JIMMY
CONNORS ( ☼ 2.9.1952, EAST ST. LOUIS, ILLINOIS, USA)
VÍTĚZ
WIMBLEDONU 1974, 1982, ve čtyřhře s Nastasem 1973;
MISTR
AUSTRÁLIE 1974;
MISTR USA
1974, 1976, 1978, 1982, 1983-
Člen
vítězného týmu Davis Cupu 1981.
„Jimmy,
pojď sem, hned sem pojď.“ Nechtěl, ale chytila ho za ručku a vlekla volky
nevolky ulicí.
„Kam
to jdeme, mami?“
„Jen
se nech překvapit, Jimmy.“
Došli
před školu a zastavili se u hlavních dveří.
„Co
to je, Jimmy?“
„Škola,
maminko.“
„Správně,
synku.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala dál. „Podívej se, Jimmy,
z tebe nikdy žádný vědec nebude, a tak tohle místo přenech učencům. Tvá
budoucnost je někde úplně jinde!“
„A
kde, víš to, maminko?“
„Budeš
nejlepším tenistou světa!“
„Jsi
si tím jistá, maminko?“
„Jako
že se Glorie Connorsová jmenuji.“
A
matka Jimmyho Connorse začala řídit stezku mladého udatného černovlasého kluka
k trůnu nejopovážlivějšího nejlepšího tenisty světa. Nehnula se od malého
na krok, každou volnou chvíli věnovali tréninku. Ředitelé žákovských a
juniorských turnajů se jí báli, vždycky prosadila své. Mockrát chtěl své
prosazovat i tvrdohlavý Jimmy, ale nikdy se mu to nevedlo. Máti vládla tvrdou
rukou, a když snad na Jimmyho nestačila sama, požádala o pomoc dalšího
dobrodruha světového tenisu, divokého Pancha Gonzalese. „Můj syn má šanci stát
se nejlepším tenistou světa, ani nevíte, jaký kapitál máte v rukou,“ řekla
mu tehdy a to, co Jimmymu dosud neposkytla, přidal hádavý Pancho.
„Udělal
z Jimmyho rváče, před nikým nemá přirozený respekt, vždycky připraven prát
se hlava nehlava o svá práva, i když často pochybená. Individualista jistý sám
sebou, drzý, domýšlivý, všude prosazuje své kousavé mládí. Ale jeho dynamický
tenis je obdivuhodný,“ napsali experti po čase.
Connorsův
vzestup byl ovšem prudký. V sedmnácti o něm Amerika ještě nevěděla, o rok
později, v roce 1970, je však již čtrnáctý na světě. A v roce 1974 na
všech žebříčcích jako jasná jednička už kraluje světovému tenisu.
Kde
začala jeho cesta vzhůru? Hraje se turnaj Pacific Southwest v Los Angeles,
osmnáctiletý Connors nastupuje proti vítězi Wimbledonu a Forest Hills
Emersonovi. „Dodnes je to v mé paměti asi nejvýznamnější zápas. Prošel
jsem svízelně namáhavou kvalifikací, musel jsem vyhrát pět zápasů, abych mohl
nastoupit. A najednou jsem stál proti Emersonovi. Vždycky to pro mě byla velká
hvězda. Bože, kdybych ho tak porazil, říkal jsem si tenkrát. Podařilo se mi to,
asi nejlepším zápasem života. Získal jsem sebedůvěru, jistotu, že dokážu
vítězně hrát se slavnými hráči.“
Zasnoubil
se s Chris Evertovou, vyhrával, novináře zásoboval stále novými termíny
veselky. Až pak nejlepší světové hráčce došla trpělivost a svatosvatě
prohlásila: „Končím, to jeho nekonečné holedbání už nesnesu. Chce být nejlepší
na světě, a to nejen v tenise.“
V roce
1974 vyhrává Wimbledon, Forest Hills i mezinárodní mistrovství Austrálie. Údery
z jeho kovové rakety značka Wilson mají smrtící sílu a jeho rozběsněný
bekhend obouruč dosáhne kamkoli. Hemingway kdysi líčil pocity člověka, který je
uprostřed dělostřelecké palby: „Vidíte záblesk, slyšíte rámus a nakonec přiletí
granát.“ Přesně takový pocit mají všichni, kdo s ním hrají. Jeho krajan
Stockton o něm při jedné tiskové konferenci sdělil: „Connors je jako Joe
Frazier v době své největší profesionální slávy. Pořád se svými údery do
vás zavrtává, strefuje se do vás a nikdy nepolevuje.“
V roce
1974 se stal prvním hráčem světa, ale lidé ho nemají rádi. Když ve finále
Wimbledonu nastupoval proti Rosewallovi, který zkoušel tento turnaj vyhrát již
počtvrté, celý ústřední dvorec fandil malému Kenovi. Jimmy však hladce zvítězil
6:1, 6:1, 6:4, převzal wimbledonskou trofej, ale ještě v šatně slyšel, jak
všichni tleskají poraženému. Rychle se oblékl a opustil wimbledonský areál.
