https://www.stream.cz/slavnedny/10009288-den-atentatu-na-antonina-cermaka-15-unor
6.3.1933 zahynul A.Č.
Z KLADNA AŽ DO CHICAGA
Nikdo v tu chvíli nepochyboval, že patnáctého února to střelec pálil ostrou výbavou na prezidenta. Ostatně sám muž, který kulku schytal, Rooseveltovi stačil dodat: „Jsem rád, že jsem to byl já, a ne vy.“
Tři týdny urputně bojoval o holý život, nakonec podlehl starým neduhům, které zranění vyvolalo do nepříčetné míry. Zemřel 6.3.1933, krátce před svými šedesátinami. Kdoví, jestli vůbec tušil, že ne prezident, ale možná on byl tím pravým terčem.
Jmenoval se Antonín Čermák, narodil se jako Jarda Jágr v Kladně 9. května 1873 a do dějin vstoupil s pověstí nejslavnějšího starosty Chicaga. Jeho příběh zní jako jedna z legend o americkém snu. Byly mu dva roky, když jeho rodiče vzali roha z údolí toho špinavého jobu v klipu J.A.R. (...nejsem si jen jistý, také Kladno?, je to ta stereofonická identická parta, od které si můžete přehrát Armádu Špásu libovolně...) hornického města Kladna a směřovali k americkým břehům s novou nadějí. Usadili se v Braidwoodu jižně od Chicaga a otecko Čermák tu znovu fáral, aby rodinu uživil. O pár let později nastoupil do dolů i třináctiletý Antonín, ale za tři roky ho vyhodili. Důvod? Za ostatní tlumočil důlnímu dozorci požadavek na zvýšení mzdy.
Odešel do Chicaga, časem tam založil prosperující povoznictví a ještě před koncem století ho doplnil o obchod s realitami, parcely a kšefty se jen obracely (tedy kupily na hromádky), Čermákovo konto v bance evidentně přibývalo na váze, má-li i konto váhu, jeho pověst talentovaného, poctivého byznysmena se šířila do všech koutů a o chlapíka, který se uměl otáčet, projevil zájem svět US politiky. Přiklonil se k Demokratické straně, od roku 1902 ji reprezentoval ve sněmovně státu Illinois, sedm let nato zasedl v chicagské městské radě a v dubnu 1931 povýšil na starostu. Neviděl ani jeden díl Nemocnice Chicago, o co všechno se ze své židle zasloužil, vydalo na knihy a faktem zůstává, že ho to katapultovalo do pozice jedné z nejoblíbenějších (a také nejvlivnějších) osobností Spojených států.
Do kanceláře starosty si tehdy donesl jeden starý cíl: vyčistit Chicago od gangsterů, vyplenit plevel od slušných a perspektivních, přesněji řečeno zbavit město od gangu vedeného Al Caponem, za prohibice ovládajícím město. Trvalo to jen do října 1931 a Capone Aleš nebo Ali skutečně stál před soudem. Pravda, za mříže ho nakonec dostaly jen daňové zpronevěry, ale verze, že buď on, nebo jeho blízcí nařídili Čermákovu likvidaci, je tak dost pravděpodobná. A nehrají v ní roli jen nepodložené spekulace.
Za „střelbu na prezidenta“ skončil na elektrickém křesle poněkud vyšinutý hajzl Giuseppe Zangara, jenže policie u něj dohledala pětiranný revolver ráže 0.32 a zasaženo bylo šest lidí šesti kulkami, přičemž ta v Čermákových plicích měla ráži 0.45. Navíc v roce 1959 vyšel z vězení jistý Roger Touha a ten podezření, že cílem byl starosta, senzačně přiživil až tak s prohlášením, že Čermák byl napojen na gangy konkurující tomu Al Capone gangster paradise, a proto ho oddělali. Vrah prostě využil všudypřítomného zmatku kolem Zangarovy palby a mířil přímo na čecha Čermáka. Žel, kde se pravda ukrývá, už asi nikdo nezjistí.
(Mary Homolová v MF Dnes)
AMERICKÁ NEDĚLE
Probouzím se. Upřímně řečeno, nerad. Je neděle, půl šesté ráno. Kolem je tma, jedeme v podzemí, respektive pod jinou silnicí, vedoucí nahoře nad námi. Ve svítání, jež nastalo před nějakou chvilkou, je vidět okna a zdi, mezi sloupy občas blikne voda. Nebe je neviditelné, v té betonové a skleněné džungli oblohy nedohlédneš. Zahýbáme doprava, těsný tunel, a vpředu svítí světla. Chicagské autobusové nádraží. Ani jsem netušil, že prospím celou jízdu. Lepkavý a rozespalý vylézám z autobusu, skleněné dveře, spousta nástupišť a několik značně nebezpečně vyhlížejících individuí, převážně tmavé barvy, jaký div, jsme na počátku černošské čtvrti. Vylezl jsem na pohyblivé schodiště a vstoupil do prvního patra. První patro je rovněž v podzemí. Židličky pro cestující, mnohé s televizorem pro obveselení. Máš-li samozřejmě potřebnou minci. Upřímně řečeno, neměl jsem příliš chuti sledovati televizní program v řeči, již neovládám. Tři černí policisté, pistolku proklatě nízko, na boku želízka, elektrický obušek po ruce. Na prsou policejní hvězdu. Světový problém vzrůstající zločinnosti zde nečiní výjimku.
Shledávám po kapsách telefonní číslo mých chicagských hostitelů. Nenalézám. Je to k vzteku. Vleka zavazadla odebírám se do kantýny. Za stolem sedí výstředně oblečení černoušci, vysoké, řekl bych gotické klobouky, Robin Hood křížený s výkladní skříní na experimentální pařížské módní přehlídce. Černý do půli lýtek sahající kabát, červený klobouk, zelené kalhoty, bílé boty s oranžovými ponožkami. Ten druhý je celý v kanárkově žlutém, jenom kravatu má zelenou. Pijí kávu.
Jiný, s bílými vlasy a v bílém kuchařském oděvu utírá stoly, projížděv s vozíčkem, naloženým špinavým nádobím. „Ekskjůzmí, sér,“ pravím, „aj dount spoukn ingliš, aj vont tu síserou.“ To jako že potřebuju do Cicera. „Sísrau? Icin Sidy!“ praví on, a pak pokračuje něčím, čemu se pravděpodobně říká američtina. V pauze mezi drmolením jej přerušuji. „Sorry sér, aj dount andrstend. Áj hejv dz pensl,“ jako že mám tužku end pejpr, jako papír. „Jů mejk mí dz mep,“ jako aby mi udělal mapu. Tentokrát nerozumí on. „Háj, báb!“ křikne.
Ta hora, co se na tohle zavolání přivalila, jest dvaapůl metru vysoký a snad pět metráků těžký policajt. No, nechtěl bych se mu dostat do pacinek. Uklízeč mu něco povídá. Koukne na mne, třeba mě chce kousnout, říkám si v té chvíli, poněvadž odhalil zuby. Přidal k tomu koutky nahoru. A je z toho úsměv. Chci mu vysvětlovat, on mávne rukou. „Tu Sísrau?“ ptá se. „Jesr. Plís.“ já na to. Poldík něco čmárá na papír. Koukám na to, co napsal. Pro jistotu mi to ještě opakuje, velké mínění o mé chápavosti pravděpodobně nemá: „Čú bláx fram gryháunštejšn iz Mádyzn evňú. Ju gou, uiz bás mádyzn lájn. Ejty sens. Tu Óstn blvo. Ánd ju Čánždz bás. Óstn lájn. Juándrsten?“
Horlivě přikyvuju. Na Madisonově ulici jede autobus. Madisonlinka. Až na Austin bulvár. A vocaď jede další autobus. Až do Cicera. Ještě poděkuju, a polda mě sprovodí až na ulici, kde mi ukazuje směr. Kolem tmavě šedé až černé mrakodrapy. Nebe se jeví jako malý světlý koláček nahoře. Ulice do kříže, na každém domečku požární žebříky. Mimo jiné, pochopitelně. Silnice silně připomínají matičku Prahu, snad jenom že kaluže jsou poněkud hlubší. A tak stojím na ostrůvku z okoralého a děravého dřeva, uprostřed silnice, tu a tam na mne cákne taxík něco vody, je po dešti a je mi ouzko. Ten špinavec naproti na mne něco volá. Třeba mě chce oloupit. Přijde až ke mně, jenom přes ulici. „Nou bas!“ slyším s hrůzou. „Sandej!“ Autobus v neděli nejezdí. Až v půl desáté, říká na odchodu. A vono ještě není šest. Nu což, Černoušek říkal ve městě. Jsem ve městě? Jsem. Tak teda jdeme pěšky.
