÁBOŽENSKÁ TÉMATA?

Jistě, s Čepem to nebylo jinak vůbec možné. Tehdy jsem křesťankou sice byla, ale náboženský život v rodině jsem nezažila. Ovšem svojí mamičce vděčím za to, že mě odmalička vedla k víře. Říkala mi, že Bůh je všude. A naučila mě modlit se otčenáš. Ačkoli sama do kostela zašla jen občas, víru dovedla předat.

BYL TO JAN ČEP, KTERÝ NA VÁS UPOZORNIL JANA ZAHRADNÍČKA, A VY JSTE PAK PUBLIKOVALA NĚKOLIK PRÓZ V AKORDU…

Setkání s Janem Zahradníčkem bylo mnohem lehčí než s Čepem. Zahradníček se dovedl velice volně a svobodně vyjadřovat, měl ohromný smysl pro humor. Dovedl se smát svým kolegům, ne se jim vysmívat, ale briskně a velice přesně je posoudit, co jsou zač.

V TÉ DOBĚ JSTE PSALA TAKÉ POEZII?

Tehdy ne, jenom lyrické prózy. Moji přátelé, jako Zahradníček a Čep, ve mně viděli jen možnou prozaičku. Ale já v sobě měla malířku.

PROTO TEDY JSTE ŠLA PO VÁLCE STUDOVAT UMĚLECKOPRŮMYSLOVOU ŠKOLU…

To byla jen jedna z možností. Ale potom jsem byla docela ráda, protože zajímaví malíři byli právě na této škole. Ti z akademie mě moc nelákali. Vstoupila jsem k Františku Tichému. Měla jsem kliku, poněvadž on nepřijal každého.

KDYŽ POHLÍŽÍME NA VAŠE KOŘENY UMĚLECKÉ I LIDSKÉ, NELZE POMINOUT VAŠI ZKUŠENOST S ČESKÝM VENKOVEM. JEDNAK JSTE SE S RODIČI STĚHOVALI PO SKLÁRNÁCH A JEDNAK JSTE JEZDILA ZA SVÝMI PRARODIČI NA ČESKOMORAVSKOU VYSOČINU. CO PRO VÁS PŘEDVÁLEČNÝ ČESKÝ VENKOV ZNAMENAL A DODNEŠKA ZNAMENÁ?

Velkou možnost styku s přírodou. Já jsem většinu času trávila ne mezi lidmi, nýbrž sama. A stýkala se s rostlinami a se zvířaty.

V NĚKOLIKA SVÝCH PROZAICKÝCH VZPOMÍNKÁCH SE VRACÍTE KE SVÉMU DĚDEČKOVI. BYL PRO VÁS ZŘEJMĚ DOST PODSTATNÁ OSOBNOST.

To ano. Děda byl patriarcha. Svůj dům a zahradu vytvořil k obrazu svému a taky je miloval. Věděl, co potřebuje pole, co zahrada a také co v tom smyslu člověk. A kdybyste viděl, co na té jeho louce kvetlo a vonělo, a slzičky, a včely, to všecko měl a to všecko fungovalo. A teď se na to musí přečíst kila knih a ještě se to moc nedaří aplikovat v reálném způsobu soužití s přírodou.

VE ČTYŘICÁTÝCH LETECH JSTE TAKÉ POZNALA JAKUBA DEMLA, KNĚZE A BÁSNÍKA, A POZDĚJI S NÍM SPOLUPRACOVALA. JAK JSTE SE SETKÁVALA S TOUTO OBDIVUHODNOU OSOBNOSTÍ?

Poprvé jsem ho uviděla, když přednášel na Habáňových akademických týdnech. Tehdy jsem si představovala, že uvidím něžného lyrika, a on přednášel o smrti Pavly Kytlicové; byli jsme z toho všichni pořádně utýraní. To není jen tak sledovat někoho, kdo mluví o umírání milované osoby. A velice mě překvapil tím, jak vypadal, moje představa o něm byla úplně jiná.

