VĚNOVÁNO VŠEM HRDÝM ČECHŮM BEZ ROZDÍLU BARVY PLETI:

MUDr. YIFRU ASSEFA – OBLASTNÍ CHIRURG VE VRBNĚ POD PRADĚDEM, FANTASTICKÉ HORSKÉ OBCI S KOSTELEM SV. MICHÆELA S LEONARDOVO PLÁTNEM „POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ“ A JEŠTĚ NAVÍC S FANTASTICKÝM ZÁMEČKEM EMILA GROHMANNA JAKO UBYTOVACÍ SUPER POHODLNOU VARIANTOU JEN ZA 300 Kč V ZIMĚ, 250 Kč V OBDOBÍ BEZ NUTNOSTI VYTÁPĚNÍ… KOUSEK OD MÉNĚ MALEBNÉHO MĚSTA „ANDĚLSKÉ HORY“.

JAN BURIAN – KŘEHKÝ NEPŘECITLIVĚLÝ PACIENT

YIFRU ASSEFA, CHIRURG (☼ 1957)

Narodil se v Etiopii. Vystudoval fakultu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově v Praze, promoval v roce 1987. Pracuje ve Vrbně pod Pradědem, kde vede soukromou ordinaci. Je chirurg. Jeho profesním zájmem je proctologie – onemocnění konečníku a tlustého střeva. Baví ho sportování, v poslední době hlavně televizní fotbalové přenosy. Zajímá ho regionální historie, zaměřuje se na významné osobnosti kraje, kde vegetuje.

Vrbno pod Pradědem. Bílá kůže Jan Burian a mouřenín Yifru Assefa sledují ze střídačky zápas v sálovém fotbálku. Vzápětí do hry dokonce zasahují. Střih. Upravená vila z konce devatenáctého století. V ní moderní chirurgická ambulance. Pan doktor Assefa celý ve světle zeleném plášti provádí na operačním sále chirurgický zákrok. Ve své ordinaci se pak setkává s Janem Burianem, který sedí vedle jeho psacího stolu – jak tak pacient u doktora sedává. Tentokrát ovšem neklade otázky lékař.

V KOLIK SE VRACÍVÁŠ DOMŮ?

V pondělí mám ordinaci v Bruntále s osmihodinovou pracovní dobou, v úterý jsem k dispozici dvanáct hodin, vracím se večer po deváté, ve středu ordinuji tak osm a půl devět hodin, kolem šesté jsem doma. Ve čtvrtek mám operační den a někdy službu v Rýmařově, v pátek jsem v ordinaci od osmi do čtrnácti a pak mám volno, v sobotu sloužím do dvanácti, v neděli dělám třináct hodin… jen to hvizdne.

MÁŠ TO POMĚRNĚ DOST DALEKO OD DOMOVA, NE?

Dost daleko. Chtěl jsem studovat v Evropě a vybral jsem si Charles University. Teprve pak jsem začal hledat informace o tehdejším Československu.

JSI Z BOHATÉ RODINY?

Finanční problémy, které jsem měl pak tady, jsem do té doby neznal.

CO DĚLAL TATÍNEK?

Byl guvernérem největší provincie, Východní Etiopie. Měla vyšší počet obyvatel než tehdejší Československo.

CO OVLIVNILO, ŽE JSI PO DOKONČENÍ ŠKOLY ZŮSTAL TADY?

Mám v Bruntále dceru, proto jsem se rozhodl zůstat tu rok. Pak jsem si říkal, že by bylo škoda odejít, když tu mám dobré kolegy, později jsem uvažoval, že by bylo dobré mít atestaci. A tak to pokračovalo…

…AŽ TADY MÁŠ NEMOCNICI.

Po revoluci, když se změnila situace, jsem zažádal o občanství. Předtím požadovali potvrzení o zproštění ze státního svazku Etiopie a zkoumali, v jaké jsem byl politické partaji. Po revoluci to bylo jednodušší.

TVŮJ KAMARÁD ŽIJE V AMERICE. JAK SI VEDE VE SROVNÁNÍ S TEBOU?

Stal se na Mayo klinice největším expertem ve svém oboru na úrovni našeho primáře. Když přijel sem, byl příjemně překvapen. Znal zdejší poměry, v Praze jsme spolu studovali.

NELITUJEŠ TOHO, ŽE JSI TAM NEJEL S NÍM?

Ani ne. V Americe jsem sice ještě nebyl, i když mám na jeho kliniku pozvání. Asi by mi trvalo dlouho, než bych pochopil mentalitu Američanů. Mentalita Evropanů mi sedne víc, udělal jsem pro její pochopení nemálo akvizic.

A JAKÁ JE MENTALITA EVROPANŮ VE VRBNĚ POD PRADĚDEM?

Bylo pro mě náročné Čechy jako takové poznat. Chodil jsem do kina na české filmy a nerozuměl jsem, proč, co a jak je, zabijačku jsem v životě neviděl. Potřeboval jsem, aby mi někdo vysvětlil vtipy, legraci, abych se mohl zasmát bez pocitu trapnosti. Bylo náročné všemu porozumět. Kdybych se domů vrátil už po roce pobytu tady, měl bych úplně jiný názor na tuhle zemi než teď, po více letech.

JE TO TU HODNĚ ODLIŠNÉ? TŘEBA HUMOR?

Určitě. Humor určitě. V něčem nacházím jistou podobu, ale rozdílů je hodně. Ale mně už teď nečiní svízel chápat názory na politiku a kulturu, pochopil jsem, jakým způsobem se Čech na situaci dívá. Dokonce, když mi volají kamarádi z Ameriky, říkají: „Nějak podezřele divně mluvíš – moc pomalu.“ Samozřejmě, vždyť tady amharštinou nepromluvím na nikoho, jak je rok dlouhý.

ŘÍKÁŠ JIM Ř?

To jsou první věci v češtině, které jsem se naučil, aby mě Češi nepřekvapili. Byli vždycky namyšlení, že my ř neumíme. Tři sta třiatřicet – to jsem se schválně naučil a nejdřív jsem jako dělal, že bych to nedokázal – vyhrával jsem na tom flašky.

PŘEKVAPILO TĚ TU NĚCO V DOBRÉM NEBO VE ŠPATNÉM? CO MY BEREME SAMOZŘEJMĚ, TEBE JISTĚ PŘEKVAPÍ NEBO ZAUJME.

Některé věci jsou opravdu zajímavé. Čech si dokáže dělat zvláštní legraci. Jako by někteří lidé ztratili národní hrdost – dělají si legraci ze sebe, z českého národa. Myslím, že u nás by to dost dobře nešlo.

MÁŠ NĚJAKÝ OBLÍBENÝ VTIP?

Asi ne, nevzpomínám si, ale rád je poslouchám. Když se během nějakých operačních výkonů pacient při lokální anestezi uklidní, to vyzvídám. Někteří pacienti, kteří chodili denně na převazy, si vtipy už předem připravovali.

ONI TĚ TAKHLE UPLÁCEJÍ, ABYS JE TAK NEMUČIL. TAKY SE KOUKÁŠ DO KRKU?

V sobotu, v neděli nebo ve večerních hodinách, když tady ve Vrbně žádný jiný doktor neordinuje, přicházejí lidé i s jinými potížemi než jsou chirurgické záležitosti. To jim musím pomoct, i když teď vyšly nesmyslné vyhlášky, že doktor nesmí dávat léky v ordinaci. Hrozí pokuta sto tisíc a odebrání licence. To je špatné hlavně pro trpící lidi. Třeba přijde stará paní, která nikoho nemá, nález je jednoznačný a potřebuje antibiotika, ale podle zákona jí je nesmím dát ze svých zásob. Musím jí napsat recept a ona si sama v horečkách musí zajet do Bruntálu, nebo na to někoho sehnat. Výjimky by se měly běžně povolit. Tímhle se přece peníze nedají vydělávat, lidem by se mělo vše zjednodušit. Vadí mi, když jim musím oznámit, že léky jim vydat nemohu.

SPLÁCÍŠ PŮJČKY?

Půjčky splácím, asi za dva roky bych to měl mít skončeno.

BUDEŠ PAK PRACOVAT O HODINU MÍŇ?

Nevím. Když jako doktor něco začneš… To se nedá zastavit.

KDYŽ JEDEŠ DO ZAHRANIČÍ A UKAZUJEŠ ČESKÝ PAS, DIVÍ SE TOMU NĚKDO?

Ještě se mi to nestalo, jen jednou ve Španělsku se mě recepční ptala, jestli je normální, že v České republice žijí černoši. Říkal jsem, že normální to není, ale já tam žiji a jsem občanem toho státu.

BYL JSI HRDÝ NA TO, ŽE JSI ČECH?

Nemohu říct, že bych někdy litoval, že jsem občanem téhle republiky. Nic mě zatím nenutí říkat, že jsem to neměl dělat.

DĚLÁ TI RADOST, KDYŽ SI MŮŽEŠ Z NĚKOHO UTAHOVAT?

Někdy jo. Kamarád z Ameriky přijel do Prahy na kongres o infekčních onemocněních. Povídali jsme si spolu a opodál stál nějaký pán docent z biochemie z Prahy. Viděl, že Američan má na saku ceduli Mayo Clinic USA, ale s ním jsme si začali povídat česky. Pan docent se diví: „Z USA – a mluvíte česky?“ Kamarád na to: „To je jednoduchý. Když jsem zjistil, že budu přednášet v Praze, podíval jsem se do knihy a nabifloval jsem se češtinu.“ A pan docent: „To není možný, vždyť čeština je tak složitá.“ A Američan: „Není, zvládl jsem ji hned za čtrnáct dní.“ Docent na nás jen zíral, až jsme mu museli vysvětlit, že jsme studovali v Praze.

