O DĚLOSTŘELCÍCH ,DĚLOVÝCH KOULÍCH A BATYSKAFECH

Procházel jsem se ve svém duchu po hradbách ducha postaveného podle plánů italského stavitele Alfieriho. Když jsem k té masivní ukázce fortifikačního umu 17 st. přilétal, podivil jsem se jeho hvězdicovitému tvaru a říkal jsem si přistávaje s rukama držícími na moji hlavou krajkovaný kapesníček zmírňující nevalně můj rychlý pád,proč se mi zdá ta pevnost tak opuštěná a proč se jen tak vznáší v bělobě připomínající prázdnotu čerstvě připraveného malířského plátna.

Nejhoršímu zabránilo jedna dobrosrdečná labuť , kterou jsem díky jejímu bílému peří přehlédnul a která mne zachytila a snesla na okraj tichých hradeb. Moje přirozená zvídavost přinutila mne hned po tom něžném přistání, abych si v malém zrcátku nejdříve prohlédl svoji tvář, která ve mně vyvolala mírný údiv, neboť mi připadala naprosto cizí a taktéž můj oděv barokního kavalíra ne mne zapůsobil poněkud nepřirozeně, ale uklidnil jsem se , neboť ani můj vstup do děje nebyl právě nejpřirozenější, ale to byl pouhý začátek řetězce podivností, které mne zde měly ještě potkat.

Řekl jsem si, že udělám nejlépe,když se tady trochu porozhlédnu a také jsem se kochal nadějí, že bych zde mohl potkat nějakou živou duši, neboť s přítulnou labutí jsem si přeci jenom nemohl porozprávět podle svého vkusu. Brzy jsem měl pochopit, že zde na bojišti ducha mohu potkat především dělové koule a že na rozumnou rozpravu mohu rychle zapomenout.

Ta první dělová koule přisvištěla náhle a způsobila v bělobě rozprostírající se vůkol černou trhlinu.Samozřejmě, že mne nenapadlo nic chytřejšího než do ní strčit hlavu. Pak jsem byl o hlavu kratší , ale podařilo se mi svoji hlavu opět nasadit na svůj krk ozdobený zakrvácenou bruselskou krajkou a poté jsem si řekl, že volné asociace mohou být nebezpečné a taktéž dosti zmatené, a rozhodl jsem se, že se tady na bojišti ducha pokusím přidržovat hlavně rozumu.

A náhle byla ze mne dělová koule letící povětřím bělobou z níž se začaly vynořovat růžové hradby idealismu a taktéž jakýsi rychle letící a rychle se zvětšující dělová koule protivníka, s níž jsem se naštěstí prudce srazil.Byla to rána jako z děla a to mne probralo z mrákotného snění do střízlivého a věcného vědomí pozorovatele duchovních hlubin ducha nořícího se ve svém kulovitém batyskafu stále hlouběji a  hlouběji .V duchu jsem se pokřižovala a projevil obavu,abych se zde neutopil.Můj kulovitý ponorník však klesal stále níž a níž.

Zmužil jsem se řka sobě samotnému, že svému duchu stejně nemohu uniknout ,neb toť musí uznat sebezarytější materialista, že  si tu svojí matérii ohmatává nakonec pouze v duchu, a že bude lépe, když se budu v klidu věnovat dušezpytným pozorováním rejů odehrávajícím se za tím tlustým sklem odolným proti sebevětším duševním pnutím rozumu i nerozumu. Bohužel měl jsem se později přesvědčit , že jsem v tomto ohledu oddával uklidňujícímu sebeklamu, jemuž se oddávají taktéž přívrženci různých zaokrouhlených myšlenkových systémů, jež jim dodávají pocit klidu a jistoty. Nelze se takovým touhám divit, neboť člověku se těžce dýchá uprostřed metafyzických nejistot.

Takže jsem se pohodlně usadil v tom pozlaceném rokokovém křesle s prohnutými býlími nožkami a přehodil jsem si pravou nohu přes levou a pozoroval jsem nepravidelný pohyb kožené špičky mé jezdecké boty. Zapálil jsem si dlouhou dýmku a nalil si do sklenice z rubínového skla kapku hustého a silného španělského vína.Za kulatým oknem mé ponorky vyzdobené zevnitř ve stylu dámského budoáru se prozatím nedělo nic zvláštního.Popíjel jsem tedy to víno, které mi trochu stoupalo do hlavy a začal se oddávat tichému snění, z něhož mne vyrušil poměrně silný náraz.Naštěstí jsem měl v ruce prázdnou sklenici,takže jsem si nepotřísnil svůj na míru ušitý kabátec ze zeleného atlasu.“Co se to tam venku u všech čertů děje“,pravil jsem polohlasně pokládaje skleničku na rozkošný taburetek. Za oknem proplouvaly bílé koule různých velikostí a zcela netečně do sebe vrážely.Říkal jsem si,co by to asi mohlo být a zničehonic mne osvítila spásná myšlenka. Možná právě proplouvám alegorickým obrazem Monadologie a ty koule budou pouze moji představou těch monád.Takže jsem se opět uklidnil a poté usnul.

