Zlatý voči

Zpola obsazená bárka

o úzkém rozchodu

houpe se, tažena do vrchů:

naším mořem není nebe

V košíku

jak omšelé střenky nožů

tvoje a mé

ruce omšelé

místo vlasů

chomáče hedvábí

Měňavé obrazce

světlých a stinných kláves

kolem lesních přejezdů

v tichu po velkém třesku

slunečního klavíru;

pršel, a teď

na podhoubí kondenzační hladiny

rostou obří kotrče

z vyčesané jinovatky

v hlubokém borůvčí

vynechávaném žulou

přistaven průhledný žebřík

jo, zlatý voči

Nad sazenicí prázdnin

studený vítr

skleněné fujary jeho žeber

v sousvistu  s názvuky

rujnějících šer

tak neúprosně soutvarém

s otisky spárů

co na mladých bocích

nechal mi spojenec až příliš ostrý

říkal si bleomycin

Na kopci

když poryvy tečou obilím

bludnými koryty

dokázal bych snad počkat

na poslední mlhu

nerozlomen

Zatím zatažená obloha

na očním pozadí

sákne hloub;

já po malých chrchlech

usírám strach

v kotlině závěsy deště

pod nimi tma

cestou domů

vplétá se do drátů

sráží se na šlapkách

zalyká

a zatéká do obrazů

jo, zlatý voči