Někdo ti podá cigáro, nasaješ a nevnímáš. Kouř ti jde do plic a v tu chvilku nejsi ty ani nikdo kolem, nejsi v podzemním klubu, není tu Vzorkovna, nejsi zavřená, nejsi venku, nejsi nikde, nejsi...je tu jen kouř, oblak dýmu co tě naplňuje celou a ty nevnímáš, protože už tu nejsi ty, jenom ten kouř. Zapomnění nevědění nevědomí. Jakmile ten zbytek kouře vypustíš zpátky z těla ven, začneš znovu existovat. Uslyšíš hudbu, duní ti v uších, vnímáš dav, masu těl co tě unáší na vlnách opojných rytmů. Jakmile tě opustí kouř, jsi tu zase sama za sebe. Chceš tomu uniknout a chceš víc. Zapomnění nevědomí. Když to škrábe v krku je to lepší, prodloužíš si nevědomí, zapomeneš a na chvíli unikneš. Někdy to ale škrábe v krku jinak a ty se pak ztratíš sama sobě a to pak už někdy není dobrý, končíš s hlavou v dlaních a dunění hudby ti rozvibruje krev v žilách až je to nesnesitelně nahlas, dunění přesahuje tebe i tvoje tělo a ty se ztrácíš... nenacházíš cestu zpátky k sobě a čekáš, až to vyprchá a to trvá... věčnost a i ta se ti zdá nekonečná. Strach tíseň úzkost, hlava ti puká v dlaních a svět se ti tříští na nejmenší střípky. Ale teď je to dobrý, natahuješ ruku po další a anonymní cizí ruka ti ji podává, nasáváš kouř a ztrácíš se v něm, držíš ho v sobě, vychutnáváš zatracení a pohroužíš se do nicoty kouře, protože neexistuje nic mimo něj. Tančíš. Splýváš s vesmírem. Svět neexistuje. Jenom rytmus. A kouř.

Dnes v noci, nebo už je možná i ráno nebo snad další den, nevíš a nechceš vědět, je hudba obzvlášť veselá takže je to s náma ještě víc v prdeli, latinský rytmy co tě maj ukolíbat k optimismu zatímco ty víš že se to řítí do beznaděje a že konec už je tu protože přidávaj na intenzitě, rychlost, trubka, flamenco na kytaru a bubny víří, před očima barevný šmouhy, v hlavě z toho máš mít obrázky tanečnic samby v Riu, barevný sukně, rozvířený davy, láska slunce písek, zatímco tobě z toho naskakujou obrázky konce světa tady v Praze nad zemí a víš že lidi okolo to maj stejně protože přidávaj v tanci, masa těl se vlní do rytmu a dav se snaží sám sebe uklidnit že je tu ještě samba a rumba a někde v dálce Rio a tam je to cajk jen sex on the beach a láska pláž písek a slunce a barvy. Čísi ruka drží štětec a zběsile se snaží zachytit ten výjev z Ria na zeď, ale vrstvy barvy nedrží a v pramínkách stékaj dolu na zem, boty to roznesou přes střepy a na zdi zbyde jen apokalyptickej výjev ve veselejch barvách. Zamotá se ti z toho hlava jako vždycky k ránu, nebo už je noc nebo už zítra? A kácíš se k zemi. Cítíš jen ruce, táhnou tě ke stěně, aby tě neušlapal ten zoufale falešně pozitivní dav a ztrácíš se a nevíš, jestli jen mizíš do polospánku nebo ti mysl odplouvá tam, kde to už není dobrý. Tentokrát to neškrábalo v krku tolik a bude to okej, z toho se vyspíš, modlíš se, aby tě někdo neodtáhl tam dozadu do skladu, motá se ti mysl, ale na nohy se už nedostaneš, duní ti v uších, duní ti krev v těle, hlasitost přestává být na hranici snesitelnosti a ty se buď každou chvílí rozstříštích v decibelech nebo zmizíš, pryč, nevědomí, nevědění, nicota...  

