Šestka dobyta, švestka dopita (Mentok 6200 m n.m.)

Tak tedy první šestka nám úplně nevyšla, ale toho bohdá nebude, aby si Moravák nechal ujít šestitisícovou švestkovičku! Otevřeli jsme mapu a tam, kde končí všechny osady a silnice, tam padl náš prst. 

Tibetskou náhorní plošinu kolem posvátného jezera Tso Moriri vlastně netvoří nic jiného než nekonečno mapových zobáčků s měřítkem 6-7 tisíc m.n.m. Dva zobáci k jezeru nejblíže nás okamžitě dostali svým jménem – ČumSer (Chhumser 6666 m.n.m.) a Mentoš (Mentok 6200 m.n.m.) V překladu Mentok znamená květina. Co v překladu znamená ČumSer, to tedy nevím a ačkoli 4 šestky lákaly, doneslo se nám, že kopec v rámci „dobrých pohraničních vztahů s Čínou“ obsadili vojáci. Co tam hore na ledu dělají – předpokládám, že je přesně to, od čeho je odvozen název hory. Inu spokojili jsme se s menším zobáčkem, ať na nás na ČumSeru nikdo nečumí ani nesesílá hlídky. 

Jen, co Čína schlamstla Tibet, už už po kouskách ohryzává horské hranice Indie. K jezeru Tso Moriri tak zaprvé potřebujete povolení, za druhé sem nesmíte místním autobusem, odkud Vás vyhodí, i když máte lístek!!! (Nařízení platné od července 2006 i pro oblasti Nubra, Dha Hanu a Pangong). Logiku v tom nehledejte, jste v Indii! Prý se snad v ňákém busu porafali turisti o místa s pytlem ječmene a někdo si mooc stěžoval. Tak huš turisto plať si za jeep! Pro povolení běžíme do Travel Agency a tam sondujem, jak je to s tím busem? Jsme odeslaní na Magistrát. Zběsilý úředník nás vypískává k Section Office. Sekretářka Section Officer po nás div nehodí psací stroj, jakože tady nikdo nic neví, ať mažeme k Administration Officer. Administration Officer je milý bezradný pán, oznamujíc, že zde dnes nikdo nepracuje, že musíme k Section Officer....... „Ale odtud nás teď poslali sem?“..... Bylo nás 6. Ačkoli jsme si mohli zjišťovací štafety rozdělovat, k pozdnímu odpoledni jsme boj s Indickou byrokracií a tupostí vzdali a složili se na taxík. Aspoň bude celodenní jízda bez stresu, zda nás vojáci nevysadí z busu 200 km před horou.

A přece se to žabákům povedlo! Armádní vozidlo nám vletělo do zatáčky takovým způsobem, že chudáčkovi našemu řidiči nezbylo než vzlétnout do protisvahu. A vojáci? Bezohledně a ignorantsky nechali taxíkáře plakat nad škodou a jeli si po svým. Armáda tu sponzoruje silnice, a tudíž armáda jezdí jako dobytek, armáda se chová jako dobytek. Práva se tu člověk nedovolá. Inu sehráli jsme večerníček Krteček a autíčko, poskládali jsme plíšky, zapojili drátky a jelo se dál. Víc tu v pustině nemůžete nic. Předjel nás i onen místní autobus, jež jezdí jedenkrát za 10 dní, a ve kterém opravdu neseděl ani jeden bílý turista. Snad už bílí sedí na první kontrolní stanici za Lehem na kameni s lístkem v ruce a nacvičují buddhistickou meditaci: „K jezeru ještě 105 mil, armádní úředník debil!“

S náhlým výhledem na jezero ovšem i náš řidič roztál stejně, jako se smálo celé jeho vyzubené auti Pseudo Audi. Za celý svůj život jsem neviděla krásnější jezero v horách. Průzračné, nekonečné jako moře, se sluncem měnící barvy, odrážejíc bílé špice okolo. Neodolala jsem a jako pravej Evík jsem vletěla na Evíka do vody. Pravda v nadmořské výšce 4500 m.n.m., ve vodě krmené z ledovců si člověk musí trochu vsugerovat, že teplota vody je pouze psychická záležitost! A kluky, co tam vlítli po mně, jsem musela zásadně fotit od pupku nahoru, protože tento ledovcový pornografický materiál bez uspěl tak akorát v magazínu Brouček Pytlík. 