TAK JSTE PROKÁZALI TAKY JEDNU ČESKOU VLASTNOST, ŽE? DÁVÁ TI NĚKDY NĚKDO NAJEVO, ŽE JSI JINÁ RASA NEŽ MY?

Tady, v Bruntále a Vrbně, jsem se s tím nesetkal. Spíš jsem zažil lidi, kteří mou pomoc vyhledávají. Nestalo se, aby řekli: „Ne, za ním nejdu.“ Může se to přihodit, kde mě neznají, ale aby mě někdo urážel, to ne.

JAK SE ŘÍKÁ, ORLA MOUCHY NEKOUŠOU. MĚ BY ZAJÍMALO, JESTLI TY NĚKDY DÁŠ LIDEM NAJEVO, ŽE ONI JSOU JINÁ RASA, ŽE TY JSI NĚCO LEPŠÍHO.

Ještě jako student jsem vešel do nějaké hospody a tam mi někdo dal najevo, že bych tam být neměl. „To je tvůj problém,“ reagoval jsem. „Když budeš v něčem, co se týká české historie a literatury, lepší znalec než já, tak mi můžeš nadávat.“ A pak jsme spolu seděli u jednoho stolu, začali debatovat a stali se z nás kamarádi. Když jsem promoval, dovezl mi z Moravy asi pětadvacet litrů vína a říkal: „To je pro mýho nejlepšího kamaráda.“

JAKÝ MÁŠ NÁZOR NA ROMY?

Zažil jsem hodně dobrých Romů, ale i špatných. Jednou, když jsem ještě dělal v nemocnici, přivezla sanitka Roma ze svatby. Nepřišla mu nevěsta, on se rozčílil, rozbil půllitr a pořezal se. Ránu jsem mu zašil a pozval za tři dny na převaz. Chtěl, ať ho sanitka odveze i zpět. „Ale na to nemáte nárok, jste mladej, dojdete. A představte si, že by se teď někde něco semlelo. Slouží jen jedna sanitka, nemohu vám ji poskytnout.“ Rozčílil se, že si myslím, že jsem africký král, ať si uvědomím, že jsem v Česku a hrozně sprostě mi nadával. Ale já se tomu smál.

ZAJÍMÁŠ SE O POLITIKU?

Ano, zajímal jsem se o politiku už doma. Když člověk jednou začne, už se toho nezbaví. Televizní noviny a diskuzní pořady – v tom musím mít přehled.

JAKÁ BYLA POLITICKÁ SITUACE V AFRICE?

Při kolonizaci se nerespektovaly původní kmenové hranice, takže kmeny jsou napůl v jedné a napůl v druhé zemi. Proto nastaly občanské války. Etiopie měla tu výhodu, že nebyla kolonií. Byla jen nějakou dobu okupovaná Italy.

TAKŽE JE TO HRDÝ STÁT.

Velice. U nás žije jen jedna národnost. Amharové, taky do té národnosti patřím. Máme jinou mentalitu, neumíme prohrávat a nenecháme si diktovat. Takže do války jsme šli vždycky hlava nehlava, i když jsme věděli, že se svými primitivními zbraněmi nemáme moc velkou šanci. Naše síla byla spíš v naší mentalitě. Ty státy, které byly kolonií, mají sice lepší infrastrukturu, cesty, dálnice, viděl jsem to například v Keni, kde jsem párkrát byl, ale náš národ nepoznal, co je kolonialismus a nezažil jeho krutosti.

JSI ZKLAMANÝ Z NAŠÍ SAMETOVÉ REVOLUCE?

Trošku ano, ale spousta věcí se změnila k lepšímu. Třeba obchody, cestování. To, co se odehrávalo na hranicích, bylo pro lidi velmi ponižující. Před revolucí jsem jednou četl v metru knihu, kterou jsem si půjčil z knihovny velvyslanectví Spojených států. Byla to Okupace Československa Sovětskou armádou – a byl vidět titul. Nějaký starší pán přišel a řekl: „Na to si dej raději noviny.“ Tyhle okamžiky by se neměly zapomenout. To podcenění lidské důstojnosti. A změny by se měly ocenit.

ČÍM BYS CHTĚL BÝT V DALŠÍM ŽIVOTĚ?

Nevím… Určitě člověkem a asi i úspěšnějším chirurgem.

(Posezení s Janem Burianem, díl 69/1998)

DŮVĚRNÉ SDĚLENÍ V ROCE 2005:

Mám krásnou a starostlivou ženu, je to má opora. Postavili jsme dům, starám se o zahradu. Jediné, co mě trápí, je současná politická situace v České republice. YA

OTÁZKA NA OPLÁTKU:

HONZO, JSI PRO MĚ ČESTNÝ, VZDĚLANÝ A PŘÍJEMNÝ ČLOVĚK, KTERÉHO SI VELICE VÁŽÍM. NEMYSLÍŠ, ŽE UŽ JE NA ČASE POMÝŠLET NA POLITICKOU DRÁHU?

Pro mě jsou politici lidé, kteří za mě dělají práci, již bych nikdy dělat nechtěl a ani neuměl. A navíc se bojím, že kdyby mě něco či někdo nakonec přinutil stát se politikem, změnil bych se a už bys mě neměl, milý Yifru, tak rád.

ČT 24 FOCUS VÁCLAVA MORAVCE ÚTERÝ 12.1. 20.00 – 22.00

Pozvání přijali:

neurochirurg Vladimír Beneš

onkolog Pavel Klener

etik Marek Vácha

lékař Jan Hnízdil

etnolog Mnislav „Atapana“ Zelený

V úterý 12. ledna ve 20:00 na ČT24. Vysíláme z Ústřední vojenské nemocnice v Praze – Střešovicích.

VĚNOVÁNO VŠEM, KTEŘÍ UMĚJÍ ČÍST, CO JINÍ VLASTNORUČNĚ SESMOLILI

JAN JEŘÁBEK (GRAFOLOG A PÍSNIČKÁŘ NA CELÉ ČÁŘE SILOČAR Z VĚDOMOSTÍ)

A JAN BURIAN, MAJITEL OSOBNÍHO RUKOPISU

KDO JE JAN JEŘÁBEK? PÍSNIČKÁŘ, PSYCHOTERAPEUT, GRAFOLOG (☼ 1962)

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval kulturní antropologii a kulturologii. „Profesí mám řadu: terapeut, grafolog, učitel, antikvář.“ V antikvariátu pracoval dvacet let, jeho specializací byly hudebniny. Vydal několik písničkových alb a publikaci Grafologie více než diagnostika osobnosti, knihu pozorně vedených rozhovorů a rozborů point Sítě vnitřního umění a výbor básnických textů Odtékám. „Mám různé další zájmy od koček přes roční (kdysi v roce dva pět) dítě až po mentální jógu,“ sděluje.

Ve světlém bejváku Jana Jeřábka je kromě jednoduchého nábytku v severském stylu a květin neobvyklý doplněk – stojan s listy papíru. Na nich grafolog předvádí a vysvětluje tahy písma a rozebírá podpis Jana Buriana, který ho ovšem dovedně mění. Na stolku červený hrnek, zažlucený džus a časopis s tématem i přízviskem Grafologie. Poklid atmosféry umocňuje procházející se kočka kožešinou zrzka jako Boris Becker.

JE GRAFOLOGIE SERIÓZNÍ OBOR? NEBO JE TO TROŠKU PSINA?

Můj zájem o grafologii začal tím, že jsem si nechal udělat rozbor svého rukopisu a zjistil jsem, co vše se mohu z písma o sobě dozvídat. Bylo toho víc než trochu psiny. To mě oslovilo a začal jsem se tím podrobně zabývat.

DOZVĚDĚL SES O SOBĚ, CO JSI DOSUD NEVĚDĚL?

Něco jsem nevěděl a hlavně jsem získal celistvý pohled sám na sebe. Překvapilo mě, že písmo zachycuje celkový obraz osobnosti. Po této zkušenosti jsem měl chuť se grafologii naučit. Začal jsem se pídit po prvorepublikových výsledcích zkoumání Saudka, Schönfelda, Flanderkové a po řadě dalších publikací.

A K TOMU JSI STUDOVAL KULTURNÍ ANTROPOLOGII?

Kulturologii. Obojí se mi propojovalo, protože písmo nesouvisí jenom s psychologií, ale současně také s kulturou. Písemný projev prozrazuje i prožívání v kultuře, orientaci v čase, v sociálních vztazích a podobně.

CO SE DÁ ROZPOZNAT Z RUKOPISU?

Rukopis například vypovídá, jestli se jedná o osobnost dynamickou, jestli je emocionální, instinktivní, nebo se naopak ovládá, je stylizovaná, má masku.

CO JSI SCHOPEN POZNAT Z DOPISU, KTERÝ OD NĚKOHO OBDRŽÍŠ?

