Vendelín nesnášel ranní tlačenici v metru. Kolem osmé hodiny byla souprava pravidelně nacpaná k prasknutí. Byl to druhý nejrychlejší způsob, jak se dostat do práce. Pokud by chtěl využít první možnost, musel by získat povolení od Představenstva a to znamenalo absolvovat složité a zdlouhavé byrokratické kolečko. Na dohadování se s úředníky neměl nervy. To se raději vklínil do davu a mlčky přetrpěl patnáct minut v těsném kontaktu s naprosto cizími lidmi. Postupem času si zvykl, že v prostředcích hromadné dopravy neexistuje diskrétní zóna. Byl to jen boj o místo ke stání, kde se nehledělo na soukromí. Jedinou světlou stránku spatřoval v sociální ignoraci. Při vstupu do metra se každý cestující ukryl do své bezpečnostní bubliny a vytěsnil své okolí. Použil k tomu mobil, sluchátka, knížku, noviny, tablet nebo elektronickou čtečku. Málokdo se zajímal, co se kolem něj děje, kdo stojí poblíž. Seznámit se tu s někým, bylo skoro nemožné. Všichni své pohledy směřovali k zemi nebo někam do klína. Pokusit se s někým navázat kontakt, zejména verbální, byl přímo adrenalinový zážitek. Díky tomu měl Vendelín možnost se soustředit na vlastní problémy a nemusel se věnovat potřebným.

Už to byl půlrok, co bydlel v podnájmu na městské periferii. Původně žil na venkově, kde se staral o početné stádo ovcí a skotu. Pak přišel povolávací dopis od Představenstva a vše se změnilo. Musel opustit idylu a nahradit ji za ruch velkoměsta. Nesměl si sebou vzít ani svou oblíbenou hůl a klobouk.

Jeho nová práce se mu zdála naprosto zbytečná a kontraproduktivní. Neviděl v ní žádný smysl. K čemu potřebují sepisovat detailní seznam všech obyvatel: jejich věk, váhu, barvu pleti, záliby, úchylky nebo zdravotní stav? Domníval se, že veškeré údaje jsou uloženy v  Absolutní kartotéce, která se každou vteřinu sama aktualizuje, přeřazuje a skartuje nepotřebné dokumenty. Bylo mu řečeno, ať se zbytečně nezajímá, že podobnou činnost nyní provádí všichni pracovníci v ostatních krajských městech. Má to být forma jakési přípravy. Jenže na co? Na tuhle otázku bylo vedení skoupé. Vendelín se na světě vyskytoval už dost dlouho na to, aby slepě věřil vyšším instancím. Na druhou stranu díky vyšší moci vznikl jeho kult, který ho stále udržuje při životě. Sice už nemá tolik příznivců jako dříve a jeho svatostánky postupem času převzali jiní kolegové z branže, ale když neplýtvá moc energií, může bezstarostně existovat dalších pět set let. Přes to všechno by klidně jedno století oželel, kdyby věděl, co se chystá.

* * * * * * *

Jako každé ráno vyrazil Vendelín do práce. Zamířil k nejbližšímu vchodu do metra a nastoupil na eskalátor. Po pár sekundách mu někdo zaklepal na rameno. Neochotně se otočil čekajíc dalšího ubožáka, co potřebuje peníze na alkohol. Jaké bylo překvapení, když spatřil kolegyni Markétu. Dívka jižanského typu s nakrátko střiženými vlasy se na něj usmála. Protože stála několik schodů za ním, musel rychle zvednout zrak, aby jí nezíral přímo na prsa. Jeho očím však neuniklo, že má na sobě růžové tričko s výrazným motivem dračí hlavy.

Markéta okamžitě pochopila : „Perly dnes nosí jen staré báby. S tímhle můžu předstírat, že jsem fanoušek fantasy a vedení nemůže nic namítat.“

Vendelín si hned vzpomněl na pasteveckou hůl, kterou nechal na venkově. Tento atribut by těžko přizpůsobil životu ve velkoměstě. Spíš by měl kvůli ní oplétačky s policií.

„Nic si z toho nedělej,“ řekla Markéta, „mám pro tebe novinku, která ti určitě zlepší náladu.“

Vendelín čekal, jaký nesmysl z ní vypadne.

