BENEDIKT RŒZL 

☼     12.8.1824    Horoměřice            ۞     14.10.1885  Praha stověžatá 

Počastovali jej vlastně dost dávno přívlastkem lovec orchidejí, a když tento umný pan Ne Plantážník vydechl naposledy, postavili mu jeho obdivovatelé po třinácti letech střádání z úspor pomník. Je umístěn na Karlově náměstí v Praze, v blízkosti legendami opředeného Faustova domu. Lidé, kteří přicházejí do těch končin, toho obvykle vědí o faustovských pověstech mnohem víc, než o reálném životě a práci postavy, zvěčněné zde na očích kolemjdoucích kurážnicky do kamene. A přece to byl život neobyčejný a určitě lákavější než smyšlenky o neexistujícím pražském Faustovi. Vosmíkova a Zoulova skulptura z roku 1898 vám představuje pro parádní únorový divadelní smash 2016 objevitele rostlinného světa s orchidejí v ruce, a nechybí na ní ani ztvárněný představitel Indiánů, k nimž měl tento badatel přírodních věd velmi blízko. Právě jako oni k němu. Jmenoval se Benedikt RŒZL. 

* 

Holandský botanik, který na sklonku léta Páně 1852 o letním klimatu navštívil Státní zahradnickou školu v belgickém Gentu, nešetřil slůvka chvály. Byl nepopsatelně nadšen rostlinným bohatstvím školní zahrady a nadmíru spokojen i se servisem svého mladšího průvodce. Benedikt ho takovouhle evropsky opečovávanou oázou všemi barvami konstatováno udivoval. Svým mládím a svými znalostmi přeměněnými na užitek. Představovali mu ho jako zástupce školy a správce školní zahrady, on však přeslechl jeho jméno. Když ovšem posléze procházeli kolem četných exotických exemplářů rostlin a mladík mu sypal z rukávu o každém z nich rozličné podrobnosti, Holanďan neotálel a zeptal se mladíka podruhé na jeho jméno. 

„Rœzl,“ odpověděl mu poslušně mladý správce. Potom však přece jen doplnil: „Benedikt Rœzl.“

„Vy jste absolventem zdejší školy?“ zeptal se ho opět nizozemský host.

„Ne, nejsem,“ odpověděl mu na pravou míru.

„A kde jste studoval?“ zajímal se dál zvídavý návštěvník.

„Nikde, pane profesore… Vyučil jsem se u svého otce zahradníkem…“

Ti dva spolu konverzovali francouzsky a snad proto se host mladíka opět zeptal:

„Vy ovšem nejste Francouz?“

„Ne, jsem zahradník a pocházím z Čech…“ 

Renomovaný botanik opět projevil svůj úžas. A Benedikt Rœzl se nad tím v duchu usmíval. Myslel si své, nehodlal se však Holanďanovi zmiňovat o tom, že se veškeré jeho školní vzdělání odbylo hrc prc těsnopisně v pětitřídce na venkovské škole. Nevyprávěl mu ani o rodných Horoměřicích u Prahy, kde před osmadvaceti lety – 12. srpna 1824 – přišel na svět v celé slávě jako botanicky eroticky bez plevele učenlivý lev. 

Nebylo mu ještě ani třináct let, když se začal u svého otce – zahradníka premonstrátského velkostatku – učit svému řemeslu. Asi by k tomu musel také dodat, že už od samého počátku těch učednických let měl větší ambice než pouze opatrovat zámecký park a pěstovat zeleninu. Toužil poznat co nejvíce z tajemné říše květin. Proto, sotva v ruce držel výuční list, vydal se bez otálení za dalším poznáním. 

