|
| |
 |
Knihou mého osudu
Autor: origo (Občasný) - publikováno 11.9.2000 (18:58:29), v časopise 14.9.2000
|
|  |
| Jednou, v době, kdy mi zrovna nebylo do zpěvu, a kdy i ten nejkrásnější den pro mě byl nudným a šedivým...nevím proč, snad kvůli mému já, které zrovna bylo v opozici... zkrátka ..šla jsem takhle domů a brouzdala se prachem naší půdy....prachem, co zanášel i ty nebolestnější vzpomínky a tak jsem doufala, že zanese i ty moje a já si v jeho hebkém sametu budu moci dále žít bez citů, které přináší jenom trápení. Vedle stál kočárek, rázem jsem si vzpomněla na onu příhodu, kdy můj milovaný bratranec ve svých pěti letech bral do rukou kamínky a s kukučem přímo andělským je házel po mé bezbranné sestře, jenž právě v tomhle kočárku spala... Ach, jak je to dětství daleko! To, co se vznášelo nad mou hlavou byl obraz, obraz krajiny mého dětství, k níž jsem ani nestačila získat vztah a už jsem se stěhovala... ten obraz mi moc neříkal, narozdíl od toho dalšího... byl to obraz, který jsem nikdy neviděla.... obraz, jenž mě uchvátil a nikdy, až do konce mého života, na něj nezapomenu.... pozvolna, stále konsternována čímsi, jakýmsi nádechem magična v tomto obrazu, jsem jej sňala z hřebíku a šetrně sundala prach.... a rázem se to stalo, ani nevím jak, vnořila jsem se do toho obrazu, jako mimino do máminého obětí... ta krajina, to místo, ta atmosféra...všechno bylo něco tajemného a já toužila to poznat... procházela jsem a nestačila jsem se divit : „Kdeže to vlastně jsem??“ „Jsi v krajině poznání.. V krajině záhad a nepochopení... V krajině objasnění a porozumění... Jsi v krajině Tvého já...“ Moc jsem nechápala, tak jsem šla raději dál, až jsem o cosi zakopla... Sklonila jsem se a viděla knihu - starou, zaprášenou a nevzhlednou knihu s jakýmsi obalem, jehož si snad nikdo nevšimne mezi krásnými a bezchybnými... Hned mě však upoutala a připadalo mi, jako bych ji znala nazpaměť.. jako by byla mou nejlepší kamarádkou... Nedalo mi to, otevřela jsem ji a začala číst staré a rozpité řádky.... „ Pokud jsi došla až sem a čteš tato slova, držíš v rukou klíč od svého já, od pochopení sama sebe a od možnosti, žít si bez přepychu i majetku jako král - můžeš totiž držet svůj osud ve svých rukou..“ Se zaujetím jsem četla a ani jsem se nenadála, už byl konec... Ne však konec v pravém slova smyslu, ale konec se třemi tečkami na závěr... Pochopila jsem snad až později význam celé události, ale tehdy jsem pouze knihu uchopila a vracela se zpět do reálného světa, světa šedi a neporozumění.. Když jsem však překročila práh toho kouzelného obrazu, kniha mi vyklouzla z rukou a navždy zůstala za rámem mého obrazu... S údivem ve tváři jsem se vrátila do svého pokoje, ale zdálo se mi, že je celý jiný...barevnější, útulnější a mnohem milejší... Několik desítek let jsem nad celou záležitostí přemýšlela jen občas...událo se mnoho zvratů, ale později jsem si uvědomila, že jsem na cosi zapomněla ..že mě cosi volá... Přemýšlela jsem, cože se to vlastně tehdy stalo a opět jsem se šla podívat na obraz na půdě... Byl tam ...byl zanesen novou vrstvou prachu...smetla jsem ji a s obrovským úžasem jsem zjistila, že mi ta dívka na obraze někoho připomíná..... Byla jsem to já a pak jsem už věděla, že před těmi lety jsem... začala žít!
|
|
|
