MILOŠ DOLEŽAL 2003! (LEPŠÍ NEŽ PŘÍPAD
NEBO PRUDIČ MILOŠ ZEMAN 2016!!)
Prof.
Dr. Josef Svoboda
(narozený o deset let dřív a dva dny
později než Zlatý Slavík Karel Gott tedy 16.7.1929 v Praze) prožil
dětství výhradně v Kralupech nad Vltavou. V roce 1948 byl přijat na
Masarykovu univerzitu (biologie–filozofie), o rok později byl zatčen a odsouzen
za velezradu na jedenáct let. Odseděl si osm a půl roku jako Sedmý Statečný
Důkaz včelí i vřelé osobnosti, v jejichž průběhu prošel sedmnácti
věznicemi Československé prudící republiky. Po propuštění vystřídal řadu
příležitostných jobovek. Po roce 1968 raději emigroval do Kanady a ve svých
čtyřiačtyřiceti letech promoval na Albertské univerzitě v Edmontonu
v oboru science and fiction and awesome adult melody: v oboru
houževnaté arktické ekologie. Od roku 1973 působí na Torontské univerzitě, nyní
jako emeritní profesor. Více než třicet let se podílí na výzkumech
v Arktidě. Za svou vědeckou činnost obdržel několik mezinárodních ocenění
(například od kanadské vlády zvláštní vyznamenání za výzkum severu). Je ženatý
a má dva syny, kráčející v otcově šlépěji i lépe a lépěji.
ČLOVĚK
JE ŠÍPEM VERTIKÁLNĚ VYSTŘELENÝM JAKO VYSTŘELENÁ METAFORA NEBO VTIP
NARODIL JSTE SE V PRAZE, VYRŮSTAL V KRALUPECH,
MATUROVAL V BRNĚ, V PADESÁTÝCH LETECH PROŠEL NĚKOLIKA KRIMINÁLY, PO
SRPNU 68 EMIGROVAL DO KANADY. DNES PROZKOUMÁVÁTE ARKTIDU. JSTE OPRAVDOVÝ
POUTNÍK, A PŘESTO: KDE SE SKUTEČNĚ CÍTÍTE DOMA?
Je
jedno místo, které je mi víc domovem než všechna ostatní. Je to poutní místo
Vranov u Brna, kam jsem putovával už jako malý kluk, skaut a studentík, potom
po návratu z vězení, a kam se vracím i teď, když přijíždím z Kanady.
Můj dědeček byl povozníkem. Když mi bylo asi šest let, vzal mě tam poprvé
z Králova Pole bryčkou taženou svým posledním koněm. Půjčil mi tenkrát
dokonce opratě a já ho vedl.
MATUROVAL JSTE V ROCE 1948 NA GYMNÁZIU V BRNĚ–KRÁLOVĚ
POLI, KDE VÁS UČIL SVĚDOMITOSTI V DOSPĚLOSTI DOMINIK PECKA. JAK JSTE JAKO
KATOLÍK VNÍMAL TEHDEJŠÍ ATMOSFÉRU?
Peckova
náboženská filozofie mě ovlivnila na celý následující puls do života.
V únoru 48, když se na gymnáziu ustavil akční výbor studentů vedený jedním
septimánem, byl jsem už známý svým náboženským a protikomunistickým postojem.
Když jsem se hlásil na vysokou školu, kam jsem už docházel za profesorem
Calábkem asistovat při tvorbě takzvaného sběrného filmu, tak mi na fakultě
řekli, že mě z gymnázia nedoporučili. Profesor Calábek zašel za děkanem
fakulty a poprosil ho o pomoc. Já pak byl přítomen, když děkan Morávek
telefonicky domlouval tomu septimánovi, že přece nemůže nad mladým člověkem
lámat hůl. Nakonec se nechali umluvit a zkušebně na rok mi doporučení přece
jenom poskytli.