Madison avenue je dlouhá. Ne. Avený medisonská je hrozně dlouhá. Lépe řečeno Medisonka je nekonečná. Jdu asi půl hodiny kolem mne ani běláčka, ba ani tvářičky bílé, samí černí, koukají po mně, ztichnou, mluví-li spolu, kolem baráky na spadnutí, papíry, špína, plechovky, rozbité sklo. Pestré reklamy, umyté deštěm hlásají česká jména, polská jména, italská jména. Ale kde je konec Evropanům? Teď tu bydlí černoši, z někdejších Vršovic stalo se černošské ghetto. Slam. V barabiznách, připomínajících mnohdy dosud někdejší výstavnost, okna zatažená špinavými závěsy, leč s klimatizačním zařízením. Bude mi později se dovědět důvody, proč že jsou slamy. A jak vznikne slam. Mrakodrapy zmenšila perspektiva na krabičky od zápalek. Lépe řečeno na krabičky od léků. Kolmo postavené. Madison Avenue to ještě nevzdala, pokračuje a pokračuje. Konečně. Po dvou hodinách ocitám se na Austin bulváru. Madison Avenue pokračuje do nekonečna. Ztrácí se mi někde vzadu zcela perspektivně. Já leč, ejchuchu, stojím na Austinském bulváru. Po pěti minutách čekání přichází ke mně černá dáma. S blond vlasy. „Nou bas.“ praví. „Sandej! V půl desáté.“ Vzdor očekávání mdloby se nedostavily. Seš na austin bulváru, trpím samomluvou. Je osum hodin, máš, milej hochu půldruhý hodiny času. To dojdeš. Přinejhorším. A cestou budeš koukat po taxíku.
Taxíky po Austin bulváru nejezdí. Doraziv na Čermák roud, shledal jsem, že jsem u cíle. Vyčerpán, s ručičkama vytahanýma ke kolenům a s prstíky ztuhlými do přímky, to od zavazadel, pohlédl jsem na hodinky. Bylo půl desátý. Sandej!
(Karel Kryl, 70. léta)
Mám Vás rád asi jako Jágr Jaromír výhru u hokejové na tenkém ledu odeznělé snad právě po tisícáté prvé Exhibice
moje neposedná Holubice, moje něžná a výhřevná rukavice, moje Pegasova pikantní nepoplašná únorová oběžnice za okny mlhy ranních oparů, ve vizáži fluidum ve vitráži skříně oprášit půjdete beranice pro poklesky burlesky plískanice kapku medu do kávy a pak med na chleba, kapku klidu do očí roztočí bděle údy i ódy poetické fantastické polévkové aróma Slunečnice Cedratina dobrá jest průhledná tekutina, Liška Bystrouška pozná, jaká kapalina vína je ta dobrá ♥ komora, akutní komorní pochutina! míza, s jakou bříza kůry stromů unikát v mládí odívá, se záměry v hlasu se zadívá, chodívá pro tanec ne její bratranec, lekavá i vlídně štěkavá končetina louskáte ze zájmu arašídu a bílý tesák máte pár let nabroušen jak tesař exemplář nástroje, který pojistí si flašinetář Valach Popelko, žijící jen nedaleko, se včelkami v brlohu v úlech s lokacemi úletů vzácnější jste Vy než prolhanému světu Alláh Popelko, budu Vás chtít a ctít převelice, jak sváteční mumraj chce ozdobit sněhovou vločku pro opeřené metelice zřítelnice má kromě prvních lekcí nulté poledníky nebo pohlednice s výstavními pozdravy od nulté Polednice? prima pistolnice, buďte má shovívavá kamarádská smrtelnice, design fusekle u prochozené závodnice ostrá koncentrovaná pistolnice, vystřelte si metaforu jak Katka Emmons na stadiónu bez žertu úsměvná Kouzelnice
https://www.youtube.com/watch?v=7dRozyycZRk
https://www.youtube.com/watch?v=jSj7jldMaCI&list=PL_yUVcjBExjH48UTVEmTW0JMd7zPz4pHv&index=4
https://www.youtube.com/watch?v=JYTZgV-Zr4g&list=PL_yUVcjBExjH48UTVEmTW0JMd7zPz4pHv&index=21
https://www.youtube.com/watch?v=TmtOSW5fPtE&list=PL_yUVcjBExjH48UTVEmTW0JMd7zPz4pHv&index=11
https://www.youtube.com/watch?v=31CNb7fqDns
Who is it
Well he's a roller rusher rhythm rocker record in time
disassemble disillusion that determined to blind
demonstrating by creating watching battle the beats
reassemble, recycle what we know is concrete
now he's the best
best stock in the west
the mr. clean of the hip hop mess
who is it?
Who is it jequizzit you don't know ya dizzit
so I will provide the ultimate visit yes
you're not alone - his name is Mantronix
the party superstar with the image ironic
and to the other circle called a capital T
where taking over is a crime, they call him a thief
jack the ripper, van skipper in the days or at night
we will confide in him this hour, hear the truth and I'll mic
It's the computer
you made the heal abuser
the automated make sound pile drum ruler yes
king at the phone with the auto noise
the hip mechanic cause a panic so I'm telling the boys
so watch out idle bound this is Brooklyn sound
synchosonic hypnotronic you may not found
which you select reflect acknowledge it yet
we're like a brother like no other and juice who can't bet
The master of disaster musician the bee
to idle with the title on the table a keys
seeking sounds and profound with the innest of vate
taking chords from the boys not leaving a trace
Well listen up listen close listen loud and clear
well listen to the beats only he'll prepare
well like a passion that is driven by the words you hear
Mantronix is the crew up on the boat we share
so if you're ready it's time for one
homeboy, make some noise, let's have some fun
put in the boots and the snare and release the drum
so we can show the party people that we're not done
https://www.youtube.com/watch?v=s3IzcCaQXy4&index=8&list=PLFy8t3P8ZVGkiP_3qbX6ZRpHewIz0HgjW
Rising with 1983's "Sucker M.C.'s" and fading by the release of 1988's sample-era A-bomb It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back, hip-hop had a mid-decade infatuation with synthesizers and drum machines. It arguably peaked somewhere around 1985-1986: BDP's dancehall-inflected crime-story classic "9mm Goes Bang" out of the South Bronx, Schoolly D's killer two-fer "P.S.K.-- What Does It Mean?" / "Gucci Time" 12" out of Philly, and Ice-T's prototypical West Coast gangsta anthem "6 'N the Mornin'" were all built on a sound that traded the old school's post-disco funk loop structure for something both rougher-edged and more futuristic. Chief amongst the catalysts for this sound was Kurtis Mantronik, a Jamaican-Syrian-American record store DJ who produced his debut single before he turned 20. His first major release, "Needle to the Groove", personifies our current idea of how drum machine hip-hop sounds-- even if, upon its 1985 release, it sounded pretty damn out there compared to its peers. Mantronix: The Album has undergone a strangely accidental evolution to its status as a lost hip-hop classic: Beloved by veteran heads yet considered incredibly dated in the sample-artisan Dre/RZA/Pete Rock/Primo 90s, it's since started sounding a lot more like a well-aging and prescient forebear of Southern bounce and hyphy.
While the Deluxe Edition of The Album is an exhaustive 2xCD collection of remixes, extended versions, instrumentals, and a cappellas, the seven songs at the original album's core-- six originals and a slightly redundant but enjoyable "Mega-Mix"-- are the main draw. More specifically, it's Mantronik's production, which incorporates multiple layers of polyrhythmic boom-clap percussion, alien-sounding proto-acid bass, and dubbed-out scratching that sounds like King Tubby trying his hand at turntablism. Tracks like "Hardcore Hip-Hop" and "Needle to the Groove" boast some of the most intricately assembled syncopated beats heard in any digital production to that point, and the mutated go-go of "Ladies" has a lot of carefully threaded gears turning beneath its instant-hook bounce, claps and kicks throwing counter-measures against each other until they sound like a rhythmic swordfight. But it's "Bassline" that's probably the most famously innovative of these tracks: The titular low end turns electro's android jerkiness into a live-body strut, and the immaculate drum programming contains a busy but carefully refined volley of claps and snare hits that dart and weave in and out of each other spectacularly. It's this complexity and attention to detail that makes the production about as carefully human-crafted as any electronic music of the 80s, even as it focuses all that effort and energy squarely at the art of moving butts.