Před tím, než ho osud zavedl do Gentu, pracoval v několika velkých zahradách. Nejdříve v Děčíně v zahradě hraběte Thuna, odkud pak odešel do předhůří Karpat v Haliči. Tam měl v Medyce své zahrady hrabě Pavlikovský, jimž kraloval vynikající odborník a navíc Čech Josef Blažek. Ten umožnil poznat mladému Rœzlovi nejen všechny rostliny obsáhlé Pavlikovského sbírky, ale nezištně ho zasvětil i do tajů jejich ošetřování a pečlivého pěstování. Navíc pomáhal svému krajanovi opatřovat knihy, z nichž Benedikt čerpal další vědomosti. Po třech tovaryšských letech pak Rœzl Medyci opustil, neboť se mu naskytla příležitost pracovat v zahradách Karla Hügela ve Vídni, které byly pověstné svými rozsáhlými sbírkami rostlin z celé planety. A mladý Benedikt Rœzl se ani v tomto prostředí neztratil, nebyl žádný zelenáč. Jeho životopisec Vojta Lev o tomto Rœzlově životním období kromě jiného uvedl: 

„Svěřovali mu nejchoulostivější práce – množení vzácných cizokrajných rostlin. Překvapoval své nadřízené novými způsoby množení. Jeho objevy se osvědčily. U různých druhů se mu dařilo vypěstovat nové odrůdy. Přitom přišel na myšlenku pomáhat vzrůstu rostlin ozařováním umělým světlem. To byl tehdy vynález, jemuž se podivovali i význační vídeňští experti. Vyskytli se ovšem i pochybovači, ale zjevné úspěchy Benediktovy metody je umlčely. A ještě něčím udivoval Benedikt své okolí, ba celou Vídeň. Úžasnou pamětí. Pamatoval si do nejmenších detailů, co jednou zaslechl. Znal každou rostlinu v závodě a ještě mnoho jiných, nejen podle obecných jmen, ale též podle odborného výrazu – označení v latině. Dovedl přesně stanovit botanický druh jednotlivých rostlin podle květů i podle listů, ba i podle semínek… To ovšem nebylo samo sebou. Byl to výsledek usilovné píle, studií, čtení, podrobných výpisků z vědeckých publikací a hlavně opakování je matkou jeho moudrosti… 

Nikdo se proto nedivil, že když si vídeňský botanik profesor Heller hledal společníka na vědeckou výpravu do Mexika, vybral si právě zvučného kolegu Rœzla. Přál si, aby se stal jeho asistentem…“ 

K výpravě tehdy nakonec nedošlo pro akutní nedostatek základního kapitálu. Mladý Rœzl byl velice rozhozen neúspěchem, zanevřel tak trochu na Vídeň a opustil prostor. Snad i proto, že ho v Telči lákala nabídka jiného vynikajícího zahradnického odborníka Doellera. Ten se věnoval především studiu a pěstování australské rostliny postrmince – Epecris. A Rœzla to rovněž zajímalo. Pracovali společně, Rœzl si při tom naspořil nemalou sumu stříbrných, kterou věnoval na své další sebevzdělání. 

Tehdy se rozhodl, že se vypraví do belgického Gentu, kde měl Ludvík van Houtte věhlasné zahradnictví. V té době snad nejznámější v celé Evropě. S obtížemi, leč přece se podařilo získat Rœzlovi u van Houtteho působiště. A podobně jako ve Vídni, začal i v Gentu záhy udivovat svou nápaditostí a neúnavností. Šéf zahradnického komplexu si ho oblíbil a když potom bylo toto zahradnictví královským dekretem změněno ve státní zahradnickou školu a van Houtte jmenován jejím děkanem, navrhl Benedikta Rœzla za svého zástupce. Pro mnohé to bylo udivující, Houtte však věděl, co dělá, a Rœzla snáze prosadil. 

Tohle všechno mohl tedy Benedikt Rœzl vyprávět nizozemskému botanikovi, ale upustil od toho. Raději opět zavedl řeč na samotné rostliny. Na takové, které školní zahradě v Gentu ještě chyběly, a on měl za lubem je pro ní v dohledné době zajistit. 

