POROZUMĚT SÁM SOBĚ

Vždyť v podivném tajemství tónů

byl tu nalezen jazyk bez pojmového zatěžování,

pouhý duch ve své podstatě,

jazyk jedinečně schopný

vyjádřit rozechvění člověkovo v tušení Nejvyššího,

jeho touhu přiblížit se nějak k mysteriu Neznámého,

vyzpívat bolest soužených i naději doufajících,

zaintonovat píseň novou,

hymnus slávy opěvující moc a spravedlnost Hospodinovu.

Což je nějaký jiný výrazový prostředek,

který by vláčněji zpodoboval lidskou touhu?

Do všech podrobností, do nejjemnějších,

nejnevyslovitelnějších záhybů?

VÁCLAV TALICH

SETKÁNÍ S ČESKÝM VIOLONCELLISTOU PROFESOREM MILOŠEM SÁDLEM

Profesor Miloš Sádlo (vlastním jménem Zátvrzský) se narodil 13.4.1912 v Praze a zemřel 14.10.2003 v Praze. Poprvé koncertuje 18.1.1929 v pražském Radiopaláci. V roce 1930 hraje poprvé na veřejnosti Dvořáka – volnou větu koncertu h moll – a v témže roce poprvé vystupuje s Českou filharmonií. Stává se violoncellistou Pražského kvarteta (1931–1933). Absolvuje pražskou konzervatoř (1941) a v roce 1944 spoluzakládá slavné České trio (Plocek–Páleníček–Sádlo). Poválečné zájezdy s Českým triem do Jugoslávie, CCCP a Turecka. S D. Oistrachem a D. Šostakovičem nahrává na Pražském jaru (1947) titul Supraphonu Šostakovičovo Klavírní trio. Jmenován sólistou České filharmonie (1949) a vyučuje hru na violoncello na pražské AMU. Koncertuje po celé Evropě, stipendijně pobývá u P. Casalse a stává se členem poroty Casalsovy violoncellové soutěže v Paříži a v Mexiku. Člen Sukova tria (1957–1961), koncertní šňůra po Africe, v průběhu šedesátých let několikrát vyučuje na Indiana University v Bloomingtonu, USA, v roce 1969 na Státní univerzitě v San Diegu. V roce 1962 jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1968 vystupuje z KSČ. V roce 1990 se stává předsedou akademického senátu pražské AMU.

MILOŠ DOLEŽAL: MÁTE NĚJAKOU VZPOMÍNKU NA ROK 1918?

Jako šestiletý chlapeček jsem 28. října chodil s maminkou po Václavském náměstí a zpíval české písničky. Chodili jsme tam celé odpoledne, nahoru dolů, zpíval jsem, všude mnoho lidí; byl jsem první měsíc ve škole; tenkrát ještě po Praze jezdili koně… To je moje nejstarší vzpomínka.

VYRŮSTAL JSTE POUZE S MAMINKOU. JAK VÁS VYCHOVÁVALA?

Hlavně mě měla ráda a já jí vděčím za mnohé, co mě později potkalo. Vyrůstal jsem v Praze, na rozhraní Smíchova a Košíř, a byl pyšný, že jsem Smíchovák. Žili jsme dlouhou dobu v domě uvnitř bloku. Bydleli tam jen chudí, ale celý den bylo slyšet hudbu, tahací harmoniky i jiné nástroje. Když se dva chlapci ze sousedství začali učit na housle, rozhodl jsem se, že to musím ovládat také. Hrál jsem, a asi ne špatně, protože jsem byl členem Orchestrálního sdružení, slavného amatérského tělesa, které zakládal Otakar Ostrčil. Ve sdružení jsem zblízka poznal kulantnější muziku. Jako vrchol jsme hráli Verdiho Rekviem, s přibranými dechy a Hlaholem. Jak jsem chodil do zkoušek, uměl jsem latinské texty nazpaměť, ale přitom nerozuměl ani významu těch slov. Dirigoval nás italský dirigent Pietro Mascagni, hráli jsme v Lucerně. Verdiho partituru si pamatuji do dneška…

V ROCE 1926 JSTE SI POPRVÉ VYDĚLÁVAL HUDBOU, A TO V RADOTÍNĚ…

Nebylo mi ještě čtrnáct, když jsem začal dostávat první honoráře. Jezdil jsem do Radotína do kina, hrát k němým groteskám. Býval jsem tam třikrát týdně při odpoledních i večerních představeních. Maminka mi to ale brzy zatrhla, protože viděla, že chodím pozdě domů. Řekla, že ze mě žádný šumař nebude. A mně se podařilo dostat k violoncellu, k tomu krásnému nástroji.

