VLADIMÍR MERLÍK PŘED 2011: JAM SESSION V NEW ORLEANS…

Míříme do metropole, ve které hemžení lidských ras všech barev a odstínů, národností a jazyků odjakživa spojovala pečlivá relaxační hudba. Jářku, právě to míšení všeho a všech do jednolitého spektra dalo výstižný obsah pojmu jam session. Je synonymem zdravé svobody improvizace, hledání, tolerance, díky čemuž může spolu hrát noty s houslovým klíčem kdokoliv s kýmkoliv, má-li potřebný talent a ohebnou empatii, neboť jam session znamená výklad „hraj a naslouchej mi zpátky“. Jam session je nekonečný režim pocitů, vyjádřený jazykem, který je jediný srozumitelný kdekoliv na světě bez potřeby jazykového kurzu. Tím jazykem je sličná hudba. Proto byl vždy New Orleans mixem všech kultur, které zde po nějaký čas zapouštěly kořeny.

V letištní hale hraje z reproduktorů namísto obvyklých bezpohlavních výtahových hudebních výtažků senzační bluesová kapela, ne The Simpsons. Naše potěšení však ochladí citelně příjezd jednoho našeho zatoulaného kufru, tedy spíše toho, co z něj majitelům ještě zbylo. Nějak se nedaří poslední dny, ale nejsme sami. U okénka se řadí podobně postižení nešťastníci a jeden po druhém jsou se svými stížnostmi odmítání.

„Pojď to zabalit, stejnak ti zde dají prdlajs,“ ujišťuji svůj ženský protějšek o budoucím nevývoji situace. Milá ale trvala na svém, „kufr byl dost zánovní, koupila si ho spešl kvůli cestě a měla ho ráda!“ Tak jo. Příchozí Kufrmánek v první chvíli potvrzuje můj odhad. Souhlasí s námi, že je kufr na maděru, když popíše jeho situaci následovně: „It´s desolate state.“ Tomu rozumíme z gruntu, netřeba překládat. Ale jinak… krčí rameny. Když odporuji i já a zvedám kufr, aby si ho prohlédl, konstatuje, že je to „excess baggage“, tak se nemáme divit, v jakém je stavu a pochválí mne, když jej zvednu. To mě neuspokojí, zvláště když má drahá půlka stojí tvrdohlavě u okénka a docela srozumitelně se dožaduje nového kufru. Po dvaceti minutách, kdy odmítá odstoupit od okénka, pochopí náš Kufrmánek to, co já vím dávno od začátku. Že s tou křehkou bytůstkou nikdo nepohne, ani Klark Cent nebo Clark Kent s růžovými brýlemi, když si něco usmyslí. Během dalších pěti minut už překládá svršky i chat chaton spodní dekorace do zcela nového krásného kufru speciál. „Ten je lepší, než jsem měla,“ šeptá mi, jako by měla konkrétní obavy, že jí ho ještě odejmou.

Po španělských mořeplavcích to byli Francouzi, kteří objevili obrovský potenciál místa na řece Mississippi jako jedinečné obchodní stezky na sever. Základem budoucího velkoměsta se staly tábor a pevnost Port Bayou Saint Jean, postavená asi v roce 1701. O osmnáct let později pokládá Jean–Baptiste Le Moyne de Bienville základní kámen města, nazvaného Nouvelle–Orléans, na počest regenta Francie Filipa II., vévody Orleánského. Ještě v roce 1722 je Nouvelle–Orléans popisováno jako místo pro sto chatrčí, ležící ve vodnatém a podmáčeném malarickém houští vrb a trpasličích palem zakrslých a v blízkostí bažin bez Jožinů zamořených navíc i hady a aligátory, stokrát fuj. Po hurikánu v témže roce, kdy je většina staveb vzhůru nohama nepoužitelná, začíná fungl nová výstavba podle původních plánů na půdorysu mříže ulic. Populace města je v počátcích popisována jako galérka ničemů i strašpytlů, složená z deportovaných otroků, lovců, zlatokopů a v neposlední řadě i srandičkářů dobrodruhů všeho druhu. Dalších osmdesát let se zde střídá, jako na celém půvabném jihu, nadvláda Španělů s Francouzi, aby v roce 1803 Napoleon prodal celou Louisianu Spojeným státům. 20. prosince 1803 se z Nouvelle–Orléans mávnutím kouzelného politického proutku i magnetické virgule stalo definitivní dnešní užívané New Orleans.

Je zima, kolem 10°C, ale hřeje nás, co všechno jsme dokázali (přežít). Jarmilka Zajda se zase vyznamenala a sláva budiž i celé HRG. Čeká na nás kouzelný hotýlek v koloniálním stylu, stejném jako je celá French Quarter, která je posledním zbytkem zašlé Dixie slávy New Orleans. Co je však zásadní, hotýlek leží dvě stě metrů od Bourbon Street, po desítky let exkluzivního pojmu v hudebním světě a exkluzivního symbolu éry neworleanského jazzu a blues a všech dalších hudebních stylů pro sluch, které byly radostnou součástí pulsujícího města. Je jasné, že v New Orleans nebude jídlo to hlavní a že se budeme oddávat spíš jen samotné muzice a s tím souvisejícímu pevnému dodržování pitného režimu. Bourbon Street je koneckonců jediné místo v celých USA, kde se na ulici pít může. Stačí zakoupit obrovské Ass Beer, což znamená jednak „voslík“, ale také pojmenování pro orgán, které lze v puritánských Státech vyslovovat raději až po druhé hodince ranní. Ve skutečnosti se jedná o velký plastový kelímek piva, kterým se můžete spráskat do němoty, zatímco pití z plechovek nebo skla není v tomto civilizovaném koutu planety hlídajícími orgány tolerováno. Dalšími místními libůstkami jsou Bombs nebo Shots, což jsou vskutku smrtící koktejlové kombinace všeho, co obsahuje nějaký ten alkohol, a vrcholným dílem je populární Hurricane, u nějž vzbuzuje obavy již samotný recepis. Když si přečtete, že tento oblíbený koktejl obsahuje vodku, grenadinu, gin, světlý rum, mandlový likérek Amaretto a smíchaný grapefruitový i ananasový džus, to všechno samozřejmě bez ohledu na počasí, jako vše v této nešetrné zemi, s hromadou ledu, tak zjistíte, že už nezbývá skoro nic z toho, co v Hurricane schází.

Každý den navečír se Bourbon Street a přilehlé kolmé ulice uzavřou pro veškerý provoz a patří jen zprvu kráčejícím a později motajícím se chodcům, Johnny Walker, Anna Valkýra. Po odpolední zkušenosti s doporučeným místním pivním patokem Bluesoon však také víme, že nejlepší bude zůstat u ověřených značek, takže Bud, Heineken „z Krušovické filiálky“ nebo Jack Daniel´s. Naše odpolední snaha přiblížit se zdejšímu poetickému lidu prostřednictvím krajových specialit měla totiž katastrofální průběh. Doporučené pivo Bluesoon mělo k mé představě piva asi stejně daleko jako má blátivá zkvašená voda, vydávaná v Praze drze i poněkud draze za burčák, daleko k burčáku a vínu. Měl jsem z něj pocit konzumace kvasnicového piva smíchaného s ananasovým džusem. Další tři dny či spíše noci ale stejně s chutí trávíme hlavně v klubech a lokálech Bourbon Street ve French Quarter a přes den se po nabrání sil couráme po březích Mississippi bez valné chuti na degustace.

Francouzská čtvrť je jedna z nejlépe dochovaných historických čtvrtí ve Spojených státech vůbec. Jen zde jsou zachovány architektonické prvky staveb, které jí poskytují tak silný španělský a hlavně francouzský koloniální kolorit, že vytvářejí dojem pobytu ve zcela jiné zemi. Příchod prvních američanů po prodeji Louisiany do města byl pro místní vyšší třídu Kreolů trochu kulturním šokem. Kreolové, jako přímí potomci španělských dobyvatelů, neměli pochopení pro nevzdělané a surové dobrodruhy ze Severu a přes obchodní kontakty je odmítali přijmout do společnosti. Na okraji Francouzské čtvrti tak za hranicí, kterou tvořila a dodnes tvoří Canal Street, vznikla segregovaná městská aglomerace nově příchozích obyvatel. Jejím středem vede ulička, lemovaná desítkami výčepů, klubů, T–shirt shops neboli, jak tvrdím, krámů s kravinami, hudebních barů, klubů pro svůdnosti gentlemanů, což je eufemistické pojmenování pro hodinové hotely a striptýzové neřesti nádavkem či soft porno shopy. Všechny tyto „atrakce“ a stovky dalších prožívají své finále při akci roku, kterou je festival Mardi Gras, svátek Masopustního úterý, který přivádí do města statisíce dobře situovaných čumilů.

Je těžko popsat atmosféru ulice, kde jsou jedni lidé jen a jen proto, aby se bavili a druzí jen a jen proto, aby jim tu zábavu umožnili či přinesli až pod nos na podnose. Litujeme, že zde nemůže být Zdenda, který je stejně jako my profesně hudebně postižen. Zatímco jemu vyndavají drahé kameny z ledvin, my si užíváme bezstarostnost královské hudební hostiny servírované v natřískaných hospodách i klubech. Je zcela jedno, začnete-li od Canal Street a pokračujete podél i přes řeku až k Pauger Street. Jsme ve Fat Catz, jak svítí neon, a kované litinové a železné balkonky na sloupech podloubí nad chodníkem vytvářejí entrée vchodu, ze kterého se ozývá jednoznačně rockový sound a nátěr hudby. Bez ohledu na název lokálu i žánr je tomu tak všude. Rockové a bluesové kapely, senzační jazzové či funky kvarteta, kvintety, orchestry, malé či větší party, držící prapor dixielandu, ti všichni to prožívají s notami jako o život. Důvod je prozaicky prostý.

Honorář?! O tom si nechte leda tak zdát. Ať je lidí v kapele pět nebo patnáct, odměna je uložena v plechovém kyblíku, který visí či leží na pódiu. Nápis BAND TIPS říká jasně, k čemu má sloužit. Zvýšit šanci výběru lze vždy tak po půl hodině tím, že někdo z členů kapely – nejlépe vnadami nešetřící zpěvačka – prostě hosty v lokále obejde a zkásne. Hrajete-li dobře a máte-li natolik zajímavý repertoár, aby vás někdo s chutí poslouchal, pak máte plno a zaručeně krásnou šanci. Hrajete-li navíc tak, že lidé neodcházejí, podupávají, tančí a halekají si to s vámi od srdce, pak můžete mít s lokálem dohodu na nějaké promile z promile, která do sebe hosté vcucnou, nalejí. Nebo někdo do vás! Zničehonic se k nám hrne jedna z „opíječek“, někdy atraktivní a exotická, někdy jen fakt pouze exotická, ale vždycky však s poprsím vyvinutá holka, kterých krouží po lokále víc, na rukou podnos zkumavek nebo sklínek podobných těm, ze kterých sál krvesaj Nikola Šohaj. Zkumavky jsou po okraj vrchovaté jakýchsi likérů, které i v barevné tmě lokálu vypadají děsivě již svým zbarvením. Protože tuším, co přijde, otáčím se zády. Moje bezelstná přítelkyně, která zírá jak na zjevení na tuhle kapelu, se bez varování stane obětí kakaové krásky s podnosem. Černá perla se na ni vrhá jako predátor, matador, zprudka ji obejme s radostným voláním: „Hi!“ a držíc ve svých ústech zkumavku na jednom konci, vrazí jí druhý konec zkumavky do úst a začne v předklonu přečerpávat obsah do rtů nebohé turistky. Pak s ní začne tančit v rytmu! Než se vzpamatuji, je druhá z „cvičených nastrčených opíječek“ u mne a já nemám kam couvnout. Zajímá mne, zda nápoj neudělá z mé milé kouzlem voodoo zombíka jako z Majkla Jacksona jistý Thriller a také si říkám, že jim předvedeme, co umí český exrocker. Beru si rovnou tři zkumavky naex, každou jiné barvy a kopnu je do sebe s takovým odhodláním, že kakaové baby stojí s otevřenými mluvidly ještě ve chvíli, kdy jim nabízím dvacku za tyhle tři hrůzy. Rychle to zapíjím dvěma dvojitými Jacky a je mi lépe. Ještě před chvílí to vypadalo, že mi slepený hltan přivodí utrum organismu a mé tělo se stane součástí jedné z nejzajímavějších hudebních kulturních tradic New Orleans – jazzového pohřbu.