Holanďan byl nejen zvídavý, nýbrž i extra zasvěceně sdílný. A tak potom ještě dlouho seděli a on vyprávěl Rœzlovi o své studijní cestě po Jávě. Tehdy poprvé slyšel mladý český zahradník o kopřivnaté rostlině ramii, která se latinsky nazývá Bœhmeria nivea. Profesor tvrdil, že je z ní možné získávat vlákna, která jsou podstatně delší a jemnější než vlákna bavlny a lze z nich tkát překrásné látky. 

„Sám jsem se pokoušel pěstovat ramii u nás v Holandsku,“ končil tehdy botanik svůj výklad, „ale neúspěšně. V Evropě se jí zkrátka nedaří. Potřebuje zřejmě tropické klima…“ 

Tímto vyprávěním nasadil Holanďan českému zahradníkovi brouka do hlavy. Ten brouk měl podobu kopřivnaté cizokrajné rostliny ramie. A byla to právě ona, která začala ovlivňovat další běh života mladého Rœzla.

Už v následující sezóně se vzdal svého výhodného správcovského postavení ve státní zahradnické škole a vydal se do Rigy. Nezlákala ho tam však nabídka ředitele zahrad rodiny Wagnerových, to spíš možnost, že bude mít k dispozici vyzkoušet si pěstování ramií. Přesvědčil se však, že v Evropě se skutečně nebude dařit této tropické rostlině. A tak, když začaly přicházet van Houtteho žádosti i prosby, aby se ukázal zpátky v Gentu, rozloučil se s Rigou a vrátil se na svůj známý úřad do Belgie. Ani po návratu do Gentu se však nezbavil ramieovské vidiny. Po nejrůznějších konzultacích s odborníky dospěl k závěru, že nejpříhodnější klima pro pěstování této užitečné rostliny by mohlo být v Mexiku. A od té doby se veškeré jeho snažení upínalo k cestě za velkou louži.

Když odplouval do Ameriky, nebylo mu ještě ani třicet let. Nezamířil tehdy rovnou do Mexika, nýbrž do amerického New Orleans. Vezl si s sebou bedny sazenic kamélií, fuchsií, pelargonií i dalších rostlin. Jejich pěstováním a prodejem na americkém kontinentu si hodlal opatřit prostředky pro uskutečnění svých plánů s ramiemi. Leč na jihu Spojených států měli v té době jiné starosti, než byly jeho květiny dovezené z Evropy jedním zahradníkem. Přežívající otrokářský systém se nezadržitelně hroutil a jeho zastánci dělali všechno pro jeho utužení. 

Benedikt Rœzl se svým zahradnickým snažením v New Orleans neuspěl. Jediné aktivum z tohoto pobytu bylo, že tam tehdy nalezl dobrého přítele v osobě Francouze Louise Chabého. Ti dva se dohodli, že společně odtáhnou do Mexika, kde se Chabé pokusí vybudovat krásný hostinec a Rœzl zahradnictví. Oba podniky se měly navzájem doplňovat subvencemi. 

Nějaký čas se to oběma odvážlivcům skutečně dařilo. Usadili se při okraji hlavního města Mexika a jejich podnikání se začalo roztáčet na plné obrátky. Také v této zemi však vřelo revoluční hnutí odporu k bohatým a vyčůraným zrádcům národa. Od roku 1854 docházelo k ozbrojeným střetům mezi stoupenci diktátora Santa Ana a liberály. Za generálem stála katolická církev a armáda, za liberály početnější prostý lid. Rœzl i Chabé stranili těm, kteří bojovali za pokrok, uhodnete jak? A tak se jednoho dne stalo, že i oni se namočili do šarvátky s diktátorskými vojáky. V bitce to vyhráli, jenže tohle bylo Pyrrhovo vítězství. Oběma Evropanům hrozil zatykač a tak jim nezbylo nic jiného, než se z města ztratit. 

