BJÖRN BORG  ( ☼ 6.6.1956 STOCKHOLM, SVERIGE)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1976–1980;

MISTR FRANCIE 1974, 1975, 1978–1981.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1975.

V roce 1981 na turnaji v Monte Carlo pustil v prvním kole raketu na antuku a chytil se za pravé rameno. Paraguayec Pecci zůstal paralyzován paranormálně stát s mluvícím otvůrkem dokořán. Poté Švéd zvedl levačku a snažil se o omluvné gesto vůči publiku na zaplněném hledišti.

„Borg vzdal v prvním kole!“ vykřikovali večer na nárožích kameloti a turnaj, který patří k zahajovacím v letní sezóně, měl senzaci. I tenisový svět ji měl a hlavně si začal připomínat mnohokrát vyřčené myšlenky (neotřelé zánovní přání otcem kdejaké myšlenky), že Borg to prostě už nemůže vydržet. „Ať si nemyslí, že má svaly i šlachy z ušlechtilé oceli. Jeho náročná topspinová hra si žádá své,“ řekl na Švédovu adresu několikrát pan chytrý Newcombe a dodával vzápětí: „Jediná cesta, jak se ještě může udržet ve světovém tenise, vede přes změnu životního stylu. Ne, jeho zdraví tu námahu nemůže vydržet.“

„Vrátím se na Kättilo,“ řekl ten večer Borg Bergelinovi. Kättilo je ostrov, kde si postavil svou haciendu, takzvaný shelter, zázemí.

„Jedině tam budeš mít klid.“

„Musím si odpočinout.“

„Vím, přišel bys o kompletní sezónu.“

Tři týdny nevzal raketu do ruky. Procházel se s ženou Marianou a snažil se na tenis díky józe nemyslet. Bylo to však možné? Vždycky, když debatuje s novináři, říká: Mám tenis rád a pořád bych chtěl vyhrávat.

Je jiný než ostatní v jeho kategorii. Snílek má puls 38 za minutu, zatímco normální občané mají dvojnásob větší. I v tom se vymyká.

„Chcete vědět, čí má nohy?“ ohlásil jednoho dne ve Wimbledonu Rumun Tiriac. A ten rozumí tenisu, jako Edison rozuměl rozboru jedné žárovky po tmě. „Řeknu vám, čí má nohy – Rosewallovy. Ano, je vždycky připraven, stejně jako býval ten malý Australan.“

„Jeho smysl pro šmrnc je vrozený,“ prohlásil Lance Tingay, velký tenisový znalec listu London Daily Telegraph. „Kdyby Borga pozvali na lunch ke královně Elisabeth, určitě by si vybral vhodný příbor. Zcela instinktivně, samozřejmě.“

Tenis je mu vším. Dokonce se říká, že kdyby prý věděl, že už mu zbývá jen několik posledních minut života, potřeboval by jich jen tolik, aby mohl odehrát rychlý tie–break.

Borg odjel odpočívat a svět začal spekulovat, kalkulovat s dosaženými výsledky. „Je vyřízený, vyhořel, má to už spočítáno,“ zvedli hlas jedni. „Už se bude snažit jen zpeněžit své renomé,“ vykřikovali druzí. Ale Bergelin jednoznačně konstatoval: „Odpočine si a zase se vrátí natrhnout svým soupeřům prdel. Pamatujte si, že Björn vždycky dobře ví, co dělá in the place to be.“

Zná ho jako své boty. Viděl ho poprvé, když mu bylo třináct a zmítala s ním umírněná švédská puberta. Björn hrál žákovský turnaj, na první pohled vyzařoval ohromnou ctižádost. Když udělal zbytečný nebo hloupý přehmat, seknul zlostně s raketou o zem, klel jak ústa staré babizny, nadával soupeři do zkurvysynků a dokonce se snažil i fixlovat. „Když se usměrní do správných kolejí, tak se z něj dá něco vyzískat,“ řekl si tehdy Lennart Bergelin a ujal se ho. Otec ho třikrát týdně vozil do Stockholmu na tréninky. „Byl jsem přesvědčen o Borgově talentu, ale přiznávám, že jsem si nikdy nemyslel, že to tak daleko dotáhne,“ prohlásil po čase trenér. „Borg může sloužit jako předobraz každému, kdo chce něčeho kloudného dosáhnout. Stanovil si ty nejvyšší cíle a šel za nimi vší silou. Na tréninku dodržoval každý můj pokyn, bral to totiž jako něco posvátného, čím víc jsem od něj žádal, tím rychleji se dostával do formy.“

Na konci apríla 1972 svedl Lennart Bergelin první velký spor o Björna Borga. Vedení švédského tenisového svazu nechtělo ani slyšet o jeho nominaci do týmu Davis Cupu.