Spoustu faktů. Temperament, způsob prožívání, například je-li pisatel labilní, je-li extrovert či introvert. Lze poznat i sociální vlastnosti, jaké role plní, je-li dominantní případ nebo submisivní element, je-li přívětivý nebo spíš chladně agresivní, tupounsky tvrdý, chladnokrevně nesoucítivý. Získají se i informace o vitalitě, o zdraví. Jednotlivé stránky naší osobnosti jsou propojené. Temperament souvisí s naší vůlí, takže lze poznat i výkon a typ výkonu. Pozná se i charakter člověka, jeho morálněhodnotová orientace.

A CO PODPIS? TÍM JAKOBY NESU SVOU KŮŽI NA TRH, NEJSEM ANONYMNÍ.

Ano, nejsi anonymní, neskrýváš se ve tmě pod lampou s prošlou žárovkou. Většina anonymů se podepisuje skrytě, nečitelně, nebo stylizovaným podpisem. Podpis vyjadřuje naše sebepojetí, image. A mění se ve výkonu určité role. Budeš-li se podepisovat jako generální ředitel velké firmy, vyjadřuješ svým podpisem jinou roli, říkáme, že jsi v jiné části své osobnosti, než když se podepisuješ jako přítel, partner. Takže se dá sledovat, jakou roli zkoumaná osoba hraje a jak se mění její prožívání situace.

POZNÁŠ Z PÍSMA, JESTLI JE NĚKDO LUMP, NEBO NE?

Saudek uvádí asi deset znaků nepoctivosti. To jsou dílčí znaky, ale písmo je trochu složitější, než jak bylo chápáno v předchozím století. Tehdy bylo myšlení fragmentární. Rukopis byl chápán jako sada jednotlivých hieroglyfů, znaků významu. Dnes vnímáme rukopis jako celek s určitými tendencemi. Grafologie je tedy věda o výrazu a výraz představuje i to, jak se hýbeme, gestikulujeme, jaký máme hlas, jak zaznívá, jaké jsou jeho vrchní nebo spodní tóniny na povrchu jenom ne povrchně prezentované.

DŘÍVĚJŠÍ VÝKLAD RUKOPISU SE SOUSTŘEDIL JEN NA JEDNOTLIVÉ ZNAKY, TŘEBA OSTRÉ NEBO OBLÉ TVARY PÍSMENEK, UMÍSTĚNÍ TEXTU, ALE MODERNÍ GRAFOLOGIE CHÁPE PÍSMO KOMPLEXNĚ, JAKO SOUHRN ZNAKŮ V POHYBU?

Používá se pojem „písmové prostředí“. Jednotlivé znaky mají také svou roli, ale jejich význam se stanoví podle prostředí. Například oblé tvary naznačují uvolnění, měkké prožívání, z ostrých tvarů lze odvodit napětí, záleží ovšem na kontextu. Zkoumání písemného projevu je komplexní a dynamický proces. S podobnými metodami pracuje i psychoterapie.

TY SES PŘES GRAFOLOGII DOSTAL AŽ K PSYCHOTERAPII? PŘICHÁZEJÍ ZA TEBOU STRESOVANÍ, ZHROUCENÍ PANÁČKOVÉ JAKO NA PŘECHODU PRO CHODCE A ODCHÁZEJÍ POVZBUDIVĚ ŠŤASTNÍ JAKO ELVIS, KTERÝ ZAKUSIL VE SPRÁVNÝ ČAS SPRÁVNÝ SERVIS?

To by bylo pěkné, kdyby to mohlo takhle fungovat. Ale je to dlouhodobější proces. Určitou dobu trvá, než se získá důvěra a naváže vztah, který musí být opravdový, aby v něm člověk nevystupoval jako nějaká přiblblá maska nebo ještě podezřelejší guru. Jde o to, aby vztah mezi terapeutem a pacientem měl určitou perspektivu, jako má víno vlivem slunce při procesu zrání.

LÍBÍ SE MI, ŽE TI NEJDE O TO, ABYS NĚKOHO ZDRTIL A ZAŠLÁPNUL NEURVALÝM POZNÁNÍM, JAK JE VLASTNĚ JEN NEDOKONALÝ, ALE ŽE S NÍM HODLÁŠ PRACOVAT DÁL A CHCEŠ MU BÝT NÁPOMOCNÝ. JE MOŽNÉ NA PÍSMU SLEDOVAT POKROKY V TERAPII?

Změna se přirozeně projeví i v písmu neSvatém. Samozřejmě, že nenastane ze dne na den, je to výsledek dlouhodobějšího snažení, protože písmo vyjadřuje hlubší struktury osobnosti. Je zajímavé sledovat, že změny neprobíhají jen v obnaženém rukopise na papíře, ale i ve všech projevech osobnosti: v posazení hlasu, držení řeči těla, gestikulaci, mimice. I v tom, jak člověk přemýšlí, jak se navenek chová. Těch rovin je hodně a všechny spolu úzce souvisejí. Jak píšeš, jak mluvíš – tím o sobě hodně prozradíš. Jsme většinou zaujati obsahem, co říkáme, a ne, jak to předesíláme. A právě grafologa nebo psychologa zajímá, jakým gestem a mimikou doprovázíš sdělovaný obsah slov a vět a souvětí, jestli jsou obsah a forma v souladu. Může nastat snadno rozpor jako nedorozumění – něco jiného hlaholí hlas a něco jiného vyjadřuje tělo autora hlasu a myšlenky. Je důležité všímat si rozporů.

EXISTUJE ETIKA GRAFOLOGA? ROZBOREM PÍSMA MŮŽEŠ PŘECE UBLÍŽIT NEBO VÝSLEDKY ZPRONEVĚŘIT.

Důležitý je například způsob, jakým zobecňuji své sdělení výsledku náročného rozboru nejen v případě uchazeče Petra Nárožného a jeho dikce. Je podstatné být s klientem v kontaktu a vnímat, jak sdělení prožívá na vlastní kůži, jak reaguje na podnět, na podmět a přísudek. Myslí, tedy je. Určité riziko nastává, ukazuje-li rukopis na osobnost, která je v nějakém extrémním stavu. Pak je osobní kontakt nanejvýš důležitý. Rozbory většinou nezasílám adresátce nebo adresátovi poštou jako balíček zásahu Štěstěny. Grafolog může být úspěšný nejen díky metodám a technice práce, ale především díky osobním postojům k celému tématu. Dokáže být skutečně otevřený vůči písemnému projevu a jeho výrazu, nebo je napjatý a od první chvíle rukopis vnitřně zkritizuje? Dokáže nebýt rutinní? Dokáže být a zůstat empatický, nechá se rukopisem vést, nemanipulovat s ním jako s moštem z hrušek? Jedná se zde o vztah podobný vztahu k živému člověku.

Jenda Jeřábek hraje na kytaru za klavírního doprovodu Jendy Buriana a zpívá vlastní odrhovačku Odtékám… Jenda Burian pak ilustrativně odteče z vany filmovým trikem, vzápětí si však dokáže s Jendou Jeřábkem povídat o koanech.

NAPSAL JSI KNIHU O KOANECH. ŘEKNI MI NĚJAKÝ KOAN.

Ukaž mi svůj původní obličej, který jsi nosil, než se narodili tvoji rodiče.

KOANY BERU JAKO ANEKDOTY, PŘÍBĚHY, KTERÉ NELZE VYLOŽIT. NENÍ MOJÍ NESCHOPNOSTÍ, ŽE JE NECHÁPU, ALE JE TO AKTIVIZACE MÉHO VĚDOMÍ, ABYCH SI S TÍM MOHL NEUSTÁLE HRÁT A NEUSTÁLE O TOM PŘEMÝŠLEL, ALE NIKDY NEMOHU DOJÍT NA KONEC, NEBOŤ KOAN V SOBĚ OBSAHUJE NĚJAKÝ ROZPOR. POCHOPIL JSEM TO TAK OPRAVDU?

Koan ti nějakým způsobem zasáhne středobod myšlení, ukazuje k určitému typu zkušenosti. Odpověď, kterou můžeš oplatit pointou na koan, není racionální. Nic, co by ses mohl naučit nebo si někde vyhledat. Odpověď je výrazem stavu tvé bytosti a pramení ze tvé vlastní zkušenosti.

JÁ MOC NEDŮVĚŘUJI TĚM, KTEŘÍ PŘICHÁZEJÍ DO NAŠÍ KULTURY Z ASIE. JAK SE LIŠÍ TVÁ KNÍŽKA OD PŘÍSTUPU OSTATNÍCH K ORIENTU A JEJICH ORIENTAČNÍHO SMYSLU K BABYLÓNU JAKO TAKOVÉMU?

Jsem zenový laik, mám pocit, že žádný zenový mistr neexistuje. Ale jádro zenu není něco orientálního. Stejné principy používá například i západní terapie. Jde o přímý vztah ke světu a k sobě samému. Dojdeš až do situace, že sebe i svět zažíváš, aniž bys hodnotil, jsi vůči světu otevřený a všímáš si dějů a jevů, jako ti zní „děkuji nápodobně“; srdce pohlcuje dojem „všímání a vnímání“. V tom mi zen připadá jako úplný základ všeho – základ psychologie, vztahů mezi lidmi, našeho konání, konkrétních situací. Třeba jak teď zní můj hlas a ty ses právě pohnul, to je zen. Je to přímý vztah. A nevím, jestli je to dobře nebo chybně. Je to celá atmosféra situace, kterou spolu právě sdílíme v barvách spektra, nejen černobíle jako zebra nebo panda k ZOO struktuře. Neexistuje oddělené já a ty. Kde končíš ty a kde začínám já? Zen je cosi obyčejného a náramně tajemného zároveň.