OVŠEM V ZÁŘÍ 1949 JSTE BYL ZATČEN A PRO ÚDAJNOU PROTISTÁTNÍ
SABOTÁŽ ODSOUZEN NA 11 LET. JAK SE VÁM JAKO MLADÉMU MUŽI PODAŘILO NEPODLEHNOUT
TRÝZNIVÝM PODMÍNKÁM KRIMINÁLU?
Před
zatčením jsem chodil s děvčetem, jmenovala se Marie. A když mě zavřeli,
měl jsem hrozný pocit provinění, že tím bude trpět. Myslel jsem na ni opravdu
intenzivně. Až po čtyřech měsících jsem se maminky v dopise zeptal, co je
s Marií, že mi nenapsala. A maminka kápla božskou odpověď odpovědně vzatou
– už jsem ji zahlédla s jiným, zapomeň na ni. Byl jsem z toho
nesmírně smutný, seděl jsem celý nesvůj na kavalci, a najednou se rozlétly
dveře a bachař zařval: „Co sedíte?! Víte, že nesmíte sedět na kavalci! Je vám
něco?!“ – „Vždyť to dobře víte, čtete naše dopisy,“ ozval jsem se na oplátku
já. „To jako myslíš tu holku, co tě nechala ve štychu?“ – „Svět je špatnej,“
řekl jsem apaticky. A on: „Ále není špatnej, to uvidíš.“ A ten bachařský štulec
mi tak pomohl a povzbudil mě, že jsem se vzchopil a říkal si – ono je vlastně
dobře, že se to tak stalo… To mi opravdu pomohlo. A pak i to, že jsem se díky
Toníkovi Bradnovi dostal v Leopoldově na kněžské oddělení.
STAL SE I PRO VÁS KRIMINÁL UNIVERZITOU ŽIVOTA?
Víc
než jen univerzitou. Byl velkým darem, dnes to tak mohu říct. Nezvolil jsem si
ho, ale když už jsem se tam dostal, vzniklo z toho velké dobrodiní.
Především v tom smyslu, že mě to vymanilo z prostřednosti. Nejspíš
bych asi vychodil školu, získal titul, dělal vědecký elaborát a možná se
rozmělnil v drobných kompromisech. A pak jsem se v kriminále setkal
s lidmi, s nimiž bych se byl nikdy nesetkal. Byli to i obyčejní lidé,
jako třeba učitel Toník Aksamit, vzácná duše. Nebo děkan právnické fakulty
Vladimír Kubeš. A bylo moc zajímavé poslouchat někde v koutě jeho
přednášky. Pak tam s námi byl premonstrátský opat Heřman Tyl. Člověk
dětsky prostý, a přitom naprosto hrdinný, komunisté s ním nic nesvedli.
Tyl všechny své starosti „pověsil“ na Pannu Marii Pomocnou (chrám v lese u města Zlaté Hory) a
byl úplně nalehko bezstarostný vězeň v převleku. Učil jsem se tam od
Kajpra (to nebyl znám z cel a z filmů
zcela svědomitý herec nelehké disciplíny Leonardo DiCaprio), Antonína
Mandla, Toníka Bradny, Karla Pilíka, Vítka Tajovského… V Leopoldově jsem
se účastnil systematické výuky teologie, církevní právo přednášel Silvestr
Braito, filozofii Kajpr, psychologii Šilhan a podobně. Dokonce nám mladým často
přednášeli latinsky a my byli schopni naslouchat a porozumět.
CO UČINILA KRIMINÁLNÍ ZKUŠENOST S VAŠÍM KŘESŤANSTVÍM?