Uchýlili se do přístavu Santecomapanu a začali opět gradovat od samého začátku. Chabé od píky s výčepem a Rœzl s pěstováním ramie. A právě tam, v místech poblíž Veracruzu, dosáhl český pěstitel svých prvních úspěšných výsledků s pro něj osudnou ramií. Nezůstal však pouze u pěstitelství, to by byl blbej tenhle Benedikt Rœzl. Ve spolupráci s konstruktéry se pokusil sestrojit tkací stroj na zpracování ramie. Tuto produkci však přerušila občanská válka. V té době se Rœzl zařadil k Juarezovým stoupencům a byl v jednom období dokonce organizátorem obrany santecomapanského přístavu. Přístavu, o jehož založení se předtím sám přičinil hbitě. Juarez mu dal tehdy k dispozici dvě stovky vojáků a Rœzl se stal velitelem přístavní obrany, jak mu sama jeho povaha lvíčka kázala. Maxmiliánovi spojenci Francouzi měli v úmyslu se právě vylodit a z lodí vynořit v Santecomapanu, Rœzlovým zásahem však strouhali jen samou mrkev. Ne proto, že by došlo mezi obránci přístavu a Francouzi vůbec k bojovému zásahu, pouze jen lišáckým výmyslem velitele Rœzla. Ten totiž rozhodl, aby u přístavní hráze položili obránci na vozová kola velká polena. Z dálky to vypadalo, jako by se jednalo o řadu kanónů. Francouzi, kteří z povzdálí sledovali přístav, usoudili, že je až příliš dobře přichystaný a „vyzbrojený“ a tak se o vylodění v těch místech ani nepokoušeli. Rœzlovým nápadem, který neměl s jeho profesí nic moc společného, tak bylo zabráněno, aby tento důležitý strategický bod nepadl do rukou diktátorských vojsk.  

Ocenili Rœzlův důvtip po skončení občanských nepokojů a po zvolení Benita Juareze prezidentem. Český zahradník se stal ctěným občanem přístavního města Santecomapanu. A měl potom zelenou nejen pro pěstování, nýbrž i pro průmyslové zhodnocení zpracované ramie. Když testy prokázaly slibnou hodnotu nové tkaniny, nestačil Rœzl uspokojit všechny zájemce o tuto užitečnou rostlinu. Snažil se tedy alespoň přispět radami v odborných článcích o její další rozšiřování, předával aspoň nezištně své zkušenosti všem, kdo o pěstování ramie projevili zájem. 

A potom v roce 1868 pozvala kubánská Akademie věd Benedikta Rœzla do Havany. Také tam totiž chtěli někteří plantážníci začít s pěstováním této rostliny a Rœzl jim v tom měl být oporou. Odcestoval na Kubu i s tkacím strojem, na němž chtěl demonstrovat kvalitu ramiových vláken. 

Uskutečnil na Kubě celou řadu přednášek. Při čtvrté z nich utrpěl Rœzlův ramiový osud tragickou podobu. Stroj, na němž předváděl zpracování rostliny, zachytil jeho levou paži a rozmašíroval mu ji. Lékařům už potom nezbylo nic jiného než ji amputovat. 

Když se Rœzlův zdravotní stav opět schopil natolik, že byl pěstitel připraven absolvovat delší cesty, vydal se nazpátek do rodných Čech. Nějaký týden se ještě doma zotavoval a zpamatovával ze ztráty jedné ruky, na počátku roku 1869 však už byl opět na cestách. Tehdy navštívil proslulé zahrady v Itálii, ve Švýcarsku i v Německu. Všude ho už v té době vítali jako uznávaného odborníka. A to měl Benedikt Rœzl své největší objevy z rostlinné říše před sebou. 