KDYŽ ZA TEBOU PŘIJDOU PACIENTI A CHTĚJÍ PORADIT, JAK TO PROBÍHÁ? MUSÍŠ JIM PŘECE RADIT I NA ZÁKLADĚ SVÉ ZKUŠENOSTI, ŽE VLASTNĚ ŽIJEME VE STEJNÉM SVĚTĚ, I KDYŽ JSI PONOŘEN DO SVÝCH KNIH, BLABLABLA, DO SVÉHO SVĚTA ZENU A GRAFOLOGIE. CO JIM ŘÍKÁŠ ZA MOUDRA?

Moc jim neradím. Mám pocit, že každý člověk si nese svou radu sám v sobě. To je ta nejlepší rada, jakou může jeho osud odeznít. Kdybych mu radil já, byla by to moje rada sobě, ale jinak by ji využil on, nevím vlastně jak. Moje role je pomoci mu radu najít.

TAKŽE K TOMU PRAKTICKÝ, VEŘEJNÝ ŽIVOT NEPOTŘEBUJEŠ?

Neřekl bych, že psychoterapie nebo grafologie je něco soukromého a nepraktického. Naučil jsem se věřit svým pocitům, snům a fantaziím a to pro mě má smysl. Ale nepoužívám je jako bariéru proti vnějšímu světu, ani k vnitřní emigraci.

ČÍM SE ODLIŠUJEŠ OD ODSTATNÍCH?

Nevěřím tolik sugescím společnosti, nevěřím příliš tomu, co se prohlašuje v televizi, ani doporučením, co je údajně špatné nebo údajně dost dobré. Snažím se naslouchat, ale jednám podle toho, co cítím já, co zažívám já, jakou mívám zkušenost. Není-li to, co se říká a doporučuje, v souladu s mojí zkušeností, snažím se žít podle svého schématu. Je to někdy zapeklitě nesnadné a samozřejmě i konfliktní, ale já z toho mám celkově ucházející pocit.

OTÁZKA NA OPLÁTKU JENDOVI BURIANOVI:

JAK OVLIVNILY TYTO ROZHOVORY TVŮJ POHLED NA SEBE SAMA?

Inu, víš co Jene, připadám si jako dítko Štěstěny.

Z POZNÁMEK ASISTENTKY JITKY KULHÁNKOVÉ:

Požádala jsem Jendu Jeřábka o další koany. Objasnil mi, že ne každé nelogické sdělení je ihned koan. Navrhovanou větu „Svému muži a svým milencům jsem naprosto věrná,“ zavrhl jako bonmot. A připsal toto:

Jak zní tlesknutí jedné ruky?

Může vločka přežít uprostřed krutého plamene?

A co na to pozůstalý Strážce Plamene a zároveň Ohrožovaný Druh: Michal Horáček…?

VĚNOVÁNO VŠEM, KTEŘÍ NĚCO ŘEŠÍ, PO NĚČEM PÁTRAJÍ, A KDYŽ NEŽIVÍ, TAK NEPŘEPÍNAJÍ…

PETR ZELENKA – autor několika průměrně úspěšných filmů

A JAN BURIAN – divák těch samých filmů

Mgr. PETR ZELENKA, filmový rejža i častý konzument rýže ze supermarketu (☼ 1967)

Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. V letech 1990 – 1991 byl dramaturgem Filmového studia zvaného jednoduše a prostě Barrandov, později psal původní hry pro Českou televizi. V roce 1993 debutoval jako filmový režisér televizním snímkem pro dobrodružné povahy Visací zámek. V roce 1996 natočil film Mňága – happy end. Následující film Knoflíkáři byl v roce 1997 oceněn Českým lvem a v roce 1998 Rotterdamským tygrrrem, film Samotáři se stal komerčně nejúspěšnějším českým filmem podle všech lepších statistik v roce 2000. Film Rok ďábla získal Křišťálový glóbus na MFF 2002 v Karlových Varech a šest čestných Českých lvů. V roce 2005 převedl do filmové podoby vlastní divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství. V Dejvickém divadle režíruje vlastní hru Teremin (premiéra se odbyla 17. listopadu před deseti lety) o stvořiteli terminovoxu, prvního bezdotykového hudebního nástroje. Baví ho zejména lukostřelba a akční typ cestování, také nepohrdne stavebními pracemi, do it yourself.

Nezničitelný lotr kmotr a celovečerní liščí kujón: Pjotr Zelenka v dokončovaném půdním bytě pastuje novou prkennou podlahu. Na otevřeném mezipatře (Massive Attack a Bristol hudebních mezzaninů) nad ním posedává Jenda Burian, klátí nohama jako výtržník alkoholicky nalévaných country balad a nepastuje. Mezi panensky bílými stěnami si pak nejen povídají, ale také si spolu vystřihnou Zelenkův šlágr „Panenka“ z roku 1986 (Jan Burian – ladič pijan u piána, Petr Zelenka neúsporný zpěv & hřmotná Spořínkova kytara, poněvadž v roce 1986 byl stále Spořínek v kursu a Václav Klaus ani necekl do televize ani na veřejnosti ekonomický blaf). V pořadu jsou použity sekvence z filmů Samotáři, Knoflíkáři, a Mňága – happy end. Během rozmluvy si Petr Zelenka, složený ve velkém křesle do tureckého sedu, posteskne, že si mimochodem připadá tak nějak jako filozofující praktikant oldschool.

NA ROCKOVÉM KONCERTĚ JSEM ASI PŘED PATNÁCTI LETY VIDĚL SKUPINU PUNKERSKÝCH ŘVOUNŮ A RÁDOBY SEHRANÝCH MUZIKANTŮ. MEZI NIMI HRÁL VYSOKÝ ČLOVĚK, OPRSKLE NAHÝ DO PŮL TĚLA, TŘI DALŠÍ MUZIKANTI MĚLI BÍLÉ KOŠILE. VYPADALI, ŽE BY TAKY CHTĚLI BÝT DO PŮL TĚLA, AVŠAK RODIČE S TÍM REZOLUTNĚ NESOUHLASILI. BYLA TO SKUPINA POJMENOVANÁ V NOCI. HALEKALI NA CELÉ KOLO: NESU NESU FERMETRÁK, MÁM HO NĚCO PŘES METRÁK, UPAD´ JSEM S NÍM NA LEDU… ZA PÁR LET JSEM VIDĚL FILM KNOFLÍKÁŘI, PŘEČETL JSEM SI ŽIVOTOPIS REŽISÉRA A ZJISTIL NAJEDNOU, ŽE TO JE TEN PETR ZELENKA, ZNÁMÁ FIRMA, KTERÝ ZPÍVAL SE SKUPINOU V NOCI. JAK JSI SE OD TÉ DOBY ZMĚNIL?

Hráli jsme spolu asi tři roky. Ujasnil jsem si, že neumím být dostatečný poděs ve funkci frontmana rockové nabroušené kapely na city. Dodnes toho enormně lituju, ale chybí mi něco nepojmenovatelného – vyzařování jadrné osobnosti. Buď ho máš, nebo ho postrádáš. Ale našel jsem se aspoň v režírování, protože svou energii mohu předávat prostřednictvím dalších figurek zvučných jmen na plátnech kin, heč.

JSI PŮVODNĚ SCÉNÁRISTA. REŽÍROVAT JSI ZAČAL PROTO, ŽE BY TVŮJ SCÉNÁŘ NIKDO NEDOVEDL NATOČIT TAK, JAK BY SIS TO TY PŘEDSTAVOVAL?

Z donucení. Není tu moc schopných režisérů od chvíle, kdy emigroval Miloš Forman za svým scénářem štěstí. Vlastně žádný ucházející. Režisér je ten, kdo vezme cizí látku a zpracuje ji. Ale ani ve francouzské nové vlně nejsou prima režiséři, jsou to režírující scénáristi. Jako jsem já. Těch je i tady dost.

BIGBÍTU SE VĚNUJEŠ POŘÁD, I KDYŽ KRAPET UTAJENĚ. OBČAS NĚCO NAHRAJETE, PAK SE ROZPUSTÍTE JAKO VITACIT VE VODNÍ LÁZNI, JEN SI LÍZNI ROCKOVÉHO ÚČINKU, ALE TVÉ TEXTY ZŮSTÁVAJÍ PLATNÉ.

Jan Burian čte na zkoušku Zelenkův text:

Už nikdy nebudu pít v baru kterej neznám

S holkou kterou upřímně nemám rád

Pivo který nesnáším

Už nikdy nenechám svůj nesmyslnej imbecilní chtíč

Zničit všechno hezký

Co jsem podědil po svejch prima rodičích

PÍŠEŠ SMUTNÉ TEXTY A DĚLÁŠ ROZJUCHANÉ FILMY, KTERÉ JSOU SMUTNÉ AŽ V DRUHÉM PLÁNU. CÍTÍŠ SE NÁZOROVĚ PROPOJENÝ SE SVÝMI VRSTEVNÍKY?

Nemám pocit generačního spříznění. Je to hlavně tím, že filmaři netvoří soustavně, filmy se točí náhodně, jeden za čtyři pět let, takže není žádná kontinuita pádná v sedmi pádech. Myslím, že budeme označováni jako generace tvůrců televizních filmů devadesátých let. Za kinematografií tohoto období stojí Čestmír Kopecký a Česká televize. Jako se hovoří o bývalé silné barrandovské dramaturgii, tak se bude vzpomínat na dramaturgii Kopeckého a Iva Mathé.