VÁS ALE PŘED TÍM ROZHODUJÍCÍM SETKÁNÍM NEPŘIJALI DO VOJENSKÉ HUDEBNÍ ŠKOLY PRO PŘÍLIŠNOU VYCHRTLOST, TAKŽE JSTE SE ZAČAL UČIT KNIHAŘEM U KOPEČKA V PLASKÉ ULICI…

To byly přímo galeje, já na to nebyl. Učil jsem se špatně. Měl jsem knížky rád, ale to neznamenalo, že je budu rád vázat. Dostal jsem se do područí zlého dělníka, který se po mně vozil a celé dva roky mě otloukal. Často jsem totiž při práci nevnímal, co dělám, myslel jsem na muziku…

JAK TEDY DOŠLO K ONOMU SETKÁNÍ S VIOLONCELLEM?

Jednou jsem šel s kamarádem kolem výkladu Edition Kadence – obchod byl na Smíchově, tuším na Harrachově náměstí – a v něm bylo vystaveno violoncello. Okamžitě jsem podlehl. Když prodavač viděl hloupého kluka, řekl, že mu musím nechat nějakou zálohu. Půjčil jsem si od kamaráda stovku, zálohu jsem zaplatil a mamince to zaběhl jen oznámit. Napřed se zhrozila, vydělávala tak sto korun týdně, ale po poradě se známým, který měl co dělat s muzikou, mi to nakonec dovolila. Tenkrát mi řekla: „Když už jsme to koupili, musíš se na to učit pořádně.“ A objevila vedle v baráku učitele Karla Pravoslava Sádla. Tak jsem šel za ním, pozval mě na druhý den na zkoušku, a co se nestalo – táta (jak jsem později vysvětloval svému učiteli) zavolal maminku a povídá: „Paní Zátvrzská, vemte toho chlapce z učení, já vám z něj udělám cellistu.“ A maminka mi to skutečně dopřála. Koncem léta 1928 jsem k úžasu šéfa Kopečka dal výpověď.

Pro mě to znamenalo obrovskou věc, najednou jsem se mohl věnovat jenom čarokrásné hudbě. Mou předností bylo, že jsem byl k neutahání. Denně jsem cvičil až deset hodin, dokonce si psal rozvrhy, co budu každou hodinu dělat. A šlo to velice rychle. Měsíc poté, co jsem začal studovat hru na violoncello, jsem veřejně koncertoval, a sice na Žofíně při nedělních bohoslužbách Svobodného bratrstva. Připadalo mi to jako samozřejmost, vůbec jsem se nad tím nepozastavoval, jen lidé kolem kroutili hlavou, že to není možné. Lišil jsem se od jiných tátových učedníků tím, že jsem byl muzikou přímo posedlý – jinak se to nedá nazvat. Neznal jsem nic jiného než hudbu. Na podzim už jsem hrál na veřejném koncertě jeho žáků a za rok mě táta nechal vystoupit samostatně.

TĚCH KAŽDODENNÍCH DESET HODIN BYLA PRO VÁS POSEDLOST RADOSTNÁ, NEBO ÚMORNÁ DŘINA?

Jakápak dřina, vždyť jsem dělal to, čemu jsem propadl s vášní!

PROČ BYL PRO VÁS KAREL PRAVOSLAV SÁDLO TAK DŮLEŽITÝ? ASI NEBYL JEN UČITELEM, ALE I OTCOVSKY VLÍDNÝM PŘÍTELEM?

To byl víc než táta, můj dobrodinec. A nejen můj. Každého, koho se byť jen zpovzdálí dotkl. Šlo o celou plejádu mladých lidí kolem něj. Asi jsem mezi nimi hrál prim, protože jsem tátovi zahrál vše, co chtěl. Z hodiny na hodinu. Od svého přítele Jaroslava Řídkého si tenkrát nechal psát violoncellový koncert a Řídký mu každý den přinesl nějaký list s kusem pokračování. Táta to dal okamžitě mně a já mu to do příští hodiny hrál zpaměti. Půl druhého roku po mém začátku se naskytla příležitost hrát Řídkého a k tomu Dvořáka na koncertě České filharmonie. A to byla událost. Nikdo nechtěl věřit, že hraji teprve rok. Opravdu, byla to šťastná konstelace… Z úcty ke svému učiteli jsem pak přijal za své i jeho jméno.