As prescient as some of this stuff sounds, the vocal portion of this duo is more of his time-- MC Tee is as 1985 as they come, replete with sing-song post-LL flow, party-people-centric lyrics, and an instance of the word "shit" getting bleeped out. Those who don't mind how lyricism sounded before Rakim will find charm in Tee's voice, though-- for one thing, he acts as yet another fine-tuned component of Mantronik's rhythmic traffic, frequently adding an altered cadence and off-beat emphases in what would otherwise be a straightforward old-school flow. (Plus it always helps to have a vocoder or a scratch answer back a few times.) Producer and MC complement each other enough that the instrumental tracks included on the extra disc seem incomplete, though as bonuses go having them is nice; throwing in a truckload of 12", radio, and alternate edits (including the even-thicker club version of "Bassline") and a couple of solid live performances of "Needle to the Groove" and "Ladies" is even better.
Mantronik would have a couple more years of hip-hop greatness ahead of him: a few T La Rock singles made in the wake of his smash "It's Yours", including "Back to Burn" and "This Beat Kicks", became underrated classics, and Just-Ice's misleadingly named 1986 LP Back to the Old School boasted one of the all-time great mid-80s hardcore breaks-- the monstrous "Cold Gettin' Dumb". On top of that, the second Mantronix LP, Music Madness, was a solid expansion of his signature sound. But by the late 80s he was arguably more revered by hardcore heads as an A&R than a producer, and his signing of EPMD to Sleeping Bag records ironically helped fuel a shift from mid-school electro-rap to the funk-break revivalism of rap's Golden Age. His house-friendly 1998 remix of EPMD's classic "Strictly Business" is indication enough of where he went from there, further away from traditional hip-hop and deeper into dance club territory, but don't take that as a warning. Mantronix: The Album sounds, in retrospect, more like the peak of classic rap innovation than a crossover compromise, and damn if it doesn't sound great played between Turf Talk and Mannie Fresh.
PRO PANIČKU DÁM DO HRY DOLCE VITA A JEJÍ SILUETU VYBARVÍM V JEDNOM TAHU
A než byste řekla švec nebo chtěla byste hodit pokus o kotrmelec
je tu trnky brnky neposednej trn v oku jako zvenčí mazák i mazec
jo netypickej MC jako vejlupek hudebního podhoubí gymnastik
a k tomu vzorek DJ cuts boombastic fantazie ano snad fantastic
když jednou na chalupě jsme opravovali střechu
na půdě ležely časáky vedle pohozených plechů
různý haraburdí a stará čísla Mladých Světů
komiks Káji Saudka Černej Filip a štos Květů
a jedny Květy jsem si pak na lavičce listoval
vida jméno Gilbert Albert /ten kmotr vážně existoval/
je to Švýcar řemeslník šperkař a jako krejčí
dělá modely i konfekce, mastné i dostupnější
a mě zaujalo to, jak začal zasazovat do šperků
meteory, kamínky z Vesmírných výstřelků (?)
velké věci provedené drobně, sen Lady Ann
tedy takhle pociťuje svá setkání s tvorbou častěji než Däniken
a pojišťovny pomáhaj když malý vzorek vyšší vzácnost votočí
a pro mě je vzácnost i na krku Vaší siluety náhrdelník z klokočí
včera, dnes a zítra tanec, způsob jak se stane i z čiperného profesora chlapec
já jsem pro 2 IDEÁLNÍ partie rozjetý údaj v tempu a budu takový i Stařec
https://www.youtube.com/watch?v=2a4-6tmnOvQ
Public Enemy came to Japan right after releasing their historical 2nd album. They recorded studio live for FM station in Japan to promote their live show. It was aired in a radio program called „Phase One“, March 17, 1989. Here, they performed „Cold Lampin' With Flavor“ and „Fight The Power“, which before the song was released in Spike Lee's „Do The Right Thing“ Soundtrack. (It seems that it was aired without getting censored!) Terminator X cuts „Ultimate Breaks& Beats Vol.11“ on this (Honey Dripper's „Impeach The President“, and Head Hunter's „God Made Me Funky“ break.) P.S. Professor Griff (and other members too) bought the black suit in Japan, which he's sporting in „Fight The Power“ Video. It is actually a male student uniform for high school student in Japan, called „gaku-sei-fuku“.
https://www.youtube.com/watch?v=r2V2V-cHWQw
1989 Harlem Rally featuring Big Daddy Kane & Public Enemy
https://www.youtube.com/watch?v=cFIjY2V5XY0
Homiside:
1. Taste Of Chocolate (Intro)
2. Cause I Can Do It Right
3. It's Hard Being The Kane
4. Who Am I
5. Dance With The Devil
6. No Damn Good
Suiside:
7. All Of Me
8. Keep 'Em On The Floor
9. Mr. Pitiful
10. Put Your Weight On It
11. Big Daddy Vs. Dolemite
12. Down The Line
13. Taste Of Chocolate (Exit)
https://www.youtube.com/watch?v=5BIZjaGmEvw „Long Live the Kane“ is the debut album by MC Big Daddy Kane, released by Cold Chillin' Records in 1988. It was produced by Marley Marl and established both him and Kane as premier artists during hip hop's golden age. Kane displayed his unique rapping technique while covering topics including love („I'll Take You There“), Afrocentricity („Word to the Mother(Land)“) and his rapping prowess („Set It Off“). Marley Marl displays a sparse production style – creating beats with fast-paced drums and lightly utilized James Brown samples.
TrackList:
1. Long Live The Kane
2. Raw (Remix)
3. Set It Off
4. The Day You're Mine
5. On The Bugged Tip
6. Ain't No Half-Steppin'
7. I'll Take You There
8. Just Rhymin' With Biz
9. Mister Cee's Master Plan
10. Word To The Mother (Land)
D.J. STEVIE B. COBY COBY SECESNĚ LADĚNÝ DESIGN MIXOVÁNÍ U DVOU I VÍCE NÁLAD? TREFA S „D.J. Power Trax Volume 2“ (1990, Vienna a kompoziční sinusoidy snů)
1. Intro by D.J. Stevie B. (1:09)
2. JEFF WAYNE / BEN LIEBRAND REMIX – The Eve Of The War (Deepspace Mix) (3:29)
3. CULTURE BEAT feat. JO VAN NELSEN – Der Erdbeermund (Extended Mix) (3:09)
4. BUM BUM BOYS – Space Salsa (Sweap Mix) (2:45)
5. TECHNOTRONIC feat. YA KID K. – Pump Up The Jam (Stevie B. Mega Mix) (3:31)
6. FRESH WITH MC BRO – Boogie House (See You Later Mix) (3:03)
7. BUM BUM BOYS – (This Is) Der Hammer (Rebel Mix) (3:25)
8. MYSTERIOUS ART – Carma (Omen II) (Extended Version) (3:08)
9. MARTIKA – I Feel The Earth Move (San Francisco Mix) (3:27)
10. Intro by D.J. Stevie B. (0:12)
11. GANDALF – Invisible Power (Stevie´s Ultra Mix) (3:38)
12. ALYSON WILLIAMS – I Need Your Lovin´ (Extended Mix) (3:18)
13. KAOMA – Dancando Lambada (3:05)
14. KAOMA – Lambada (2:42)
15. ELKIN & NELSON – Quizas, Quizas (Classic 12" Mix / Nuevo Beat Mix) (3:27)
16. LISA LISA & CULT JAM – Just Git It Together (Full Force Mix) (3:40)
17. LIZA MINELLI – Losing My Mind (Extended Mix) (3:27)
18. MALCOLM McLAREN – House Of The Blue Danube (Strauss Mixes Strauss) (4:04)
Fluidum plné siločar, zákoutí flamenca plná záhad, sad plný výsad, přísad, kosmetických návnad, kolik zkoušek dospělosti ovládá samuraj akrobat? Kolik koncertů rozezní symfonická show ze souvětí v jejím hlasovém fondu konverzuje Bohyně plodnosti s nápovědou v křížovce o cereální tyčinky pod nos Ti zaručí společnost její Jasnosti s barvou babího léta vzlétáš k intimnosti k intimnosti plné siločárek, jsem půl a s ní chci rozvášnit párek zákoutí plná plodných chvil na vlnách nepotopitelných bárek u nepolapitelných motýlích koeficientů, period a lákavých symbolik, kanárek ví, jak zabrnkat na struny té kanárkové Ostružinky u Ostrovů se zelenýma očima má smaragdová vládkyně, v Bretani i jinde Klenot mezi ženami, s rubínovou bystrostí, láká mě dívčí krev, adrenalin u červánků s pověstí fešandy na výlety na exkurze na naturel, na živel s pomněnkama, nejen hláškama býčíma Egri Bikavér, krasobruslařko s chromozómy v tanci jako již dávno i krátce po padesátce disponuje dál Katarina Wittová Vy jste Legenda ve hře jak Dominika Cibulková a z Wimbledonu přihrávkami nešetřící grácie chuligánka necikánka Kvitová já prchám všem mrchám, Figarova Svatba je i stavba, kde Múza je hradba a prima zoom gradující sadba okrasné jablko nespadne daleko od stromu, Vaše periodická soustava rozumu netíhne do síní konzumu Salvador Dalí by Vám geometricky podal přípitek v číši vrchovaté labužnické koncentraci aperitivu alternativu pro jedničkami posetý kalendářní scénář: parketa paní Brigita kankán v sukni odraz superlativů