MLUVÍŠ O HRANÝCH FILMECH, ALE TOČÍŠ PŘECE I ČASOSBĚRNÉ DOKUMENTY.

Nejsem klasický zjev dokumentaristy jako například paní Třeštíková. Dokumentární filmy, které jsem točil pro Febio, sice patřily do cyklů Genus nebo Jak se žije…, ale byly to samostatné filmy. Nemám výdrž a pokoru pro klasický dokument, doplňuju ho i hranými sekvencemi.

Ukázka z dokumentárního filmu „Jak se žije komparsistům“ z roku 1997.

Jan Burian čte na ukázku další ukázněný Zelenkův text:

Další chudák natočil další film

A zase další vykradený motivy

Vroubí jeho režisérský šediny

Ač je mu teprve třicet tři

PROČ JSI MĚL POTŘEBU NAPSAT TENHLE TEXT?

Film Filipa Renče Válka barev se mi zdál vysloveně nebezpečný, proto jsem tenhle text zplodil ze svého nitra jednoho neblahého jitra. Jeho film se tváří jako pravda a přitom je vylhaný, ale tu vylhanost vykutáleně maskuje. Takové filmy mi připadají vážně nevhodné do kultury. Se spolužáky, jako je třeba Honza Hřebejk a Igor Chaun, jsme si při studiu na FAMU říkali dost drsné záležitosti, vlastně si je říkáme dodnes. Jsme na sebe docela oprsklí a vostří-vostřílení, ale sledujeme, jak je kdo autentický, jestli nelže nebo nepoužívá klišé.

TOBĚ SE VYPLÁCÍ TO SERVÍROVAT TAKHLE NA ROVINU? VYTVOŘÍ-LI NĚKDO VYLHANÉ A VYKALKULOVANÉ DÍLO, ZŘEJMĚ SI NEPŘEJE, ABY SE TO POZNALO. POKUD OVŠEM NENÍ TOTÁLNÍ CYNIK A NESTAVÍ NA PLAGIÁTECH SVOU VRATKOU KARIÉRU.

Někdo mě má rád, někdo ne, ale v podstatě se mi to vyplácí. Víš, proč kritiku někteří oslovení přijímají špatně? Když někomu nepokrytě zkritizuješ jeho poslední film, bere to fatálně, jako kritiku celého svého dosavadního i budoucího života. Tak to přece není.

Jan Burian cituje do třetice:

Naštěstí jsme optimisti

Ale není dvakrát snadný to vydržet

V týhle zemi v tomhle městě v tomhle bytě?

V tomhletom všem?

PROČ JE TAK NÁROČNÉ TO TADY VYDRŽET?

Zdá se mi, že se společnost chová jako dřív, tudíž se moc k lepší variantě nemění. Nemáme v mnoha věcech jasno, to se přenáší do státní správy a do zákonodárství a život je poznamenán, kostrbatý se ztrátovou hodnotou daru života. Nikomu o nic nejde. Je pravda, že tě tu nikdo nezabije, jenže ani dost dobře neinspiruje. I optimismus je v Čechách chladnokrevně vlažný, neřkuli tuhý suvenýr.

SOUVISÍ TVÉ POCITY I S TÍM, ŽE JSI NEPŘIJAL CENU ČESKÝ LEV?

K tomu mám různé důvody, ale všechny jsou pravdivé. Teď uvedu jeden z nich. Když mladý umělec začíná, nikdo o něm nic neví, protože dosud nic neudělal. Když někam přijde a něco chce či nabízí, zdá se všem moc mladý – spíš ho vykopnou. Je v podstatě rebel, je vlastně v jakémsi přirozeném undergroundu. A pak něco vytvoří, jako já ty Knoflíkáře, a vynese ho to na jinou úroveň. Takže pak hledá způsob, jak se vrátit dolů, aby zase mohl vystrkovat růžky zespoda. A jeden z těch způsobů je fuckovat Českou filmovou akademii.

PROČ NEMŮŽEŠ TVOŘIT JINAK NEŽ ZESPODA? MŮŽEŠ SI JAKO BERGMANN KOUPIT OSTROV A TAM TVOŘIT.

Nejlíp se tvoří zespoda. Musíš tvořit z naštvání, tedy já tak musím tvořit.

MLUVÍŠ JAKO BOXER ROCKY. MŮJ OBLÍBENÝ SYLVESTER STALLONE (☼ 6.7.1946) ŘÍKÁ: „NEMOHU BOXOVAT, PROTOŽE NEJSEM NAŠTVANEJ.“ ZVLÁŠTNÍ JE, ŽE VÝSLEDEK TVÉ PRÁCE JE MILÝ A VESELÝ, I KDYŽ JSOU TAM I CYNICKÉ A SMUTNÉ MOMENTY.

Byl jsem naštvanej na filmy ostatních. Říkal jsem si, teď jim ukážu, co se do sta minut vejde za příběhy. Vadilo mi, jak málo příběhů je v českých filmech. Proto jsem jich do Knoflíkářů uskupil šest.

OPRAVDU MÁŠ POCIT, ŽE PŘIJME-LI TĚ ESTABLISHMENT, ZTRATÍŠ TÍM HNED NĚCO ZE SVÉ ENERGIE?

Určitě. Staneš se součástí establishmentu a najednou neseš odpovědnost i za to, jak to u nás vypadá. A za všechno můžeš ty. Myslím ale, že umělec má jedinou odpovědnost: předvídat a varovat před tím, co by mohlo přijít. Varovat uměleckým způsobem. Rád si namlouvám, že ani já žádnou jinou odpovědnost nemám.

KDYBYS BYL SOUČÁSTÍ ESTABLISHMENTU, NEMOHL BYS VAROVAT?

Ztratil bych schopnost předvídat. Jsi-li součástí establishmentu, nemůžeš se s odstupem zamýšlet nad tím, kam společnost spěje a varovat. Mám rád angažovanou tvorbu.

V ČEM JSOU KNOFLÍKÁŘI TAKOVÍ?

V době, kdy se společnost orientuje na konzumní způsob vnímání věcí a východisek z nouze a poměřování života a jeho mezních hodnot jen praktickým dopadem, Knoflíkáři říkají: ne všechno má logiku, spousta věcí se děje náhodně…

…MŮŽE EXISTOVAT RADOST I BEZ PENĚZ…

…radost bez peněz a nepředvídatelnost osudu. Řekl bych, že v tom je to angažovaný film.

JE TI K NĚČEMU DOBRÁ FILMOVÁ KRITIKA?

Snad později. Zatím mám jen dva filmy. Podle mého názoru má kritika cenu, když může porovnat filmy třeba za dvacet let a říct, kam se ubíráš. To by mi asi pomohlo. Ale u mě nemá zatím z čeho čerpat.

KDYBYS TEĎ ZAKONČIL SVOU REŽISÉRSKOU DRÁHU, STAČILO BY TI TO, COS UDĚLAL?

Ono by to možná bylo nejlepší, zbyly by příjemné vzpomínky. Ale lidi nemají dlouhou paměť. A nikomu by nescházelo, kdybych přestal točit.

MYSLÍŠ, ŽE NĚKOMU BUDEŠ SCHÁZET, AŽ TĚCH FILMŮ USPOŘÁDÁŠ ČTYŘICET JAKO PŘÍPADŮ MAJORA MAGISTRA ZELENKY A SKONČÍŠ?

Myslím, že nikomu neschází, když nenatočíš žádný další film, protože veřejnost to nečeká. Je to dobře. Každý má svůj život. A existuje spousta jiných tvůrců. Když něco natočím, bude to dobrá náhoda. A když nenatočím, tak shit happens, svět se z toho nezbortí.

ROZEBÍRAL JSI ODPOVĚDNOST UMĚLCE, ALE KDYBYS PŘESTAL NATÁČET CELOVEČERNÍ FILMY, TU ODPOVĚDNOST BY SIS MOHL ODPUSTIT, NEBOŤ BY SES TÉ ODPOVĚDNOSTI ZBAVIL.

Když už jsem tak daleko, že se považuju za umělce, už holt tu odpovědnost mám navěky. Musím se rozhlížet kolem sebe a víc než ostatní vidět souvislosti stromů uvnitř lesa.

DETAILNÍ ZÁBĚR OBLIČEJE IVANA KRÁLE (COOL HUDEBNÍHO MÁGA) Z FILMU MŇÁGA A ŽĎORP: „SPRÁVNEJ ROCKER SE NEDÁ KOUPIT.“

PROČ MÁ SMYSL EXISTOVAT NA SVĚTĚ?

Měl jsem se na tenhle rozhovor s tebou trochu nalejt pod alkoholickým návykem, rumovou pralinkou, korunovat závěry se špetkou ostré chutě Finlandia. Nemám výbavu na filozofování za střízliva, nebo za jízliva. Protože nic nevím, vycházím spíš z konkrétních barev a pocitů. Důvěřivě smlouvat s osudem o naše DPH nebo HDP – to je asi nejvýstižnější argument.

KDYBYS MOHL BÝT NĚCO V DALŠÍM ŽIVOTĚ, CO BY SIS TAK VYBRAL?