A JAK VYPADAL?

No – trochu jako sedlák, ale jako velice překvapující a inteligentní sedlák. Měl velké tlapy a kulatou hlavičku nasazenou na těle. Jako starý výměnkář, který je ale při síle jak bouře, víte? Já jsem si nedávno četla různé české autory a říkala si, to je taková sláma a plevy… ke komu bych se tak vrátila? A napadl mě Deml. I když někdy říká nesmysly nebo když se s někým hádá a člověk si myslí, to si mohl odpustit, pořád to má hlavu a patu a pořád je to pravda; u něho. Potom mě pozvali do Tasova, a tak jsem tam dvakrát (možná víckrát) byla asi měsíc na návštěvě.

JAKÉ TO BYLO V TASOVĚ, V BLÍZKOSTI „PANA RADY“?

My jsme se bavili, jako se baví lidi na venkově. Něco konkrétního spolu dělají. Řekli jsme si třeba – teď půjdeme na houby, protože pan rada chodil rád a já vášnivě. Tehdy ještě nebyly lesy tak poničené jako teď a opravdu něco rostlo, nejen v lesích, ale na mezích, cestou a na pasekách, všude. Cestou jsme si samozřejmě vykládali o všem možném, o Kateřině Emmerichové, o Čepovi… Nebylo to jen formální literární setkání, povídali jsme si dost do hloubky. Říkal mi: „Jste jako lesní víla, vidíte pod zem.“ Já totiž opravdu ohromně dovedla hledat a nacházet houby. Jak byla země trochu vyvýšená, tak jsem věděla – tady je hříbek nebo lišky. To moje spojení se zemí a s přírodou, to obdivoval.

MŮŽETE POPSAT VÁŠ DEN V TASOVĚ?

Buďto jsem se dala sama na cestu do kraje a hledala náměty, třeba venkovské úly v sousední vsi, anebo jsem pracovala na úkolu od Strnadela z UMPRUM: nakreslit nebo namalovat český betlém. Ale radši jsem malovala to, co jsem viděla, a byla s panem radou. Potom pan rada psal, a tak jsem mu taky někdy něco vykládala, třeba co se mi zdálo, to rád poslouchal. A když se v knihovně modlil breviář, kreslila jsem ho. Vznikl z toho portrét a mnoho mých známých a přátel říkalo, že je to Demlův nejlepší. Vůbec se nechci holedbat, ale je to opravdu dost výstižné.

JAK SE VÁM KRESLILA JEHO TVÁŘ?

Beze všech obtíží, naprosto spontánně, nic jsem nemazala ani neopravovala, a jestli se nemýlím, portrét byl hotový za jedno sezení u breviáře. Bohužel jsem ho tehdy velice špatně zafixovala, takže se dost setřel. Pan rada se velice těšil, že může něco darovat svým dobrodincům, továrníkům Vítězovým z Prostějova. Psávala jsem domů a jednou k tomu pan rada připsal: tak já už jsem uhlím a Róza už je v oleji (namalovala jsem taky olejem portrét Marie Rózy Junové).

POBÝVALA JSTE V BLÍZKOSTI „PANA RADY“ – MŮŽETE ŘÍCT, ZDA SE ZTOTOŽŇOVAL SE SVÝMI TEXTY?

Naprosto. Byl z vynikajících postav, u kterých projev se životem naprosto souvisí. A spíš byl psavec než vypravěč. Ale když už se pustil do vyprávění, bylo to kompletní vystoupení. Začal někoho imitovat, napodoboval hlas, gesta a dostal se do takové ráže, že se všichni váleli smíchy, jak třeba napodoboval komunistické hodnostáře.

TAKÉ VY JSTE V TASOVĚ ZANECHALA VIDITELNOU STOPU. NĚKOLIK KNIH Z TASOVSKÉ OFICÍNY JSTE ILUSTROVALA, DOKONCE I DEMLOVU „MOJI PŘÁTELÉ“.