Ráno nebo ještě noc nebo už zítra? Hlava třeští, je ti zle jako nikdy, ale ty chvíli nevíš. Nevíš, co se stalo ani kde jsi, kdo a proč, s kým jsi přišla a kam se vrtneš, jak se dostaneš domů a kde to vlastně je a proč jsi pořád na podlaze a nikdo tě neodvedl, neochránil, nevzbudil. Pak ti to začne docházet a ty se jako klíště držíš ještě chvíli toho pocitu, co tě pomalu opouští, kdy jsi nevěděla, proč a kde jsi. Kdy to vypadalo jako hodně nepovedená party, po který hledáš dopoledne s potupným úsměvem tramvaj a s rozmazaným makeupem kličkuješ mezi lidma, co jedou do práce. Kdy byla kocovina a opovržlivý pohledy od spoluvisících na tyči v metru ten největší problém. Jenže ty pomalu nabýváš vědomí, čemuž se snažíš poslední dny uniknout, ale ono tě to vždycky dostihne a každý nový probuzení si to uvědomíš rychleji. Začíná ti docházet, že včerejšek nebyla nepovedená party, ale snaha uniknout ze světa, kterej se teď stal sám jednou velkou hodně nepovedenou party. Že okolo je to všechno těžce v prdeli a že dunivá hudba a masa těl co se do těch rytmů hejbe, a co teď polehává podél stěn, patří stejným zoufalcům, přeživším jako ty, poslední zlomky společnosti, co se pomalu vzdávaj a snaží se uniknout konci světa venku. Co jsou spolu s tebou moderní zoufalci, kteří ty dveře ven neotevřou, ale radši se utopěj tady dole v tý díře v odéru alkoholu zoufalství beznaděje a všudypřítomnýho kouře.

Vstaneš a hledáš otevřenou flašku, nedopitej panák, cokoliv v čem bys mohla utopit pomalu nastupující vědomí. Najdeš sklenku co je v ní ještě půlka vodky, uvolníš prsty, co jí křečovitě svíraj, odstrčíš tu cizí bezvládnou ruku, pohledem zavadíš o skelné zakalené oči a naráz do sebe ten zbytek kopneš. První ranní, nebo už je noc nebo ještě včera? První po dalším probuzení. Na zdraví na konec světa. Na zdraví nad výkvětem dvacátýhoprvního století co se teď válí podél stěn nebo se ještě kýve do rytmu znavenýho DJe. Vylej si hlavu a unikneš realitě. Proč zachraňovat svět když se můžeš propít k zatracení?

Ploužíš se bez života katakombama klubu, podzemním útočištěm, spásou světa pod Prahou. Nad barem někdo načmáral týden 2. No to mě poser. Druhej tejden v týhle díře. Možná je to kec a jsme tu tři dny, možná se přestalo počítat už dávno a jsme tu měsíc. Čas tu neexistuje, den a noc splývá. Dokud jede hudba, točí se i svět. Z velký stage zní saxofon. Trocha depky po ránu. Nebo na dobrou noc. Pro tebe na probuzení. Vlečeš se a proplítáš mezi těly a hledáš co smotat. Na křesle trůní ten obří pes jako král celýho podsvětí. Na stěnách přibývá obrázků, změť vizí a fantastických úniků do světa barev. Nahoře je apokalypsa v plným proudu a tady nás trápí že dochází vodka. A vodovky na stěny. Nebo se to nahoře vrátilo do normálu a na nás se zapomnělo. Nebo nahoře vypukla válka. Nebo nahoře skončil svět. Trčíš dole a nevíš nic, dveře ven jsou zabarikádovaný. Zůstat v podzemí je jediná možnost jak se zachránit. Podzemní šachty nám filtrujou vzduch, kterej si zamořujem kouřem, zázrak že to ještě vydrželo, ale tenčí se zásoby a proto vždycky chmatáš bez rozmýšlení po tom, co ti cizí ruka nabízí. Proto někdy škrábe víc a někdy míň, proto se někdy v kouři ztrácíš a někdy v něm odplouváš a někdy je ti z něj jen blbě.