Tradice jazzových pohřbů je zaznamenána jako dlouholetá již v roce 1819, s kořeny v západní zapadlé Africe, Nigérii a Beninu. Právě tamní vnímání smrti jako nedílné součásti života a snaha rozloučit se s blízkým duchem přítele či člena rodiny tak, aby cítil úctu pozůstalých i jejich přání veselé existence pro nebožtíka „i nebo aspoň na druhé straně“, vedlo k pojetí pohřbu jako určité formy slavnosti. V New Orleans začaly, ještě v době platného otrokářského řádu, dokonce vznikat tajné spolky, které podporovaly tuto zavedenou tradici a jejich členové přesvědčovali sousedy a příbuzné, aby si pořádný pohřeb zajistili ještě za svého života. Jak jinak než spořením do klobouku, což činilo z těchto spolků jakési prvotní kampeličky s životními pojistkami. Později, když se původní tradice stala součástí základních principů sociální konexe, se také tyto spolky do jednoho v pojišťovací úřady transformovaly. Hudební vývoj a mix hudebních kořenů přinesl v 18. století obrovský rozmach dechových hudebních těles, ale díky africkým kořenům ve zcela jiném pojetí, než jakou dechovku známe my. A tak nebylo divu, když při cestě na hřbitov hrála kapela chorálový hymnus Blíž k tobě, Bože můj, zatímco po obřadu, při cestě zpátky spustila ragtimové řachandy nebo vypálila na plné kolo Když svatí pochodují.

Desetičlenná černošská funky kapela se zpěvákem, který by neviděl přes Marshalla, kdyby byl kytaristou, mezitím hraje, jako by v ní hráli bozy. Mrňous je úchvatný, muzikanti nejsou žádní zajíci, ale velcí hoši melodie nebo harmonie, kteří vědí jak na to. Rád přihazuji své bankovky s mrtvými prezidenty do kýble. Jdu po koncertě za zpěvákem, zda by se jim nechtělo do Prahy, ale v hluku mne neslyší a vráží do mne nesrozuměn s mou nabídkou. Jen kapela dohrála, z rozjetého publika vyskakují tři švédské pětačtyřicítky stále šťabajzny od Vikingů v turistické odnoži jazzu a beze studu i trémy rozbalují karaoke s ABBA nadílkou.

Druhý den jdeme po proudu řeky od Jackson Place, plného muzikantů, kejklířů a exhibicionistů konkrétně všeho druhu, přes Artillery Park a Moonwalk s výhledem na plynoucí Mississippi a plující steamboaty, parníky z dob nevinného Huckleberryho Finna a jeho báječného doplňku pro literární smysl, Toma Sawyera.

Občanská válka, známá spíše jako válka Severu proti Jihu, učinila z města významný vojenský cíl pro vojska Unie. Jednak z důvodů strategické polohy a obchodního významu, ale i z důvodů čistě politických, protože New Orleans bylo největším a nejvýznamnějším centrem jižní Konfederace. Přírodní katastrofy, stejně jako rasové a politické konflikty ve svém důsledku přinesly svou katarzí paradoxně městu vždy pokrok. Životně důležité hráze, chránící město s ohledem na to, že jeho většina je pod hladinou moře, byly až do počátku 20. století nedostatečné. Velkorysé odvodnění mokřadů mezi mořem a jezerem Pontchartrain přineslo obrovskou stavební expanzi v této oblasti. O mnoho desítek let později se ukázalo, že problém zdejších bažin je doslova hlubší, než se mohlo zdát, a tak velká část tehdy rozvinutých čtvrtí a jejich staveb nakonec znovu skončila pod hladinou.

Zdenda je s námi z nemocnice v pilném SMS kontaktu, a tak máme průběh jeho choroby i operace v přímém přenosu jak Válku v Zálivu 1991 proti Saddámu Husseinu. Celá událost ho začíná bavit, protože si uvědomuje, že na žebříčku brněnských celebrit stoupne zas o kus výš. Kolik Brňáků se může pochlubit, že absolvovali náročnou operaci až na Floridě? Dohoda zní tak, že Zdeněk opustil svou původní zbabělou vizi pooperačního odletu do vlasti, a jakmile to pro něj bude únosné, doženou nás s opatrovnicí na trase, whoopee. Stane se tak rychleji, než bychom čekali. My zatím denně postupujeme dál a dál po Bourbon Street v marné snaze ji poznat kompletně hudebně colorovaně, pestře. V gastronomii máme hrůzný zážitek hned na začátku, kdy podlehneme touze být co nejblíže zdejšímu lidu a jeho kuchyni a necháme si doporučit krajové speciality. Dostává se nám jakéhosi řízku s kečupem a krevet skrytých v eintopfu po německých usedlících, kterých zde bylo v začátcích kapitol New Orleans docela požehnaně. Další den přestáváme experimentovat ve výběru restaurace naslepo a sázíme na jistotu, kterou je podle místních informátorů Brennan´s Restaurant. Polévky, hlásím hned, že ano. Želví polévku jsem neviděl na jídelníčku už hodně dlouho a hlavně ji v Evropě nikdy neuvidím, druhá polévka je z ibišku jedlého s mořskými plody. Je přisouzená slečně či paní Maude, což je německé ženské jméno. Potvrzuje se tak historicky významný vliv německy mluvícího a kuňkajícího obyvatelstva, které ostatně podle některých pramenů bylo na konci 19. století jednou z největších národnostních enkláv ve Státech. V hlavním chodu přijde řeč na telátka, která bohužel u nás doma nepatří z neznámých důvodů v jídelníčcích mezi horké favority. Vybíráme si restované telecí filé podávané nadivoko s krabím masem, pečenými pekanovými ořechy a pekanovým máslem, zatímco na druhém talíři jsou kousky telecího baby soté Kottwitz – zase kotvit vtipnost v čele s Němci – se srdíčky artyčoků a čerstvými houbami, vše přelité skvostnou citronovo–máslovou zálivkou, sosem. Původně jsme chtěli dezert vypustit, jenže se necháváme zlomit na Bananas Foster, prý světově proslulou úpravu banánu podle speciálního receptu zakladatele restaurace Mr. Brennana. Roztomilý dovětek v jídelníčku pravící: „Skandálně lahodný!“, nakonec rozhodne. Vyklube se z toho banán, restovaný na másle a hnědém cukru s likérem a flambovaným rumem.

Víno si lze vybrat bratru z 56 stránek vinného lístku, který obsahuje 3000 druhů vín v celkovém objemu 35 000 lahvinek z celé planety! Nakonec si řekneme, že když už jsme ten německý večer začali, budeme v něm plout na víně i nadále. Vybíráme proto Rotlack Kabinet Trocken Schloss Johannisberg 2007 a cítíme se skoro jako doma u vinic svaté Kláry v Praze.

Německý večer překvapivě ještě nekončí, na vzdálenější straně Bourbon Street od našeho hotelu objevujeme štít s nápisem Fritzel´s European Jazz PUB, zpod kterého se ozývá nefalšovaný dixieland a fešná naháněčka nás láká ještě dřív, než stihneme zaváhat.

Na mou výzvu k našemu dvoučlennému spolku: „Pojď, půjdeme dneska již na kutě,“ zareaguje spontánním výkřikem do tmy: „Jé, vy jste Češi!?“ Ano, Slovan všude bratra má, jak zjišťujeme během našich cest po světě. Zvláště mezi českými podnikavými a ještě působivými dívkami jen atraktivně, ne naopak. Uvnitř – skvělá atmosféra v interiéru německého hostince předválečných let a malá dixielandová parta v dřevním obsazení. Sedíme až do samého závěru jejich produkce a ten naštěstí dlouho nenastává. Je tu fajn, dost piva, rameno na rameni, německé plakáty a cedule. Můj berlínský přítel Detlef by měl rozkošný pocit. My máme zcela jistě také jazz v radost a radost v jazzu, přestože venku chčije a málem do toho mrholí.

Zítra ráno nás čeká přelet Mexického zálivu, týden na Yucatánu, kde se zpět do základní sestavy zařadí i Zdenda hrdina s doprovodem. A snad bude i teplo. Snad bude větší teplo i příště v New Orleans, protože nějaké „příště“ v New Orleans to v našem případě jistí.

Víme, že je spousta klubů, o které jsme ani nezavadili, že v Bourbon Street budou hrát nové a stejně senzační kapely k sežrání, že jsme se netrefili ani do jednoho z oslňujících karnevalů, které se konají pod oblohou New Orleans minimálně každý vhodný měsíc. Víme, že New Orleans je jako rozmarná milenka, sexy koketka, frivolní, snad i trochu ordinérní pusinka, ale natolik tajemná vazba a vzrůšorajcovní požitek čarojaro bez čarodějnic, že se jim zkrátka nedá odolat dobrovolným couvnutím do ústraní. A tak: „Au revoir, au plaisir, Nouvelle–Orléans! See you, New Orleans!“

LOUIS DANIEL ARMSTRONG

☼    4.7.1900   NEW ORLEANS narozen o rok dříve než (označení pro) kontinent Austrálie

۞    6.7.1971   NEW YORK ve vzácné shodě po oslavě 71. narozenin v předvečer k 7.7.

„Když jsem se narodil, bydleli matka a otec u mé babky, paní Josephiny Armstrongové, ale dlouho u ní nezůstali. Občas se strašně rozhádali dvě generace: moje mladá peprná máti a na druhé straně její staromódní tchyně ve společném pokoji, a nakonec bylo zle. Matka se odstěhovala a mně nechala u babičky. Otec to vzal opačným směrem, k jiné ženě. Matka si našla cimru na rohu Liberty a Perdido Street, kde žilo plno laciných holek, které si ovšem za svou práci nepřišly na tolik šlupek jako tamty coury ze Storyville, z pověstné čtvrti červených lucerniček. Zdali si také moje matka sháněla na živobytí na ulici, to netuším. Jestli ano, dělala to tak, abych o tom nevěděl. Jedno je však jisté: každý, od zbožných duší až po nejhorší hulváty, se k ní choval naprosto uctivě…“

(Louis Armstrong ve své autobiografické knize Satchmo, New York, 1954)

*

Louis, druhým jménem Daniel a později známý pod přezdívkou Satchmo, příjmením Armstrong, se narodil v New Orleansu 4. července 1900. Pocházel z proletářského prostředí černošské chudiny, a když mu byl rok, začal jeho otec fungovat ve fabrice na terpentýn, kde to vydržel až do smrti v roce 1933. Po rozchodu s matkou jej malý Louis dlouho nevídal a jak po letech matně vzpomínal, setkal se s ním znovu až v době, kdy byl „hodně velký chlapec“; podobně tomu bylo s matkou.