Ano, to mi uložila Róza Junová, pan rada to uznal, a tak v Tasově Moji přátelé vyšli. Reprintem v exilu vydal Alexander Tomský.

PRO VÁS TO MUSELA BÝT POCTA ILUSTROVAT JAKO STUDENTKA UMPRUM KNÍŽKU VELKÉMU BÁSNÍKOVI.

Ale mě to nijak nerozházelo. Jistě to byla pocta, ale vidím to až teď dodatečně. Já tehdy všecko brala jako samozřejmost.

JAKÉ BYLO VAŠE PRVNÍ SETKÁNÍ S VÝTVARNÝM UMĚNÍM?

Velmi brzké. Můj tatíček býval úředníkem nebo správcem skláren. Nejdřív pracoval ve sklárnách, kde se nevyrábělo sklo užitkové, nýbrž umělecké. Jedna z věcí, která mě okouzlila nejdřív, byla ohromná krabice se žlábky, v nichž byly položené hranoly různých skel, vzorky, jaké sklo se dá udělat. Nedovedu vám vylíčit, co tam bylo za kouzelné kusy skla. Všech barev, matné sklo úplně průhledné, zářící jako rubín nebo mramorované do zelena jako smaragd. Nedovedu to vůbec pojmenovat, protože to nemá ani v kamenech obdoby. A potom mi můj tatíček jako úplně malé holce věnoval krásnou krabici barevných tužek značky Koh–i–noor. Tím vyostřil můj zájem o barvy od té doby jsem je hodně rozlišovala a nějak s nimi spolucítila, poněvadž barva je pro člověka vizuálního tím, čím hudba pro auditivního. Tatíček taky miloval ruční papír, takže už jako předškolní dítě jsem přišla do styku s materiálem, s nímž zacházejí umělci. V těch sklárnách, kde vyráběli luxusní sklo, dělal návrhy na vázy a bonboniéry nebo všelijaké předměty používané v domácnostech jenom k vystavení ve vitríně – užitkový smysl neměly celkem žádný. Někdy seděl doma nad albem, navrhoval tyhle věci a já stála před ním a koukala úplně uhranutá. Věděla jsem už jako malá holka, že chci být malířkou. Psaní přišlo jako druhá možnost, ale malování bylo odmalička.

JAK JSTE VNÍMALA VÁLEČNÉ HRŮZY A POVÁLEČNÉ ÚČTOVÁNÍ?

Vzpomínám si na jednu válečnou situaci: seděli jsme na hliněném jílovitém náspu blízko Hradiska a pozorovali krvavý západ slunce… Nejnaléhavěji si vybavuji Zahradníčkovo apokalyptické vidění budoucnosti, neutěšených vyhlídek (vůbec ne těšení na to „až to skončí“), nejspíš tam byl Čep, Vodička, snad i někdo z olomouckých známých, asi pět mužů, a mne jejich závěry a tušení ochromovaly; sotva si uvědomovali, vírou silní a životem otužení, jak jejich rozmluva působí na roztřesenou holku, která si málem zoufá nad svou zbytečností v obludném světě. Už za totálního nasazení ve sklárně mě znepokojovaly řeči kolegů. Později závodní milice se zbraněmi v rukou. Odsun Němců, vinných i nevinných, brutalita bez rozlišování. Podivné reakce v tisku. Především jsem se děsila všeobecného poblouznění, útěku do světa chimér a hesel. Ráj na zemi! Jako by bolest a smrt neprovázely život neoddělitelně, jako by utrpení bylo vyhladitelné, a ne očistné. Bála jsem se, že budeme násilím manipulováni a vyháněni ze světa závratných výšek a tajemných hloubek na ploché organizační pole.

PO KOMUNISTICKÉM PUČI V ÚNORU 1948 SE PRO VÁS STALA SITUACE DOMA ASI NEBEZPEČNOU – ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ SE VÁM PODAŘILO EMIGROVAT?