HAPPIEST ♥ GIRL
Není nemoc a nepoleze v době červánků na megalit pro kostelní a tajnosnubnou Kutnou horu není hladová a nemusí se dělit s Vikingem ječivým espritem o půlnoční bramboru není lakomá a srdečností její velkorysost vyčnívá jak u keřů sladká ostružinka z celku není cirkusová, je nezkrotná a neposlouchá licoměrnou a až příliš drzou velitelku není svízelná, je číselná, tyká si s údaji a já ji beru jenom jemně do dlaní za Manželku ano moudré slovo moderní ženy usadí pecivály na prdelku, fešanda jak Vy i Jirku Hanzelku já poslouchám šťastnou vědmu, neposlouchám užvaněnou rádoby premiérku já se zvednu a pohnu i s ní a zatočím jí zlehounka jako glóbus točitelku život je tak hezká forma whirlpool s kupou prádla pro pradlenku šťastná kombinace rošťandy a devětsilu na bowlingu obrací na zemi kuželku snad jí nevylekám jako větší energický šanson Tornádo Lou pro veverku lamač ledů Jirka není torpédoborec, odvážlivec s něhou Pegasů probudí znamení na partnerku můj svět jest láska kypící tak pulsuje a proudí a odmění s požitkem stereo rodeo Vyzývatelku i šoumenku, já jí poděkuji s ozvěnou za recesi – za špás životní družky u Staré koruny teče pivo proudem, u Jirky chuť ostružin do Berušky
Slunečnice na zeď od Moneta nebo od Vincenta? koule pro ni od Mozarta, sonáty od konkurenta ztepilá magnetka Brigita yeah elita, úroda rozkvetlá v zahradách tančí sladší než pohádková Maruška Max Švabinský by do ní chrlil elixíry, zasněný hlas odpřisáhl by i foukač od skla: Waldemar Matuška Walt Disney by o ní vykouzlil víc, než hvězdné války epizody šarmu a dost nepochmurnou grotesku yeah znamenité atrakce u chrámu do daru života, že neslzíte ani hromy domy ze stesků a od blesků T LA ROCK by kecal, až by jí ukecal, ať udělá v sadbě slov svůj sloh chytlavou prominentní hitovku tohle je Vaše šance Slunečnice Brigito, jeďte naostro a vypolstrujte sluneční duhu zkrátka na lidovku labutí píseň je Brigita a jas – dobře situovaná diva pod sluncem, ne drobná nechvalná uličnice je příjemný model šalvějová roštěnka, já rošťák, s kadeřemi inspiruje intuice od nejedné kadeřnice na galantní účesy dámy žádnej punk, na ulicích proudící účinnost vzrušení i nošení dobrodružná s časem pro dobrodruha, vybírá si talent, ne lenošení
BÁSEŇ O BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)
Předvídají konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě elektronických počítačů a mezikontinentálních raket S cestami do vesmíru ke vzdáleným planetám Jediný jaderný výbuch a po všem je veta Nastane řetězová reakce I naše Země najde svou černou díru někde převysoko a předaleko mezi hvězdami Ne jeden Damoklův Tisíce mečů visí nad námi Kdo by se tedy měl vážně zajímat o poezii a jakou budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása? Ale poezie bohudíky není jenom nesmírná krása Je z krve a masa jako živé tkáně člověka Je vnitřním ohněm v něm Je zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem Poezie může potěšit i utěšit Rozsvítit i zatemnit vulkanické děje v lidské duši Však není tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil byť jenom na vteřinu zoufalství a strachu I když má schopnost přemáhat slepotu a machu ty dcery zvyklosti zahálky a lhostejnosti Předvídáme–li v našem věku konec bezduché pohodlnosti a stavíme-li mosty k budoucnosti v přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí které nemá sice digitální rozměr ale vyzná se ve smyslové mikrotonice – nedokázali bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka jemuž se říká poezie a které bliká i plane dokonce i na té odvrácené straně prvního blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora aby bylo vidět až do srdce toho nejmenšího živáčka v přírodě – a toho posledního tvora.
Autor básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel písňových textů, překladatel.
Narodil se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil na drátě na rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství Odeon. Zasloužilý umělec.
První verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře, během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu následovaly sbírky Ptáci (1972), Lámání chleba (1973), Zvony v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá hodina (1976), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů: neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě, deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou zvukomalebností.
V roce 1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987), v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící epizodu ze života Jana Amose Komenského. Karel Boušek je znám také jako překladatel.
(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)
Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu Máš červen v rukách a srdce ve zvonu... Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní když se k ránu překřikují ptáci ti málozpěvní a ti stříbrolunní nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty jež ústí v jediné sluneční měnírně jak srdce maminky se srdcem mého táty v hornaté krajině i v pustě vesmírné
Máš červen v očích Plane v jahodách nám pod hlavami letním rozbřeskem Máš duhu v očích a pak trochu strach z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima a tvoji podobu všechny studánky mají (z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena panenskou čistotou všude po rodném kraji Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic když podél silnic rudnou jeřabiny znějí za soumraku příchozímu vstříc královské zvuky hobojů fléten a eolíny ze starých partesů psaných při světle svíček po domech betlémských a v jizbách kostelniček
V místech kde stávala možná tvá kolíbka a kde se před bouří ohnivě zablýská až stráň ta ze zlata v zeleném návrší jak snop se rozhoří A pak se rozprší... A tmí se nad tebou když tma jde brambořištěm když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem nebo když rozhoupe svou oblou závrať v něm Jak ryby v bystřinách jsou naše životy u břehů rybář Smrt chystá si udici Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší jsme mladí... silní jsme
(VÍNO BÍLÉHO VLASU)
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků Na horách z protěže Ve vodě leknínová Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků po každé v jiný den Po každé spršce znova Básník je kazisvět Začíná od počátku za slovem první verš a s veršem novou řádku Láska má podobnou svou tvůrčí metodu od lože ke stolu od lože do hrobu A pohár k přípitkům a něco do vázy na lukách kavyl má na pouštích oázy Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad Má svoje zahrady a parky plné stínů líbezná zákoutí závoje z mušelínu Má svoji mladost otáčivou jako kolesa a má své stáří Svá smutná nebesa
Takovou lásku jsem si vždycky přál kde bychom spolu mladé víno pili a plamen z něho aby nás pak hřál i v letech kdy už ubývají síly a kdy je moudrost sestrou milování a kdy je bolest které jsem se bál jak v starých stromech pouhé větrů vání vlídný šepot varhan z katedrál...