„Cítil jsem proti sobě tolik zaujatosti, tolik nepřejícnosti,“ říkal pak
v hotelu. „Kde se to v lidech bere? Co je k tomu vede?“ Odpověď
si pak nalistoval hned druhý den v novinách, i když byla tázací: „Kde se
v Connorsovi bere tolik přezíravosti a zpupnosti vůči jeho okolí?“
Jimmy
Connors vždycky chce být – svéráz. „Když jsem na dvorci, tak jsem někým úplně
jiným, na to vemte jed. Způsob, jak hraju, jak o každý míč bojuju, jak běhám i
plachtím nad kurtem, tím vším jsem tak trochu zvířecí šelma. Pokaždé, když
vyjdu na kurt, vydávám ze sebe všechno, co ve mně je. A jsem na to hrdý. Nikdy
jsem neměl žádný idol, ale vážím si spousty lidí. Plno lidí třeba nesnese
Aliho, já ano. Nesouhlasím sice se všemi jeho názory, ale mám ho rád za to, že
hodně mluví, a hlavně že říká to, co skutečně cítí. Když nakračoval do ringu,
řekl: Zvítězím, a pak opravdu vyhrál. Když chcete vyhrávat, musíte si věřit,
jinak nemáte nejmenší naději. A já si věřím a vždycky si budu na dvorci věřit.“
Byl
zcela jasně světovou jedničkou a vůbec ho nenapadlo, že by měl tuto pozici také
uvolňovat. Tři výhry z Grand Slamu mu přidaly další sebevědomí. „Nikdo mě
už z trůnu nevyžene,“ nechal se slyšet na začátku sezóny 1975 a každý
toužil nad ním vyhrávat už jen proto, aby srazil jeho vychloubačný hřebínek.
Velké
tituly z loňska však Connors sveřepě neobhájil. V Austrálii prohrál
s třicátníkem Newcombem, kterého vůbec nepovažoval za soupeře. „Hrál pět
setů v semifinále proti Rochovi, na finále už nebude mít sílu,“ prohlásil
mladý Američan vytahující se jako kšandy před finálovým duelem, ale Australan
vyhrál 7:5, 3:6, 6:4, 7:5. Stejné to bylo ve Wimbledonu. Také Connorsův krajan
Ashe musel hrát pět setů s Rochem, aby měl šanci nastoupit ve finále proti
Connorsovi. Ten strávil velkou část před zápasem v klubu, zřejmě
přesvědčen, že Ashe nemá proti jeho dynamické a uzurpátorské hře od základní
čáry naději a že jeho tlaku podlehne. První dva sety však skončily rázným
rozčarováním, Ashe vyhrál 6:1, 6:1. Connors nechápavě kroutil hlavou, jako by
nevěřil, že jeho černý protivník může vydržet. Pak přece jen hlavu zvedl – na
jeden set – vyhrál 7:5, ale to bylo všechno, ve čtvrtém setu byl Ashe zase
lepší – 6:4. Wimbledon měl senzaci a druhý den si všichni přečetli
v novinách Ashův názor z tiskové konference: „Wimbledon může
vyhrát jen ten, kdo si po celý zápas zachová dobré nervy a dokáže být
stoprocentně soustředěný.“ Ani ve Forest Hills nebyl Connors úspěšný.
Porazil sice v semifinále Borga 7:5, 7:5, 7:5, zatímco jeho finálový
soupeř musel znovu bojovat dlouhých pět setů. Ale i tak byl Španěl Orantes
jasně lepší – 6:4, 6:3, 6:3.