Jednak měl můj manžel strach, poněvadž se jako aktivní katolík angažoval v různých organizacích. Měl oprávněné obavy, že ho zatknou a odsoudí. Proto pořád naléhal, abychom uprchli; mně se z domova nechtělo. Pamatuji se, když skončily první svobodné volby, jak se tomu říkalo, a když jsme se dozvěděli výsledky, tak jsem si lehla v pokoji a celou noc brečela. Pokusili jsme se uprchnout přes Bratislavu, ale to se nám nepodařilo.

Manžel našel řešení – ty si požádáš o prázdninách o stipendium do zahraničí a pak uvidíme, co dál. Dělali jsme u profesora Strnadela klauzury, jednou to byly návrhy na krabičky od sirek. A mě tak nadchly, že jsem udělala místo jednoho pět velice živých a barevných. Na konci školního roku se na klauzury chodil dívat zástupce ministerstva průmyslu, který mým návrhům propůjčil cenu ministerstva. Manžel mě tehdy přesvědčil, že bych si tam měla požádat o prázdninové stipendium do zahraničí. Chtíc nechtíc jsem tam šla, bloumala po chodbě a nevěděla, do které kanceláře vlastně mám zajít. A najednou jde proti mně nějaký pán a říká – prosím vás, co vy tady děláte? Byl to ten úředník ministerstva průmyslu, který mi udělil cenu.

ON SI VÁS PAMATOVAL?

Ano. Řekla jsem, že bych chtěla stipendium do Švýcar, do tiskárny, kde pracují s litografií. On nato – tak pojďte se mnou, já to zařídím. A zařídil.

TO BYL ROK 1949?

Ano, jaro 1949. Legálně a s jedním poloprázdným kufrem, poněvadž jsem si netroufala s sebou vzít víc, abych nebyla nápadná, jsem vyjížděla do Švýcar. A s manželem jsme měli dohodnuto, že se vrátím. Ale domluvili jsme si heslo, až si budeme telefonovat, že kdyby bylo zle, přece jenom zůstanu venku a on se pokusí přejít přes hranice.

PO ŠVÝCARSKÉ ANABÁZI JSTE JELA DO PAŘÍŽE. Z JAKÉHO DŮVODU?

Nakonec jsem musela ze Švýcar odjet, ti tehdy povolení k pobytu neprodlužovali. Vymyslela jsem, že odjedu do Paříže jako studentka a že tam požádám o povolení k pobytu. V Paříži jsem hned mastila na státní akademii se svými pracemi. A jaká jsem tehdy byla – nic moc jsem nepromýšlela a vrazila do nějakých dveří, kde byly ateliéry. Před každým seděl portýr a já ho přesvědčila, že chci ukázat své kresby. Přišel profesor a tvářil se kysele, protože byl zvyklý na slečny uchazečky, které mu ukazují své mazanice. Musela jsem své desky otevřít hned za dveřmi na zemi, aby vyhazov byl snadný. Ale práce ho dokázaly oslovit a líbit se mu. Vzápětí jsem se dozvěděla, že jsem vpadla do ateliéru Nicolase Unterstellera, ředitele École Nationale Supérieure des Beaux–Arts. Tam jsem potom několik roků zůstala. Mému manželovi se s pomocí Zdeňka Rotrekla podařilo tajně přejít přes hranice.

JAK SE VÁM DAŘILO PŘES TESKNOTU A EXISTENČNÍ STAROSTI ZAKOTVIT V PAŘÍŽI?