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba Jsi zlatý leknín na jezeře básníků Jsi průhledná a čistá jako voda A láska chutná vínem z bílých vlasů které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje Budem je spolu pít do konce našich časů K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje
DELFÍNIÁDA
Svět je malý pro filosofa a veliký pro dětské oči
Je náchylný ke katastrofám a bláznivý, protože se točí
Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni na jedné planetě z oběžnic kosmu
Ačkoli mají spočteny své hodiny střemhlav se vrhají odvážně do snů
Se všemi riziky vzletu i pádu budují města pro člověka
Družicím dráhu a plodnost vinohradům za strojem určují A stáda vodí k řekám
Bdí nad úrodou Chrání si studně v dobách žízně
Hlídkují u vod aby nebylo utopenců A slaví včely Třeba na divizně
Palouky lesní plné mladých srnců Obyčejní lidé jako my v hlubinách neobyčejnosti
Jako delfíni nádherní a jako básníci prostí
HVĚZDNATÁ NOC
Inkoustem přetékající noci to možná ano Ale hvězd je málo k zapálení knotu v mé každodenní lampě
A není pod ní tma jak by se zdálo podle citlivosti hrotů nebo ze spektra černé magie bílého Venušina těla
Na břidlicových deskách odněkud z hradeb dávnověké Asie psaly o tom aramejským písmem ruce osmahlé třpytem skarabea
DOŽÍNKOVÁ
Příroda je těhotná Z psí lásky podává mi žitný krajíc s medem Jako hvězdy počítáme klásky a spočítat je nedovedem...
Na krabaté půdě hoří věchet už teď bývá sláma samé zlato Mít tak křídla a moci tak letět nad sýpkou kde zrn je vrchovato
Mít tak v duši odpočivné prázdno když je na vsi dožínkový svátek Za pstruhy se pouštět k řekám na dno z břehů letních škádlení a hrátek
Příroda je kmínová jak chleba který doma na ošatce krájím Ať nám roste dobrých skutků setba s každoročním žňovým radováním!
OSTROV S DELFÍNY
Voda přelévá obsahy světélkujíc blankytná Klaviatura střídá rozsahy Žádná stanice není záchytná
Cokrát jsem toužíval nalézti ostrůvek s delfíny Z rozmaru Jen tak pro štěstí Pro blízkost krajiny
která i zvíře polidští jak je tam hluboká S mnoha poli a bojišti Beznohá bezruká
Delfín má vlastnosti člověka je stejně ohrožený Jeho minulost je také pravěká Budoucnost jako ňadra ženy
vlnou je měřena oblostí mořských kamenů Delfíní samička jak panna je puzena k průzračným pramenům
v nejhlubším moři mezi oceány které tato zvláštní ryba zná Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy Jsou tam delfíni a voda je zelená
SLITOVNÁ
Těch dobrot co by za nehet se vešlo té lhostejnosti nikdy slitovné Řeka kde byl člun a člověk nese veslo Kdo se topí – ať v ní utone...
Nenechme padnout posledního štvance který tento názor nesdílí – Kdo hledá hvězdy ještě ve studánce a rád má louku s motýly
MALÍŘI BETLÉMŮ
Hoří to v nich jako podzemní ohně když malují své chudé Ježíšky rodiče a patrony švícka a hastroše plačky s vlňáky a řemeslníky Kluky v beranicích s promaštěnými kožíšky
Hoří to v nich až z toho teplo jde po člověku když kreslí betlémskou ves seník a stodolu měsíc a zamrzlou řeku A děti jaké se potkávají ve snu zdravé a baculaté ze staré legendy vzaté téměř skutečné ve svém neskutečnu
Hoří to v malířích lepenkových Betlémů postav a lidiček v té předvánoční hodině za bílých ledových večerů s krmítky za okny dřevěných stavení pod Orlickými horami
Doutná to každým tahem štětce když paleta je žároviště plné barevných jisker To v duze šlehají plamínky pokreslujíce papírové krutiny životem lidu
A náhle je tu vše I prosincová noc v hlubokých modrých Čeřenech toho svátečního ticha kdy je slyšet jak padá sníh jiskření ve zlatých hřebenech zimního království hvězd
Snop záře nad Betlémem plane v půlnoční krajině mé Znějí housle z podkroví v pomlce za refrénem staré milostné písně V ní rozvoněl se domov
JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY
Nejdříve se zatopí ve světnici aby byl hlas mléčný jako slonová kost A když sesednou se děti a utiší se psi a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost takže je vidět až do sklenic které se lesknou v skříni proklouzne slovo jako skřítkův míč jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni domácí kočky a loupežníci…
Nejprve se zatopí ve světnici než se tam bájné bytosti vkradou (nová planeta vzejde nad zahradou) Těžkou cínovou lžící pak nabíráme z kouzelné mísy krupičnou kaši sypanou čokoládou
https://www.youtube.com/watch?v=1K4o-pZy65E Ronnette & Anquannette – „Disco Queen“ (The Rare Groove Mix) 1988
https://www.youtube.com/watch?v=cciDvX7vA1Y „Walk Like An Egyptian“ The Bangles (1986)
https://www.youtube.com/watch?v=dFf_7tZsKzM
Bass-O-Matic – „Fascinating Rhythm“ (Rhythm Stick) Mix by Steve Bourasa
https://www.youtube.com/watch?v=zUCsxF4eokM Bassomatic „Mountain High“ Taken from the album „Science and Melody“.
https://www.youtube.com/watch?v=eI-wL0nvtyM
„Kiss of the Bee“ – William Orbit
https://www.youtube.com/watch?v=Q3NSocqxDBQ
This track features the compelling vocals of Bassomatic lead singer Sharon Musgrave! The songwriter and Bassomatic group founder is William Orbit. Remix Culture (DMC) remix by The Light
https://www.youtube.com/watch?v=7sBz-1asyLg
[1990] Bassomatic – „Fascinating Rhythm“ (Hook & Swing Mix Part 2)
HELLO, TO O TOM, JAK JSTE VY TA NEJPOTŘEBNĚJŠÍ ILUZE V BRIGITĚ POD SLUNCEM!
nejsem Váš vískající Velký Vezír, když chci být Váš velmi chutný Velký plezír ovšemže gejzír a také vodotrysk galantnosti na kolonádě s léčivostí HEJ Sir a ten nosil tesil pro devětsil, nebo účelný a úhledný devětsil pro tesil aby se těšil zase s Vámi, z Vás očarovaně věštil prospěch, pro každého zasil i když se píše „zasel“, ale já našel jak kašel z krku vypudit, běž si k Táboru s pytlem zázvoru do liščího doupěte hledat ne holubí dům, líbil by se nám náš blikající i líbající Azyl YOUR JOY IS MY HAPPINESS YOUR LOVE IS MY DESIRE s „desir“ Sir u úst: Vaše radost mi činí potěšení, Vaše láska ať mi znásobí tu hravou i pravou touhu pravou a pravidelnou, která nepotřebuje žádného slouhu, jen patřičnou porci čajíčků v hrnečcích při louhu
:))
                         
OTA PAVEL: Výstup až na samotný cíp Eigeru nezvládne jen tak každý Cipísek… (citováno z knihy 1967: „plná Bedna šampáňa pro šampiona i šamana“)
K hotelu Kleine Scheidegg vede z městečka Grindelwaldu zubačka horské dráhy. Koncem srpna v roce jednašedesát nastoupili do jejího předního vozu dva muži. Čech a Slovák. Technický úředník z Liberce Radan Kuchař a meteorolog z Chopku Zdeno Zibrin.
Za nimi přistoupí do vozu malý policajtík v modrém, požádá je o pasy a zeptá se značně pochybovačně a pro ně samotné i krapet legračně: „Chcete na Eiger?“ Kuchař kývne na souhlas, Zibrin si sundavá těžkou bagáž. „Pánové mají rodiny?“ Teď se přiznají oba. „Víte, co se tam včera semlelo?“
Je to pitomá, značně naivní otázka. Celé Švýcarsko ví, že se včera zřítil na Eigeru horský vůdce z Innsbrucku Adi Mayr. Titulní stránky se po letech opět zaplnily obrazem nejnáročnější evropské stěny, poseté bílými kříži. Největší kříž vždy patří poslední oběti. Osmnáctý, Mayrův, je namalován na rampě pod Božským traverzem.
„Na Eiger nesmíte. Jedině když složíte tisíc franků na záchranné služby. Máme s tím obrovské výlohy.“ Modrý policajtík to oznámí a netečně si oknem prohlíží milionářský pár, vystupující z plochého okřídleného bouráku.