„Určitě znáš Magdu, sekretářku generálního ředitele. Taková ta obarvená sexbomba, co dřív šlapala a málem ji za to ukamenovali. Tak ta mi včera u oběda prozradila, že se chystá něco velkýho.“

„Zvednou nám konečně platy?“

„To ne! Ale bude to pěkný vzrůšo.“

„Konečně si budu moct s někým vrznout?“

„To bych taky brala! Dva tisíce let bez chlapa je horší než očistec. Bohužel nás čeká něco jinýho. Gaia bude mít srdeční kolaps. Vedení nemá tolik šťávy, aby ji zvládlo nastartovat. Bude potřeba pomoc od civilistů.“

„To z nich máme vysát veškerou energii? Z čeho pak budeme žít?“

Eskalátor mezitím oba přepravil na místo určení. Hlouček lidí, který sjížděl společně s nimi, se rychle vzdálil od dvojice podivínů a zamířil na peron.

„Šťávu nám dodají elektrárny a rozvodná síť,“ řekla Markéta, „Celou polokouli čeká blackout.“

„Takže proto jak idiot půl roku přepisuju údaje z kartotéky. Když Gaia bude mimo, nebude přístup do databáze. Vedení si vytváří zálohu.“

Náhle ucítil vibraci k náprsní kapse. Markétě zašvitořila vyzváněcí melodie z kabelky.

„My o vlku!“ pronesla světice a sáhla po mobilu. Zachmuřila se na displej. „Zas další fuška v nemocnici. Komplikovaný porod. Musím běžet.“

Rychle se rozloučila a zmizela v davu cestujících.

Vendelín pokračoval v denním rituálu a zamířil k soupravě metra, která ho dopraví až do práce. Rychle se vtěsnal do nejbližšího vagonu a zabral strategické místo u dveří, i přes nenávistné pohledy ostatních cestujících.

Souprava se pomalu dala do pohybu a záhy zmizela v tunelu.

Vendelín vytáhl z kapsy mobil a přečetl si příchozí zprávu.

V budove porucha elektroinstalace. Oprava potrva cely den. Vsem zamestnancum nakazana  práce z domova. Dekujeme za pochopeni. PREDSTAVENSTVO.

Vendelín se musel pousmát. Co dalšího ještě může čekat?

Vagonem cosi otřáslo. Několik žen vykřiklo a prostor pohltila tma.

Souprava se pomalu zastavila.

Cestující začali nervózně brebentit a temnotu záhy narušily první obdélníky mobilních displejů. Studené bílé světlo ozářilo okolní tváře a propůjčilo jim záhrobní vzezření.

Jeden muž začal hulákat a bušit pěstmi do okna. Další se pokoušeli mobilem zavolat o pomoc nebo napsat sms, jenže v tunelu byl příliš slabý signál. Jiná skupina se snažila zprovoznit nouzové otevírání dveří.

Vendelín vyslal myšlenku k Představenstvu, aby zjistil, zda se jedná o klasickou poruchu nebo už probíhá resuscitace. Než dorazila odpověď, události nabraly rychlý spád.

Zezadu se ozvala hlasitá rána. Do metra narazila další linka. Zaskřípěly zprohýbané plechy a skleněné tabule se roztříštily. Náraz odhodil cestující ze sedadel. Ti, kteří stáli na nohou, se svalili k zemi jako kuželky.

Uvnitř pohasla všechna světla. Náraz vagony popostrčil o několik desítek metrů dál, než se souprava nadobro zastavila.

Vendelín se pomalu se zvedl z podlahy. Očima zapátral kolem sebe. Nic neviděl. Jen černotu. Ze všech stran se ozývalo úpění, nářek a pomalu narůstala intenzita modliteb. Kdyby se někdo pomodlil k němu, nebylo by to od věci. Bohužel se všichni obraceli ke generálnímu řediteli a jeho zástupci. Milovníci pastevectví pravděpodobně jeli jinou linkou.

Jeho šestý smysl mu oznámil, že v obou soupravách bylo celkem 329 cestujících včetně strojvůdců. Náraz okamžitě usmrtil 18 lidí, 26 je raněno těžce raněných, ostatní mají drobné zlomeniny a oděrky.

Od Představenstva mezitím dorazila velmi stručná odpověď, která potvrdila výpadek. Dále uvedla, že se ztrátami na civilistech se počítalo. Nemá však nic podnikat, jen čekat na další instrukce.

Vendelín řešil velké dilema. Byl nesmrtelný a kolize mu nijak neublížila. Přemístit jinam se nemohl. Neměl totiž povolení a protiprávní řízení by znamenalo odebrání všech výsad světce. Jeho údělem však bylo pomáhat bližnímu svému. Proč mu vedení odepírá plnit toto poslání? Má poslechnout nařízení nebo se řídit vlastním svědomím?