Veškerá tíha výchovy tedy ležela na babičce a prababičce (dožila se více než devadesáti let), které to s takhle malým živým mrňousem neměly nijak lehké. Obě ženy byly pořádně pobožné, a proto svého vnuka a potažmo pravnuka posílaly kromě školy také alou do kostela a do nedělní školy ducha. Tam se hodně zpívalo a tady už v útlém věku získával Louis první základy v zacházení s hlasivkami. „Děti i učitelé mě měli rádi,“ napsal ve své autobiografii, „ale nikdy jsem se nesnažil učiteli zalíbit. Už jako kluk jsem dělal všechno svědomitě. V kostele jsem zpíval každou píseň celým srdcem.“

Ve třinácti letech se raubíř Louis dostal pro výtržnost do útulku pro opuštěné afroamerické děti – a tato skutečnost se stala zcela paradoxně pro jeho uměleckou dráhu rozhodující. V ústavním dechovém orchestru se totiž naučil hrát na kornet. Po propuštění z ústavu pracoval střídavě v uhelných skladech, byl pouličním kamelotem, v podřadných pajzlech oplachoval nádobí, rozvážel konvice s mlékem, na nejnutnější živobytí si vydělával i jako stavební respektive přístavní dělňas = dělňásek. Na kornet však nezapomínal ani v těchto namáhavých dobách svého mladinkého života: čas od času příležitostně hrál s nejrůznějšími kapelami svých vrstevníků v zábavních podnicích, na funusech, při oslavách či na pouličních promenádách jen tak. Jak uvádějí jeho životopisci, „v létě 1918 vystřídal svého učitele a protektora Kinga Olivera v Oryově souboru Brown Skinned Babies (Děti s hnědou pletí) a po obnovení společenského života v New Orleansu působil současně od listopadu téhož roku v Celestinově kapele.

Souběžně s tímto angažmá začal hrát rovněž na výletních parnících pendlujících po Mississippi a po vystupování s několika dalšími soubory přesídlil do Chicaga v létě dvaadvacátého roku, aby se stal druhým kornetistou v Creole Jazz Bandu svého milovaného Kinga Olivera. Zanedlouho nato už s Oliverem pekl své první snímky pro vinylovou etiketu Okeh (1923) – hudební kritik a publicista z Evropského podhoubí dr. Lubomír Dorážka popisuje tyto unikátní nahrávky slovy: „Dvouhlasé breaky Oliverova a Armstrongova kornetu, vynořující se z pletiva ostatních nástrojů s omračující přesností, jako by oba hráči mysleli totožným mozkem a dýchali sladěným dechem, se staly poznávacím znamínkem Oliverova orchestru…“

V únoru čtyřiadvacátého roku se Armstrong podruhé oženil; zatímco poprvé řekl „yes yes yo“ prostitutce Daisy Parker, jeho úředně stvrzenou druhou ženou do domácnosti se stala klavíristka Oliverova orchestru Lil Hardinová, a prý jela jako hrdinová.

Ještě v témže roce dal Armstrong vale jak Oliverově kapele tak Chicagu a toulavé boty ho zavedly do New Yorku, kde přijal angažmá v orchestru aranžéra, skladatele a kapelníka Fletchera Hendersona. Tady začal znovu frekventovaně nahrávat a podle charakteristiky v Encyklopedii jazzu a moderní vypracované hudby právě na těchto nahrávacích frekvencích vznikly snímky, jež byly „určující pro krystalizující bigbandovou koncepci. S Hendersonovým orchestrem se Armstrong uvedl rovněž jako osobitý bobr odvahy při zpívání, v jehož vokálním projevu s příznačně drsně zbarveným chraplákem se spojily vrozená muzikálnost s bezprostřední komikou, uplatňovanou zvláště v jeho proslulých scatových refrénech. Během svého newyorského pobytu pořídil Armstrong rovněž početný soubor nahrávek, na nichž s neobyčejnou hudební vynalézavostí doprovázel významné bluesové kolegyně, jako Berthu „Chippie“ Hill, Ma Raynerovou, Bessie Smith nebo Nolanu Welsh.“

Když působení na Východním pobřeží začalo Armstrongovi lézt už na nervy, vydal se zpátky do Chicaga, kde na sklonku dvacátých let hrál v několika menších souborech včetně kapely své ženy.

Většina jazzových teoretiků se shoduje na tom, že stěžejní význam pro Armstrongovu pozici jedné z nejvlivnějších stylotvorných osobností jazzu měla v tomto období především studiová práce s vlastními formacemi. Začala 12. listopadu 1925 sérií nahrávek pro značku Okeh pod hlavičkou Louis Armstrong and His Hot Five (L. A. a jeho rozprouděná nažhavená pětice) a v průběhu následujícího roku pokračovala snímky s fortelem a pečlivou snahou rozhýbat každého posluchače a kozy u každé posluchačky, z nichž se většina řadí ke zlatému fondu tradičního jazzu (mimo jiné nahrávky Big Butter and Egg Man, Come Back Sweet Papa, Cornet Shop Suey, Muskrat Ramble či Oriental Strut). V Pětce hrával na trombón jakýsi Kid Ory, jehož v další Armstrongové studiové kapele Hot Seven (ostřílená sedma) vystřídal ostřílenější suverén John Thomas. V letech 1928 až 1932 točil Armstrong ještě s další vlastní formací proměnlivého obsazení, pro kterou vymyslel název Savoy Ballroom Five.

Sám na tuto plodnou dobu s odstupem času vzpomínal vyloženě takto: „Pokaždé mě ve studiu kornet doslova pálil v rukou, jako by se hlásil o pozornost, abych ho konečně přiložil ke rtům. A když jsem to udělal, doslova z něj vylétávaly šlehy tónin jedna za druhou, vlastně mi to připadalo, že se už nemohou dočkat, až budou na světě.“

„Byla to úžasná ghetto doba, kdy nebyla nouze o inspiraci a kdy jsme ani nemohli dospat, abychom už už byli zas ve studiu. Když ty snímky s odstupem třiceti let po záruce poslouchám, znovu se mi hlavou odvíjí ten STRHUJÍCÍ BÁJEČNEJ film, znovu vidím v očích svých spoluhráčů to nelíčené nadšení pro věc, jak nám ta muzika šla od ruky. A hlavně od srdce, můj příteli. Samozřejmě, mnohé bych dnes zahrál lépe a třeba jako profesionální personál, ale o to v jazzu vůbec neběží. Pro mne je pořád nejdůležitější pocit, který týhle muzice vdechuje život. A v necelých třiceti letech člověk kouká, aby žil naplno…“

V letech 1929 až  1947 hrál Louis Armstrong s několika velkými orchestry a „přestože si nahrávky z tohoto období ve velké většině uchovávají nadstandard profesionality, jejich umělecký význam byl o poznání menší než Armstrongova tvorba ve dvacátých letech. Paradoxní bylo, že umělec, který se v té době těšil už z výsadního postavení špičkové hvězdy, jež pro širší veřejnost (zejména evropskou) symbolizovala jazz jako takový, ve skutečnosti nezřídka ustupoval komerčním tlakům dobové populární hudby i vkusu masových zabedněnců, kteří aplaudovali především jeho pěveckým a kabaretním výstupům“ (citujeme ze stati hudebního znalce Antonína Matznera, předsedy České jazzové společnosti).

Armstrong v té době podnikal také hudební exkurze ve spolupráci s různými skupinami orientovanými na pseudolidovou hudbu, natáčel s vokálním kvartetem Mills Brothers, ve studiu se sešel s Bingem Crosbym… V létě dvaatřicátého roku se poprvé vydal na zkušenou do Evropy, aby se představil svým anglickým příznivcům v londýnském Palladiu, v následujících třech letech potěšil kontinentální obecenstvo sérií vystoupení v Belgii, Dánsku, Francii, Holandsku, Itálii, Norsku, Švédsku a v neposlední řadě Švýcarsku.

Na počátku třicátých let už nebylo pochyb o Armstrongově prvenství v první historické etapě jazzového vývoje. Nebylo tedy divu, že se o tohoto výjimečného trumpetistu a stále častěji také osobitého zpěváka začali stůj co stůj zajímat agenti z filmové branže, která si vítězně razila cestu hollywoodovským světem. Z řádky větších i menších Armstrongových filmových rolí si připomeňme alespoň tituly Umělci a modely (1937), Dr. Rytmus (1938), New Orleans (1947), Zrodila se píseň (1948), The Glenn Miller Story (1954), High Society (1956), Muž zvaný Adam (1966) a Hello, Dolly (1969).

Na konci roku 1939 byl Louis Armstrong hvězdou shakespearovského muzikálu Rozhoupávání snu, který se stal senzací broadwayské scény Centre Theatre.

Po více než patnácti letech hraní s velkými orchestry uvedl v roce 1947 Armstrong na scénu svou „poeticky komorní“ skupinu All Stars, se kterou vystupoval prakticky non stop až do své smrti (6. července 1971 v New Yorku poblíž Broadwaye). V tomto souboru se po Armstrongově boku vystřídala celá plejáda stěžejních představitelů tradičního jazzu a skupina poměrně stabilně koncertovala na obou stranách Atlantiku. Na pouti za jazzovými příznivci celého světa patřila jedna zastávka věhlasného černocha taky ušmudlané Praze – psal se rok 1965 a beznadějně natřískaná Lucerna si mohla ruce umlátit. Pětašedesátiletá jazzová legenda v té prádelně bez doušku čerstvého kyslíku demonstrovala, co je to JAZZ… Armstrong, s úsměvem od ucha k uchu, s nezbytným bílým kapesníčkem (tady ho potřeboval víc než kdekoli jinde) a především se zlatavým kornetem u rtů našpuleného ksichtu. A také Armstrong pan zpěvák, s pověstným „chraplákem“ známým do té doby jen z drážek gramofonových novinek. Lucerna byla z tohoto show u vytržení a onen „pětašedesátiletý uličník“ z New Orleansu tolik šťastný, že to prostě nešlo nijak předstírat. A pak setkání v Semaforu, kde jeden ze sloupů v hledišti dodnes zdobí Armstrongův autogram…

Není bez zajímavosti, že Armstrong, ač jedna z největších legend celého dosavadního vývoje populární hudby, získal svou první Zlatou desku až ve čtyřiašedesáti letech. Za nahrávku skladby Hello, Dolly, která bude zřejmě spolu se skladbami Borůvkový kopec dobrot, Když svatí pochodují a Tam dole u řeky pro běžnou fanynku nejznámější šlágr. Navzdory tomu, jak napsal dr. Lubomír Dorůžka k sobě do růžku, jeden z nejpovolanějších evropských jazzových selektorů – nebo semaforů?? – „…Louis Armstrong se nejen prosadil jako nejvýraznější osobnost první etapy jazzu, ale – a tady nejde o žurnalistickou zálibu v silných pojmech – vskutku geniálně vytvořil, a na dlouhou dobu uzákonil nový způsob melodického i rytmického smýšlení, cítění, které za své přijali jazzoví svatouškové se zlatým uchem u dalších generací a jejich posluchači. Armstrongovy nahrávky se budou neustále objevovat v historických antologiích a kritika je nepochybně poctí přídavkem nesmrtelnosti. Jenže v moderní populární hudbě, jejíž dějiny se datují teprve od počátku toho předešlého století, bude mít nesmrtelnost možná jiné parametry než v důstojném evropském umění. A tento specifický druh nesmrtelnosti připadne zdá se Louisu Armstrongovi ještě za něco dalšího než za jeho historický přínos jazzu…“

Louis Armstrong, tak o něm alespoň hovoří většina biografických studií, vlastně nikdy nestihl důstojně zestárnout. Na pódiu i v soukromí to byl pořád ten nadšenecký kámoš z New Orleansu, který se upsal jazzovému synkopickému skotačení a bez něhož by jazzová tvorba ve svém historickém kontextu zcela jistě neměla takovou tvář a facebook, jaký dnes máme s ní spojen. Vlastně jeho jediným koníčkem a zálibou byla jazzová produkce a všechno ostatní stálo v jeho životě dost upozaděno.