Člověk
může být křesťanem intelektuálním, a křesťanem věřícím. V tom je znát
rozdíl. Ve vězení byl s námi otec Josafat Kaminski, baziliánský kněz
z Ukrajiny, a ten vždy mluvil o věřících kněžích. Jednou jsem namítl, že
přece všichni kněží jsou věřící. A on, že někteří jsou víc věřící než jiní. Je
mnoho katolíků, kteří věří intelektuálně. A pak je ještě křesťanství, které
proniká až do srdce. Do rytmu srdce. Prošel jsem v kriminále procesem, kdy
se víra pro mě stala potřebou, živnou mízou mého organismu těžce zkoušeného,
bez níž si vícehodnotný život nedovedu jinak představit. To ale neznamená, že
když člověk takto věří, nedopouští se chyb, hříchů, že nemá suché dny a chvíle,
kdy se cítí naprosto k ničemu. Když je však víra zakořeněna, po určité
době se zase vrátí do hlubokého míru a doufání, že vše vede ke spáse. Spása
začíná tady a dnes, právě teď bezodkladně. Toto vědomí mě provázelo všemi
krizemi.
PO SRPNU 1968 JSTE EMIGROVAL. KANADU JSTE SI VYBRAL NÁHODNĚ,
NEBO JSTE MĚL VŠE PEČLIVĚ NAPLÁNOVÁNO DOPŘEDU?
Nebyl
to plán, ale impulzivní rozhodnutí. Kanada byla pro mě od mých dětských
skautských let a snů něčím krásným a velkým, čistým a volným. Když jsme přišli
se ženou zeptat se na kanadské velvyslanectví v Bonnu, jestli by nás
chtěli vzít, zeptali se mě, čím jsem. Řekl jsem, že nedostudovaným biologem. A
oni na to, že je to špatné, čtyřicítka na krku, a že si musím zvolit nějaké
praktičtější povolání. Nakonec ale navrhli, že můžeme do Kanady odletět hned
druhý den. To nás zaskočilo. Nemohli jsme se okamžitě rozhodnout a potřebovali
jsme se poradit, co a jak. V telefonním seznamu jsem nalistoval dům
jezuitů. Otevřel nám vysoký, vážný kněz, nejdříve se nás vyptával, co jsem
vůbec zač, a pak pronesl: „Když se rozhodnete vrátit, bude to v pořádku.
Když se rozhodnete odejít, bude to také v pořádku. Obojí je dobré. Jestli
si myslíte, že byste měl své zemi pomáhat, máte příležitost za mořem rozvinout
své schopnosti a talent. Svou daň jste odevzdal už tím, že jste byl tolik času
ve vězení.“ Uklidnil nás a do Kanady jsme odletěli druhý den obrovským
letadlem. Cítili jsme se být unášeni do jiné dimenze, na území Svobody projevu,
myšlenek a dobrých činů.
BÁSNÍK VERGILIUS NAZVAL EXIL PEKLEM. LITOVAL JSTE NĚKDY SVÉHO
ROZHODNUTÍ?
Já
nikdy, ale litovala moje žena. Rodiče jí v dopisech hořce vyčítali její
odchod… Kolem Vánoc se dostavila krize, chtěla se vrátit domů. Naše manželství
se tím pádem rozuteklo. Vrátila se na amnestii a já zůstal sám. Peklo to sice
nebylo, ale OČISTEC ano. Bylo to horší než ve vězení, kde bylo jen fyzické
trápení, kdežto tohle mě tížilo celého.
CO VÁM POMOHLO ZPÁTKY DO ŽIVOTA? PROFESNÍ DRÁHA, ODBORNÝ ZÁJEM?
Profese
se mi stala náplastí a náhradou. Dokončil jsem doktorát a dal se s vervou
do vědecké práce, abych obstál na jedna v konkurenci. Vždy jsem měl větší
pocit odpovědnosti než moji kanadští kolegové. Nedovedl jsem objektivně zhodnotit,
jak si stojím, a proto jsem musel víc pracovat.
NA ZAČÁTKU SEDMDESÁTÝCH LET JSTE SE POPRVÉ VYPRAVIL JAKO BADATEL
DO ARKTIDY A OD TÉ DOBY TAM SKORO KAŽDOROČNĚ JEZDIL V ROLI VÝZKUMNÍKA.