Popadne je vztek, krucipísek, co je tohle za móresy?! Proč jim předhazuje záchranné služby a konec cesty dřív, než začali? Jejich výstup nemá nic společného s bombastickým sólem Mayra; mělo mu zajistit slávu a tučné příjmy z ní. Jdou přece pokořit horu s lany a ve vzorné dvojici, tak jako přicházejí lidé k horám už pěkných pár desítek let. Tisíc franků má málokdo u sebe, nač by je bral horolezec do stěny, ve které za ně nekoupí ani suchar. A pak, na Eigeru je vyhlášen zákaz prací pro horskou záchrannou službu, při neštěstích sem přijíždějí dobrovolníci z celé Evropy. Snaží se to Švýcarovi vysvětlit na srozuměnou, pak se rozčílí:
„Naše země se o nás postará!“ Na policistu to nezabírá, ukáže na dveře: „Prosím, vystupte si!“ „Krucipísek!“ Zibrin vytáhne klíčky od své modré Octavie, odpočívající v grindelwaldském autocampingu: „Když se nevrátíme, prodejte auto!“
Modrý policista, otřesen jejich jistotou, vezme klíčky. Zasalutuje a vyklidí prostor. Cesta k Eigeru je volná.
Zubačka zapřede jak spokojená kočka a rozjede se vpřed. Kolem nich se objevují švýcarské plakátové louky, plné žlutých a červených květů, politých pohodou dnešního vyvoněného odpoledne. Slunce zlatí hněď dřevěnic v Alpách a stříbří sněžné vyšší a vyšší patra velehor. Duše se uklidňují, mizí předchozí starosti.
Dnes přespí Kuchař a Zibrin v chajdě na Eigergletscheru blízko stěny.
Redaktor pro záležitosti Eigeru Victor Stool tu má natrvalo rezervován pokojík. Chystá si zprávu a pomyslí přitom na československé hokejisty, kteří v tomto roce překvapili v Ženevě a Lausanne dobytím titulu mistrů Evropy. Ale Eiger? Angličané první dobyli osmitisícovky Mount Everest, Kangčhendžangu, Italové Čogori, ale ani jeden Angličan ani Ital dosud nezvítězil nad Eigerem. Budou to Čechoslováci, kteří si po dvou letech první podmaní až takhle moc mordýřskou stěnu?
Ti zatím usínají, v polospánku slyší naposledy před výstupem lidský hlas: italská pokojská se modlí ve vedlejší cimře nad růžencem – modlila se zřejmě stejně úpěnlivě i za Mayra – aby jim byl Bůh milostiv.
30. srpna
Nová kapitola Eigeru začne obyčejně. Jako většině lidí na zeměploše se jim nechce ven z peřiny. Po třetí hodině přeci jen vylezou z dek, mžourají očima a narychlo míchají ei aby mohli syti spět na Eiger. Nasadí na záda těžké batohy a pootočí se k tiché chajdě:
„Tak vyrážíme! Ahoj! Adieu!“ Venku je tma a chladno. Šlapou měkkou cestičkou po travnatých svazích. Přejdou suťové pole a jsou na ledovcovém; je předzvěstí obrovské hory. Na chodidlech občas cvaknou stoupací železa. Stanou pod Eigerem a rozsvítí na přilbách přilbové čelovky.
Radan Kuchař přikročí ajn cvaj k trhlině dělící ledovcové pole od stěny. Přeskočí ji a chytne se malého výstupku. Za ním se prohne k Zdenovi lano, bude je spojovat po dlouhé hodiny namáhavého výstupu.
Prvními snadnými úseky hora láká člověka do výšky. Jdou téměř na jistotu, připadá jim, že tu byli mnohokrát, a zatím tu prohráli jen jednou, když museli hned na začátku utíkat před šrekliche donnerwetter. Znají horu spíše z popisů, fotografií a pojmenování jednotlivých míst.
Mají za sebou první délky lana. Batohy s výstrojí a pamlsky energetických zásob na čtyři dny jsou dosud lehké, jako vždycky na startu. Stoupají roboticky electro boogie a tiše, jen jejich „Pojď!“ a „Dober!“ a občasné zašramocení přerušuje úplný velebný klid přírody. Nahoře se lesknou hvězdy, je dobré mrazivé klima. Severní stěna neodpovídá na žádný signál, jako by zatím neměla nejmenší potuchy o přítomnosti horala na procházce.
Vystoupí rychle podél Prvního pilíře na vrchol Rozpukaného. Rozednívá se. Kolem se objevují drolivé a navlhlé skály.
Hora už vyslala své první zvědy, havrany. Přelétávají a naříkavě krákorají svojí šveholivou švýcarštinu. Radan dolů mrkne na siluetu Zdena: „Potvůrky podivné.“
Zdeno se usměje: „Jó, žerou horolezce. Mají na nás spadeno.“
Vtip pomáhá převážit tíhu situace. Visí tu roztřepený ruksak a civí otvory rozflákaného aparátu. Nejhorší jsou stopy po Mayrovi. Objevují se na ledových a sněhových úsecích a svým položením a přiměřenou velikostí napovídají, že byl zkušený horolezec, kterého jen tak něco nesejme. Kde stopy skončí? Jaké to bude místo? Budou prvními a jedinými svědky, kteří místo zahlédnou, protože později ho pokryje led a sníh.
Radan se snaží zahnat podobné myšlenky, bude je potlačovat po celý výstup, ale obává se, že se budou vracet. Soustřeďuje se na lezení. Levá ruka – pravá noha. Leze uvolněně, s minimální obětavostí, a vyvažuje šlachovitý trup.
Dostávají se k Hinterstoisserovu traverzu. Odtud dál nevedla žádná cesta. Andreas Hinterstoisser před dvacítkou let vtipně vyčmuchal, že k Prvnímu ledovému poli je možno postoupit zhoupnutím na výše zavěšeném laně. Bylo to dočasné vítězství. Vzápětí přineslo smrt jemu i jeho třem asistentům. Zhoršilo se podnebí, vzdali se přemožení hory, chtěli od ní už jen vlastní životy posichrovat. Ale nenechali v traverzu želbohu lano. Stal se pro ně zákeřnou pastí, v opačném směru ho neslezli. Od té doby se vždy kývá v traverzu za horolezci lano, zanechané pro případný ústup.
Také nechali rezervní lano ve stěně a postupují ledovým polem.
Slunce zatím obešlo severní stěnu, nyní spěchá dolejš údolím, před hotelem Kleine Scheidegg (už zas to egg už zas to Ei, už zas v mountain dovedně vmontován ten reklamní kecal: pan Vajíčko…) se hemží zvědavci: platí opět zvýšené taxy za dívání do namontovaných dalekohledů. Pozorování dnes dostává exotický ráz, jsou to v horolezectví neznámí Čechoslováci. Nikdo o nich jaktěživ ještě neslyšel, určitě je to bude stát krk. Rozhlas, televize vysílají první sondy do dění, na městských letištích startují letadla s fotoreportéry: cíl Eiger!
První letadélko přilétne po desáté hodině, dokončují právě postup doleva po Prvním ledovém poli. Nevystoupili ani o metr výš, museli k ledovému žlabu „Eisschlauchu“, ten tepřív vede vzhůru k Druhému ledovému poli. Stroj prolétne necelou stovku metrů od nich, tady ve skále a ledu zní jako pouhé bzučení čmeláka. Později se objevují další, mávají na pozdrav křídly, jenže oni si letadel už nevšímají. Musí vzhůru.
Stěna se nahoře ohřívá slunečními paprsky úspěšně a průzračné srpnové klima hraje na celé čáře svůj paprskoklad. Prostě klad. Již není to mrazivé noční ticho. Lámou se odštěpky zvětralé skály a padají první šutry jako doklad o zemské přitažlivosti. Ale to je teprve ouvertura Eigeru.
Ledový stometrový žlab. Nyní pomalounku. Zatlučou ledovcovou skobu, vysekají stup, zase skobu, pomáhají si lany. Teplota něco málo pod nulou, teče z nich krůpěj námahy tělních tekutin. Radan si náhle uvědomuje, jak dlouhou dobu opakuje německy větu: „Die Bedingungen sind nicht ganz gut.“ Chce ji zahnat, ale pak zjistí, že ji zase mumlá česky: „Podmínky nejsou věru optimální.“ Zdeno je na tom stejně. Hlavou mu táhne jakýsi popěvek, nějaká mizerná odrhovačka, nemůže přijít na to jaká.