Louis Armstrong zemřel v New Yorku dva dny po svých jedenasedmdesátých narozeninách. Svět v něm ztratil jednu z legendárních jistot, jejichž význam zdaleka přerostl poměrně úzké hranice jejich profi zájmů. Armstrong byl nejen ztělesněním jazzu, ale rovněž jakýmsi poslem dobré vůle, kterému byla jasná nesmyslnost dělení světa na černý a bílý, stejně jako neustálá hrozba válečného konfliktu. Určitě ne náhodou na mnoha jeho věnováních, jichž během padesátileté hudební kariéry rozdal bezpočet, čteme kromě krasopisně napsaného jména také dvě slůvka. Love & Peace… Láska a mír… To Malcolm X a Martin Luther King ho dokázali inspirovat ve svém učení Černých panterů.

Když ve dvaadvacátém roce odjížděl z rodného New Orleansu do Chicaga, aby nastoupil jako druhý kornetista v orchestru svého velkého idolu Joe Kinga Olivera, vzpomínal na tento okamžik následujícími řádky: „…S Oliverem jsem poprvé hrál druhý den po příjezdu, v Lincolnových zahradách. Jak jsme ten večer vytáhli první notu, věděl jsem, že mi to půjde bez zábran. A když Papa začal ladit svůj kornet, já byl z toho v sedmém nebi. První kousek nám vyšel tak pěkně, že jsme museli opakovat pro zvýšený zájem lidí okolo. Pak jsme si s Joem vytvořili zvláštní systém pro duetové breaky. Ani psát jsme si je vůbec nemuseli. Byl jsem jím tak zaujat a jeho způsob hraní mi byl natolik blízký, že jsem věděl ve zlomku vteřiny, jak vést druhý hlas. Nikdo nemohl pochopit, jak to děláme, ale pro nás to bylo easy does it a vydrželi jsme to celý večer.

K sólu jsem se odhodlal až teprve k závěru večera. Nechtěl jsem se cpát před Papa Joea, cítil jsem, že můj úspěch musí být především jeho úspěchem.

Ten první večer mělo každé číslo ohromný úspěch. Obzvlášť se mi líbila skladba Eccentric, ve které měl Joe kupu breaků. Nejprve udělal čtyřaktový, a pak hrál orchestr. Pak měl další čtyřaktový break. Nakonec, v posledním refrénu, Joe a Bill Johnson měli efektní výstup v duetu: Joeovi se kornet rozezpíval, jako když pláče dítě, že nemá dostatek banánových šlupek ke hraní, a Bill Johnson mu na basu odpovídal, jako když chůva dítě konejší, že zítra je taky den. Joeův kornet plakal a Billova basa se vemlouvala, jako by říkala: „Neplač, malé kůzlátko.“ Nakonec tenhle hudební nápad vyústil v hádku mezi chůvou a dítětem a posluchači smíchem a potleskem málem rozbourali dům – netrvalo by dlouho a byla by z něj akorát kůlnička na dříví.

Když skončil program, začali jsme mastit taneční melodie a lidi najednou začali hulákat: „Ať hraje ten mládenec!“ To platilo na mne. Joe se zachoval ohromně a s radostí mi dovolil hrát moje nejparádnější blues. Cítil jsem se jako ve snu.

Papa Joe byl tak nadšen, že o půl hoďky přetáhl vystoupení. Hoši z města se nepohnuli, dokud nedozněla poslední nota, a když jsme balili fidlátka, přišli si za námi popovídat do zákulisí. Blahopřáli Joemu k úspěchu a k tomu, že mě sem z New Orleansu přitáhl. Byl jsem štěstím opojen snad poprvé v takové hojné míře…

Mé dětské sny se konečně splnily.“

Při vší úctě ke snům Louise Armstronga: skutečnost předčila i ten nejodvážnější a nejsmělejší sen. Tak hodně snů dalším generacím, ať v hudbě, nebo v jakékoli další disciplíně. Odvahu k solidním zásahům do dějů a do korektnějších dějin pro všechny zúčastněné. A tak jeho jazz zabírá jako jazyk výmluvně zejména podáván jako jed na krysy v kanceláři a ksindly parazity jakbysmet, fakt, na tom vezměte klíďo píďo jed.

http://www.youtube.com/watch?v=6JNb4ZCKw_k

Oleta Adams – „Rhythm Of Life“ (Rhythm & Prophet Remix)

Mighty Truth – „From The City To The Sea“
Style: Acid Jazz, Future Jazz, Downtempo
Year: 1995

A1  Rebirth (Resouled Mix)  4:29  
A2  Is It A Wizzard, Or A Blizzard! (Polaroid Frenzy Mix)  6:33  
A3  Don't You Ever Learn?  4:50  
A4  City To The Sea  5:27  

B1  Hear The Voice  5:07  
B2  Blowing For The Sixth Sign  4:46  
B3  End Of An Era   
B4  Heavy Knowledge  6:57  
B5  Wandering World  5:45  

http://www.youtube.com/watch?v=5zxcU4Yxj-w

MARK TWAIN

☼   30.11.1835  FLORIDA                                       ۞        21.4.1910  REDDING

„Jsem přesvědčen, že budoucí historik Ameriky uzná Vaše díla za způsobilá a stejně důležitá, jako jsou důležité rozpravy Voltaira pro historika Francie. Píši Vám to proto, neboť jsem autorem hry, ve které jistý duchovní praví: „Říkat pravdu je nejlepší žert pod sluncem.“ Tuto moudrost považovanou za dobrý joke jsem se naučil od Vás.“  George Bernard Shaw v dopisu Marku Twainovi

*

Celé město stálo na nohou. Nejprve se dostavil neúspěšný sebevrah Higgins s dvouhlavňovou puškou. Když zjistil, že provinění proti němu se dopustilo nemluvně, jen mě vykrákal za uši a večer pak navždy opustil to město. Krejčí se přihnal s nůžkami, ale i on mě nechal vycukat a odjel si na jih. Také další dva občany vystavené posměchu odzbrojila má bezvýznamnost. A vydavatel konkurenčního periodika, který žíznil po mé krvi, mě nakonec pozval do výčepu, abychom veškerou nevoli spláchli skleničkou „Fahnestockova likvidátora červů“.

Přibližně touto notou líčí Mark Twain v jedné z humoresek své novinářské počátky. Učil se tehdy v redakci ospalého týdeníku v městečku Hannibal v americkém státě Missouri sazečem. Jednou mu šéfredaktor svěřil zredigování čísla svých novin a ambiciózní akční mladík cítil za svou povinnost pobavit čtenáře několika pikancemi nadrobno. Snůška posměšných urážek sice na čas zvedla náklad, ale prudce i nadzvedla ze židlí potrefené husy. Chtít se dopátrat, jak to skutečně bylo, by bylo stejně crazy, jako se snažit oddělit pravdu od nadsázky.

ČAS VELIKÝCH NADĚJÍ

Polovina třicátých let 19. století byla ve Spojených státech hektickou neklidnou dobou. V Texasu vřela válka. Prezidentský úřad si podruhé podmanil A. Jackson, při jehož prvním zvolení vtrhl nadšený lid do Bílého domu. Zatímco Sever proklamoval demokracii, rozvíjel průmysl, stavěl železnice a kanály, důstojný Jih nemínil nic měnit a inovovat na ustáleném sociálním nepoměru, jehož základem byla půda a otroctví. Byla to doba velkých ambicí a znepokojivých událostí, ale také doba odvážných pionýrů, kteří v nových a nových etapách překračovali Ohio a další veletoky, putovali a probíjeli se dál na západ jako Tornádo Lou ke svému zpěvnému vystoupení v saloonu, aby tam v boji s drsnou přírodní zákonitostí našli svůj nový bejváček.

Jedním z těchto odvážných průkopníků byl i John Clemens, člověk klokotavé krve, který se po namáhavé štrece usadil s rodinou ve vesničce Florida, zapomenutém koutku severně od St. Louis. Zde se mu poslední listopadové ráno 1835 narodil zdravý synek, jemuž dal jméno Samuel Langhorn. Zanedlouho se rodina přestěhovala do rušného přístavního městečka Hannibalu. Zde Sam poprvé spatřil majestátní Mississippi a ten dojem v něm už jednou navždy utkvěl. Tehdy ještě nemohl tušit, že vzpomínky na tato adresná zákoutí pro něj budou představovat jednou více než jen zdroj inspirace knih, které si zamilují školáci na celém světě: Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna.

Ač je v nich plno fantazie a motivů vysamplovaných z jiných pojednání, dýchají na nás svou pravdivostí. Rozesmějí nás lumpárny, které Tom věnuje od srdce tetičce Polly, dojímá nás nešťastná láska hrdiny k dívce jménem Becky. A dodnes existuje poblíž Hannibalu jeskyně, ve které oba tápali po světlu a východu ven a kde zhynul i Indián Joe. Stojí tu samo i hřbitůvek, na němž byli Tom s Huckem svědky zběsilé vraždy.

Snad jenom jednu věc bychom mohli autorovi vyčíst – přílišnou idyličnost a harmonii. Tenkrát byla skutečnost přeci jen jinde doma. Mladičký Sam byl nejednou svědkem hrůzných přečinů a zločinů, a město samo nedobrovolně hostilo řadu nejrůznějších dobrodinců. I otrokářství vrhalo chmurný odstín viny na laskavou krajinu Missouri. Sam však k němu dosud nevysílal svůj odpor, protože nechápal jeho podstatu. Přesto barva kůže vytvářela mezi ním a černošskými dětmi neprůstřelnou barikádu.

Jeho otec pracoval jako smírčí orgán soudce, což byla funkce honosná, ale málo výdělečná. Když ležel na prkně v roli nebožtíka, ocitla se rodina ve finančním průseru, a tak dvanáctiletý troufalec Sam musel opustit školu a nastoupit jako učeň do tiskárny pana Amentse, vydavatele Missouri Courier. Za stravu a trochu toho ošacení a střechu nad hlavou tu dřel skoro dva roky. Za celou dobu nedostal ani cent, ale důležitější bylo, že se vyučil tiskařství. A co víc – naučil se tvrdé disciplíně neuhnout ze svého cíle.

