Masově propagační výtvarný jazyk totalitního systému dřívějších let (od nástupu totality, 1948, do kritiky stalinského kultu, 1956) se nám v podobě maleb, plastik a ideologických hesel představil v Galerii Rudolfinum.
Socialistický realismus je téma rozporuplné a odmítavé postoje a kritiky předpokládá. Těžko si přestavíme kladné přijetí onoho tématu, či jednotný názor na jeho interpretaci. S minulostí je třeba dřív nebo později se vypořádat. Ale dnes platí, že raději později. Toto téma je v nás ještě moc živé. Náročnost této výstavy podcenila i její kurátorka Tereza Petišková.
Autorka výstavy se omezovala pouze na malbu a komorní plastiku. Kam se poděla architektura, dobové časopisy, noviny, letáky, propagandistické fotografie? Petišková prokázala neschopnost rozlišovat podstatné od nepodstatného a ani se nepokoušela o celkové zhodnocení tématu. Matoucí bylo zařazení některých autorů i sekce prezidentských darů. Podle názvu se chtěla zabývat československým realismem, avšak mimo A.Trizuljaka a D.Castigliona se zabývala pouze českým. Katalog výstavy nepřinášel shrnující analýzu doby, která byla sice rozporná, ale pro budoucí osudy našeho národa tolik důležitá. V textu byly dokonce drobné chyby či spíše nepřesné informace. Instalace výstavy členila problémy podle žánrů, ale mátla diváky míšením stylů a proudů. Popisky obrazů, místo, aby podávaly rozšířenou formu nějakého bližšího vysvětlení, když už nikde nejsou žádné textové vstupy, mlčely.
Socialistický realismus byl uměním bezčasí, chtěl nastolovat nové pořádky na věčné časy. Chtěl vzít kultuře její historii a budoucnost si přivlastnit. V podobném bezčasí se tedy nesla i tato výstava. Podle slov kurátorky výstavy, pojem socialistický realismus nelze brát pouze negativně, lze ho pojímat jako masově propagandistický či jako problém etický. Naštěstí tuto výstavu, jsem jejím názorem nepojímal. Spíše se ve mně rodili otázky zda je správné po několika letech začínat vystavovat socreal v galeriích, a brát jeho produkty jako umělecká díla. Výstava dávala zrod mnoha otazníkům. Je zřejmým důkazem, že se znovu projevuje nostalgie po totalitě? Či jde jen o úsměvnou radost, že ještě rozpoznáme staré známé obrazy? Jde o hmatatelný důkaz, že jsme to všechno opravdu zažili? Nebo o to, aby se někteří z nás kochali svou účastí na oné době? Nebo jde o něco vážnějšího? A neměly by náhodou zůstat takové obrazy v depozitářích a ve sklepech? I když o tom pochybuji, snad má na některé otázky i odpovědi kurátorka výstavy.
V několika měsících se tedy v sálech a chodbách pražského Rudolfina procházeli mladí lidé, tápající se zvědavostí a rozpaky, starší lidé, jenž si souvislosti až moc dobře pamatují a lidé, jenž v naději doufají, kdy ony díla a symboly opět uvidí v ulicích.
Je smutné, že dozvuky komunismu nás dnes velice hustě provázejí. Stále se skoro vším k oné době vracíme. Televizními seriály, prodejními pohlednicemi či plakáty, točíme filmy, jak to vlastně všechno bylo vtipné, pouštíme si do éteru dřívější budovatelské deníky a nyní již i pořádáme výstavy. Místo abychom komunismus a všechno s ním spojené po roce '89 odstranily, je to u nás stále. Ne sice v tak velké míře, ale dosti vysoké. O prezidentovi, nejvyšší reprezentaci státu, měli hlavní hlasy právě oni. Stále mají tu svou ideologii v krvi, bez omluv si kráčejí mezi jinými, jako by nic nikdy neudělali. To jim ty čísla na památníku od Zoubka nic neříkají.
Výstava byla tedy pro mne dalším vracením se k nepohodlné minulosti. Uměním, jako takovým, to pro mne zdaleka není. Nechápu tedy vůbec jeho prezentaci v nynější době, a považuji ji zcela za zbytečnou. Kdo chce něco vidět, ať si zajede na Kubu nebo do Číny, tam si může, jak dlouho chce, kochat tím co se mu líbí. Ano, nebude to sice české, ale myšlenka bude totožná. Výstava socialistického realismu byla, k mému překvapení, navštěvována tisícími "zájemci". Ale zajisté nejen já si u ní pokládám to množství otázek, ale především tu ohledně toho, co vlastně udržuje při životě v současnosti všechny ty tradicionalistické utopie?