Jak se svět dostal do takovýho průseru, nikdo neví. Nebo ví, ale nedostalo se to ven. Nejprve začaly padat letadla. Ze dne na den a kurva ve velkým. Svět se zbláznil. Tři prdele summitů, krizovejch štábů, stavů nouze a vyřešilo se tak akorát velký hovno. Panika všude. Prej zhoustla atmosféra. Nebo zřídla. Nebo se v ní něco jen posralo. Kurva nevíš. Nejsi posranej fyzik. Pak začalo bejt lidem blbě. A jakože dost. Všichni si začínaj připouštět že jsme ve velkým průseru. Panika všude. Začíná vypadávat signál, sítě přetížený, internet na hovno. Poslední zoufalý tweety a facebookový statusy. Hashtag #konecsveta #endoftheworld #apokalypsa2015. Kdyby se to neseběhlo tak rychle, určitě by toho byly plný billboardy. Super základ na chytlavej slogan. Svět končí, pořiďte si neomezenej tarif a volejte si s blízkými do soudnýho dne. Nabídka končí do vyprodání zásob. Nebo do konce světa.

Pak se lidem začalo dělat blbě. Žádná sranda. Tělo změnu složení vzduchu neutáhne, výkvět tisíciletý evoluce a padáme jak švestky protože nám zřídne vzduch. Není to hezkej pohled, ale prej je to rychlý. Přišlo to zeshora. Padá to na nás postupně, jako když padá mlha, kterou nevidíš. Nejvyšší patra to schytaly nejdřív. Nebo tak nějak. Nevíš. Konspirace. Každej druhej tu teď má monopol na pravdu. Všude kolem sirény. Nonstop. Nevycházejte ven. Takže co lidi udělaj žejo. Silnice z měst zacpaný, lidi šílí. Oběti dávno nemá kdo počítat. A pak i uklízet. Není, kdo počítal. Není, kdo by uklízel. Není, kdo by tě ochránil. Není, kdo by spasil svět. Evakuace do podzemí čím víc se zahrabeš, tím víc seš safe. Kopou se tunely. Rozjíždí se zoufalý akce, zachraň se, kdo můžeš. A jedna sabotuje druhou. Aby toho nebylo málo, vraždíme se mezi sebou pro poslední konzervu. Evoluce v kostce. Kdo má větší klacek, přežije. Letáky na hromadný sebevraždy, náboženský fanatici v rauši. Tebe to už nebaví. Začíná ti to bejt jedno. Lidi magoří. Rabujou. Dělaj kraviny. Tunely metra jsou narvaný k prasknutí. Zachraň se, kdo můžeš. Vyrabuješ spolu s bandou magorů poslední mini večerku, do báglu narveš pár konzerv a čokolády co ubereš, ukořistíš poslední cigára světa a zbytek narveš vodkou, co ještě zbyla ve skladu toho ubohýho obchodníka. Co se s ním stalo, to nemáš šajn a vědět to nechceš. Ne dík.

Nemáš spasitelský sklony, když už je teda konec světa tak proč ho nezakončit pod obraz. Motáš se s flaškou vody po Národní, když tě někdo čapne za loket a nabídne ti umotanej joint narvanej buhví čím. Konec světa, tomu nemůžeš říct ne. Naplníš plíce jedem, je ti to jedno a je ti líp. Dobrý. Berou tě do party, zamotaná baťůžkářka s vodkou. Klepou na zabarikádovaný dveře. Sama víš, že do žádnýho sklepa se už nemáš šanci dostat. Chtělas prostě konec světa přivítat s flaškou na Náplavce. Čemu se bránit. Nemáš s čím bojovat. A tam je aspoň hezky. Klepou si přes dveře tajný signály a ty je pozoruješ přes dno flašky. Dveře se otevřou. Nečekaný. Ale dost cool. Konec světa se odsouvá. Vypadá to, že se přece jen vlezeš do podzemního úkrytu. Po schodech dolu. Duní tu hudba. Dobrý znamení. Kolem nohou se ti mihne obří pes. Velkej jak kráva. Nebo lev. Nebo kůň. Nebo už začíná působit to zkurvený hulení. Každopádně dost cool. Pošleš vodku do kola a natáhneš do plic další závan svobody a zapomnění se ti rozlívá v krvi. Duní ti v uších. A přichází ten slastnej pocit. Zapomnění nevědomí nebytí. Apokalyptická apatie. Konec světa je najednou daleko. Protože tohle vypadá na kurva dobrou party.