No, asi zase člověka. Žil bych někde jako Jiří Traxler v Kanadě, v lesích. Byl bych nějakej chytrej kanadskej dřevorubec nebo tak…

(posezení s Jenem Burianem probíhalo v roce 1999)

V ROCE 2005 DOVĚTEK – DŮVĚRNÉ SDĚLENÍ

Jsem na volné noze jako scénárista, dramatik, filmový režisér, výjimečně překladatel z anglického jazyka a jazykolamu. Mou touhou je mít vlastní kino a hrát v něm vlastní filmy… tolik Pjotr Zelenka.

OTÁZKA IN RETURN, NA OPLÁTKU:

CHCI SE TĚ ZEPTAT, JESTLI JSI NĚKDY BĚHEM POSLEDNÍCH PATNÁCTI LET REÁLNĚ UVAŽOVAL O EMIGRACI. PŘÍPADNĚ, JAK SE TAKOVÉ ÚVAHY VYVÍJEJÍ. A JESTLI ANO, KAM BYS ODFRČEL A PROČ?

Je zvláštní, že se ptáš na emigraci v souvislosti s obdobím posledních patnácti let. Neměl jsem myšlenky na emigraci ani v dobách před listopadem 1989, vždycky se mi zdálo, že sem patřím. Ale je pravda, že můj vztah k této naší zemi se vyvíjel a měnil. Největší vlastenectví jsem cítil v roce 1988 po demonstraci proti komunistické zvůli, útlaku režimu. Nějak mi došlo, že odejít by měli jeho představitelé a viníci hříchu, a ne já. Když to pak víceméně udělali (já vím, že tu ještě někde jsou!), tak se mi tu začalo líbit ještě víc. Nejsem nějaký přehnaný vlastenec ani pecivál, ale baví mě to tu.

Film Pjotra Zelenky „Příběhy obyčejného šílenství“ byl vybrán do soutěže MFF 2005 v Moskvě, kde získal Cenu odborné kritiky. Ocenění Zlatá páska 2005 získal rovněž od polských filmových kritiků.

URČENO VŠEM, KTEŘÍ HLÁSAJÍ, ŽE TROCHA POEZIE, NA ROZDÍL OD ROZJETÉ TRAMVAJE NA KOLEJÍCH, NIKOHO V NESTŘEŽENÉ CHVÍLI NEZABIJE

JOSEF HIRŠAL (BÁSNÍK A PŘEKLADATEL) POTKÁVÁ JANA BURIANA, AMBICIÓZNÍHO MLÁTÍČKA, OFICIÁLNĚ VEŘEJNÉHO VERŠOTEPCE…

JOSEF STOKRÁT VÍC BOHÉM NEŽ STALIN VISSARIONOVIČ JUGHAŠVILI ŽIL V LETECH 1920 AŽ 2003, PŘITOM ZA SVÉHO ŽIVOTA JEŠTĚ VYSTUDOVAL BRAVURNÍ PORCI UČITELSTVÍ. Okouzlen surrealismem napsal ve čtyřicátých letech pět lyrických sbírek. V padesátých letech pracoval v různých nakladatelstvích, věnoval se literatuře pro malé čtenářky a čtenáře, na popud Jiřího Koláře zinscenoval a přeložil básně Christiana Morgensterna, Jitřenky. V šedesátých letech objevil pro českou literaturu experimentální poezii, kterou překládal ve spolupráci s Bohumilkou sladkou Milkou Grögerovou. Pořádal autorská čtení u svíček. V období normalizace byly jeho překlady kryty jmény přátel. Přeložil přes sedmdesát knih poezie z více než deseti jazyků, zkuste se mu někdo z vás lehce vyrovnat nebo aspoň klidně přiblížit kreativně hahaha. Sestavil dvě antologie české a světové experimentální poezie. S Bohumilou Grögerovou napsali knihu vzpomínek Let let (70. léta až 1985). Josef Hiršal zemřel na následky úrazu při své druhé fatální dopravní srážce s tramvají v Praze 15. září 2003; v předpovědi počasí bylo jen úřadující babí léto. Bohumila Grögerová vydala v roce 2004 zápisky ze společného života a práce pod názvem Čas mezi tehdy a teď a v roce 2005 Klikyháky paměti – odpovědi na otázky publicisty Radima Kopáče.

V obývacím pokoji Josefa Hiršala sedí těsně vedle sebe básník a jeho nelíčený neretušovaný obdivovatel. V pozadí velká natřískaná knihovna slov. Na kulatém stolku puntíkované hrnky, cigárka Camel, láhev červeného vína a poloprázdné sklenky optimálně vyprazdňované. Vedle hromádka Hiršalových vydaných sbírek a téměř kaligraficky psaných rukopisů. Jan Burian se při rozhovoru naklání co nejblíže k Hiršalově naslouchátku.

BYL JSTE JINÉ DĚCKO NEŽ OSTATNÍ?

Svým způsobem jsem byl kvítko dítko laděné poněkud jinak. Můj tatínek byl hudebník, sólokřídlovák ještě z první světové války, zažil válku u muziky. Později se stal kapelníkem. Oproti mým kamarádům, kteří byli víceméně orientováni sportovně, jsem byl vlastně laděn múzicky. Byl jsem nešikovnej. Když se hrál fotčus, všichni říkali: „Ty nehraj, ty soudcuj.“ Chtěl jsem se prosadit na beka, ale to se mi nikdy nepovedlo. Zato už od čtrnácti jsem psal něco jako verše – básně, většinou orientované na starobylou archívní vyzrálou poezii. To jsem ještě nic neznal, vlastně jen to, co stálo nebo sedělo v čítankách. Z čítanek mě nejvíc dojala, to mi tak nalajnoval osud, báseň Karla Tomana Září: Můj bratr dooral a vypřáh´ koně… Když jsem tohle četl, zachvěl jsem se takovou zvláštní rozkoší, jakou moc dává a bere dvojnásob do organismu posilňující cvik poezie.

JOSEF HIRŠAL ODKLÁDÁ BRÝLE POPELNÍKY A ZE SVÉ PRVOTINY PÍSEŇ MLÁDÍ PŘEDČÍTÁ BÁSEŃ KONČÍCÍ SLOVY: „…JSEM SVŮJ PŘÍBĚH“.

Tohle je jeden z mých největších životních úspěchů – to říkám ze srandy. I název je ironický. Napsal jsem krátký text a pak k němu poznámky a pak poznámky k těm poznámkám.

PŘELOŽIL JSTE OBROVSKÉ MNOŽSTVÍ BÁSNÍKŮ, A DOKONCE JSTE TEĎ VYDAL TAKOVOU LEGRAČNÍ PÁRKAŘSKOU SBÍRKU POEZIE, KDE PARODUJETE A NAPODOBUJETE RŮZNÉ BÁSNICKÉ STYLY. TO VÁM PŘECE MUSELO ZNESNADNIT PRÁCI PŘI PSANÍ VLASTNÍ POEZIE, KDYŽ VÍTE, KOLIK UŽ PSALO LIDÍ A JAKÝM ZPŮSOBEM. PAK SE PŘECE MOC TĚŽKO HLEDÁ VLASTNÍ VÝRAZ.

Za války jsem zkusil přeložit asi dvě básně Carducciho, klasiku. Lidovky tenkrát tiskly každý den báseň, byly za to příjemné finanční injekce – a já jsem si ty prachy potřeboval užívat. Hlavním popudem bylo, když mi Jiří Kolář v padesátých letech přinesl Morgensterna: „Zkoušel jsem ho přeložit, ale neumím to, zkus to ty.“ První báseň, kterou jsem přeložil, bylo Koleno. Protože mi to šlo, udělal jsem celé Galgenlieder – a Morgenstern mi zůstal. Obrovsky mě to bavilo, takže jsem na vlastní tvorbu poněkud pozapomenul. Jednak proto, že mě překládání uchvátilo, jednak nebyly publikační možnosti. Víte, že se v padesátých letech tiskly jenom služební věci, to byly strašlivý režimový rýmovačky, a to se mi psát nechtělo. Napsal jsem tenkrát ještě sbírku Soukromá galerie, která vyšla až v pětašedesátém roce, ale jsou to básně z roku čtyřicet devět až padesát dva. A pak jsem se věnoval překládání.

Jan Burian jako raněný voják s ovázanou hlavou sedí rozkročmo na zídce, o kterou si opřel berli, a zpívá zhudebněnou báseň Koleno. Doprovází se na dětský bubínek.

Koleno samo světem jde.

Jen koleno, víc nic.

Není to strom! Stan taky ne!

Jen koleno, víc nic.

Ve válce byl kdys jeden muž

prostřílen sem a tam.

Jen koleno, jak svatostan,

nechytlo ani šrám.

Od těch dob samo světem jde.

Jen koleno, víc nic.

Není to strom, stan taky ne.

Jen koleno, víc nic.

JAKO PŘEKLADATEL MORGENSTERNA JSTE NENAŠEL KONKURENCI.