Nechtěl
věřit, že by už neměl být v iluzi nejlepším tenistou planety. Žebříček
nejlepších světových znalců však pro něj první příčku neměl. Pořadí Ashe, Borg
a teprve za nimi Connors, toť pro něj nepoživatelný a vypěněný a přehořký
korbel piva. „Vrátím se tam, kam patřím. Na samotný vrchol,“ komentoval svůj
ústup do stínu. Těžce hořce nesl rozchod s paničkou Chris Evertovou, matka
měla stále víc připomínek k jeho výkonům. Začali se častěji nesnášet a
hádat. „Matce vděčím za všechno, ona s babičkou mě přece přivedla
k tenisu. Má hra se taky zpočátku hodně podobala ženské variantě tenisu.
Když jsme se pak přestěhovali do Californie, musel jsem se začít učit mužské
pojetí tenisu. Právě tam byli Segura a Gonzales, do našeho klubu zavítal i
Stolle a Emerson, od nich jsem se toho spoustu přiučil. Ale nikdy nezapomenu na
matčiny zásluhy.“
Connorsově
matce se sice splnil dávný sen i prorocká slova před školními vraty
v Bellevillu, ale ne na dlouho. Synovo poklesky na světovém žebříčku i
jeho stále častější prohry snášela složitě. Connors se jí sice před novináři
často zastával, tvrdil: „Jen ji nekritizujte, je to má matka, můj učitel, můj
fanda i kritik číslo jedna,“ ale věděl, že má řádně tvrdou hlavu. A co udělala
ona? Zašla za trenérem Segurou, kterému Jimmy vždycky věřil. Pak se s ním
sešel sám.
„Uvědom
si, že nemůžeš vyhrát žádný velký turnaj, když se pořád jen flákáš
po barech a nasáváš tam alkoholové koktejly!“ řekl mu Segura a nechtěl
připustit žádnou další debatu. „Jen se podívej, co dělají ostatní, když ty vysedáváš
na barové stoličce.“
„Abych
změnil svůj životní styl, musel by mě někdo začít porážet,“ odpověděl tehdy
zlostně Connors.
„A
copak tě neporáží? Jen si nemysli, že budeš své tituly obhajovat tak snadno!
Zatímco ty se natřásáš ve víru tance na večírcích, Borg odpočívá na pokoji a
Bergelin ho nepustí na krok.“
„Jsem
jiný než ostatní. Ti nejlepší jsou vždycky jiní,“ křikl frackovitě natruc
Američan a zvedl se k odchodu.
„Ale
ty už nejsi nejlepší, Jimmy, uvědom si to.“
Vstal
a odešel a možná si v té chvíli ani neuvědomil, že Segura říká zásadní
pravdu. Borg vystřídal Ashe na světovém trůnu, na Connorse zbylo podtrůní. Borg
začal kralovat Wimbledonu, kde Connors v roce 1976 prohrál ve čtvrtfinále
s Tannerem. V šatně křičel zuřivostí, hrozil všem kolem, a když se ho
jeden z anglických novinářů ptal na názor, vykřikl: „Můžete si ten svůj
wimbledonský turnaj strčit do zadnice!“ Načež utekl.
Před
Forest Hills se ho jeden z reportérů zeptal, proč nemá rád novináře.
Odsekl: „Píšou samé hlouposti a kromě toho je nepotřebuju, abych si svůj
obrázek vyretušoval, vylepšil. Mé úspěchy přece hovoří samy za sebe… Není snad
možné, abych výborně hrál tak náročný sport jako tenis, zvládl ho dokonale po
psychické stránce a ještě se ohleduplně dobře choval, královsky,“ prohlásil na
svou omluvu.