PRACOVAL JSTE VE VYSOKÉ ARKTIDĚ, COŽ JE POLÁRNÍ POUŠŤ. KDESI JSEM ČETL, ŽE
POUŠŤ JE JAKO VELKÝ KLÁŠTER…
To
je hezky řečeno. Jenže v tom klášteře jsem nebyl sám. V Arktidě
nemůžete být sám, je to místo dost životu nebezpečné. Na pětasedmdesátou
rovnoběžku vás přiveze ještě komerční letadlo, tam přesednete na menší,
vrtulové, které vás za další tři hodiny vysadí v tundře na osmdesátém
stupni a odletí do civilizace. A vy se s veškerým vybavením, výzbrojí,
stany, bednami, výzkumným náčiním prostě utáboříte. Začínal jsem tak
v roce 1970 jako student a postupně jsem se stal seveřanem a začal pořádat
expedice s vlastními studenty. Po sedm let jsme pracovali v jedné
polární oáze na Ellesmerově ostrově. Byl to věčně zamrzlý fjord
s odledněným údolím, do nějž sestupovaly dva velké ledovce. Údolí bylo
plné rostlinstva, které jsme studovali. Snažili jsme se žít životem praktických
ekologů, aby celá ta panenská země prosákla i do naší mikrovesmírné mysli a
duše s müsli zrníčky vidin. Byli jsme důslední i v tom, že po nás
nesměla zbýt v tundře ani šlépěj. Zametali jsme za sebou, abychom
nenarušili onu prapůvodní a prapůvabnou čistotu. Vždyť tam byla ještě místa,
kam nevkročila lidská pohodlná noha. A na druhé straně, i ta zvířata věděla,
kdo jsme a co tam pohledáváme. Třeba pižmoni, předpotopní zvířata
s velkými rohy a suknicemi vlasů, kteří nás vždy zeširoka obcházeli. Ale
když jsme večer začali hrát fotbal a křičet, tak se na nás přišla zblízka
podívat a náš křik jim vůbec nevadil. Věděli, že jim nejsme nebezpeční a že
křičíme z nějakého herního zápalu.
THOMAS MERTON KDESI PÍŠE, ŽE CÍLEM NAŠEHO ŽIVOTA NENÍ POUHÁ
KOMUNIKACE, ALE COMMUNIO, TEDY FUNGUJÍCÍ SPOLEČENSTVÍ. JAK SE VÁM TO
V ARKTIDĚ DAŘILO?
Musím
říct, že se mezi námi vytvářelo úzké bratrství. Volnost, rovnost, ale hlavně za
každé situace to bratrství. Profesor už nebyl profesorem, ale přítelem.
Nerozmlouvali jsme jen o vědě, ale i o smyslu života. A také jsme společně
chodili na špacíry do tundry. Lidé mají potřebu sdělovat se tomu, komu věří. A
v tak podmanivém prostředí zvlášť.
ČASTO MLUVÍTE O TICHU TÉ ZEMĚ. JAKÝ DRUH TICHA TAM PANUJE?
Existují
tam dva druhy ticha. Jednak fyzické. Bylo někdy tak absolutní, například při
bezvětří, že jsme slyšeli kručení svých břich a začali se smát. A pak je ticho
vnitřní. Je mocné a někteří studenti se cítili ze začátku velmi nesví. Potřebovali
ho stále zahánět a chodili s walkmany na uších! Staří mazáci si ale
navzdory zákazu stavěli stany opodál a tam po práci poustevničili. Někteří rádi
odcházeli zpět do tundry a seděli tam pod věčným sluncem, které v Arktidě
v létě nezapadá.