VE SVÝCH ČTYŘICETI TŘECH LETECH JSTE STIPENDIJNĚ POBÝVAL VE FRANCOUZSKÉM PRADES U PABLA CASALSE, SVĚTOVĚ PROSLULÉHO VIOLONCELLISTY. V ČEM BYL JEHO PŘÍSTUP JINÝ NEŽ K. P. SÁDLA?

Byl mi velkým vzorem jako hudebník. Oslňoval zvláštním druhem hudební dokonalosti. S tím, co jsem od něj načerpal, jsem pak vyšel do světa. Šest měsíců u Casalse, to byla nádherná doba. Byl nesmírně přátelský, přitažlivý člověk, nevyvyšoval se a pořád se mnou hrál. Víc mi ukazoval tím, jak se mnou hrál, než aby mě učil teoreticky. Jeho zajímal obsah hudby a to se dalo velice lehce nasávat. Miloval jsem jeho lekce. Zajímavé je, že zatímco já se od něj učil Schumanna, Haydna, Schuberta, když jsme studovali Dvořákův violoncellový koncert, učil se on ode mě. Nechal mě hrát a pořád si zapisoval moje prstoklady a smyky. Uznával, že český původ má asi největší vliv na obsah fabulace české hudby.

CO VÁS VEDLO K TOMU, ŽE JSTE ZAČAL V POMĚRNĚ VYSOKÉM VĚKU ZNOVU STUDOVAT?

Najednou jsem měl pocit, že přestávám jít dopředu. To už jsem byl členem Českého tria, jezdil po světě, koncertoval na turné v Rusku, vystupoval v Paříži, v Londýně, ale měl jsem pocit, že se přestávám vyvíjet. Že to, co hraji, čerpám pouze z toho, co jsem nabyl před léty od táty. A vůbec jsem dosažené neprohluboval, málo cítil rozdíly mezi slohy. Proto jsem se rozhodl, že pojedu ještě studovat. Podařilo se mi naklonit si tehdejšího ministra kultury, a když jsem za ním přišel, řekl mi: „Vy jste se zbláznil, profesor AMU, laureát státní ceny a chcete se ještě učit?!“ Nakonec jsem ho přesvědčil a oni mě pustili…

TAKOVÁ NALÉHAVÁ POTŘEBA DÁL SE UČIT – STALO SE VÁM TO JEŠTĚ NĚKDY?

Ne! Půl roku u Casalse mi dalo zásadní podněty pro můj konečný rozvoj a hlubší porozumění světové hudbě. Když jsem se s Casalsem loučil, říkal jsem mu: „Mæstro, vy jste mě obrovsky obohatil, ale já vás nikdy nebudu napodobovat, nechci být druhým Casalsem. Chci být sám sebou.“ A on mě objal a povídá: „To jste mi udělal velkou radost, já mám největší starosti s mladými, kopírují mě, a dokonce i mluví jako já…“ Bylo to tenkrát pro můj růst požehnání.

NA DVOŘÁKOVĚ VIOLONCELLOVÉM KONCERTU H MOLL JSTE SPOLUPRACOVAL S DIRIGENTEM VÁCLAVEM TALICHEM, ALE NEBYLO VÁM DOPŘÁNO PRÁCI DOKONČIT. PROČ?

Za Talichem jsem nejprve jezdil do Bratislavy, kde učil, později do jeho sídla u Berouna. Pracovali jsme společně na zdokonalení interpretace Dvořáka, hlavně na skloubení cellového partu s orchestrálním, který s vámi hraje. Největší chybou spousty cellistů, i slavných, je, že vidí jen svůj part a nutí orchestr a dirigenta, aby se podle něj srovnávali. Nesmysl! To je hudba prokomponovaná pro celý ansámbl, první flétna nebo první housle jsou stejně důležité jako cello.

Musíte vše skloubit dohromady, snažit se z toho udělat celek. Tak, jak to skladatel myslel. Být mu věrný. Nakonec ale violoncellový koncert h moll s Talichem nahrál slavný ruský cellista Rostropovič. Když se dozvěděl, že jej mám nahrávat já, s pomocí svých politicky mocných pomahačů z Moskvy si vydupal, že jej natočí zrovna on. Pro Talicha to byla sisyfovská epizoda, protože Rostropovič nepochopil, co je česká hudba, a tak se mezi sebou „prali“. Existovalo prý osm kompletních nahrávek, které sestřihem dávali dohromady, aby to mělo nějaký smysl. Pak ten koncert natočil ještě v Anglii, ale to už vůbec není Dvořák.