Když pak jeho bratr Orion založil konkurenční periodikum a zlákal jej do svých služeb, mohl alespoň občas přičichnout ke skutečné novinařině. Bratr však byl jen tuctový žurnalista a stejně průměrnou nudu šedi nabízely čtenářům a zvědavcům i jeho noviny. Již brzy po zveřejnění jednoho ze svých prvních literárních pokusů si Sam uvědomil: důležitější než volba tématu je forma, v jaké to napíše. Nakolik ji zpracuje poutavě a nadsazeně, aby evokovala u čtenářů zájem a fresh zálibu u člověka o dění kolem sebe. 

Drobné neshody s bratrem i snaha postavit se na vlastní nohy v něm podnítily touhu cestovat. Bylo mu sedmnáct let a vydal se za poznáním do centra dění v New York City. S pár dolárky v kapse mu to zabralo hnedle celou zimu. Na východním pobřeží spíše živořil, než plnohodnotně sdílel příjemné s užitečným, ale domů se vrátil zase nabitý zkušenostmi. Sam se změnil v dospěláka, ale jeho bratr zůstal stejně provinciálně nepraktický. Nějaký čas ještě pracoval v jeho listu, ale ani tentokrát tu dlouho nepobyl.

Netrpělivý a stále něco hledající přešel do jedné redakce v St. Louis. Kteréhosi dne narazil na zvěst o málo prozkoumaném povodí Amazonky. To je amazing příležitost! Touha po dobrodružství se mísila s možností napsat odtud mnoho zajímavých cestopisných úvodů, statí, svědectví z podnikavých výprav. Koupil si regulérně lístek a nastoupil na parník Paul Jones, jenž se plavil po Mississippi do New Orleansu.

K Mississippi ho vázalo tolik překrásných vzpomínek mládí. A tak postával každý den dlouhé hodiny vedle kormidelníka Bixbyho a v němém nadšení hltal stále se měnící obrazy, půvab a poezii této majestátní řeky. Jako Waldemar Matuška miloval úděl řeky. A pak se náhle rozhodl: stane se kormidelníkem.

Plavil se po Mississippi dlouhé dva roky. Cestující parníků byli jakoby vzorkem celé tehdejší společnosti, od vejtahů a chytrolínů až po normální spořádané společníky. Trávily se zde líbánky, uzavíraly důležité obchody, různorodé osazenstvo přitahovalo pochybné existence všeho druhu. Sam později tvrdil, že se s celým světem a s duší amerického lidu seznámil už tehdy na Mississippi. Léta strávená na palubě kolesových kolosů považoval za nejkrásnější momenty své plavby životem.

Leč v té době už narůstá dějinná krize do obřích podob. Brzy po volebním vítězství republikánů v roce 1860 se od Unie začínají drolit první jižanské státy. Jejich útok na posádku federální pevnosti Fort Sumter je pak signálem ke skutečnému výbuchu emocí i nemocí nervů. Začíná občanská válka. Samuel Langhorn Clemens se vrací do Missouri a dobrovolně vstupuje do armády Konfederace. Je to však jenom impulsivní akt národní hrdosti, protože se zájmy válčících stran nemá dohromady moc společného. Není v armádě ani dva týdny, když jeho oddíl omylem zasáhne smrtelně bezbranného civilistu. Nesmyslnost této nabroušené války se mu odhaluje v nahotě před nosem, odhazuje uniformu a znechuceně odjíždí za bratrem do nově zřízeného teritoria Nevady. Orion se tam měl stát tajemníkem guvernéra, což ovšem znamenalo přechod pod zástavu Unie – ani jeden z nich neotálel a neváhal, co šikovně podnikne.

Původně plánovaných několik měsíců pobytu se zde protáhlo na několik let. Nějaký čas se protloukal jako prospektor, zachvácen nově vzedmutým hladem po zbohatnutí a šíleně stříbrnou horečkou. Na rozdíl od uměle vytvářeného mýtu Divokého západu se mu však dostalo tvrdé lekce kraje nemocného individualismem. Pozná tu celou galerii lidských typů: vyděděnce, zloděje, vrahy, machýrky, karbaníky, ale i lidi bezúhonné, kteří mají smysl pro plnění čistých ideálů v čin. Život v této plejádě chuligánů i kamarádů zachytil o celých deset let později v knize Jak jsem se protloukal. Jeho srdce si naklonila i drsná nádhera hor a podmanivé kouzlo jezera Tahœ. Kde jinde by měl cítit větší nutnost podělit se o své pocity a zkušenost s lidmi než právě zde? Amerika je inspirující prostředí. Postupně odkládá své skromné prospektorské pomůcky a vyměňuje je za pero. Vrací se k oboru novinařiny, fresh za ranních červánků news pro každé schopné ráno.

NOVINÁŘ A SPISOVATEL

Nejdříve to bylo jen pár postřehů a fejetonů, které poslal do virginských novin. Když mu pak vydavatel listu Territorial Enterprise ve Virginia City nabídl stálou pozici – přijal. Plat byl zpočátku symbolicky funny a skromný, ale výhody zajištěné existence převážily nad dosavadní nejistotou tuláka s hlavou v sedmém nebi. Jeho obliba, alespoň v místním měřítku, narůstala snad s každým novým příspěvkem Samuela pro veřejnost.

Vedle svého jména začal své literární útvary podepisovat smýšlenými, obvykle směšně znějícími kombinacemi jmen. Již jako kormidelník na Mississippi užil v jedné své parodii na kapitána konkurenční lodi pseudonymu Mark Twain. Tato dvě slova byla voláním, kterým se na mělkých zrádných úsecích řeky ohlašovala hloubka dvou sáhů, zajišťující bezpečnou plavbu vpřed. Nyní, v únoru 1863, se k této literární přezdívce vrátil. Ze Samuela Longhorna Clemense se vyklubal rodinný uličníček Mark Twain.

Přátelé a čtenáři ho zde pro jeho nelíčenou popularitu jmenovali „šéfem třetí sněmovny“ a při předávání jmenovacího dekretu přednesl Twain proslov, že přitom všichni posluchači byli zneškodněni neškodnou salvou smíchu. O něco později napadl v úvodníku redaktora konkurenčního listu a prý došlo k pěstnímu měření sil, jež mělo podle autorova projevu – jak jinak – humorný průběh. Ať už to bylo jakkoli, skutečností zůstává, že kvůli tomuto incidentu musel Nevadu opustit. Na západním pobřeží působil nějakou dobu v deníku The Morning Call, vydávaného v San Franciscu. Z jeho zdejší tvorby je už patrné, že vedle role rozpustilého humoristy (jako uměl u nás potěšit Josef Lada nebo jeho parťák Jaroslav Hašek) dovede zaujmout stejně sugestivně i jako pronikavý kousavý společenský kritik nešvarů a různých pochybení. Brzy měl pocítit dvousečnost podobných snah o zjednání nápravy Světa. „Velký svět a malý svět a štěstí mi v tom úsilí přeje, když dávám sbohem aroganci, ta našemu Světu nikterak neprospěje…“ Když totiž z redakce odešel a ztratil tím novinářskou imunitu, začala mu znepříjemňovat pobyt na zemské kůře policie, jejíž metody několikrát bez ostychu pranýřoval. Odešel tedy do ústraní na nějaký čas a uchýlil se k příteli na farmu.

Právě u něj zaslechl historku o sázce na cvičenou skákající rosničku Jima Smileyho. Vzal do ruky pero, napsal povídku a odeslal ji do jednoho fresh newyorského listu. Úspěch předčil smělá očekávání: povídka se rozletěla po celé zemi a získala autorovi popularitu i ve staré dobré Evropě. Stala se základním kamenem Twainovy knižní prvotiny Proslulý skákavý žabák z okresu Calaveras a jiné črty. Úspěch knížky na trhu byl podmíněn v neposlední řadě typicky západním humorem importovaným odněkud ze zapadákova, prohněteným často duchaplnou satirou. Škoda jen, že pikantní příchuť jejích šlehů oslabil, otupil čas. Vždyť kdo se dnes – bez znalosti osob a konkrétních souvislostí – s pochopením zasměje, když zarputilý stisk ošklivého buldočího štěněte autor přirovnává k houževnatosti prezidenta Jacksona.

*

Krátkým útvarům povídky nebo črty zůstal Mark věrný po celý život (v jednoduchosti je krása a v málu pramení hodně, hodně úspěchu za málo dobré muziky), i v dobách, kdy ustavičně usiloval o své romány k světu. Prostí čtenáři je přijímali s nadšením jako nové neodrbané jeans na sebe, ale jeho první kroky na poli literatury vzbudily mnoho výhrad kritiků. Nazývali ho divokým humoristou z divného pobřeží Pacifiku, vyčítali mu vulgárnost a do očí bijící nedostatek jemnosti. Jen málokdo z kritiků mu přiznal literární ambice a nekompromisní švih.

Na nějaký čas se vrátil do San Francisca, odkud jej jisté noviny zavelely jako korespondenta na Havajské souostroví. Práce na reportážích mu zcela vyhovovala. Jeho talent se zdařile rozvíjel a on sám přitom nebyl připoután k židli v redakci. Po návratu do Ameriky zamířil přes Panamu do New Yorku. V tamním přístavu se právě připravovala na velkolepý výlet do Evropy a do Svaté země k vyplutí loď jménem Quaker City. Pro novináře zvučného jména nebylo těžké uzavřít kontrakt s jedním kalifornským listem na soubory reportáží z tohoto velkolepého podniku. Když se třicetiletý Mark Twain po pěti měsících vrátil, vydal své reportáže i knižně. Cestopis, jenž měl jedinečnou formu, je zdánlivou satirou na Evropu, ale současně s jemnou ironií stahuje z amerického maloměšťáka roušku jeho neblahé strojenosti. Stal se rázem jednou z nejpopulárnějších a také výstižně poučných knih novodobé Ameriky.

Nedlouho poté, kdy kniha vstoupila na trh, se Mark oženil s Olivií Langdonovou. Tento vztah měl na jeho tvorbu i život samotný nesmírný vliv. Byla vždy prvním exkluzivním kritikem jeho rukopisů, zmírňovala výstřednosti jeho nevybíravého jazyka i humoru. Podrobovala ho laskavé přátelské literární i životní cenzuře jaksepatří.

Vedle psaní, které mu slušně vynášelo, objevil Mark i další zdroje příjmů: přednášková turné. Na svá vystoupení se velice důkladně připravoval, pečlivě zkoumal reakce obecenstva s profesionálním cítěním. S vrozeným hereckým talentem dokázal posluchače udržet dvě hoďky v napětí a odměnou mu byl jejich bouřlivý smích.

AMERIKA DÁVNO JIŽ BEZ ILUZÍ

Třebaže snobismus Marka Twaina vždycky dráždil a napadal jej slovem i perem, kudy se vydal na zteč, sám se ho cele nikdy nedokázal zbavit. Žil ve snobské čtvrti, jejímuž vkusu přizpůsobil i svůj architektonicky zvláštní dům. Slouží mu však ke cti, že se na tehdejší Spojené státy dovedl dívat střízlivýma očima. Amerika se změnila. Iluze o rovnosti, nejdokonalejší formě demokracie a o dobrotě člověka se po občanské válce pomalu rozplývaly v prudké expanzi průmyslu a sílící mocné pozici velkoburžoazie. Tuto dobu, kterou kapitalisté nazývali zlatým věkem, vylíčil se svým kámošem C. Wernerem v knize, jíž dal pozměněný titul Pozlacený věk.