Když jsem se setkala s manželem, hledali jsme možnosti společného bydlení. On se za mnou do ložnice v klášteře samozřejmě přistěhovat nemohl. Podařilo se nám najít pokoj v podnájmu na bulváru Raspail, u madame Demoulin, která pronajímala pokoje studentům. Měla tam Alžířana, Žida a jeden volný pokoj, který nám pronajala. Umyvadlo a toaleta byly pro všechny společné. Tam jsem viděla, co je to Avar, co je to lakomec, poněvadž tato paní počítala večer ve svém obývacím pokoji zlaťáky a pouštěla je do punčochy. Jakmile se nám narodil synek, našli jsme si byt ve studentských domovech. To byly bývalé bordely, které zařídili v Paříži Němci a Francouzi je zkonfiskovali a udělali z nich studentské domovy. Na pronajmutí normálního bytu jste musel mít peníze na kauci a velké peníze na nájem. Mému manželovi se sice podařilo z továrenského dělníka ve firmě na barvy Lefranc přejít k firmě, kde dělal pokladního (ovládal ledacos a řeči), ale přesto jeho gáže nestačila na kauci nebo drahé nájemné, tak jsme to tak tak klepali. Byť naše soukromí bylo neutěšené, Paříž nabízela své poklady, životní styl, kavárny, trhy, obrazárny, parky, muzea – záhy jsem k ní přilnula a odchod z ní byl přetěžký. Nový exil!

V PAŘÍŽI ŽIL PO SVÉM ODCHODU Z ČECH I JAN ČEP. STÝKALI JSTE SE?

Velmi intenzivně… My jsme všichni byli nešťastní, každý svým způsobem.

ČEP ASI DVOJNÁSOBNĚ.

Čep víc. Já měla malování a žádné umělecké povolání není pro Francii vhodnější, kdežto on byl spisovatel jiného národa. Sice uměl dobře francouzsky, nemluvil ovšem jako francouzský lid. Mluvil řečí intelektuála, takže jeho francouzština vypadala trochu strojeně, ale uměl samozřejmě perfektně psát. Nicméně se mu nepodařilo uplatnit se tam jako spisovatel, což ho enormně trápilo. Vlastně se tam necítil dobře, ale musel psát, aby se uživil. A musel stíhat termíny. Není nic horšího než termín pro kohokoli, ale pro umělce, to vás může odrovnat; protože když si pořád představujete, že do tehdy a tehdy musím být hotový, jste jako v okovech.

POTOM SE OBJEVILA PRO MANŽELA MOŽNOST PRÁCE VE SVOBODNÉ EVROPĚ.

Ano, pan doktor Pecháček a myslím Pavel Tigrid upozornili mého manžela, že z toho srabu a bídy se můžeme dostat, když půjde pracovat do Mnichova do rádia.

A VY JSTE SE VRÁTILA K ČESKÉMU JAZYKU A ZAČALA PSÁT BÁSNĚ. CO ZPŮSOBILO, ŽE JSTE JE PSALA ČESKY?

Ve Francii jsem žila životem té země, kdežto v Bavorsku, v Mnichově, kde jsme bydleli, a můj manžel pracoval v rádiu, jsem byla v naprosté izolaci. Jednak jsem byla do vyčerpání zaměstnaná doma, tehdy už jsme měli tři děti, ale kromě toho společnost kolem rádia Svobodná Evropa neměla styk s okolím, s Němci. Věnovala jsem se domácnosti, dětem a vaření, manželovi a na malování nebylo celkem pomyšlení; sem tam jsem si něco poznamenala (pořád jsem zůstávala vizuálním člověkem, kterého vidění pokoušelo), ale nemohla jsem se věnovat zpracovávání svých námětů. Takže jsem začala víc myslet, definovat své myšlenky a nastal návrat k řeči.

VY JSTE BAVORSKO OBJEVILA NEJEN PRO SEBE, ALE TAKÉ PRO DOMORODCE. VYDALA JSTE DVĚ OBSÁHLÉ KNIHY CESTOPISŮ, KDE TEXT PROSTUPUJÍ KRESBY…

Tato má vlastnost sbližovat se s okolím (ochočit si pointu zemské plodnosti a kmotřit se, nezapomenout se včas kochat lákavě i s jejím zevnějškem, místopisem) se netýká jenom Bavorska. Když někam přijdu, nechci a nedovedu tam zůstat cizincem. Někým, kdo místu vůbec nerozumí. Třeba vím, že tam postavili zajímavou stodolu nebo že tam je krásný gotický kostel…

VY SI TAM NEVŠÍMÁTE JEN VELKÝCH, Z DÁLKY VIDITELNÝCH STAVEB, ALE I POUHÝCH DROBNOSTÍ – KLIK, PANTŮ, PATNÍKŮ… A TAKÉ – SKICUJETE TVÁŘE LIDÍ, TEDY „SKLÁDÁTE“ PODOBU MÍSTA…

To je zvláštní, že někoho bych neskicovala nikdy a někoho na první pohled. Vyzařuje něco, co mě nutí jeho podobu zachytit. Nejsem posedlá detailem, nýbrž chci zachytit všecko, co má estetickou hodnotu.