V roce
1976 vyhrál Forest Hills, když ve finále porazil Borga 6:4, 3:6, 7:6, 6:4,
přičemž útočil, jako by si v duchu stále opakoval známou Segurovu větu:
„Chlapče, musíš tam prostě řádit jako zabiják.“ Za Grand Prix roku 1977 vyhrál
Turnaj mistrů (v lednu 1978 v New Yorku, když v semifinále vyřídil
Gottfrieda a ve finále Borga 6:4, 1:6, 6:4). „Jsem pořád stejně chrabrý kujón,
potvrdilo se mi to. Jdu po dobré cestě a vracím se na samotný vrchol,“
prohlásil v Madison Square Garden. Ale ani ve Spojených státech už nebyl
v tom roce nejlepší, na jeho místo tvrdě a bez vytáček povyskočil člověče
nezlob se John McEnrœ. Connors se sice protloukl jako hromotluk do finále
Wimbledonu, ale Borg mu nevěnoval šanci, porazil ho jako malého fakana 6:2, 6:2,
6:3 ve školácké opeře. „Budu ho pronásledovat po celé zeměkouli, budu na něj
číhat na každém turnaji, kde bude hrát. Kamkoli se vrtne, budu ho pronásledovat
jako stín, protože vím, že to, co spolu budeme dělat v následujících
letech, si lidé nadlouho zapamatují a bude úplně vedlejší, že už oba budeme pod
zemí. A moje vnoučata si řeknou: S tím chlapem ze Švédska děda hrával a
pořád se o tom ještě mluví.“
Mezinárodní
mistrovství USA se v roce 1978 začalo mastit na dvorcích ve Flushing
Meadow, Connors toužil po odvetě za Wimbledon. Borg měl poraněný palec, nechal
si dokonce píchnout injekci s dlouhodobě působícím prostředkem proti
bolesti, ale jako jindy se na nic nevymlouval. Když Connors vyhrál druhý set,
jako by už Borga téměř porazil, vyrazil pěstí do vzduchu, na krku mu vyskočily
žíly a krvelačně zahulákal. „Jenom jsem strašně chtěl hrát ještě dál,“ řekl po
svém vítězství. „Vyhrál jsem ty dva sety pohodlně, hrál jsem s takovou silou
a útočností, že jsem si pořád musel připomínat: Jimmy, jenom toho teď nenech. Právě
takhle bys měl hrát pořád.“
Borg
tedy prohrál, Connors se pro ten večer stal středem tenisového dění. Třebaže si
stále namlouvá, že jeho velká tenisová chvíle znovu přijde, odchází, i když
zvolna. Přesto v roce 1980 nechybí v semifinále Roland Garros,
Wimbledonu i Flushing Meadow, dvakrát je jeho osudem Borg a jednou McEnrœ. A
třebaže ho prakticky celý rok po tenisových cestách doprovázela královna krásy
Marjorie Jackson, potají a potichu se v Japonsku oženil s jistou Patty
McGuire, osobičkou časopisu Playboy. Za několik měsíců se jim narodil rozverný
prcek Brett a Jimmy začal být trochu mírnější osobou. Koneckonců ho již
osočovala i taková esa jako Rod Laver. „Ať bude Jimmy třeba jednoznačně světová
jednička, stejnak je to nesympatický a nejnevychovanější hráč, jakého jsem kdy
poznal. Když někdy nevyhraje, tak aspoň spolehlivě každého otráví.“
A
Connors? „Dokázal jsem prohýřit noc přímo před wimbledonským finále, při
turnajích jsem nejraději ponocoval, potuloval se s kamarády a kašlal na
pořádnou přípravu. Teď už vím, že jsem hodně ztratil. Nikdy nestačí, co člověk
umí, pořád je nutné se vylepšovat s potenciálem, tedy hodně dávat do
tréninku srdce a výdrž. Chci všechno změnit a vím, že furt ještě není pozdě. Nestarám
se o to, co bylo, zajímá mě pouze to, co se děje nyní a co nastane. Mám dost
starostí, abych se vyrovnal s tím, jak mi přibývají léta, a naučil se
řešit problémy, které člověka v životě potkávají. Jedno však vím bezpečně:
Hraju pořád velice rád a myslím, že pořád dobře. Vyhýbají se mi i zranění, a to
je v dnešním tenisu snad to nejdůležitější. Nevím, opravdu nevím, proč
bych všechny ty znalosti, zkušenosti a umění nemohl opětovně výhodně zúročit.“
Jimmy
se mění, ale asi je na to pozdě. „Vždycky se mi líbily písničky Franka Sinatry.
Hlavně proto, že ve svých písních halekal vokál a odkrýval přesně to, čím jsem
se snažil žít já. Všechno vždycky dělám po svém, tvrdil, a já byl a jsem úplně
stejný.“
Kdyby
byl jiný, určitě by dospěl beze spěchu dál. A jistě by nebyl ani tenisovým
outsiderem. Protože i když je kolem vás plno, ještě to neznamená, že nejste
sami.
|