Kdo se spisovatelů nezatouží ohlédnout se ve zralém věku nazpátek, vykouzlit obrazy dětství, které již nenávratně patří minulosti? Twain sepisuje Toma Sawyera a rukopis posílá roku 1875 svému vydavateli. Už ten se od něj při čtení nemůže odpoutat a podobná je i reakce dětstkých čtenářů, i když původní verze knihy byla určená pro dospěláky. Rok před jejím vydáním se poprvé v sérii črt pro Atlantic Monthly vrátil k Mississippi. Trvalo to ještě řadu let, než tuto oslavu Otce vod rozšířil a vydal pod názvem Život na Mississippi. Při jejím psaní se prý ocital ve stavu extáze zadarmo a míval chuť odhodit konvence a pero kamsi do prčic a znovu si stoupnout na kormidelnický můstek.

Ač jej společenské klima v Hartfordu nejednou nudilo a deprimovalo, prožil zde nejkrásnější období tvorby a úspěchů z ní kynoucích. Často se před rušným společenským životem uchyloval na venkovské sídlo Quarry Farm v Elmiře, kde vznikla většina jeho nejlepších knih. Když pracoval, psal denně tři až pět tisíc slov, a rád tvořil několik věcí současně. Občas však svou práci zanedbával, protože jeho čas stál i nemalý obchod a nebývalé vedení vlastního nakladatelství. Přes počáteční úspěchy jej podnikatelská činnost později zavedla takřka na buben. Twain usilovně četl a intenzívně se vzdělával, aby se zbavil nálepky pitomce, kterou se ho snažily ponížit určité nejapné intelektuální složky agresívních budovatelů.

Za dlouhých večerů sedával s dětmi a vyprávěl jim neobyčejné příběhy o malém žebrákovi a waleském princi. Jak se děj rozvíjel a jak děti nutily Twaina vymýšlet další a další příhody, vznikala kniha Princ a jeden chuďas. S ní pak usínaly děti v mnoha domácnostech nejen po Americe v podpaždí.

V roce 1883 vytasil ze šuplete rozepsaná Dobrodružství Huckleberryho Finna. Své rukopisy totiž často odkládal a čekal, až se naplní dočasně vyschlý zdroj inspirace. Tentokrát kniha dozrála a příběhy malého hocha na otrokářském Jihu zabodovaly jako jedny z největších vrcholů literatury Spojených států, i když si na své ohodnocení musely ještě počkat. Twain plně pochopil zrůdnost otrokářství až v pokročilém věku, a jeho odpor vůči němu byl o to houževnatější.

S dovršením čtyřicítky začal propadat vleklé skepsi, tenkrát ještě nebylo v módě dát si na žal optimální sklenku juice of the new generation PEPSI. V jednom z mnoha dopisů přiznal barvu: „Ještě dva nebo tři roky, a už nebudu moci napsat nic, co by mělo smysl…“ I když se tato předpověď nevyplnila, i tak je dokladem znepokojení z vlastní literární budoucnosti a z tíživé společenské deziluze.

Aby ulevil finančním hořkostem, přestěhoval se roku 1890 s rodinou do Evropy. Byl to už jejich druhý pobyt na Starém kontinentu, ale pokud Mark doufal ve zlepšení finanční stránky, zklamal se. Nepříliš úspěšné bylo již líčení jeho předchozího putování po evropských zemích v knize Tulák v cizině. Ani knihy napsané při druhé návštěvě nevyvolaly větší odezvu. Jana z Arku pak byla jeho labutí písní v románové oblasti. Vydává se ještě na přednášková turné po jižní polokouli a po devíti letech nepřítomnosti se vrací do Spojených států. I když to byl slavný návrat, Twainův pesimismus v žilách se z něj ne a ne vypařit do vzduchu. Smrt dcery Susy ho uvrhla do ještě většího zoufalství.

USA se mezitím změnily k nepoznání. Osidlování Divokého západu skončilo, na povrch vyplouvaly negativní rysy americké společnosti, veřejné mínění však bylo z větší části ospalé a netečné. Twain, ač si byl vědom, že může ohrozit svou popularitu, se rozhodl zapojit do protiimperialistické kampaně. Vrátil se tam, kde začínal – k publicistice. Předstoupil před publikum jako politický polemik velkého formátu, byl mistrem argumentace, proti níž v táboře oponentů sotva nacházeli obranu. Připomeňme si alespoň článek Tomu, který setrvává v temnotách. Tentokrát zapůsobil téměř jako bomba s Public Enemy, Louder Than A Bomb. Nezastřeně v něm zaútočil proti exportu pokroku a civilizace, pod jejíž pokrytecky úctyhodnou rouškou se skrývala dobyvačná lačná ziskuchtivost. Ale ani přísné odsuzování politiky vlastní země neotřáslo jeho autoritou ve společnosti. Twainova novinářská a literární práce v období, které bylo ve znamení hořké deziluze a tedy devalvace krásných velkých ideálů, není dokladem tvůrčího selhání, je naopak triumfem umělce, který podřídil svou tvorbu příkazům svědomí, výhradně chápajícího svědomí.

V roce 1906 začal diktovat vlastní autobiografii. Rok nato odjel do Anglie, kde byl slavnostně promován na čestného doktora Oxfordské univerzity. Bylo to největší veřejné uznání zásluh jeho života, ale žena Olivie se už manželova triumfu nedožila.

„EXISTUJÍ RŮZNÁ PEKLA“, JAK PŘEMÝŠLÍ O NÁS VŠECH ANTONÍN KRATOCHVÍL V PLAYBOYI 2012:

Letos teprve sedmašedesátiletý garant smíchu „Pozor! Vyletí ptáček!“ fotograf je ve své branži hvězdou první velikosti. V roce 1967 emigroval z rodných Lovosic do Holandska, kde se mu dostalo akademického vzdělání. Od roku 1972 působí v USA. Držitel tří ocenění World Press Photo. Jeho kniha Vanishing z roku 2005 líčící bez příkras likvidaci zhuntované přírody na odpis získala v USA cenu roku za nejlepší knihu v oblasti dokumentární fotografie. Vystavuje po celém světě, za posledních několik dekád nechyběl snad u jediného válečného konfliktu.

INTERVIEW 2012 NEBO VLASTNĚ INTERVENCI PLAYBOYE 2012 K NEOHROŽENÉMU INSPEKTOROVI S FOŤÁKEM NA KRKU VEDL ŠIKOVNÝ DOTAZOVATEL PETR BOŠNAKOV:

ČETL JSEM, ŽE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VLASTNOSTÍ UMĚLCE JE BÝT MRTEV. BÝVAJÍ TAKÉ VŮBEC FOTOGRAFOVÉ POVAŽOVÁNI ZA UMĚLCE?

Někteří fotografové jsou skutečně považováni, případně sami sebe považují za umělce. Ale to není můj případ. I když jsem vystudoval akademii. Termín akademický fotograf zní ovšem děsivě. Děsuplně.

ŘADA VELKÝCH UMĚLCŮ UMÍRALA V DEFINITIVNÍ CHUDOBĚ A NEKONEČNÉ NOUZI. MĚLA BY SLÁVA PŘIJÍT V DOBĚ UMĚLCOVA ŽIVOTA?

Je stupidní a trudné umírat jako chudák. Ještě dobře, že třeba slavní malíři nevěděli, jak strašné balíky peněž budou na jejich dílech rejžovat za stovky let úplně cizí lidé. To by se jim asi umíralo ještě mnohem hůř.

VE FILMU KAWASAKIHO RŮŽE JSTE SI ZAHRÁL SOCHAŘE. JAK VÁM TO ŠLO?

Řekl bych, že dobře. Hlavně že jsem tu sochu nemusel dělat. Byla tam jedna krásná pasáž o koulích. Moje filmová vnučka se mě ptala, oč se snažím. Odpověděl jsem, že dělám koule jako boule. Moc se mi to líbilo.

V ČEM PODLE VÁS SPOČÍVÁ NEJVĚTŠÍ ROZDÍL MEZI PRACÍ FOTOGRAFA A SOCHAŘE ČI MALÍŘE? NENÍ V TOM, ŽE FOTKA, SE KTEROU VYHRAJETE WORLD PRESS PHOTO, MŮŽE VZNIKNOUT NA ROZDÍL OD OBRAZU NEBO SOCHY SOUHROU ŠŤASTNÝCH NÁHOD?

A tak to má být. Ve World Press Photo přece nejde o umění, ale o pohotovost, novinařinu. Existovaly sice snahy protlačit do výběru i víc umělecké věci než klasické fotky pro média. I když se nepovažuji za umělce, jsem rád, že fotky začaly ve větším frmolu pronikat do galerií, na výstavy. Na rozdíl od předchozích hubených let se fotografie a fotografové těší většímu respektu. Nikdy jsem neměl ambice malovat obrazy, případně dělat sochy. Celý život mě fascinovala a fascinuje fotografie, takže mohu těžko srovnávat.

TUŠÍTE, KOLIKRÁT JSTE SE V ŽIVOTĚ PODRUHÉ NARODIL?

Samozřejmě. Vím to přesně. Každé ráno. Vždycky se probudím, krátce zamyslím a ceknu ven do éteru: „Ty vole, to je dobrý. Ještě jsem tady.“ Občas bývám překvapený, že jsem se probudil. Znám spoustu lidí, kteří zemřeli ve spánku, praskla jim životně důležitá cívka s krví nebo podobně smutné konce.

PŘEŽÍT CIZINECKOU LEGII, DÍRU V BŘIŠE, RWANDU, BOSNU, KOSOVO, IRÁK A UMŘÍT V OBYČEJNÉ POSTELI…

Tak nad tím nepřemýšlím. Až nás jednou všemohoucí povolá, nebude co řešit. Věřím v osud. Díky osudu se ze mě vyklubal spořádaný slušný fotograf.

ŽIL JSEM V PŘEDSTAVĚ, ŽE VÁS K FOCENÍ DOHNALA HMOTNÁ NOUZE…

To byla špatná představa. V době svých začátků jsem byl sám, moc jsem toho proto nepotřeboval. Toužil jsem po seberealizaci. Dlouho jsem vytvářel grafiku, jednou jsem své práce donesl na akademii spolu s fotografiemi. Pan profesor se podíval na grafiky a poslal mě s nimi v podstatě do prdele. Líbily se mu ale moje fotky, takže mě přijal rovnou do poloviny druhého ročníku.

POSÍLAJÍ VÁS LIDI ČASTO NEVYBÍRAVĚ DO PRDELE?

Pořád mě někdo má tendenci někam posílat. Kdysi jsem fotil na Conny Islandu nějaké ruské emigranty. Najednou se ke mně rozběhl nějaký chlap, postavil se přede mě a zakvákal: „Ty idiijoot.“ Bylo to krásné, moc se mi to líbilo. Říkal jsem si, co tím asi myslí? Jo, kdybych to řekl správně anglicky, možná bych se urazil. Tady mě to ale pobavilo.