Je už poledne. Stometrový „Eisschlauch“ jim sebral celé dvě hoďky. Batohy ztěžkly a táhnou dolů. V stále se zvětšující propasti pod sebou pozorují hrst teček, proužek mezi nimi znamená nosítka, záchranka vyrazila teprve nyní hledat to, co zbylo po pádu z Mayra. Myšlenky se hrnou vpřed jako luční kobylky, přicházejí na mysl, zaháníš je do kouta, vracejí se jako notorické lumpárny.
Hora skončila předehru, její orgány, a hlavně bububu bubny, znějí naostro. Kámen za kamenem se řítí kolem nich. Mimoděk se uhýbají, tisknou se k nepřátelské stěně a zase postupují šikmým traverzem přes Druhé ledové pole. Zezdola se jim jevilo jako pár čtverečních metrů, ve skutečnosti je nesmírné: sto metrů vysoké a čtyři sta široké.
Radan znervózní. Zdenovi spadla přilbice veškeré ochrany. Pozornost se tříští mezi padající kamení a výstup. Jsou znaveni a přitom se přibližují k vyhlazenému pilíři, přiléhavě pojmenovanému Žehlička. Zde to nejvíc lítá, povrch je doslova přežehlen skrz naskrz. Postupovat teď znamená naléhavě riskovat. Půjdou dál, až chladná noc opět zmrazí tu skálu. Hledají místo pro bivakování a najdou jakýsi skalní přílepek jako skříň a na něm plošinku velikosti židle.
Zdeno vaří na tuhém lihu ze sněhu čaj a Radan se usadí. Dá si mezi škvíru batoh s přilbou a posadí se na ni. Přitluče skoby a přiváže se; nohy visí nad propastí.
Srkají čaj a v duších se rozlévá blažený pocit, veliký kus Eigeru je pod nimi. Nechal se poznat, jaký je, ukázali mu také, co dovedou. Zatím se stmívá a na obloze, která je tak blízko, proskakují třpytivé hvězditečky. Prožívají noc v urputném bivaku na Eigeru, to se poštěstí jen málokomu.
Kanonáda hory s přibývajícím mrazem tichne, první dějství končí. Zítra bude fajn – říkají, dávají si dobrou noc a balí se do horolezeckého pytle.
V této poloze přichází jen polospánek se sny a vzpomínáním. Radan bude znovu u Liberce na Skaláku slézat s hochy od obří bobří řeky a obdivovat Jožku Smítku, Procházku a bratry Chlumy, kteří měli při vrcholcích skal ukryta před fašouny svá horská hnízda. Ve Skaláku získal techniku lezení, umožnila mu cestu k nejvyšším vrcholům, vždycky vzpomíná na Skalák s vděčností. Zase dřepí všichni pod Kapelníkem mezi borovicemi, Oldík Skopal zpívá svým vehementním barytonem.
Radan sebou škubne, probere se a masíruje ztuhlá chodidla. Mrzne, zítra bude nádherný den.
31. srpen
Ten den nebyl pro ně šťastný. Ale to ještě nemohou tušit ráno, když odpočinutí stoupají šedomodrým ledem Žehličky k Bivaku smrti. Čtete dobře. V něm prožili svou poslední noc života Němci Sedlmayer a Mehringer, zřejmě tu naposledy nadýchal vzdoušek jako báseň ve spaní i nebožtík pan Mayr. Už na tom musel být blbě, zde už postrádal nonšalantní klídek, tady by zřejmě dal vše za kámoše v nouzi, jenž by ho ve chvílích postupu jistil lanem a svým dohledem. Chyběl mu druh, jehož se pro slávu ze samostatného namakaného výstupu jednoduše zřekl. Rakušan si už nebyl vůbec jist, sekal v ledu mnohem větší stupy, než bylo zapotřebí.
Radan měl také obavy a docela jiný pocit než kdykoliv předtím. Někdy strach vystoupil víc k okraji. Potlačoval ho v sobě, jak uměl, ale ne zcela se mu to dařilo, říkal si: je dobré se trochu bát, abych neriskoval. Víc než blížící se nejtěžší černé a nevlídné skály Rampy a Božského traverzu je znepokojoval neustálý ruch. Zdálo se jim nespravedlivé, že zatímco stěna vyčkává a dosud je tolik zticha, lidé hlučí a touží po senzační události, ať to stojí, co to stojí námahy. Kolem nich neustále bzučí dvě tři letadla.
Zas pro Radana existuje jen stěna. Pracuje jako Spořínek v reklamách, to jest spoře, led v malých sprškách stříká od kladivocepínu. Zapne kladivocepín do karabiny a leze. Zmocňuje se ho radost nad pružností vlastní kubatury figury. Náhle ji střídá zděšení: cosi kvůli upřímnosti není v pořádku! Pozdě. Kladivocepín vyklouzl nedovřeným pérem karabiny, hopsá jako trdlo po skalách a metá podivné kotrmelce. Co teď? Vrátit se? Mají za sebou přes polovinu stěny.
Rozhodnou se pro cestu k vrcholu. Výstup se zpomalí, na nejsvízelnějších a nejzapeklitějších úsecích si posílají po pomocném laně nahoru a dolů jediný cepín.
Jsou v Rampě; led, černobílé skalky, převisy jako blázen. Na jedné ledové skalce Radan pozoruje – Mayrovy stopy jsou již u konce. Zastavuje a pronese: „Tady ten nešťastník sletěl.“
Prohlíží si plácek. Mayr šlápl dobře ještě levou nohou, ale pod pravou se mu uloupl kousek ledu malý jako školní zápisník. Trochu se toho místa báli, čekali totiž, že bude bůhvíjak těžké. Teď byli rádi, že je za nimi. Led nad jejich hlavami je poprvé nedotčený naší civilizací, po dva roky po něm nepřešel ten záškodnický primitiv člověčího podmětu. Radan se obrátí ke Zdenovi, hlasem si ověřuje jeho přítomnost: „Zdeno?!“ „Radane?!“
Pocit blízkosti toho druhého je báječný, jsou rádi, že jsou na tu štreku společnou přátelé.
Doba notně pokročila, je pozdní odpoledne, stěna opět hází kameny. Únava sedí ve svalech, ale přiznat si ji je v těchto místech přepychem. Zdeno ví, že veškeré smysly až do poslední nitky a posledního nervu musí mít zachovány ve střehu. Je tahoun a zdatný protivník stěny. Medvědí figurka a náklad představují kompletní metrák živé a jive váhy. Kdysi měl z lyžařiny přeražené stehenní kosti, lékaři nevěřili, že bude sportovat. Ve stehnech má ocelové dráty, při hlubokém dřepu vrzají. Měsíce se belhal o berlích jako Ťapkin groteskního zocelování vláknin& tkanin po úrazu. Pak odešel natrvalo do hor a nosil ohromné batohy do chat. Z Trangošky na dvě hodiny vzdálený Ďumbier vynesl na zádech šestadevadesátikilový sud petroleje. Tak trénoval. Ale nikdy nezvedl levou nohu až nahoru, musel ji při výstupu zvedat rukou.
Ze stěny vyčnívá špičatý skalní nos, dá se na něm rozkročmo sedět. Rozhodnou se pro nocleh, ale předtím musí opatřit ze vzdáleného pramínku vodu. Radan k němu opatrně postupuje. Hltavě chlemtá své osvěžení, zpátky nese jídelní misku vodu. Jíst se nechce, ale nutí se, žrádlo znamená sílu a život, tělo je nejpotřebnější část výstroje, víme? Polykají med teď hned, sýr, kousíčky čokolády, a kuchař dvoučlenné expedice, Zdeno, připravuje zteplalé šumicí, sám si to chválí, pak zouvá promočené boty a přistihuje se, jak si šeptá: Holky, nespadněte!
Usednou za sebou rozkročmo na skalním nose, je to mnohem horší než včera, ale cítí teplo svých těl. Začínají svůj každodenní hovor na nejdůležitější téma: „Co myslíš, bude fajn počasí?“ „Ujde to.“
Potom se přou, jak se správně připravuje lečo, div se nerozkmotří. Hy Brasil by jim tuhle konverzaci bez uf uf ufounů asi telepaticky zobrazil jak „prečo lečo“ Vy kmáni? Pak utichnou, všelijak se o sebe bratrsky opírají a takřka probdí druhou noc v pořadí.