JSTE ČLOVĚK CIVILIZACE, ALE V ARKTIDĚ, V KRÁLOVSTVÍ
KAMENÍ, VODY A LEDU JSTE SE MUSEL ZŘEJMĚ OPROSTIT OD POHODLÍ A NÁVYKŮ NA
KOMFORT. JENŽE JSTE MĚL JAKOUSI PŘED–ZKUŠENOST, PRŮPRAVU Z NEHOSTINNÉHO
KRIMINÁLU…
Právě
proto, že jsem ji měl, mohl jsem ji uplatnit. Například dělat velké túry nebyl
problém. Ale někteří studenti mě zahanbovali, jak důsledně vše brali. Vzpomínám
si, že kolem nás pobíhaly lišky, stále hladové, a já jsem jedné podával kost.
Student, co byl se mnou, se strašně pohoršil, že jsem tím porušil posvátnost
prostředí, vyjednával s liškou, a tím ji ponížil.
ARKTIDA MÁ I SVOU ODVRÁCENOU TVÁŘ. VIDĚL JSEM FOTOGRAFIE, NA
NICHŽ DRŽÍTE VELKÉ PUŠKY.
Je
to nezkrocená paní Příroda all inclusive. Jediným vážným nebezpečím je lední
medvěd. Vlci ani lišky nebezpeční nejsou. Kvůli medvědům jsme museli do tundry
nosit těžké kulovnice, ale za celou dobu je naštěstí nemuseli ani jednou
použít. Jednou jsem se s ledním medvědem setkal téměř tváří v tvář,
David versus Goliáš, zrovna když jsem to nejméně čekal a neměl u sebe zbraň.
Asi sto metrů od tábora se najednou z úvalu malé řeky vyhoupl a byl
obrovský. Neměl jsem na vybranou. Znehybněl jsem a čekal, co se bude dál dít.
Ale „nanuk“ pokračoval v chůzi svou trasou a ignoroval mě. Kdyby namířil
rovnou za mnou, neměl jsem šanci.
POZNAL JSTE V ARKTIDĚ TAKÉ ESKYMÁKY? ŽIJÍ JEŠTĚ PŮVODNÍM
ŽIVOTEM, NEBO JE CIVILIZACE PŘEVÁLCOVALA?
Už
jsou civilizovaní. I když tvrdí, že kontaktem s bílou rasou víc utrpěli,
než získali. V poslední době již expedice neorganizuji, ale pracuji
s jedním kolegou blízko eskymácké vesnice Baker Lake na západ od Hudsonova
zálivu. Žijí tam v uprázdněné katolické misii, a tak mám možnost nahlížet
do jejich nesnadného monotónního života. Bohatá a výstavná vesnice má asi 1500
obyvatel a je rozložena podél břehu velkého sladkovodního jezera plného lososů
a pstruhů. Za vesnicí je otevřený prostor tundry, přes níž na jaře táhnou
tisícová stáda sobů. Kanadská vláda vystavěla v šedesátých letech
Eskymákům velmi dobře vybavené domy. Předtím byli nomádský nárůdek, v zimě
kočovali s psími spřeženími zavátou tundrou a obývali iglú, dnes žijí ve
vyhřátých domcích, mají pračky, ledničky a hlavně televize… Pro bývalého lovce,
zvyklého zápasit s přírodou o přežití, je nečinnost zhoubná a návrat do minulosti
nemožný proces, když už si navykli na progres. Teď jsem jim postavil skleník,
aby mohli pěstovat zeleninu, ale když jim ji zase za rok já nezasadím, sami to
neudělají.
V ARKTIDĚ JSOU ZVLÁŠTNÍ SVĚTELNÉ PODMÍNKY. CO ZNAMENÁ
NAPŘÍKLAD NA JAŘE PŘICHÁZEJÍCÍ SVĚTLO PRO DOMORODCE?