Těžko říct proč. Uměl jsem to. Ptali se mě: „Jak´s to dokázal? To muselo dát námahu.“ Nedalo mi to žádnou práci – to jsem dělal já. Stejně, jako jste zmínil Párkaře. To je přivcítění. Prostě jsem náhodou narazil na něco, co má se mnou vnitřně cosi společného – grotesknost. Byl jsem sice po otci lyrik, ale pak jsem poznal Morgensterna. Objevil jsem v sobě schopnost vyjádření groteskna, o čemž jsem nevěděl. To je ohromná věc, pomáhá člověku žít. Lyrika vás pořád boří do nějakých sentimentálních poloh, v grotesce se však můžete vystříhat i svých milostných mazanic, trablů. Měl jsem totiž, když jsem se zamiloval, většinou smůlu na výsledek. Ta dívka o mě sice zpočátku jevila zájem, ale jednak jsem ji trápil žárlivostí a jednak jsem jí nosil knihy, které ona naprosto nemohla pochopit, natož číst nahlas. Na rande jsem nosil Bretona, protože jsem si myslel, že to, co jsem já, je ta dívka taky. Ale ona mi knihy vrátila poštou a připsala mi tam svůj vzkaz: „Milý příteli, vracím Vám knížky. Děkuju Vám.“ (Vykali jsme si, mladí lidé si tenkrát vykali.) Byl konec, měla strach, že od ní budu chtít o tom díle nějaký soud.

NEOMEZOVALY VÁS TY OBROVSKÉ ZNALOSTI PŘI PSANÍ VLASTNÍCH BÁSNÍ? MUSEL JSTE VLASTNĚ STRÁVIT VEŠKEROU TU MYSLITELNOU LITERATURU VČETNĚ VNITŘNÍ STRUKTURY BÁSNÍ A JEŠTĚ DOJÍT K VLASTNÍMU TVARU.

Seznamování s cizími básníky a jejich překládání má jednu obrovskou výhodu: rozšiřujete si slovní i rýmový rejstřík, na druhé straně se lze jen těžko vymanit z vlivu démona. A to já nejsem tak velký básník, jsem spíš překladatel. Své vzdělání jsem si musel doplňovat, poněvadž mám jen dosaženou maturitu. Ale co jsem dělal, k tomu jsem přilnul. Měl jsem velké vzory. Když mi podal Halas prvně pravici pracku, týden jsem si ji raději ani neopláchnul. Nezapomenu, jak jsem přišel k Nezvalovi, bydlel tenkrát tady na Jiřího náměstí. Byl v dlouhém župánku, pobíhala tam jakási „Manon Lescaut“, myslím si, že to byla Fáfinka, ale to jsem tenkrát nezaregistroval, hlavně, že mi podepsal knihy. Pro mě byli umělci modly…

Vždy si musím vybrat, co budu ve svém překladu z básníka akceptovat. Nikdy nemohu podat absolutní, identickou obsahovou formulaci zapsanou v jeho jazyce. Musím ji transponovat do svého jazyka a musím si stanovit aspekt. Někdy je to forma, někdy obsah, někdy struktura. Síla každého básníka spočívá v něčem jiném.

MŮŽETE UVÉST NĚJAKÉ PŘESNÉ PŘÍKLADY?

Tak třeba Heine. U něj se musí zachovat celistvost toho skvostu, co tam je. Petrarkovský sonet musí být petrarkovský sonet. U Morgensterna musí zůstat struktura. To jsou tři základní přístupy. Najít, čím vlastně konkrétní básník vyvolává onu fascinaci. Pro mě poezie je fascinací, ne záležitostí moudrosti. Ta je tam jistě zastoupena také, ale především vás musí poezie okouzlit. Především pro to okouzlení ji čtete. Vy sám to dobře víte, protože poezii zhudebňujete. Musí vás čapnout za límec, za rub a líc naráz. A vy jako skladatel do ní musíte vložit něco svého, přepestrého, co už nepatří jenom básníkovi. I vy se tam musíte zrcadlit. Váš životní pocit, vaše znalosti, vaše skills…

JAK SPOLUPRACUJETE S BOHUMILOU GRÖGEROVOU?

Stále furt dokolečka. Asi od roku padesát dva spolu překládáme různé věci. Bohunka zná jazyky výborně, hlavně německy. Proto jsme spolu překládali především německé básníky, i ty tehdy ještě zánovní – Heissenbüttela a jiné. Ona to se mnou přeloží a pak – jak říkal Jandl: „Grögerová dělá grund a Hiršal dělá glanc.“ Ano, je to asi takhle…

MYSLÍTE, ŽE PŘEKLÁDÁNÍ JE NĚCO JAKO ZHUDEBŇOVÁNÍ?

Asi ano. Není to kopírování. I vy jste ve výsledku přítomen, jednak svými jazykovými možnostmi, jednak svou slovní zásobou. Ta se v díle zrcadlí stejně jako vaše emoce. Sžijete se s básní a básníka vezmete jako na svá ramena. Z něj přijmete to, s čím souzníte. Jiná věc byla, když jsem překládal s Jardou Pokorným italské renesanční básníky Tassa a Ariosta (ani jsem to už nesměl podepisovat). Renesanční poezie má pevné formy, pevné oktávy. Jen zvládnout ty oktávy v češtině! Italština vám trochu básní sama. Například Dante vystavěl Božskou komedii vlastně na třech stěžejních slovech: core, amore, dolore. Rýmuje se to. A teď v češtině: srdce, láska, palčivá bolest. A máte to. Core, amore, dolore – nějak ta slova musíte transponovat do našeho jazyka. Jako byste měl v ruce sto nití, ani jednu nesmíte pomuchlat, dokonce se některé musíte vzdát. Ze zkušenosti vím, že velkému básníkovi vždycky trochu svým překladem namelu ciferník. Menšího básníka mohu umocnit, mohu ho v češtině dokonce i povýšit, vypudrovat, vypulírovat. Ale velcí básníci jsou velcí básníci. Mým hlavním úkolem je adekvátně předat to, co je v básníkově díle to okouzlující. Čím je významný ve světové literatuře, aby se totéž ukázalo i v naší jazykové verzi. Je to velký problém, poněvadž cizí jazyky jsou jiné, umožňují si hrát zcela jinak na slepou i bystrozrakou bábu kořenářku jazykového kořenu. Čeština je slovanský jazyk. Musím se s tím vyrovnat, abych neztroskotal. Nebo musím použít něco, co nepoškodí, co nepomuchlá to poetično. Vždycky je to věc poetična.

CELÝ ŽIVOT SE ZABÝVÁTE LUXUSNÍM SLOVEM A NEMÁLO LUXUSNÍ POEZIÍ – NĚČÍM TAK NEPRODUKTIVNÍM, NA ČEM SE NEDÁ VYDĚLAT MAJLANT, Z ČEHO NELZE PROFITOVAT. KDYŽ SI UVĚDOMÍM POSTAVENÍ POEZIE V DNEŠNÍM SVĚTĚ, KDE SLOVO ZNAMENÁ STRAŠNĚ MÁLO – POŘÁD SE MLUVÍ A MLUVÍ, VALÍ SE NA VÁS SLOVA, INFORMACE… JAK SE NA TO DÍVÁTE ZE SVÉ MILÉ PROFESE?

Nechci tu poezii příliš heroizovat, protože jsou lidé, kteří ji nepotřebují. Ale existují opravdu neobejitelní básníci. A také poezie dnes hraje jinou roli než v devatenáctém zhurta poněmčeném století na českém a moravském rynečku. Jaký měl pro národ význam Neruda, pohřeb Vrchlického, jakou roli tehdy hrála skvostná poezie, natož vzpomínané Písně Kosmické! Dneska je to jinačí. Myslím si však, že poezie je nutná, i když ji nikomu nechci vnucovat jako záložku do knihy snů. Píši pro ty, které baví, zajímá a kteří na ni stačí. Nemohu žádat, aby čtenář Seiferta, který je jím okouzlen, četl ještě taky Góngoru. Buď ho poezie zajímá do té míry, že k tomu Góngorovi také dojde sám, nebo zůstane u Seiferta. To neznamená, že Seifert je malý básník – je velký, Seifert je jeden z nejčeštějších básníků a také nejcharakternější. Z celé své generace si udržel skutečně český pohled na situaci. Je obdivuhodné, že nikdy nepodlehl. V mládí měl sice období sociální poezie, ale básníci, včetně Wolkera, kteří psali tyhle básně, sami nijak silně nepociťovali sociální situaci. Psali sociální poezii jako druh poezie. To není politická věc v pravém slova smyslu. Jen se politizuje.

KDYSI SE TVRDILO, ŽE POEZII MOHOU PSÁT ÚDAJNĚ VŠICHNI ÚDERNÍCI.

To říkávali surrealisté. Ale strašně se bouřili, když toto heslo někdo opravdu realizoval a nebyl v jejich gangu, v jejich partě. To jsem zažil. Existovala zde surrealistická družina a současně jsme se o poezii pokoušeli my, kluci. Když jsme však přišli za Teigem, že tam vstoupíme, říkal: „Ne, ne, sem by vnikly falešné tendence!“ Sice zde byli surrealisté a měli heslo: Poezii budou psát všichni, byl to jejich program, ale běda, když se tam vtíral nějaký nový panáček. Například František Janoušek, výborný surrealistický malíř, nikdy nebyl ve skupince, protože Štýrský a Toyen se postarali, aby se nikdy mezi ně nemohl přidružit. To je záležitost jistého sektářství i osobní ctižádosti: jen my jsme tady ti platní, jen my to dokážeme nakopnout výš, víš? To je normální. Není nic zlého na tom, že žárlí básník na básníka. Sice to není právě potěšující, ale musíte s tím počítat.

OBRACÍTE SE VÍC DO MINULOSTI NEŽ K BUDOUCNOSTI A PŘÍTOMNOSTI. ČÍM SI TO MŮŽETE VYSVĚTLIT?