1. září
Vybalují se z polyetylenového pytle, chránil je před zimou a vlhkostí, stahují péřové bundy. Přesto mají ztuhlá těla, dlouho třou svalstvo a připravují se k rozhodujícímu nástupu. No nazdar. Svážou dvě skoby namísto ztraceného cepínu. Před nimi se vypínají vysoké hladké plotny Božského traverzu. Po něm postoupí do posledního ledového pole Pavouka a pak výstupovými spárami na hřeben Mittellegi a odtud k vršku do výše jenom pěkných 3 974 metrů.
„Panečku, náramně se to říká,“ rozesmějí se, když si opakují ráno postup.
Ale myšlenka, že se vrchol všech vršků blíží, je povzbudí k ohromnému nástupu. Zdolávají ledové plotny Božského traverzu metr za metrem. Radanův červený svetr se sune šikmo stěnou, za ním postupuje tečka světle zelené Zdenovy košile. Zapomněli na celý svět pod sebou, nevšímají si bzučících letadel, pracují jako nejpilnější programátoři na této pomateně moderní planetě, brzy z nich leje v chladivém ránu pot. Jen pevný povrch půdy chybí pod nohami, pod nimi se rozevírá největší propast celého výstupu.
Vstupují do Pavouka. Do stran vybíhají zrádné škvíry a spáry posledního ledového pole. Kdo v minulosti postoupil sem, byl horou lapen, odtud už není myslitelný ústup, cesta k vítězství a životu vede jen na vrchol. Lezou už celé hodiny, věčnost uplynula od chvíle, kdy si v duchu přáli, aby toto ráno a tento den byly sehr gut. Teplo dne zatím rozpouští ledový povlak stěny do tisíců pramínků. Severní stěna prožívá během léta neustálý kaleidoskop koloběh, v noci tuhne v mrazu, přes den se rozpouští na kaši. Tentokrát padající kamení rolling stones střídají akademicky přesné kusy ledu, už z ohromných výšek slyší jeho hvízdání.
Radan teď postupuje první. Je nejlepším československým šplhačem souřadnic, někteří novináři ho překřtili na horolezeckého Zátopka. Není to jen v technice lezení, ale v rozvážnosti kvót svého rozumu, znalostech skály a podnebí. Dosud se nenašlo v žádné hoře místo, které by ho zastavilo. Probil se jako první Neználek do Neznáma na světě nejtěžší severní stěnou Kavkazu Nakra–Tau. Ale před nastávajícími těžkostmi se tají dech. Před ním je plotna, ne větší než dvanáctero metrů a jedna klouzačka. Pokrývá ji ledová prachová vrstva. Pokouší se vysekat stup, je to marné úsilí. Pokusí se tedy zatlouct skobu, jenže mu to nejde v takovýchto podmínkách. „Die Bedingungen einfach nur spinnen hier,“ špitá si pro pět ran do klobouku mysliveckého. Zas si opakuje svoji slovní zásobu povinné němčiny.
Ano, snad v jiných podmínkách – když je vrstva ledu krapet silnější anebo když je skála zcela obnažená – to by šlo lehčeji. Osekává led, ale ten se jen štěpí jako hitparádová alegorie pro Ice Ice Baby u Vanilla Ice. Takhle by tu vyseděli důlek věčnosti. Ustane, rozbalí karamelu a bezmyšlenkovitě ji sune do úst.
Zastavili se, potůčky vody proudí stále silněji stěnou, brzy člověk neprojde vůbec. To je tedy typické pro ÚSKALÍ. Co teď? Zpátky? Stranou? Ale kam? Je to zatím nejkritičtější bod celého výstupu, daleko těžší než to, kde slítnul do chřtánu smrti pan Mayr. Očima ohledávají menší plotnu.
Radan vždycky poučoval mladé adepty horolezectví: nikdy nesmíte ve stěně riskovat. Ale nyní stojí sám před podobným stěžejním rozhodnutím. Jestli z toho vyjdou se zdravou pletí, stejnak nikdy nepřizná, jak moc zariskoval. V podstatě zná své rozhodnutí jako podrážky své obuvi: zahájí volné lezení. Kolik času může sebrat zdolání téhle plotny? Pět minut? Výstroj, skoby, kladivocepín, všechen vercajk vymyšlený za celou historii přemáhání velehor je nyní zbytečně bezcenný. Zůstává jen člověk a stěna Pokušitelka. Ve chvílích, kdy stál, ohmatával zrakem každičký záhyb a skulinku. Teď je znovu propátrává zrakem Orla i hmatem Gorily. Nejde do nich dát ruka, jen některý z prstů, řekněme, že malíček. Najednou je obrovské ticho. Leze. Těch pět minut se zdá ukrutnou věčností. Cítí, jak mu voda vtéká do rukávů a rozlévá se po celém organismu. Blíží se k vrcholu plotny.
Dole ho sleduje Zdeno. Kdyby teď Radan slítnul, poletí dobrých dvanáct metrů k němu a dvanáct pod něj. Vydrželo by to lano, naozaj?
Konečně je Radan naozaj nahoře. Zdeno si štramácky oddychne. Nyní je řada na něm, ale Radan už nahoře zatloukl skobu a bude ho jistit. Vystoupí k němu. V tom okamžiku stěna podivně zarachotí. Radanem otřese silný náraz, křečovitě se drží zaseknutého cepínu. Zasáhl ho valoun ledu, zachránila ho hornická přilbice. Pocítí k ní milostivou vděčnost. Od vrcholu je dělí pouhých dvě stě metrů. Ale nechtějí ten den už znovu zariskovat. Rozhodnou se na malé plošince pro třetí noc ve stěně. What´s going ON?
Ten večer nic neohřívají, vymačkávají do úst poslední zbytečky medu od kamarádek včel, co chová Zibrinův otecko. Jsou naskrz mokří, ale znepokojuje je, že není zima. Hvězdy nevycházejí z úkrytů, obloha je smutná jako parlamentní debaty o ničem. Je to už tradice, že Eiger nakonec udeří zlým počasím. Spí v místech, kde spali před čtyřmi léty Italové Corti a Longhi a Němci Nothdurft a Meier. Zastihla je bouře, jediného Cortiho vytáhli záchranáři živého na jive ocelovém laně po devíti jive nocích strávených v inkognito obývané stěně. Říkají si jako každý večer: „Bude pro nás aspoň dobré počasí?“ Nenajdou odvahu, aby si přiznali, že bude hnusně. Tu noc hvězdy nevycházejí a k ránu začne ještě ke všemu sněžit.
2. září
Vyrazí ještě za tmy tmoucí. Pospíchají za snem do bezpečí. Sníh stále víc přikrývá stupy a chyty. Musí ho smetat rukavicemi. Překonávají tři délky lana a dostávají se na vrcholové pole Mittellegi, jež vede k vrcholu. Kryje ho dosud mlha.
V té chvíli bzučení vzdáleného letounu zvědavců náhle ustává. Zachvějí se. Letoun typu Noré–crin se v tomto okamžiku tříští o skály. Zahyne jako moucha pod plácačkou letící nebezpečně nevyhlížející pilot Zumstein, fotr a fotoreportér Zust a sexy sekretářka Lütly.
Poslední obtížný úsek, a jsou na hřebenu. Ukládají skoby do batohů a připevňují stoupací železa. Všechno nebezpečné je tedy prozatím za nimi. Mlha mizí, vykoukne na ně slunce, ozařuje ledové krajky lemující hřeben. Jako by se jim pojednou chtěla stěna tou krásou odvděčit. Před nimi je stříbřitý vrchol špičky a pak už je jen vakuum a modré nebe.
Podívají se šťastně na sebe a podají si do krve rozdrásané dlaně: „Tak to máme za sebou.“
Pocit, který těžko někdo autenticky popíše. Vědí jen, že je daleko báječnější než ty, které přijdou. Za několik hodin jim už budou lidé v údolí podstrkávat bankovky za části výstroje, které prošly tím peklem na Eiger, budou se podepisovat na mapy a pouzdra od dalekohledů a usmívat se hrdinsky do aparátů a filmových kamer. Půjdou Grindelwaldem a lidé ve špalírech budou aplaudovat, mezi nimi i jeden policajtík v modrém úboru. S omluvou na rtech jim podává zpět klíčky. Ale to všechno, celá ta sláva se nevyrovná tomu, co nyní prožívají každým pórem své zkoušené kůže.
Mačkají si jeden druhému do úst poslední zbytky kondenzovaného mléka nebo kakaa z tuby a smějí se jak děti u grotesky.
| 