JAK MOC VĚŘÍTE VEDLE OSUDU VE ŠTĚSTÍ?

Moc. Štěstí je také to, kde se ráno probouzíte. Nebo vedle koho vlastně. Ber to tak, že se nějak shodou šťastných náhod probudíš a cítíš se nic moc. Najednou se otočíš, vedle tebe někdo chrní a ty najednou cítíš, jak se tvůj stav začíná vylepšovat. Prostě máš v té chvíli štěstí. A to říkám jako v podstatě věrný člověk.

CO JE PODLE VÁS DEFINICE „V PODSTATĚ VĚRNÉHO ČLOVĚKA“?

Chytáš mě za slovíčka, co z nich tedy vznikne? Ber to tak, že muž je muž. A když je člověk dlouho na cestách, má své jisté potřeby.

JAK MOC DOKÁŽE OSOBA, VEDLE KTERÉ SE PROBUDÍTE, PŘEBÍT NEVALNÝ DOJEM Z PROSTŘEDÍ?

Nemusí to být vždycky osoba. Například v kriminále jsem se probouzel vedle pravé ruky. Nemalou část svého pobytu za mřížemi jsem využil k dokonalému sebeukájení, udělal jsem to všem svým partnerkám. A to hned několikrát. Dokonce jsem si přesně pamatoval jejich počet. Jsem na to hrdý, ani v dost komplikovaných podmínkách jsem totiž nepozbyl kreativity. Kriminál totiž nenabízí příliš sexuálních požitků. Sex s muži mně nikdy nic neříkal, vždycky jsem spoléhal na svou hetero sexy hravou fantazii. Šlo mi to! Když čtu, že dnešní mladí kluci potřebují k sebeuspokojení internet, je mi jich docela líto. Ti hoši postrádají elementární dráždivou představivost.

DOKÁZAL BYSTE MI Z KAŽDÉ SVÉ AKČNÍ MISE PŘEVYPRÁVĚT NĚJAKÝ PŘÍBĚH, NEBO VÁM VŠECHNY VÁLKY SPLYNULY V JEDNO?

Existují momenty, které si dobře pamatuji a nikdy na ně nezapomenu. Jedná se například o vůni země. Hodně lidí se mě ptá, jestli nechci sepsat paměti. Zatím se na to ještě dostatečně necítím.

TO SI MOC NEVĚŘÍTE! NACHÁZÍTE SE V ZEMI, KDE SE VYDÁVAJÍ KNIHY O LIDECH, JEJICHŽ JEDINÝM PŘÍNOSEM PRO SPOLEČNOST JE ÚČAST V POROTĚ NĚJAKÉ SOUTĚŽE HLEDAJÍCÍ X FAKTORY ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH TALENTŮ.

Míra sebevědomí dotyčného pána je asi větší, než je tomu v mém obyčejně laděném případě. Kromě toho se mohu v dostatečné míře realizovat ve fotografii. Obrázky o mně vypovídají mnohem víc než nějaký vykonstruovaný životopis.

MÁTE FOTOGRAFIE NATOLIK UTŘÍDĚNÉ, ŽE AŽ SE JEDNOU ROZHODNETE PRO AUTOBIOGRAFII, BUDETE VĚDĚT, KAM SÁHNOUT?

Jeden z důvodů, proč se pro literární popis svého života hned tak nerozhodnu, je ten, že mám ve fotkách neuvěřitelný binec. Kromě toho jich mám tolik, že by mě jejich digitalizace finančně zcela vysála.

VÁŠ FOTOGRAFICKÝ STYL JE CHARAKTERIZOVÁN JAKO EXPRESIVNÍ A SUGESTIVNÍ. PROPRACOVAL JSTE SE K NĚMU POSTUPEM DOBY, NEBO VÁM BYL VĚNOVÁN DO VÍNKU?

Jedná se o postupný proces zrání. Když se někdy ohlédnu za třicet let starými fotkami a srovnám je s tím, co dělám dnes, je v tom znát rozdíl. Říká se, že moje fotky mají rukopis, dají se poznat podle kompozice. Nevím ale, jestli jsem se k tomu propracoval. Spíš jsem si postupem času začal ve větší míře uvědomovat některé věci. Myslím si, že v tomto ohledu jsem na konci, byť malé rezervy existují.

KDYŽ SE DÍVÁTE NA SVÉ TŘICET LET STARÉ FOTKY, JSTE SPOKOJEN?

Ano. Je na nich vidět, stejně jako na těch dnešních, že nebyly za peníze, ale o penězích. Prostě jsem něco fotil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Někdo fotky koupil, jiný ne, ale takový je život. Dělat fotky jen kvůli výnosům z prodeje by mě nebavilo. V první řadě se mi musí výsledek zamlouvat, až pak přijde případný komerční úspěch. V první řadě musí být fotka o mně. Když někdo cvaká spoušť jenom proto, aby na obrázku něco vydělal, výsledek bývá mnohdy docela šílený. Už jsem ti řekl, že máš hezké hodinky? Můžeš mi prozradit, proč se na ně pořád díváš?

VYZVÍDAL JSTE, JAK DLOUHO ČASU NÁM ZABERE ROZHOVOR. ŘEKL JSEM, ŽE HODINU…

Na to se vykašli…

ČETL JSEM, ŽE KDO NEPROŠEL PEKLEM, NEMŮŽE VAŠIM FOTKÁM ROZUMĚT. TAKŽE SPOŘÁDANÝ DAŇOVÝ POPLATNÍK, KTERÝ Z PRÁCE SPĚCHÁ DOMŮ DO RODINNÉHO KRUHU, VÁS ASI POCHOPÍ STĚŽÍ…

Existují různá pekla, většina z nich se odehrává v hlavě. Ale souhlasím s tím, že jenom člověk, který sám zažil nějaké utrpení, a nemusí to vždy být utrpení z války nebo z jiného bolestného konfliktu, může pochopit utrpení jiných. U fotografů nebo lidí, kteří utrpení popisují, to platí dvojnásob. Vždycky jsem říkal, že fotka není pro každého jako houska s máslem. Někdo zareaguje a pochopí, jiný ne.

A CO POCIT MARNOSTI? O VAŠÍ VÝSTAVĚ FOTOGRAFIÍ, VE KTERÉ POPISUJETE ŽIVOT ZLATÉ MOSKEVSKÉ MLÁDEŽE, VČETNĚ SPOUSTY KOKAINU A SEXUÁLNÍCH HRÁTEK, MI JEDEN BOHATÝR Z RUSKÉHO PÁRU TVRDIL, ŽE JI POVAŽUJE ZA FASCINUJÍCÍ DRÁŽDIDLO. ČEŠTÍ NOVINÁŘI NAOPAK VĚTŠINOU SDÍLELI DIAMETRÁLNĚ ODLIŠNÝ NÁZOR.

Pokud jediný člověk řekne, že se mu to líbilo, měla moje práce smysl. O pocitu marnosti nemůže být řeč. Zvlášť když se pochvalně vyjádří lidé, kteří dokonale znají prostředí. Taky jsem se setkal s názorem, že i v Česku se šňupe koks a lidi se oddávají hromadným sexuálním orgiím. Tito lidé, proti kterým osobně nic nemám, bohužel nebyli schopni objevit v těch fotkách víc než prdele a kozy.

TAKŽE TITULKY O TOM, ŽE KRATOCHVÍL MOSKEVSKOU MISI NEZVLÁDL, VÁS NECHÁVAJÍ CHLADNÝM?

Je mi to úplně jedno. Autora tohoto titulku znám. Za to, že v jeho případě asi nedošlo při sledování fotek k alespoň náznaku erekce, skutečně nemohu. Kromě toho, v Česku se úspěch neodpouští. Spousta lidí se bojí sundat si trenky a ukázat, jestli mají na jejich zadní části výmluvný pokaděný proužek.

OBÁVÁM SE, ŽE MI UNIKÁ SMYSL DO NEZNÁMA…

V dobách svého mládí, ještě před emigrací, jsem chodil s jednou děvkou. Krásná holka, Patricie. Později bohužel spáchala sebevraždu. Jednou jsme spolu byli na Můstku v nějakém baru. Seděli tam taxikáři, kteří na ni řvali, že kazí mladý kluky. Ale narazili, protože to byla ostrá dáma. Tak jim řekla, ať si sundají své trenky. A kdo nebude mít vzadu šmíru, tak ho za odměnu vykouří. Hoši vzápětí zvadli. Možná si v té chvíli uvědomili, že tím, jak si utírají zadek stranickým nechutným čtivem, tak svůj exkrement ještě rozmázli na textil. Dobrý, ne!

MALÍŘ SI UDĚLÁ SKICU, PODLE KTERÉ PAK POSTUPUJE DÁL. FOTOGRAF MUSÍ REAGOVAT NA VZNIKLOU SITUACI.

Znám fotografy, kteří se taky snaží pracovat na základě předem stanoveného postupu. U reportáže to pochopitelně není možné. Velkou část vlastních fotografií nemám pod kontrolou, jenom se snažím pokud možno co nejrychleji a nejpřesněji reagovat na to, co se děje v daném okamžiku. Pokud chce fotoreportér regulovat dění kolem sebe, nějak si ho upravovat k obrazu svému, mizí z fotky pravda, tedy to nejpodstatnější.

CO NÁHODA? KDYBY JIMMY PAGE Z LED ZEPPELIN NESÁHL V ROCE 1975 V INDIANAPOLISU PO LÁHVI JACKA DANIELSE, NEROZHODL SE Z NÍ NAPÍT A POBLÍŽ NEBYL FOTOGRAF, NEVZNIKLA BY JEDNA Z NEJSLAVNĚJŠÍCH FOTEK ROCKOVÉ DÝCHÁNKOVÉ HISTORIE.

Keith Richards z Rolling Stones mi před focením najednou zavolal s tím, že vyžaduje, aby po příchodu do ateliéru stála na stole flaška Jacka Danielse. Nakonec se jí ani nedotkl, protože jsme si zakouřili haš. Vrátil jsem se zrovna z Afghánistánu, takže jsme na to téma dali řeč. Věděl o Mazar e Sharif Red, tedy o místě, kde se dělá nejlepší hašiš na světě. Takže když jsme udělali fotky, šli jsme k němu na kouř. Focení se protáhlo na celý den.

ASI JE LEPŠÍ DÁT SI HAŠIŠ NEŽ ŠŇUPAT POPEL VLASTNÍHO TÁTY, COŽ SE PRÝ V MINULOSTI JAKBYSMET ZADAŘILO KYTARISTOVI STONES?

Šňupat, případně hulit popel rodičů, to musí být síla. Když jsem kdysi platil za jejich zpopelnění, tak mi lidi v kremaci říkali, abych chodil čekovat, jestli urny náhodou někdo nezcizil. To mě hodně vyděsilo, takže jsme se se synáčkem dohodli, že nejlepší bude si je tajně odvézt. Pak jsme popel rodičů pietně rozsypali v Jizerkách. Shodli jsme se na tom, že jsme je tím vlastně osvobodili.

POKUD PRACUJETE S NĚKÝM, JAKO JE DAVID BOWIE, KEITH RICHARDS, BOB DYLAN, MUSÍ BÝT MÍRA KOMPROMISU Z VAŠÍ STRANY ASI VĚTŠÍ NEŽ U FOCENÍ ANONYMNÍ MODELKY?

