včera po půlnoci v chladné, tmavé a rozkopané ulici mi v srdci rozkvetl květ,

myslel jsem si, že už tam pro něj není místo,

zase mi došlo jak málo objevený mám svět ,

emoce vzaly si všechna slova

mlčel jsem já, mlčela i ona,

nezmohli jsme se na víc než na činy,

bylo ticho,

mluvili jsme spolu po mostech postavených z okamžiků našich pocitů

po cestě, kterou jsem jen nezřetelně tušil, jsem došel až k ní

říkala mi, že přišla z druhý strany

tušíc stejně nezřetelně naše společný překvapení,

nemluvili jsme, je neslušný skákat si do řeči

z mostu se stala zastávka autobusu,

odjížděli jsme od sebe,

nerozejít se, už bychom se víc nepotkali