A začly přípravy na dobytí hory. Co vzít na Mentoša? Padl návrh, být originální a nabalit šnorchl, co taháme do JV Asie. Zbychova teorie zněla: v boji s řídkým kyslíkem ti šnorchl umožní nasávat vzduch o půl metů níž a tudíž aspoň o několik molekul kyslíku víc... a vůbec, proč to neprohodit a nevzít si do JV Asie místo šnorchlu mačky? Při skoku do vody výrazně urychlí zážitkovou gravitaci, každej žraločí zub by se podivil, narazíc na železnej zub... ale jinak je Zbyšek úplně normální a graduovanej! :0)

Mentok byl v Lehu na nástěnce popsán jako „překrásný vrchol,“ nicméně informace o výstupu se lišily. Jedna říkala – výstup trvá 2 dny, je to choďák. Druhá říkala – výstup trvá 6 dní, mačky, cepín s sebou. Aby bylo jasno, s sebou jsme vzali především místňáka, aby nám ukázal cestu. Tenhle znalec nás vytáhl do základního tábora, ale dál, že nepude, ukazujíc máváním ruky k nebesům, jakože – tam nahoře to bude. Dyť povidám – je to znalec – ví, že hora bude nahoře! Noc v 5600 m.n.m. (základní tábor) jsme strávili všichni svorně velmi sporně. Nikdo nespal zimou, dva z šesti nemohli dýchat výškou a dorazily bouřky. Výstup ve 2 v noci byl přeložen na svítání, což slibovalo sice konec deště, ale na druhou stranu mizernej natátej sníh na mačky. Možná dle Zbychovy „teorie alternativního náčiní“ opravdu budeme plavat! A že jsme v tej bryndě kysli všici, nálada byla vlastně vynikajicí, taková ta škodolibá pravá česká – vždyť v tom nejsu sám. V půlce ošklivého morenovitého výstupu zvolal Zbych první pochybovačný dotaz k nebesům: „Kterej vůl nazval tenhle vrchol překrásný?“ Jako zadostiučinění skončila moréna a začal sníh. A ten sníh tál. Jak mi tak křupalo pod botkama, plotny se měnily v gejzíry, pohorky v rybník, přeběhla jsem ty plotny jak postřelenej zajíc, překvapená, jak mi srdíčko v 6000 kyslíku, teda už spíše dusíku, pumpuje pojem „sprint.“ To zdaleka nepumpovalo ostatním a tak jsem naneštěstí pod vrcholem získala příliš mnoho času na to – přemýšlet.

Při pohledu na terén byla zcela jasná jedna věc. Tohle není choďák a jestli ano, vzal nás ten trubka znalec na špatnou stranu kopce. Až do této mojí sedící kóty se to dalo, ale odtud nahoru to byla obludnost. Z jedné strany prudký lavinový svah končící nahoře natávajícím sněhovým převisem v mlze. Z druhé strany strmé posuvné jemné suťovisko končící dole kolmým srázem. Ale výhled odsud byl prima. Jen Zbych s Leňou měli motivaci zapíchnout na samotném vršíčku Hudy vlajku. My, jestli GPS neblafuje, se spokojili s hranicí 6000 m.n.m. s tím, že na tuhle čuníkárnu máme svůj život příliš rádi. Ti dva vypavoučkovali během 3 hodin posledních 100 m výškových, zasypali od noh kotel pod vrcholem další morénou a znemožnili tak přístup dalším expedicím. Ale žádné strachy, přístup z této strany hory není třeba. Dle pozdějšího průzkumu okolí, je evidentní, že kopec se normálně chodí z druhé strany a že i horský průvodce může být blb, jako kdokoli jiný. Nedošlo nám, že mu nedojde, že nestačí vědět, kde je hora, ale kudy na ni?