Bylo to tenkrát zklamání, když jsem se vrátil z turné a na letišti mi moje paní říká: „Víš, co se stalo?“ Rostropovič nahrál Dvořáka s Talichem.“ Ten se mi omlouval, ale já mu řekl: „Vím, že jste k tomu byl donucen. Mrzí mě to, ale snad to jednou natočíme spolu.“ Ale nenatočili! Talich bohužel brzy umřel.

Ještě dnes slyším s Českou filharmonií hrát cizí cellisty. Odlišují se každým taktem od předlohy, kterou Dvořák napsal. A přitom je to dílo, v němž violoncellista hraje jen jednu složku, nikoli nejdůležitější. Jistě vedoucí na některých místech, ale hlavní je skloubení hudebního nápadu s cellem a orchestrem.

ANTONÍN DVOŘÁK V JEDNOM DOPISE PÍŠE, ŽE KDYŽ SI PŘEHRÁVÁ ÚVODNÍ VĚTU, CÍTÍ SE ROZECHVĚN. O ADAGIU SE ŘÍKÁ, ŽE JE V NĚM NÁLADA LARGA ZE SYMFONIE A DUCH I HLOUBKA BIBLICKÝCH PÍSNÍ. JAK VY JSTE SE VNITŘNĚ SROVNÁVAL SE SÍLOU TOHOTO KONCERTU? TAKÉ JSTE POCÍTIL ROZECHVĚNÍ?

Jistě, protože je to obrovský nápor. Když cituje druhou myšlenku, tý rá rá dý rá, tý dý dá… to ho rozechvělo a stane se to každému, kdo ji hraje. Dvořák byl geniální. Kde se to rodilo? Všechny hudební nápady, na nichž koncert postavil, vás musí rozechvět.

JAK JSTE SE PŘI HRANÍ KONCENTROVAL, ABYSTE NEUPADL DO EMOCÍ A BYL SCHOPEN DÁL HRÁT?

Pro mě to byl po celý můj hudební život nejhorší konec skladby. Tam z vysokého h sestupujete dolů a zůstáváte stát, a teď čekáte, až se orchestr vzepne a vytáhne vás na poslední notu. To vás rozechvívá tak, že máte co dělat, abyste se udržel a nebyl hysterický, abyste se nevyšinul, poněvadž nádhera toho nápadu je enormní. To nemá na zemi obdoby. Koncert h moll je prostě vrcholem světové violoncellové literatury. Neexistuje nic, co by se vyrovnalo Dvořákovi. On sám jej pravděpodobně nikdy neslyšel pořádně zahraný. Je obtížný, čeká v něm tolik úskalí a jak těžká je souhra s tělesem orchestru! Zapojit se do orchestrálního dění a mít navrch, vést hru, k tomu potřebujete ovšem ideálního průvodce. Jednou mi udělal radost Václav Neumann. Hráli jsme spolu na turné České filharmonie v Japonsku. Jednou ráno při snídani mi povídá: „Víš, člověče, já vůbec nemusím dirigovat, vy si tak rozumíte s orchestrem, že jsem tam zbytečný.“  Odpověděl jsem: „To protože já jdu s nimi, ctím je a nechávám je volně hrát. Sám se jenom připojuji.“

HOVOŘÍTE O ROZECHVĚNÍ, O PROSTORU KRÁSY – NEDOTÝKÁ SE PRÁVĚ TAM HUDBA PROSTORŮ SPIRITUÁLNÍCH? TALICH KDESI ŘÍKÁ, ŽE JE JEDINEČNÝM ZPŮSOBEM SCHOPNA VYJÁDŘIT ROZECHVĚNÍ ČLOVĚKOVO V TUŠENÍ NEJVYŠŠÍHO, JEHO TOUHU PŘIBLÍŽIT SE MYSTERIU NEZNÁMÉHO…

Krásně to řekl. Určitě. Například volná věta z Dvořákova koncertu je celá duchovní. Vůbec nic se v ní neděje, zůstává na stejné harmonické úrovni, celá poslední stránka violoncellového partu je v jedné harmonii G dur a vůbec se z něho nehne. A přitom vám to nepřijde nudné. Jinde by se každý ohradil: on se nevyvíjí! Vyvíjí se, ale tiše a niterně.