„Uvědomte si, kolik mu je let!“

„Šestého šestý mu bude šestnáct,“ odpovídal umírněně Bergelin a trval dál na svém.

„Vždyť ještě nemůže unést tíhu takového zápasu. Je to na něj ještě brzy.“

Paličák Bergelin se nenechal přemluvit. „Čím dřív začne, tím to pro něj bude lepší.“

19. května pak na pražské Štvanici nastoupil útlý blondýn s dlouhými vlasy. Prohrál s Kodešem 2:6, 3:6, 5:7 a pak s Pálou 4:6, 4:6, 4:6 a světová historie Davisova poháru si do kolonky nejmladší hráč vyplnila jméno Björn Borg. Obouruční bekhend a takřka topspinový forhend se tehdy u nás moc neuznávaly, ale některé míče už dokazovaly, že mladý Švéd má ohromný talent k popukání bavit. Však se Lennart Bergelin také nechal na závěrečné večeři slyšet: „Dejte tomu mladíkovi tři roky času a pak uvidíte, jakou bude disponovat mocí. Björnovi patří tenisová budoucnost.“ Bergelinovým slovům nikdo nevěnoval moc pozornosti, útlá Björnova figura také neposkytovala žádné bůhvíjaké záruky.

Světová tenisová veřejnost však nemusela čekat tři roky. Už v roce 1973 se Borg probojoval do čtvrtfinále Wimbledonu a tenisoví znalci si jeho jméno zvýraznili červenými malinovými fixy. Prohrál sice s domácím Taylorem ve třech setech, ale jeho hra už měla v sobě víc energie a hlavně jistoty. „Švédský mladíček potrápil naši největší kapacitu,“ napsaly noviny po utkání s anglickou nadějí, želízkem v ohni. Někteří odborníci sice ještě nevěřili jeho topspinové hře, ale na druhé straně hned přiznávali, že údery s vrchní rotací přišpendlí k zadní čáře i ty nejprudérnější útočníky. Navíc Borg předvedl i své přesné prohozy a rázem patřil mezi nejsvětlejší naděje populárního tenisu. Přesvědčil i ty, kteří si mysleli, že jeho postup mezi šestnáctku nejlepších stájových koňů v tenisovém ranku na mezinárodním mistrovství Francie byl náhodný. Konečně totéž se mu za pár týdnů podařilo obhájit ve Forest Hills.

„Nesmím zklamat ty, kteří ve mně věří,“ řekl pak šestnáctiletý adolescent Borg v jednom rozhovoru. „Vím, že hraju jinak než ostatní, ale musím dokázat, že i můj styl má v tenise dovolené místo.“

Hned v další sezóně se probojoval do finále mezinárodního mistrovství Itálie v Římě. Tenisový svět se už pomalu přestával divit, ale ve finále proti Nastasemu na Borga příliš akčně nesázeli. Vždyť Rumun je podle světových řebříčků jasná dvojka! – pravili znalci, ale Švéd jako by je neslyšel a neposlechl. Vyhrál 6:3, 6:4, 6:2 a rázem se octl mezi světovou elitou tenisu. Nikdo totiž nepochyboval o tom, že tento výsledek nebyl náhodný. Za pár týdnů jede do Paříže, a už se objevuje na seznamu favorizovaných. I Bergelin se toho začíná bát.

„Vím, že se Björn zlepšuje, jak může, že má větší úderovou jistotu šviháka, ale bojím se zároveň, aby toho naráz nebylo mnoho,“ prohlásil.

„A čeho konkrétně?“ vyzvídali z něj moudra tehdy novináři.