Zranění cestující odkojení příběhy s dobrými konci očividně čekali na zázrak. Vendelín neměl dostatek síly, aby podnikl něco velkého. Kde tu energii vzít, když většinu spotřebovala sama Gaia?

Nebyla jiná možnost. Od lidí a jejich elektronických miláčků. Pokud by je dobře zmanipuloval, mohli by se sami zachránit.

Jeho myšlenky náhle přerušil zvuk tříštícího se skla. Cestující se v panice pokoušeli vylézt ven do tunelu a najít cestu k nejbližší stanici.

„Radši bych se staral o stádo krav, než kočírovat bandu tupců.“

Vendelín zvedl ruce ke stropu a zavřel oči. Veškerou energii z hodinek, GPS, mobilů, laptopů, tabletů, čteček a jednoho vibrátoru přesunul do osvětlení obou souprav.

Ve vagonech se rozblikalo několik zářivek. Mihotavé světlo překvapilo vyděšené cestující, že na okamžik zpozorněli a přerušili pokus o útěk. S čím ale Vendelín nepočítal, byl fakt, že osvětlení zároveň odhalilo všechnu tu krvavou spoušť a mělo za následek ještě větší hysterii.

Vendelín nemohl připustit další katastrofu a rychle načerpal energii z jedné obézní vyznavačky punku.

Dívčina po jeho zásahu upadla do mdlob a ztratila patnáct kilo tukového polštáře.

Znovu zvedl ruce a rychle upravil mysl všem žijícím civilistům. Po dobu deseti minut se změnili v poslušné stádo otroků.

„Konečně materiál, se kterým se dá pracovat.“

Nebyl čas dopilovat plán do posledního detailu. Každá sekunda byla vzácná. Stručnými pokyny rozdělil přeživší na několik skupin: světlonoši a baterky (lidé s nadbytečnou energií a nadváhou), vodiči energie (ženy s dlouhými vlasy, dredaři, rockeři, fanoušci historického šermu), pohonná jednotka (vyznavači kultu svalnatého těla) a nosiči (všichni ostatní).

Vendelín bohužel neměl přehled, v jakém stavu jsou cestující z druhé linky metra. Náraz soupravy totiž zdemoloval poslední vagon a dokonale tak ucpal tunel. Doufal, že vymytí mozků a rozdělení do pracovních skupin bude fungovat i tam.

Pomocí energie rodinky amerických turistů oddělil poničenou část metra a do první trojice vagonů přemístil ostatní cestující. Podle hluku za zátarasem se zdálo, že totéž se podařilo i v druhé lince.

Protože osvětlení napájené z elektronických spotřebičů pomalu skomíralo, vybral šest světlonošů, kteří budou udržovat zářivky v provozu.

Nosiči naskládali těžce zraněné do třetího vagonu a stiskem ruky je udržovali při životě. Mezitím vodiči energie, baterky a pohonné jednotky vytvořili vzájemně propletenou sestavu. Jednotky vytvořily dvě řady a po vzoru starověkých lodních veslařů, si posedaly podél stěn. Vodiči se vtěsnali mezi ně. Jednou rukou se chytili za dlouhé vlasy kolegy před sebou. Druhou zase položili na rameno nejbližší pohonné jednotce.

Za posledním vodičem se objímaly baterky, z nichž jedna tvořila spojnici (=napájecí kabel) s máničkami.

Vendelín si sedl na místo strojvůdce a dal povel ke startu.

Pohonné jednotky s námahou všech sil začaly „veslovat“ a pomalu uvedly do pohybu podvozek. Metro opustilo místo srážky a nejistě zamířilo k nejbližší stanici. S každým ujetým metrem ztratila jedna baterka kilogram tuku.

Světec pozoroval svůj výtvor, dokonalý lidský mechanismus a přemýšlel, zda tímto skutkem už nepřekročil onu hranici, kdy hrozí ztráta všech výsad. Pokud ano, nemá důvod být smutný. Udělal dobrý skutek a na tom není nic zlého. Stane se z něj smrtelník a vrátí se zpět na venkov nebo může dle libosti provádět to, o čem kolegyně Markéta sní už dva tisíce let. Najde si pořádnýho chlapa.

Metro konečně vyjelo z tunelu a zastavilo u prázdného peronu stanice Jugoslávská. Celé nástupiště bylo zahaleno do šera. Dveře všech vagonů se otevřely a zmatení cestující vyklopýtali ven.

Kabina strojvedoucího zela prázdnotou.