Po ročním pobytu v Evropě se Benedikt Rœzl opět vydal za oceán. Nepřipouštěl si, že by paže, o jejíž část přišel, mohla zhatit jeho další životní plány. Už při svém pobytu v Mexiku byl totiž pevně přesvědčen vydat se do zemí Střední a Jižní Ameriky a poznat maximum z jejich rostlinné říše. Jeho touhou bylo získat pozoruhodné květiny Latinské Ameriky a pokusit se o jejich pěstování v Evropě. Měl na mysli především některé druhy lilií, kaktusů a orchidejí. 

Po připlutí lodi u břehů Ameriky se však Rœzl hned nevydal k jihoamerickému kontinentu. Po několik měsíců prováděl své botanické výzkumy v nitru Skalistých hor. Toto území mělo ještě tehdy nesčetná rostlinná tajemství a Rœzl chtěl poodhalit aspoň některá z nich. To se mu také podařilo. Ve Skalistých horách objevil některé nové druhy lilií a další, do té doby četným odborníkům neznámé rostliny. Většinu z nich popsal a rostliny putovaly do Evropy. Traduje se, že Benedikt Rœzl léčil v té době Indiány z kmene Apačů a stal se přítelem jejich pověstného vůdce Geronima. Sám prý o tom nejednou vyprávěl, nikdy však o tom nic nenapsal. Ostatně jako o žádné ze svých objevitelských cest. Je to škoda, neboť Rœzl byl prý vynikajícím vypravěčem a jeho zážitky by nepochybně zajímaly kdekoho i dnes. Zůstala však po něm jen řada odborných článků, které publikoval v časopise Flora, jehož byl po návratu do vlasti spoluredaktorem. 

Vraťme se však ještě do doby, kdy Benedikt Rœzl putoval zeměmi Latinské Ameriky. Po průzkumné výpravě ve Skalistých horách pobyl nějaký čas v Mexiku a v roce 1871 se vydal na jihoamerický kontinent. V pralesích Venezuely, Kolumbie, Ecuadoru a Peru sbíral bezmála čtyři roky hlízy i semena rostlin, objevoval jejich neznámé druhy světu a mnohé z nich odesílal evropským botanickým zahradám k dobru. O rozsahu této Rœzlovy objevitelské práce svědčí fakt, že dnes nese jeho jméno přes čtyřicet rostlin. Pěstitelé orchidejí znají například Cattleyu rœzlii, Odontoglosum rœzlii, Cypripedium rœzlii i další, botanici zase rostlinný rod Rœzlia z čeledi Melastomatecede a podobně. Z jihoamerického kontinentu tehdy putovalo do Evropy na 300 obrovitých nákladů, naplněných výhradně rostlinami, hlízami a semeny. 

O Rœzlovi se říká, že se mu povedlo objevit na svazích mexické sopky Colimy i nesmírně vzácnou modrou orchidej. Získal prý její hlízu, vypěstovat se mu ji však nepodařilo. Možná, že je na tom i cosi pravdy, spíš se však jedná o legendu, vytvořenou autorskou fantazií Vojtěcha Lva, který vylíčil o Rœzlově životě dobrodružný román. Původně nesl název Velký lovec, v novém vydání se jmenuje Za modrou orchidejí. 

I bez objevu modré orchideje je rozhodně Rœzlova badatelská aktivita obrovitá. A nebylo to pouze v oblasti rostlinné říše. Při svých výpravách po zemích jihoamerického kontinentu se Rœzl sblížil s mnoha původními indiánskými kmeny. Štědře je zásobil za jejich spolupráci při sbírání rostlinných hlíz suvenýry, zajímal se o jejich život a zvyky a nezištně jim pomáhal. Jediným jeho talismanem a vzpomínkou na tuto chvíli zůstaly rozličné předměty, které mu Indiáni věnovali za jeho obětavost. Některé z nich je možné dnes zahlédnout ve sbírkách pražského Náprstkova muzea. Mezi Indiány byl Benedikt Rœzl nazýván „don Benito – lovec bez pušky“.