„I na úspěchy se člověk musí připravovat, jen tak je pak může unést, aniž by na něm zanechaly nějaké špatné stopy.“

„Domníváte se, že Borg by ty úspěchy prozatím neuměl unést?“

„To nechci tvrdit, ale nepotřebuje kolem sebe ještě tolik rozruchu. Vyvíjí se, zlepšuje si údery, získává jistotu, na tohle všechno potřebuje čas a hlavně klid. Klid je pro něj zatím nejdůležitější.“

Nad tou poslední větou pak přemítal Lennart Bergelin ještě dlouho. Ano, klid, klid potřebuje, opakoval si několikrát, a večer si sedl naproti Björnovi.

„Podívej se, jsem přesvědčený o tom, že teď začneš vyhrávat.“

Björn zvedl zpytující oči, ve kterých bylo i trochu bázně. Získával už sebevědomí, ale nejlíp mu stále bylo v Bergelinově dohledu, společnosti.

„Ano, začneš vyhrávat, protože tvá doba právě přichází.“ Bergelin si dovedl dobře spočítat, jak nepříjemná bude pro všechny Björnova topspinová hra od zadní čáry, jeho trpělivost a přesný forhend.

„Potřebuješ klidnou mysl. Jen tak se můžeš dostat do absolutní špičky.“

Od toho okamžiku začal Bergelin přesně štelovat všechen volný Björnův čas. Borgův den se řítil do cíle kratochvil, nařízen podle Bergelinových hodinek.

I Roland Garros v roce 1974 vyhrál! Orantes mu sice v prvních dvou setech vzdoroval – 2:6, 6:7, ale pak už bylo všechno jasné – 6:0, 6:1, 6:1! Zbytek turnajů Grand Slamu v tom roce vyhrál Connors, a třebaže loni Borg na světovém žebříčku nefiguroval, teď je vzápětí druhý za Connorsem (ironicky uznáno, jeden lepší než ten druhý!, oba za všechny prachy)…

„Teprve až nyní jsem si uvědomil, do jakého kolotoče jsem naskočil,“ prohlásil na závěr sezóny.

Ale tenis je mu v té době náboženstvím. Trénuje každý den pod Bergelinovou taktovkou, čím dál tím víc se schovává za svou neprostupnou vikinskou maškaru tichosti. „Kdo ho chvíli pozoruje, má dojem, že je plachý,“ píší noviny. „Ne, nejedná se o plachost,“ oponují tomu druzí. „Všechno je jen perfektně načasované! Jen si všimněte, neudělá ani o gesto navíc.“

Pak začíná Borgova velká cesta, která ho řadí mezi největší tenisty světové historie. Šestkrát vyhrál Roland Garros! Pětkrát (za sebou) Wimbledon! Dvakrát Turnaj mistrů! V roce 1975 byl členem týmu, který získal Davisův pohár! Dá se ještě dokázat více?

„Až jednou odejdu, tak každý bude muset říkat, že jsem byl nejlepší ze všech,“ říká Borg a dobře ví, že velkou dobu jeho kariéry poznamenala honba – právě na něj. „Musím ho srazit na kolena, musím ho porazit,“ vykřikoval Connors, kterého sesadil z trůnu světového prvenství. „Po celém světě ho budu honit, zeměkouli křížem krážem za ním objedu, jen abych ho porazil,“ nakukal snad každému reportérovi. Ale Borg byl přece jenom větší formát. Když s Connorsem prohrál ve finále Flushing Meadow 1978, dokázal, že je větší i v prohrávání. Bill Nack, reportér longislandských novin Newsday tehdy napsal: „Björn Borg se svou drsnou, zarostlou a bledou tváří přistoupil k mikrofonům na straně centrkurtu a začal hovořit měkce, skromně a téměř neslyšně. Jimmy Connors ho právě porazil a myslí si, že se stal pupkem zeměkoule. Stadión je nabitý, všude se rozhostilo ticho, zastavili se i ti, kteří se už loudali ven. Jimmy hrál dnes obstojně, přiznává Björn. Pravděpodobně to byla jedna z jeho nejlepších her, kterou proti mně předvedl. Vždycky ale bude pro mě existovat – příště. Poté si Björn odkašlal, vteřinku ani nedutal, rozhlédl se kolem, jako by chtěl zaslechnout dopad slabik a samohlásek se souhláskami o stěnu, které právě vypustil do éteru. Odněkud se ozval potlesk, kdosi vykřikl Connorsovo jméno. Bylo vás tady letos požehnaně a věřím, že se vám náš tenis líbil. Teď se tleskalo silněji. Doufám, že se příští rok opět shledáme. Budu se na vás těšit, na shledanou. Odstoupil od mikrofonů, zvedl ruku na pozdrav a otočil se. Vzal do rukou pár raket, sklonil hlavu a klátivou chůzí se odebral do zákulisí. Poražený – a přece vítěz.“