Mé probuzení nebylo právě nejšťastnější, neboť  byl jsem vláčen hrubými hromotluky ke kovadlině, za níž stál kat v červené kápi a pochopil jsem záhy, že jsem se patrně ocitl v jakési podzemní mučírně ducha.Vedle kovadliny právě natahovali jacísi skřeti postaršího muže idealistického výrazu tváře,na jehož zakrvácených prsou rajtoval se břitvou pidimuž krysího pohledu, který nešťastníka přesvědčoval o pravdivosti materialistického názoru předčítáním z jednoho dílu Velké sovětské encyklopedie.Předčítal rusky a patrně mu předčítal heslo matěrija. Můj krásný atlasový kabátec byl zle potrhán a z krajek na rukávech zůstaly žalostné špinavé trosky.Hodili mi hlavu na kovadlinu a já tak mohl zjistit,že v této duševní veledílně, se bere přesvědčování protivníků převelice vážně,ale nejsem krvelačník libující si v zvrácených popisech ,takže vás ušetřím dalších podrobností. Seshora snesla se ke mně výhružně pronesená otázka.“Hmota nebo duch ty kašpare?“ Pochopil jsem, že  zde nejde o argumenty, nýbrž o holý život a proto jsem rychle vyhrkl duch,ačkoliv jsem měl na jazyku hmota,takže jsem byl rychle zbaven dalších pochyb pádným úderem těžkého kovářského kladiva, které udělalo z moji nebohé hlavy krvavou kaši, z níž se těžce otřesen vyplazil můj roztřesený duch,takže jsem se mohl rychle přenést ve svém duchu do říše ducha,kde mne záhy cosi chytilo pod krkem,pochopitelně pouze pod duchovním krkem,a vyhrklo to na mne záludnou otázku.“De-fi-nuj-Du-cha.hned,ty  zmalovaný náfuko?“

Ohradil jsem se tentokráte výrazněji než před chvíli na té kovadlině.“Takové jednání si vyprošuji a dejte mi všichni s tou hmotou a duchem svatý pokoj.“Sevření po mým krkem nepovolilo,ba  řekl bych, že zesílilo až jsem se zakuckal.“Co jsi to řekl ty tatrmane?“

Začaly se mi dělat mžitky před očima a začal jsem ztrácet vědomí, patrně následkem toho, že jsem si ve svém duchu nedokázal představit střetnutí duchů jinak než obrazně a popsal jsem ho zkrátka v běžných příměrech užívaje slov ze světa tělesnosti.To je ta potíž ducha, že popisuje ducha právě tímto způsobem, pokusil jsem se tomu neznámému říci, když jeho sevření povolilo, že pořádná definice ducha uniká našim možnostem.“Ale dobrá, máme dosti času,vážený pane,takže se můžeme pustit do fenomenologického popisu ducha a snad po cestě dojdeme i nějaké přijatelné,jak jinak,fenomenologické definici. “Sevření povolilo a z černoty se vynořila ruka s cigaretou.Další ruka mi připálila zlatým zapalovačem značky Ronson a další,s nalakovanými dlouhými nehty, dodala vkusně broušený popelníček.Vzápětí se vynořila lahvinka vína a dvě šikovné ruce s vývrtkou a poté již pouze jedna ruka rozlila to třpytné červené víno do dvou sklenic.Jednu z nich uchopila další ruka,tentokráte průsvitná,a tu druhou jsem uchopil já svoji průsvitnou zelenými třpytkami se třpytící rukou bez dlouhých nalakovaných nehtů. Alespoň to je v pořádku, pravil jsem si tiše v duchu ,a dutý ,chraptivý hlas odkudsi pravil,že tady ale není vůbec nic v pořádku,pokud si v záležitostech toho ducha již jednou provždy nezjednáme pořádek.

Jeho řeč byla přerušena několika dělovými koulemi proletěvšími ovšem našimi těly bez známek nějakého odporu. “Toho si nevšímejte“, pravila patrně oběť mého fenomenologického experimentu, “to je tady na denním pořádku tyhleto bezzubé pokusy těch materialistických tajtrlíků.“