Vše
je tam ještě spojeno s přírodou. Domorodci vítali slunce křepčením a
výkřiky, radováním, protože věděli, že nastává obrat k intenzivnímu
životu. Oni se vždy snažili zimu doslova přespat. První rozbřesk po dlouhé tmě,
který jsem tam jednou zažil, byl opravdu mocný. Za pět minut dvanáct,
v poledne, se najednou ukázal zlatý šíp, který proletěl po zasněženém
prostoru, bodal do očí a za dalších deset minut pominul. A každý den přibývalo
pět minut světla a světelný den se pomalu rozšiřoval.
KDYBYSTE NAPSAL MEMOÁRY, JAK BYSTE JE POJMENOVAL?
Asi
Třetí inkarnace. První byla před mým zatčením, druhá po zatčení a nakonec
Kanada. Každý ten úsek života má své téma, úvod, stať a finále.
JIŽ OD STUDIÍ SE ZABÝVÁTE TAKÉ FILOZOFIÍ, PŘEDNÁŠÍTE. NĚKTEŘÍ
VĚDCI, ZABÝVAJÍCÍ SE FINÁLNÍ TEORIÍ VZNIKU VESMÍRU, POUŽÍVAJÍ METAFORY
Z HUDEBNÍHO SLOVNÍKU. ENERGII PŘIPODOBŇUJÍ KE STRUNÁM, O VESMÍRU HOVOŘÍ
JAKO O VELKÉ SYMFONII. JE NAMÍSTĚ POUŽÍVAT PODOBNÉ METAFORY?
Možné
to je, ale svádí to k určité vágnosti. A jako přírodovědec chci vše vidět
mnohem konkrétněji. Začátek světa je konkrétní událost, svět kolem nás je
konkrétní údaj o čase v prostoru. Věda nám dokazuje, že vznikl před
dvanácti až patnácti miliardami let. Rovnice astrofyziků nás vedou až do zlomku
mikrosekundy počátku vesmíru, čili víme s vědeckou jistotou, že vesmír
počal, rozvíjel se a že se jeho původní obrovská energie kondenzovala ve hmotu.
Hmota vytvořila struktury, galaxie, Slunce a sluneční soustavy. Na jedné
planetě naší sluneční soustavy vznikl život a pravidla i s výjimkami,
potvrzujícími nedefinitivní pravidla. Je úplně novou skutečností, kvalitativně
odlišnou od neživé hmoty. I člověk je biologickou součástí tohoto dlouhého
procesu. Postupně však nastal přechod z čistě biologické do racionální roviny.
Vše nasvědčuje tomu, že se proces nezastavil a že svět spěje ke třetí přeměně.
Vývoj už nejde jenom biologickou cestou, která je velmi pomalá, ale jeho
předvojem se stává člověk a jeho ideje. Člověk je šípem vystřeleným skoro vertikálně.
Už to není vývoj po balistické křivce, ale vertikála vystřelená do prostoru,
který není definovatelný ani nejbujnější představivostí Leonarda DiCapria.
ŘÍKÁTE, ŽE V ČLOVĚKU VESMÍR DOSPĚL K URČITÉ POTŘEBNÉ
SEBEREFLEXI. PAK ALE ZÁLEŽÍ NA TOM, JAK NALOŽÍME SE SVÝM POZNÁNÍM, JAK BUDEME
MYSLET, ETICKY ŠETRNĚ ČI HLOUPĚ JEDNAT…
Jenže
lidstvo se skládá z mnoha hlav a rébusů a ty hlavy nepracují synchronně
racionálně. Člověk je jediný živočišný druh ohrožující sám sebe. Lidstvo si to
málo uvědomuje, někteří jednotlivci však ano a varují před důsledky takového
počínání. Radikální změna smýšlení většinou přichází až po utrpěné škodě nebo
katastrofě. Geologická paměť Země zaznamenala nejméně pět globálních katastrof,
při nichž většina života přišla nazmar, takže zanikla, a přesto se vždy
BIOSFÉRA vzpamatovala z nejhoršího scénáře. Bůh věci dopouští, ale má vše
pod kontrolou. Když jsem byl ještě student, řádil hrubý brutální a neohrožený
komunismus a já si postěžoval jednomu starému knězi, kam to celé jenom spěje.