KAM SE CHYSTÁTE V NEJBLIŽŠÍ DOBĚ NA OBCHŮZKU A OBHLÍDKU?

Vydala jsem se do jedné vsi, kde bývalý operní zpěvák, dnes ochrnutý, provozuje na statku dál opery. A cestou tam jsem v první vsi uviděla v zaháňce svini, ohromný kus prasete, které mávalo ušima. Co to prase předvádělo za kousky, nelze popsat, takže jsem skicovala a to je moje příští téma – vesnice, kde nějaký cituplný chovatel pustil své zvíře ven, nechová je ve vězení…

TAKŽE PRASE BUDE VAŠÍM PŘÍŠTÍM TÉMATEM?

(smích) Nejen to prase. V té vsi je několik krásných statků, oken a stromů.

VAŠE SOUČASNÉ DOMOVSKÉ MÍSTO ROSENHEIM VĚNČÍ VALY HOR. TO SE VÁM JAKO MALÍŘCE MUSÍ ZAMLOUVAT…

Siluety těch hor se neustále mění a mně připadá, že hory jsou to nejpohyblivější v krajině. Uděláte krok a podoba hory je jiná. Sloup zůstává stejný, kdežto hora se mění. Mám dojem, že hory tancují kolem nás. Jejich okruh je modrý a to je tak podmaňující modrá! Nejblíže je tomu barva ultramarínu jdoucí až do kobaltu. Když však přijde teplý vítr zvaný fén, mění se pohledy – barvy zintenzivní, je velké světlo, vzdálenosti se zkracují. Hory, které jsou kilometry v pozadí, vidíte, jako kdyby stály za vaším domem.

EXISTUJE MALÍŘ, KE KTERÉMU SE NEUSTÁLE VRACÍTE?

Úplně mě ohromil Mistr třeboňský. Jeho obrazy nosím v srdci. Ohromil mě barvou a tvary. Jemu snad jako nikomu jinému se podařilo zobrazit Zmrtvýchvstání. Také pomocí rumělky, té červené červeně, kterou jsem spatřila i na středověkých malbách Italů a jinde, jenže ti ji používají ve spojení s čerstvými světlými základními barvami, modrou, bělavou i zlatem. Kdežto u Mistra třeboňského razí ze zemitých hnědí a ten kontrast působí! Nevyskytuje se ovšem v malbě dnešních malířů. Asi ji nemají proč používat. To je totiž barva vyjadřující největší nadšení, slavnostní a radostná barva. A protože věcí a událostí s tímto obsahem nemám mnoho, i já ji používám málokdy. Ale pořád je to barva, za kterou spěji.

KDESI JSTE NAPSALA: „POTŘEBA POSILY A ÚTĚCHY NENÍ VÝJIMEČNÝ STAV, NÝBRŽ NÁSLEDEK KAŽDODENNÍHO ZÁPASU.“ KDE BERETE POSILU A ÚTĚCHU K PŘEKONÁVÁNÍ NESNADNOSTÍ, KE KAŽDODENNÍMU RANNÍMU VSTÁVÁNÍ?

Pokouším se dojít nebo alespoň dobelhat se na most mezi nebem a zemí – nezůstávat dlužna obdiv a vděčnost. Pomyslet po ránu: „Bože, tebe chválíme, Tebe velebíme, Tobě se klaníme. I já znám nemálo opuštěných a temných hodin – dokud je láska vzpruhou, zaplaším je.