Komunita snílků věčně v rauši. Čokoládu zapíjíš vodkou. Co víc na konec světa. Kapela na malý scéně tě svádí na vlnu extáze. Necháš se vést. Rytmy bubny drum´n´base a jazz. Východní vtíravý melodie. Vlníš se na salsu. Vyřváváš plíce na punkrock. Saxofon. Basa. Klasika na housle podkresluje absurditu Vzorkovny. Psycho. Kytarista hází sólo roztančenýmu davu a ty se v něm ztrácíš. Chvíli víříš v tanci, na chvíli ti duše upláchne mimo zdi a mimo svět. Melodie se mění v harmonii konce. Vesmír nadosah. Zapomenutí v melodiích. Únik z reality na cestě strun a beatů. Nikdo neřeší nic. Propít se až na konec. DJ střídá muzikanty, jako ráno střídá noc. Dole není ani ráno ani noc. Jenom jedna pekelná jízda až do zavíračky. Konečná je na konci světa a tam není proč spěchat. Šílená apokalyptická party. Ztrácíš pojem o čase a někdy se ztrácíš uplně celá. Pak nevíš nic. Nevědomí neexistence nebytí. Není nic. Tak není čeho se bát.

Vzpomínáš na začátek. Jak jsme se snažili dodržovat řád. Dát jídlo dohromady. Příděly. Jak se to zvrtlo. A lidem už bylo jídlo jedno. K čemu taky. Dokud je co pít a čím si zamořit plíce nepotřebuješ žrát. Jak se postupně šířila beznaděj, na kterou odpovídala hudba, snažila se tě povznést a naladit a byla čím dál dunivější a čím dál tím míň to fungovalo. Jak se začalo pít nonstop, protože jsme přece v podzemním baru s kapacitou pro spoustu lidí a nás zbylo stěží padesát. Výběr zoufalců z ulic. Výkvět Prahy. Muzikanti proti nicotě konce bytí. Protančíš se na konec vesmíru. Letíš na melodii, barevné tóny obrazy a melodie ve sklepení klubu a šedivá černá realita venku v ulicích Prahy. Alkohol aby tě uvrhl do nevědomí, apatie, zapomnění. Co se umotá, to se vykouří, když to škrábe je to dobrý i blbý, ale zapomeneš po všem, když to dobře zkombinuješ. Kde odpadneš do nicoty, tam se probudíš, když jsi vzhůru hned ráno, je to blbý, když vytuhneš na den, seš král, protože jsi osud obral o 24 hodin těžký beznaděje. Nasaješ, zapomeneš, probudíš se a snažíš se co nejdřív zas propadnout nevědomí. Apatie. Nicota. Venku není nic. Tady to k ničemu nevede. Zbabělí to skončit sami. Otup smysly. Zapomeň.