Odpověděl mi: „Neboj se, Bůh to vidí. Běží to vše Božím časem.“ Budoucnost není
uzavřená, naopak. Hrozí mnohá nebezpečí, například živelné katastrofy
v důsledku zneužívání přírody, bohatství nerostného, ale křesťan by se
neměl bát. Lidstvo má takovou budoucnost, jakou mu určil Bůh.
Já
osobně věřím, že budoucnost spočívá ve splnění úkolu, který viděl Teilhard de
Chardin v tom, že vývoj pokračuje od velkého třesku k bodu OMEGA, kdy
se vesmír spiritualizuje skrze člověka a dospěje k Bohu. Vrátí se takto do
jeho těsnosti, aniž s ním splyne. Kristus je naším dobrým bratrem,
špásitelem a spasitelem unisono, přítelem, děťátkem i vykupitelem, který za nás
daroval svůj život. Ale je také SLOVO, skrze nějž bylo vše stvořeno a bez něhož
nic není. On byl na počátku. To je ten kosmický Kristus, kterého se málo
odvažujeme vidět a který je důvodem, proč Bůh Otec stvořil barevný a nenuceně
nenudící svět. V té záhadné logice Božího rébusu spektra.
A CO Z TAKOVÉHO POZNÁNÍ VYPLÝVÁ PRO ČLOVĚKA? BÝT VÍCE
DUCHOVNÍ SÍLY V TĚLE A V MYŠLENKÁCH?
My
nemusíme být filozofy, abychom plnili Boží plán. Každá maminka, která dá život
novému člověku, splnila už jeden základní předpoklad k tomu, aby lidstvo
dospělo k bodu Omega. A jestliže ta maminka naučí dítě navíc ještě modlit
se a vychová z něj Božího člověka, jistě pomohla té dobré straně lidstva,
které směřuje k bodu Omega otevřít své ego. Kdybychom si alespoň
uvědomili, že každý život slouží tomu velkému Božímu plánu. Vykoupení lidstva
je i vykoupením všeho stvoření. Svatý Pavel říká: „Celé tvorstvo sténá a touží
po vykoupení.“ Já vidím, že ten proces běží ve dvou rovinách. V osobní,
v níž se každý musí zodpovídat sám za sebe, až jednou stane před Boží
tváří, a v druhé rovině lidského rodu, pokoušejícího se plnit Boží plán.
VÁŠ KANADSKÝ KOLEGA JIŘÍ KRUPIČKA NAZVAL JEDNU SVOU STAŤ
„TAJEMSTVÍ – JE JÍM SVĚT“. ZŮSTÁVÁ PRO VÁS SVĚT STÁLE TAJEMSTVÍM?
Ano,
svět je tajemstvím. Vždyť jsme tolik odkázáni na své smysly, a to je velmi
nepřímá informace o světě. Jsme ovlivněni a oslněni smyslovým zdrojem
informací, zvláště dnes, v důsledku masových komunikací, že nám ta druhá
cesta zakrňuje. Proto je tak potřebné, abychom smyslovou cestu doplňovali
vnitřním rozjímavým životem. Ale je to cesta namáhavá, plná všemožných nástrah
nejen velkoměsta. Již dávno nabádali učitelé kontemplace: „Snaž se soustředit!“
Jenže – jak napovídá metafora – na stromě je plno opiček a v hlavě plno
nesourodých myšlenek, které tam poskakují a stále ruší klid. A je potřeba
uklidnit ty opice, abychom se naučili naslouchat a aby k nám mohl
promluvit sám Bůh. To je zduchovňování člověka, proces na celé věky. A v tom
jsem na začátku, asi stejně jako jsem byl před šedesáti třemi lety.
|