Jen, co si Zbych s Leňou uvědomili, kam se to vlastně bez vybavení vyhrabošili, zděšení nám ujeli z hor. Náš opuštěný zbyteček čtyřech mušketýrů ještě ve vyšších sférách pobyl. Závěrečné 4 dni byly snad nejkrásnější z celých Himálají. Na přechodu hor od Tso Moriri k Tso Kar takřka neklesne cestička pod 5000 m.n.m. Není tu jediný strom, keř, či stavení, jen pohádková stáda zlatých oveček na pozadí bouřkového nebe, které v minutě stihne proříznout blesk i sluníčko. Chvílemi jsem přestávala věřit, zda jsme na planetě Zeměkouli. Vesmírné ticho a světelné efekty na černé obloze rozřezané bílými štíty – nežijí ovečky taky na Marsu?

09.08.2006,

Eva Palátová

Eva Palátová

Cestovatelka, spisovatelka a publicistka. Hned po škole propadla kouzlu Austrálie a Nového Zélandu, kde dva roky žila a kam se opakovaně vrací, za studiem, prací a především za inspirací. S nemenším expedičním nadšením vás však zavede do Himálaje, Polynésie, do nitra Bornea, Afriky, či za šamany Jižní Ameriky… Z cest pravidelně promítá a publikuje. Nejraději cestuje klasicky „batůžkářsky“. Miluje hory, přírodu, dobré víno a „peciválky“ od babičky, proto je často k vidění také doma, na rodné Moravě :-)

Proč kiwik?

Snad že je to takový „něžný smítek přírody“. Kiwik, národní ptáček Nového Zélandu, je mým umolousaným cestovním talismanem. A jestli se vám šmudla nelíbí, tak ho čtěte třeba odzadu :-)

Na začátku byl smělý sen – objet zeměkouli – skromně, s batůžkem a bez počátečních prostředků. Na dva roky prázdnin si kuriózně vydělali v Austrálii, než se vrhli do nitra tajuplných zemí kolem vzdáleného Pacifiku. Jejich reportáže zasílané domů nejdřív jen přátelům si velmi záhy získaly srdce široké veřejnosti. Čekejte smršť na vaši rozesmátou bránici, svižnou, rychlou četbu, i milý vizuální dotek – kniha je bohatě doplněna barevnými fotografiemi, z nichž některé získaly ocenění National Geographic.

Dozvíte se, co skrývá zakázaná oblast pod nejaktivnější sopkou světa v Indonésii, zda se v odlehlých údolích Himálaje opravdu dochovalo mnohomužství, či jaké je nejstřeženější tajemství Zélandu. Zveme vás za lovci lebek do nitra Bornea, a že návrat domů „s opicí“ už znáte? I s metrákovým orangutanem? A víte, co učí děti v Polynésii, v rajské škole na konci světa? Tančit? Lovit lastury? Řídit želvu? Principálka vyvolává k tabuli a rozdává maxikuli všem lidem, co sýčkují, že plnit sny si nejde z nuly…

Ocenění

• Vítěz ankety „ Nejzajímavěji psaný cestopis na českém trhu“ nejčtenějšího cestovatelského portálu Hedvabnastezka.cz
• Třetí místo v mezinárodní kartografické soutěži Tourmap
• 4. – 10. cena za fotografii: National Geographic International Photography Contest

Recenze

Vynikající fotky, velmi čtivé a vtipné texty a pečlivé, nápadité, vypiplané zpracování celé knihy. Určitě jeden z nejzajímavějších cestopisů posledních let.
David Gladiš, cestovatel, manažer Klubu cestovatelů