Dokázal už ve světě tenisu všechno, novodobé dějiny budou podobné hráče jen stěží nacházet. Vzal do své náruče tolik radosti, že už se mu do ní ani víc vejít nemůže. Proč ještě hraje dál?

„Chce vydělat co největší obnos,“ volají jedni. „Má jméno, a proto ho chce co nejvýhodněji zpeněžit až do posledního centu.“

„Je to účetní, všechno si propočítá, podle toho vypadá i jeho tenis. Počtářský až vykonstruovaný kalkul,“ prohlásil o něm jednou Nastase. „Sráží nás každodenně na kolena a my k němu obdivně vzhlížíme nahoru,“ přidával se Gerulaitis.

A Borg? „Hra mi přináší radovánky, věřte, peníze mě nezajímají. Mám jich nastřádáno už tolik, že je stejně nadosmrti neutratím všechny. Ale nemyslete si, že jenom ten, kdo má hodně prostředků, může být šťastný. Mám radost z každého vítězství, protože vím, že mě všichni chtějí porazit.“

Má pravdu – všichni ho chtěli porazit. Ale jak? Byl opravdovou legendou. „Na něj musí přijít někdo z jiné planety,“ domníval se Nastase v roce 1980, kdy Borg diktoval skóre nejvíc. „Asi byste ho museli zastřelit, to je jediná šance, jak můžete odejít z dvorce jako vítěz,“ smál se John Lloyd.

Ale i jeho čas musel vypršet, v roce 1981 udělal John McEnrœ na wimbledonské trávě právě stejné vítězné gesto jako předtím pětkrát Björn Borg. Američan se fotografoval s trofejí a Borg přebíral plaketu za finálovou účast. „Král je mrtvolou, ať žije král,“ psaly druhý den noviny, Borg v tichosti odjel a za pár dní prohlásil v jednom rozhovoru: „Ten okamžik musel nastat a já věděl, že přijde. Věříte, že se mi ulevilo?“ Noviny už předtím přinesly jeho slova z wimbledonské tiskové konference: „Tenis tohle Johnovo vítězství už moc nepotřeboval.“

Dál chodil na dvorce s kamennou tváří a dál vyhrával. Sám ale dobře věděl, že ti, kteří ho chtějí porazit, mají čím dál víc drzé síly. Třebaže se tenisová spravedlnost v kritických míčích stavěla pořád na jeho stranu, začal také prohrávat. Noviny a experti vykřikovali, že je na kolenou, on schovával smutek za strnulou maškarní maskou. A pak v roce 1981 na turnaji v Monte Carlo pustil v prvním kole raketu na antuku, chytil se za pravé rameno a Paraguayec Pecci zůstal překvapeně stát.

Poté Švéd odjel na ostrov Kättilo a tam jednou večer seděl se svou ženou Marianou před nemovitostí.

„Björne, věnuješ ze sebe tenisu všechno. Co ti může věnovat on?“ řekla.

„Štěstí,“ odpověděl a díval se někam do dálky.

„Jaké štěstí?“

„Že vyhrávám.“ Odmlčel se a pak dodal: „Ano, tak jsem si vždy představoval štěstí. Vyhrávat, jen a jen vyhrávat.“

V tom roce odešel Borg z velkého tenisu. A kdyby už nevyhrál ani jedno utkání, stejně vyhrál vše. Jako vítěz podle šlágru Abba: vítěz bere vše. Byl šťastlivec, který zářil i ve dne.