Zakopáváš o bezvládný těla. Někdy se zvednou a paří dál. Někdy je někdo odtáhne aspoň do rohu. Někdo spí, jinej jen odpadl, někdo už to provždy vzdal. Tady se nepanikaří. Těla těch co už vychladli uplně se tahaj do skladu chodbou daleko za bar. Je tam chládek. Ale začíná tam bejt plno. Největší noční můra je probudit se tam. Neznáš jména. Nevážeš se. Ukájíš se v chlastu, ukájíš se v lidech. Hledíš do cizích zakalených očí a nevíš, mohly by bejt snad i tvoje, je to cizí troska člověka nebo se díváš jen do zrcadla nebo na dno sklenky? Zvěrstva a zapomnění. No tomorrow. Ale tentokrát je to opravdový. Představa, že skončíš ve skladu pro padlý, tě svírá. Ve vzduchu poletují vedle popela duše bezejmenný masy, houstne to a tebe to svírá čím dál víc. Necítíš už zapomnění. Nemáš strach. Ale chceš si konec nadiktovat sama. Po podlaze vrstva střepů, šlapeš po nich, jako po ideálech cos dřív měla. Občas je někdo zvedne. Ne ty ideály ty jsou dávno ztracený, ale ty střepy jo ty jsou všude. Nadosah. Zoufalci si s nima kreslí obrázky po těle. Zapomnění je i v bolesti. Ale proč si připomínat fyzickou existenci když můžeš zapomenout a rozplynout se v kouři. Nepotřebuješ, aby tě bolest stáhla zpátky na zem do reality. Chceš mít svůj vlastní konec světa ve svý režii. A to nebude tady dole. Týden dva nebo tři. Nevíš a ztrácíš se. Ale tady dole ne. Nejsi sama. Všichni už dávno ví i přes mlhu dunivýho zapomnění že pro vás nikdo nepřijde. Že konec světa neodložíš pařbou ani nezaspíš pod stolem. Nezastavíš ho tancem. Hudbou. Víš, že ten co hrál na trubku už to odpískal. Že DJ se začíná opakovat. Kytaristovi popraskaly struny. Dochází melodie. Jam session na konci světa se chýlí ke konci. Bubny duní dál. Na basu se určuje rytmus skomírání. Je tu těsno. Už neutlumíš vědomí konce. Apokalypsa tady a teď. Dochází vodka. Musíš ven. Aspoň naposled vidět světlo. Nadechnout se vzduchu, i když plnýho jedu. Podlehnout tomu. Nejsi sama. Nikdo tu nevelí. Nikdo nemá jasno. Nemluví se. Po schodech vzhůru. Podzemní konec je moc underground. Barikáda dveří povoluje pod tlakem rukou dychtících po slunci. 

Světlo. Někdo konečně vyrazil dveře, vrata našeho zapomnění. Vylezeš ven a jasný světlo tě bodá do očí. Zakrýváš je rukama. Vrávoráš. Narážíš do věcí. Narážíš do lidí. Narážíš do trosek. Zkoušíš oči otevřít znova a znova. Slzí ti a ty nevíš, jestli je to světlem, studeným větrem nebo jestli už začíná působit ten otrávenej vzduch okolo. Jestli už umíráš nebo jestli slzíš jen dojetím, že jsi venku. Střízlivíš. Nastavíš krvavý oči slunci a nadechneš se. Jestli je vzduch vážně otrávenej tak kurva co už. Konečně vidíš, šmouhy dostávají obrysy a ty jen zaostřuješ. Mihotavé stíny se proměňují v lidi. V trosky. V trosky lidí. V trosky světa. Kolem vidíš zhroucené postavy, bez života, na chodníku kopírují stěny mlčenlivých budov, svědků našeho konce v plné důstojnosti. Padlí lemují výlezy z podzemních úkrytů. Těla. V objetí. V objetí prázdný flašky. V objetí sami sebe. Zastavíš se. Dovrávoráš brzy svýmu konci. Tak kam ten spěch. Usměj se na slunce. Usměj se na konec světa. Naposled si přihni jedu, vtáhni kouř, vypusť ho a udělej v plicích místo konci. Vyměň výpary jednoho jedu za druhej a ukonči tenhle svět. Kolem dokola otevřený podzemní dveře, kdo z nich to vzdal dřív, kdo ještě věřil a kdo se tam dole ještě schovává? Krysy vylejzaj z kanálů. Akorát teď to nejsou krysy ale my. Na zemi už pro nás není místo. Pod zem ale taky nepatříme. Tady už nejsme doma. Nasaješ znovu a cítíš konečně opravdový zapomnění nevědomí nicotu. Neexistuješ. Není Praha. Není Vzorkovna. Už nejsi doma na zemi. Pro nás už tu není místo. Chceš vykřiknout, naposled si zanadávat na svět. Poslat do prdele Prahu, převrácenou tramvaj číslo 22 i otrávenej svět. Ale v plicích už není místo a z hrdla se ti už nevyhrne ani hláska ani ta nejmenší nejsprostší nadávka. Kurva konec. Padáš k zemi. Další do řádky krys z kanálu. Poslední zkouřená troska v Praze nebo aspoň na Národní. Deníkovej zápis myšlenkovýho pochodu zvolna skomírá. Země volá vesmír. Nevědomí. Apatie. Nicota. Nebytí.