Pane Buriane, svým fyzickým stavem. Je to velmi jednoduché: jsem stařec, jsem opravdu páprda a dědek. To dívání zpátky, to prožívání těch nádherných situací je pro mě vlastně takový návrat do paradise clubu, který už nevidím před sebou. Jsem člověk, který sice ví, že je nějaké absolutno, není bezbožný, ale v podstatě nepodléhám žádné ideologii, žádné slepé či zaslepené víře, ničemu. Proto si v minulosti hledám právě ty momenty, kdy jsem uměl být náležitě šťastný, jaksi vnitřně šťastný, kdy jsem prvně četl – já nevím… Kdy mi prvně padla do rukou básnická sbírka. Pro mě to byly úžasné zážitky, víte?

V ČEM JSTE VY BYLI JINÍ, NEŽ JSOU MLADÍ DIVOŠI DNES?

Moc nevím, jací jsou dnes mladí rebelové, nejsem s nimi v častém kontaktu. Nedávno jsem se sice setkal s mladými básníky a troufalci moderní poezie, ale těm jsem jako dědek vykládal své dávné příhody a říkal: „Poezie vás stojí celý život. Když si s ní někdo kompetentní začne…“ (To má krásně Pasternak v básni Začátek představy: Daleko byl ten první plachý interes…). Ten první plachý interes, ten stojí za všechno na světě. Prostě dát se do toho a neopustit to. A nenechat se vypudit, vypoklonkovat nějakým blbounem nejapným. Víme, jak byli lidé ve stalinském období vyháněni od poezie dál do žumpy zvané konformity, a dokonce je hnali k moci. Proto se psaly oslavné sračky na Stalina, na Gottwalda, vysloveně utilitární serepetičky. Důležité je, nenechat se odehnat ani sám od sebe. Jakmile umělec šlápne vedle, chce se prodat režimu blbství a zradí sám sebe, potom už není návratu.

ALE CO TŘEBA KAINAR, KTERÉHO MÁTE MOC RÁD? MYSLÍM JEHO RANOU TVORBU. DOKÁZAL PSÁT KRÁSNÉ VĚCI, POTOM SE ZAPRODAL, NEBO SÁM SEBE ZCELA VYČERPAL, ALE KE STÁRU PŘECE ZASE PSAL KRÁSNÉ BÁSNIČKY. JAK JE TO MOŽNÉ?

Kainara mám moc rád. Blatný, Kainar a Orten, to byla moje generace, ti skutečně byli ve svých mladých letech dost originální, podle mého názoru geniální, básníci. Ti kluci psali ve dvaceti pětadvaceti tak nádherný kolorit ze své duše! Orten zvláště, protože toho navíc tížil osud – už tenkrát začaly židovské hvězdy na kabátech. Kainar pak jaksi zblbnul. Blatný se v Anglii pomátl na rozumu a Orten zahynul mladý. Tedy zakusil hněv fašismu na svou kůži. Jejich osudy jsou zvláštní, tragické. Ale jejich díla jsou plná nádherných metafor. Já jsem zaklesnut do své generace, takže je reflektuji víc než dnešní uspěchané čili splašené mladé básníky, mladé víno v písmenkách. Těm už někdy dokonce ani moc nerozumím. A myslím si, že by měli být dychtivější. Ale co já vím… Když si představím, že by Vrchlický dostal do rukou výtisk Nezvalovy Pantomimy, pak by určitě nechápal: „Co je tohle za věc?“ Když jsme prvně s Honzou Rychlíkem, to byl můj kamarád, slyšeli elektronickou muziku nebo Stockhausena, Bouleze nebo Luigi Nona, prohlašovali jsme, že by tohle měl poslouchat Bedříšek Smetana jako náročný oříšek…

VRAŤME SE JEŠTĚ K TÉ ETICE BÁSNÍKŮ. MNĚ SE ŠPATNĚ ČTOU BÁSNĚ OD AUTORA, O KTERÉM JSEM SE DOZVĚDĚL, ŽE BYL BEZCHARAKTERNÍ KURVOU. KAINARA MÁM RÁD, PŘESTO BY SE MI JEN OBTÍŽNĚ VĚDOMĚ ZHUDEBŇOVAL…

Pane Jene, tohle jsou věčně omílané otázky, do jaké míry dělá charakter umělce. Ale on může taky, kurva, herrgott, udělat úžasnou věc. Jsou lidé, kteří mají talent, ale nemají charakter, leč produkují něco, co je zajímavé, co je samo o sobě jako neotřelá snaha překonává. Autor může vytvořit něco úžasného, hluboce lidského, a sám by mohl působit dojmem velikého zklamání. Vyšel román, který se jmenuje Londýnský kejklíř, o Danielu Defœovi, to je autor Robinsona Crusœ. Je známá věc, že Defœ byl člověk absolutně anti–def bezcharakterní jam. I u nás se setkáme s vykuky, takže je běžné, když člověk, který nemá charakter, produkuje něco úchvatného.

Pro mě je poezie fenoménem, který je lidský, byl lidský a lidský zůstane. Báseň, stejně jako píseň, nikdy nemůže zaniknout. Copak existuje člověk, který dýchá naprázdno bez písně? Žít bez písně? V tomto časoprostoru? To není možné. Ani nezávadné pro robota. Někdo se sice nezajímá o poezii, ale poslouchá muziku. Je to otázka emocí. A myslím si, že v současné době lidé víc poezii píší, než aby ji hltali ve čtení. I to je potěšující. Vydal jsem celkem asi osmdesát knížek včetně překladů a dětských věcí – kdyby jen dvě knížky z toho, co jsem udělal, ještě někoho po padesáti letech zajímaly, budu za to vděčný!

PROČ JSTE DAL SVÉ DÍLO DO PAMÁTNÍKU NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ?

Mám dojem, že to je to nejlepší místo. Je fantastické, že vůbec existuje, že se tam díla registrují a dál uchovávají neporušená zubem času a případně nešetrného zacházení lidských zájmů. Když jsem tam viděl Máchovy noblesní deníky, držel v ruce jejich origoš, bylo to pro mě něco mimořádně fantastického! Díla jsou v Památníku odborně a s pietou skladována. Proto jsem tam dal i své věci. Ne, že bych čekal, že by někdo… Ale kdo si to tam najde, ať si to tam najde. Koho to bude zajímat, toho to bude zajímat. Je to historie na zpětné potkávání.

Život trvá hrozně dlouho. Na jedné straně vám závidím vaše mládí v kostech, chtěl bych tu ještě být, ale na druhé straně jsem už rád, že už to mám za sebou. Říkám si, že už jsem toho zvládnul dost, to je citace Bohumila Hrabala, pábitele, který měl průpovídku: „Už jsem toho napsal dost.“ Stáří vás okrade o smysly – podívejte: sluchadlo, zuby, brejle jako popelníky, už jsem jakýsi Frankenstein, kterého by neomládl ani Morgenstern. Napsal jsem o tom groteskní báseň Mlsný dědula, jeden z mých posledních výtvorů. Je to báseň, která ze mě vyklouzla asi ve tři hodiny ráno. Je sebeironická.

Jožin Hiršal předčítá ze své poslední sbírky Básně, třásně, rohypnol báseň „Mlsný dědula“.

Bloudí mlsný jazyk. Šmejdí: sever, jih

V pahorcích a v poušti básní bezzubých.

Hodiny se líně sunou k rozednění.

Sen se zamihotal, rozplyznul a není.

Rejdila v něm sem tam, žel však nelíbaná,

z dávných časů známá krásná panna Hana.

Zbylo z ní jen fluidum. I to rychle chátrá.

Chutí připomíná nepřepečená husí játra.

Bloudí chtivý jazyk. Šmejdí: sever, jih

V pahorcích a v poušti básní bezzubých.

Doporučuji mladým lidem používat a užívat si ironický pohled na život, ne cynický. Cynismus není kus ironie, ale kus ironie je fantastická pomůcka, jak vybruslit z malérů na tenkém ledě. Nebrat se tolik vážně, to je celé tajemství bodrého života…

Posezení s Janem Burianem mlátíčkem do žita české hudby probíhalo náhodně v roce 1998…

V ROCE 2005 LETMO IN MEMORIAM…

V zápiscích nazvaných Čas mezi tehdy a teď se Bohumile Grögerové vybavuje nit událostí ohraničených dvěma fatálními telefonáty, bohužel ne z kategorie fata morgana.

První je datován 10.3.1999, kdy Jožina Hiršala porazila tramvaj jako generálka poprvé:

Mami, vzbuď se – Míšina hlava nade mnou – volají z dopravního inspektorátu. Josku odvezli sanitkou do vojenského špitálu – vzbuď se, mami. Joska utrpěl úraz – porazila ho tramvaj!

Druhý telefonát přichází o čtyři roky později, v procesu babího léta během 14. září 2003, kdy pražská tramvaj rozhodla jako premiéra stanice „Konečná, prosíme vystupovat!“ o Hiršalově poetickém osudu již definitivně:

Den nato se náš společně sdílený čas, který se do té doby natahoval i krátil, drtil nás i posiloval zároveň, začal odpočítávat na hodiny a minuty. V pozdním odpoledni se rázem zastavil v okamžiku, kdy se v telefonu ozval neznámý oznamující tón: „Pan Josef Hiršal utrpěl úraz, porazila jej tramvaj. Leží u nás na Bulovce na jednotce intenzivní péče.“ Odložila jsem zkoprnělá v babím létu sluchátko a jak smrt mne oslnil jas uplynulého ukončeného pocitu štěstí…