MEZI HUDEBNÍKY, KTERÉ JSTE POTKAL, UVÁDÍTE JAKO NEJCENNĚJŠÍ PŘÁTELSTVÍ S BOHUSLAVEM MARTINŮ. MOHL BYSTE POPSAT CHVÍLI, KDY JSTE SE POPRVÉ SETKALI VE VLAKU, JAK NA TO VE SVÝCH VZPOMÍNKÁCH UPOZORŇUJE CHARLOTTA MARTINŮ?

Setkali jsme se ve vlaku do Besançonu, kam nás pozval Rafæl Kubelík, který tam premiéroval nějaké skladby Martinů. Srazili jsme se, když jsem šel do jídelního vozu. Bylo to šťastné setkání. Přihlásil jsem se k němu a do Besançonu jsme přijeli skoro jako přátelé. Hned další den mi nabídl tykání, čehož jsem si nesmírně vážil. Přitom jsem se tomu bránil, protože byl mezi námi věkový rozdíl, ale on trval na svém; dal mi také možnost zahrát premiéru posledního vydání jeho prvního violoncellového koncertu. To jsem dělal v Helsinkách. Krásný koncert! Bohoušek byl vzácný člověk. Sliboval, že mi věnuje druhý koncert: „Víš, je ještě v Americe, ale až tam pojedu, vytáhnu ho ze sejfu, musím ho ještě dodělat, aby byl podle mých představ, a pak ti ho věnuji.“ Už se k tomu nedostal. Byl to báječný člověk. Jemný, skromný a nesmírně pilný. Psal pořád. Několikrát jsme se ještě potkali v Paříži a strávili spolu několik dní. Jsem rád, že jsem měl možnost hrát jeho tři sonáty s klavírem a také dva koncerty s orchestrem.

V OSMDESÁTÝCH LETECH JSTE HOVOŘIL O TOM, ŽE JEHO HUDBA NENÍ PLNĚ POCHOPENA A ŽE SE NEINTERPRETUJE S PLNÝM POROZUMĚNÍM. ŽE SE PŘÍLIŠ ZDŮRAZŇUJE LYRICKÁ NOTA, ALE ON JE TAKÉ SKLADATEL S DRAMATICKÝM NERVEM. DOŠLO PODLE VÁS OD TÉ DOBY K POSUNU V INTERPRETACI MARTINŮ?

Víte, já jsem také musel do toho prvního violoncellového koncertu dorůst. Už jsem jej hrál delší dobu a až v poslední době se mi podařilo ke skladbě přiblížit. Jeho první koncert je lepší než druhý. Ten trpí přemírou dlouhých pasáží, které se opakují. On sám to cítil a říkal mi, že ho musí zkrátit.

Martinů jsem začal hrát ještě před válkou, protože se mi do ruky dostaly noty, preludia vytištěná v Paříži. Za války byl zakázaný, a tak jsem ho hrál načerno. Uvedlo se, že jde o skladbu neznámého autora, ale byl to Martinů. Nechtěl zůstat v Paříži jako emigrant, ale dobře věděl, jak to v komunistickém chlívku vypadá. Viděl, že se dostali k moci lidé, kteří ho nenáviděli, brojili proti němu a zakazovali ho. A to byli sami skladatelé, celá řada. Když došlo k politickému uvolnění, i oni se začali obracet a chtěli se na něm přiživit…

NA KOHO Z HUDEBNÍCH SKLADATELŮ JEŠTĚ RÁD VZPOMÍNÁTE?

Na Šostakoviče, velkou moderní osobnost. Byl jsem poctěn, že si mě spolu s Davidem Oistrachem vybral jako partnera, abychom hráli na Pražském jaru v roce 1947 jeho trio. Slyšel mě hrát někdy po válce v Petrohradě s Českým triem. Své trio do té doby neslyšel pořádně zahrané, neboť cellista na premiéře dostal strach a nezahrál celou první stránku, což jsou flažolety. Mně to nedělalo žádné potíže – sedl jsem a hrál. Takže když vyslovil přání, že chce hrát se mnou, byl jsem poctěn a moc rád jsem nabídku přijal.