V roce 1875 se potom vrátil Benedikt Rœzl do Čech. Usadil se na Smíchově v Praze a žil dál svým světem rostlin. V té době publikoval poutavé odborné čtení o jihoamerické flóře, předával své zkušenosti u nás i v zahraničí. Za jeho činnost se mu dostávalo i četných poct. Stal se čestným nebo dopisujícím členem mnoha vědeckých společností v Evropě i v zámoří, kubánská Akademie věd ho jmenovala svým čestným členem, v Rusku mu byl udělen za jeho objevitelské zásluhy Řád sv. Stanislava. A ve městě, v němž se mu podařilo vypěstovat první záhony jeho osudové ramie – v Santecomapanu – je dodnes po Benediktu Rœzlovi pojmenovaná nábřežní promenáda: Callé de don Benito. 

Bylo mu jedenašedesát let, když v roce 1885 v Praze na Smíchově potkal smrt. Uzavřel se život bělocha, jehož touha po vědění, obdivuhodná houževnatost a statečnost přinesly lidstvu mnoho užitku. Jak už to v minulosti bývalo, byl Benedikt Rœzl více ceněn v cizině než doma. U nás byl znám pouze mezi odborníky. Širší veřejnost začala oceňovat jeho zásluhy vlastně až po jeho smrti. Vzpomínaný Rœzlův životopisec Vojtěch Lev o tom napsal tato slova: 

„Tichý byl Rœzlův pobyt v Praze. Žil skoro neznám a mimo zahradnické kruhy téměř nepovšimnut. Teprve až jeho smrt vyburcovala Prahu a celou českou populaci z lhostejnosti. Uvědomila si svou povinnost a připravila Benediktu Rœzlovi slavný pohřeb, na jaký se nezapomíná. Zahradnické závody v celých Čechách zastavily práci a vyslaly do Prahy deputace. Za město Prahu se zúčastnili pohřbu členové obecního zastupitelstva a městské rady. Připojily se i české vědecké korporace a přední vlastenecké spolky. A když 16. října roku 1885 vyšel ze smíchovského kostela pohřební průvod směrem k Pruské bráně, aby tělo Benedikta Rœzla po velké pouti životem a světem mohlo být uloženo na hřbitově v Panenském Týnci do hrobu jeho rodičů, šel za rakví zástup tak početný, že takových pohřbů bylo do té doby v Praze jen málo. Jakoby Praha a lidé z ní svou účastí na pohřbu chtěli odčinit velikou křivdu dřívější ostentativní velkoměstské nevšímavosti…“ 

https://www.youtube.com/watch?v=yoVp_oPUZc0

Kdo nastraží uši, když vrcholí prominentní papírová ruština

přepadne jej leitmotiv mladického elánu na prozíravost Puškina

kdo drtí fráze, fůze a scratch, má na dráze Psychonauts s lehkostí posunků ne dřinu

ten vyvolen jest naučit se beztíže dost obratně i jejich nespoutanou kosmonautštinu

kdo si myslí, že je adept tady na komandující chybějící carštinu

v přítmí nebo ve stínu rozpustí si v drinku schématickou kuvajtštinu

kdo by raději vládl symbolikami a nevynechal symbolickou egyptštinu

začal by již ráno vnímat posun, kolik času ho stojí osvojit si, že méně je více pro ostře prudérní korejštinu

ale slova jsou a vždycky budou jenom pramen velikého multi funkčně přehnaného nedorozumění

činy předčí holá slova, skutek větší je znamení rovnodennosti jako hladina na elixíru i podšálek na umění

postav strom a zasaď dům a trošku si se siluetami dějů mezi řádky pohraj

a jako strhující odkaz svůj obyčejný odvaz jednoho dne jako Václav Čtvrtek DOHRAJ

https://www.youtube.com/watch?v=xP7l3LWh3oI 

https://www.youtube.com/watch?v=V3BnozUhTF0