Šostakovič byl nesmírně skromný a uzavřený muž. Nepouštěl k sobě mnoho lidí. Když jste ho ale zaujal jako muzikant, pak ano. Potkal jsem ho ještě jednou v Americe, kde byl se skupinou prominentních ruských skladatelů a dostal se do takzvané americké společnosti. Na to on nebyl, neuměl ani slovo anglicky, a teď ho nutili, aby chodil po všech salónech, které podporovaly hudbu. To nebylo nic pro něj. Vytáhl jsem ho z jednoho takového večírku a on mi povídá: „Miloš, pojďte pryč.“ Vyšli jsme postranním vchodem a zavedl jsem ho zpátky do hotelu. On tam totiž psal, skládal symfonii (už nevím kterou), ale chtěl být sám a byl mi vděčný, že jsem ho vysvobodil. Potřeboval pokračovat v psaní. Musel tam jet z politických důvodů se skupinou ruských skladatelů. Nenáviděl to. Bylo to krátce po jeho střetu se Stalinem. Líčil nám, jak s ním generalissimus jednal, hrůza…

A CO ČEŠTÍ SKLADATELÉ, VÍTĚZSLAV NOVÁK, J. B. FŒRSTER, TY JSTE TAKÉ POTKÁVAL A HRÁL JEJICH NOVÉ SKLADBY…

Vyprávěli mi s velkou úctou o Dvořákovi. Doufali, že se stanou tak uznávanými jako on, ale nikomu se to nepodařilo. I Novák, v mládí tolik slibný, nakonec zabrousil někam, kam nepatřil. Do opery. Cožpak on byl operní skladatel? Na to nestačil. Neměl přirozené nadání pro melodii. Z toho nezůstalo nic. Jistě se namáhal…

JAK SE STANE, ŽE SE TAK NADĚJNÝ SKLADATEL ZMÝLÍ?

Protože si neporozumí. Chtěl dělat opery…

BYLA TO TEDY ZÁLEŽITOST VŮLE, NIKOLI VNITŘNÍ INTUICE?

Neměl potenci melodie. Vezměte si Dvořákovy opery, i s těmi nesnázemi, které tam jsou. Vždyť jsou postavené na melodii… Oni nerozpoznali, kde je jejich skutečná síla a kde meze.

A MARTINŮ TO POZNAL?

Ano, ale na zcela jiné bázi. Také tím, že na rozdíl od našich šel studovat do Paříže, což mu obrovsky pomohlo. Tam ho naučili modernímu pojetí hudby… Novák i Fœrster nikam nevedou, a co se toho napsali…

ŘÍKAL JSTE, ŽE TVOŘENÍ JE NEJSILNĚJŠÍ A NEJNÁDHERNĚJŠÍ POCIT, JAKÝ JSTE PŘI SVÉ PRÁCI POZNAL. ZNAMENÁ TO, ŽE I INTERPRET ZAKOUŠÍ TOTÉŽ CO KOMPONISTA?

Určitě. Dokonce musíte mít ten tvůrčí rozměr v sobě, abyste pronikl do ducha skladby. Mluvil jsem o závěrečné gradaci Dvořákova koncertu. Tam máte H dur až dolů a v podstatě se z toho nehnete, nejdete dál, a přitom vás to drží. Nemůžete se toho zbavit! Když jste původcem toho zvuku, cítíte velmi silně, jak jste uvnitř dění skladatele. Je to nekonečný konec. V tu chvíli se musím držet a přivést skladbu k naplnění, a ne abych se tam rozplýval a brečel. To nejde! Musí to být závěrečný akord, kdy je třeba se udržet v mezích tvůrčích možností.

PABLO CASALS KDESI NAPSAL, ŽE „TVOŘIVÁ FANTAZIE MUSÍ ZNOVU A ZNOVU HLEDAT NOVÉ CESTY, JAK VYJÁDŘIT TO NEVYJÁDŘITELNÉ“… STALA SE PRO VÁS HUDBA VYJÁDŘENÍM PRÁVĚ TOHO NEVYJÁDŘITELNÉHO?

Naprosto. Když interpretujete tak geniální dílo, musíte se snažit je doplnit a vyvrcholit v konci, abyste za sebou táhl nejen orchestr, ale i posluchačstvo. Musíte je přesvědčit o správnosti svého výkladu, že toto završení si přesně skladatel představoval…

ZAJÍMÁ VÁS SOUČASNÁ HUDBA?

Zajímá, chodím na koncerty, pokud mi nohy dovolí, i když do současné hudby už nemám co mluvit. Jednoho dne si musíte říct – tak dost, už na to nemám síly, je zapotřebí se oprostit a nechat to mladším. Své jsem řekl, bylo to krásné a víc do toho už vložit nemohu. Ať se namáhají jiní… Jsou tu zajímavé osobnosti. Otázka je, zda vydrží a půjdou dost do hloubky, zda si porozumějí.