Všichni zmiňovaní si mě vybrali na základě mé předchozí práce. Takže kompromisy jsem moc dělat nemusel. Člověka to potěší. Zvlášť když jde o lidi, o kterých je všude známo, že fotografy moc nemusí. Takže když mi řekli, že se Bob Dylan nechal po deseti letech slyšet, že si mě vybral, dostavil se pocit úlevy i radosti. Jak jsem se pak dozvěděl, Dylanův výběr vycházel z toho, jak dopadly fotky s Keithem Richardsem. Po celou dobu focení se mě ptal, jaké to s Keithem bylo. Když jsem mu řekl, že hodně freaky, tvářil se spokojeně.

NA VĚTŠINĚ VAŠICH FOTOGRAFIÍ PŘEVLÁDÁ BOLEST A UTRPENÍ. POSEL ŠPATNÝCH ZPRÁV?

Ani ne. Spíš zvěstovatel neutěšené reality. Lidi si musí konečně uvědomit, o čem je vůbec vůně života. Skoro všichni tady brečí a lamentují, jak moc jsou nemajetní. Přitom vůbec nevědí, co je to skutečná chudoba. Většina z plačících má vydržované chaty, nějaké auto, kterým se na chatu dostanou. Pravda by je měla probrat z větší či menší iluze, ale pořád z iluze. Kdysi jsem nafotil projekt o východní Evropě a marxisti na amerických univerzitách se mohli rozlícení nasupění z mého velkého finále zbláznit. Tvrdili, že to není pravda. S Novákem jsme na to dostali grant, ale zatímco on napsal text na základě mých fotek, já musel tu bídu ruských vesnic nafotit. Ukazoval jsem fotky na Duke University. Z davu vylezla nějaká babka, manželka tamního profesora, a začala mi angličtinou s příšerným ruským přízvukem nadávat. Prý kecám, vesnice v Rusku jsou krásné a neobyčejně překypují bohatstvím! Totéž mi řekli v Moskvě. Nějaký fotograf z Uralu na mě čekal půl dne a ukázal mi svoje fotky idylické ruské, leč Potěmkinovy vesnice. To je prý pravda o Rusku, zatímco já jsem prolhaný debil. Jsou prostě lidi, kteří si odmítají chudobu a utrpení přiznat. Takovým je potřeba otevřít oči, než bude úplně pozdě.

ŘEKL BYCH, ŽE NADÁVKY JSOU VÁM BLIŽŠÍ NEŽ PERMANENTNÍ CHVÁLA.

Tak to by mě fakt strašně moc štvalo. Když někomu patřičně nenadzvednu mandle, nejsem to já.

ŘÍKÁ SE, ŽE KAŽDÉ ZLO JE K NĚČEMU DOBRÉ. DÁ SE NAJÍT NĚCO DOBRÉHO NAPŘÍKLAD NA STRAŠNÝCH ZVĚRSTVECH, KTERÁ SE UDÁLA VE RWANDĚ?

Pozitivní na té hrůze bylo, že se fotky dostaly do světa. Možná si další diktátor schopný něčeho takového uvědomí, že mu to neprojde, svět zareaguje. Američané byli nuceni přiznat, že vyvraždění sedmi set tisíc lidí během čtyř měsíců se rovná genocidě, do čehož se předtím nehrnuli nuly. Je to stejné jako s holocaustem. Kdyby neexistovaly obrázky z koncentračních lágrů, možná by byli Židé jako národ vyhlazeni. Nabízí se srovnání mezi německými koncentráky a ruskými gulagy. Technicky vzato to v obou případech byly fabriky na smrt. Z Ruska ale nebyly fotografie, svět tak neměl na co reagovat.

JEDETE FOTIT S NĚJAKÝM POSTRANNÍM ZÁMĚREM, NICMÉNĚ NA MÍSTĚ ZJISTÍTE, ŽE STRANA, KTERÁ JE PREZENTOVÁNA JAKO UTLAČOVANÁ POPELKA, MÁ ROVNĚŽ HODNĚ ŠPINAVÉ RUCE OD PRÁCE.

V takové chvíli musíte přehodnotit výhybku a sjet z předem připravené trati.

NEMÁ FOTOREPORTÉR VE SROVNÁNÍ S PÍŠÍCÍM NOVINÁŘEM TU VÝHODU, ŽE CO JE NA FOTCE, TO JE DÁNO, A TÍM TO KONČÍ? NOVINÁŘ MŮŽE TEXT NĚKOLIKRÁT UPRAVIT, VYMAZLIT SI PONĚKUD JINAK STRANY DOBRA A ZLA.

Obrázek může taky lhát. Nebo říct jen polovinu pravdy. Někdy nevím, co je horší výsledek.

V JEDNOM ROZHOVORU ÚSTAVNÍ SOUDKYNĚ PANÍ WAGNEROVÁ PŘIZNALA, ŽE SOUDCE JE ČLOVĚK, NIKOLI NEPOPSANÝ LIST BĚLOSTNÉ LILIE. MŮŽE BÝT FOTOGRAF V DOBĚ VÁLKY ZCELA OBJEKTIVNÍ INVENTÁŘ, CVAKAT NEZAUJATĚ NA OBĚ STRANY?

I fotograf si může dovolit luxus v podobě emocí. Ale nesmí se to přehánět. Když jsem fungoval v Iráku, editoři po mně chtěli fotky, na kterých Šíité dole na jihu nadšeně vítají spojenecká spiklenecká vojska. Pořád toužili po snímcích tanků a obrněných vozidel, vedle nadšené mávající davy domorodců, květiny. Nemohl jsem jim vyhovět, nic takového jsem totiž nikde neviděl. Jeden můj kolega to zvládl. Prostě místním decentně do kapes zaplatil. Z profesního hlediska se zachoval jako výslovný debil.

PANÍ CARLA DEL PONTE, BÝVALÁ ŽALOBKYNĚ MEZINÁRODNÍHO TRIBUNÁLU V HAAGU, KTEROU URČITĚ NELZE PODEZŘÍVAT Z NÁKLONNOSTI VŮČI SRBŮM, PÍŠE VE SVÉ KNIZE O ZVĚRSTVECH, KTERÁ KOSOVŠTÍ ALBÁNCI VŮČI SRBŮM PÁCHALI. A TO VČETNĚ ODEBÍRÁNÍ ORGÁNŮ. NEVÍM O ŽÁDNÉM ČESKÉM MÉDIU, KTERÉ BY PŘIŠLO S „PROTIKOSOVSKOALBÁNSKOU“ ŽALUJÍCÍ FOTOGRAFIÍ…

Na fotografie vykuchaných těl bych si dal bacha. Pamatuji na podobné fotky z Temešváru, které se staly součástí revoluce z roku 1989 v Rumunsku. Jak se nakonec ukázalo, byly to fotky mrtvol z pitevny, která někdo vytáhl na světlo, pohodil a demonstroval tak hrůznost zločineckého režimu. Propaganda je mocná čarodějka. Považuji se za investigativního fotoreportéra, který si za svou prací na 100% stojí, i když mi to občas přidělá maléry. V Kosovu jsem v poslední době nepracoval, takže k tomu nemám moc co dodávat. Naposled jsem byl v Prištině v roce 1996, když tam řádili Arkanovi tygři. Jejich největší tygr pak dostal v Bělehradě kulku do hlavy jako sladkou odvetu. V té době jsem dělal pro New York Times a jako jediný fotograf jsem se dostal na základě povolení z Bělehradu do Kosova. Fotil jsem rozvalené pahýly z bývalých mešit. Asi ze mě neměli v Srbsku radost, ale tak to bylo.

OTŘESNÉ ZÁBĚRY Z VIETNAMSKO–AMERICKÉHO KONFLIKTU POVAŽUJE NĚKDO ZA VRCHOL PROFESIONALITY, PODLE JINÝCH ZAVINILY TO, ŽE SE AMERICKÁ VEŘEJNOST POSTAVILA ZA VIETNAMSKÉ KOMUNISTY.

Znám fotografy, kteří přinesly nejslavnější fotky – děvčátko zasažené napalmem a jihovietnamského policistu, který pálí zajatce nemilosrdně do hlavy. První nafotil Nick Ut, druhou Eddie Adams. V obou případech skvělá práce velkých profesionálů, kteří ukázali pro Ameriku zdrcující Pravdu bez makeupu.

Z IRÁKU SE PODOBNÉ ZÁBĚRY NEOBJEVILY. POKUD POMINEME KRIMINÁL ABU GHRAIB, TADY SE OVŠEM NEJEDNALO O PRÁCI FOTOREPORTÉRŮ, ALE O ZVRHLOU TOUHU MUČITELŮ SI VŠECHNO ZAZNAMENÁVAT.

I z Iráku se objevily dobré hovořící snímky. Problém tohoto konfliktu spočíval v tom, že snad jen dvacítka renomovaných fotoreportérů nebyla úzce propojena s armádou. Já se ocitl mezi nezávislými, kterým armáda zakázala přísně poskytovat sebemenší podporu. Nakonec to dopadlo tak, že skupina italských novinářů přeběhla k Saddámovi s tím, že jim spojenci neumožňují vykonávat jejich profesi. Byla z toho velká aféra, vojáci dostali příkaz zatknout nezávislé novináře a deportovat je z Iráku ven. Bohužel se o tom nikde nepsalo. Jenom nějaký plukovník se holedbal, jak se nám snažili pomoci, samozřejmě jenom lhal.

MÁTE PO DOKONČENÍ KONKRÉTNÍHO ZÁBĚRU JASNO V TOM, ŽE SE VÁM PODAŘILO NĚCO VELKÉHO?

Můžeš si to myslet, ale mnohdy stejně nakonec zjistíš, že ta fotka je o ničem. U fotoreportéra snad ani nemůže existovat větší chyba než odložit foťák do brašny na základě přesvědčení, že máš super fotku.

JE VAŠE POZICE VE SVĚTOVÝCH LISTECH, JAKO NEW YORK TIMES, NATOLIK SILNÁ, ŽE ROZHODUJETE O TOM, KTERÁ Z VAŠICH FOTOGRAFIÍ SE OBJEVÍ V NOVINÁCH?

Dělám předvýběr, konečné řešení je ale na editorovi. Problém přichází, když vám z novin vzkážou, abyste jim ukázal další kontakty. Naštěstí se mi to mockrát nestalo. U New York Times ani jednou. Ale jednou mi třeba nevzali fotky v magazínu Time. Uznali, že jsou dobré, ale moc tvrdé. V tomto směru americké noviny měknou, opravdová realita je moc nebere.

POKUD JSTE PŘESVĚDČEN O TOM, ŽE SE FOTKA POVEDLA, MŮŽE NĚCO TOTO VAŠE PŘESVĚDČENÍ ZVIKLAT?

Absolutně ne. Nepamatuji si, že by mi někdo v posledních desetiletích řekl, že jsem dodal špatnou fotku. Někdy ale neodpovídala strategii listu. Z Iráku mi sice něco uveřejnili, ale mělo toho být mnohem víc.

MŮŽE SE PŘIHODIT, ŽE TŘEBA FOTOGRAFIE, KTEROU VÁM LETOS VRÁTILI, BUDE SLAVIT ZA PĚT LET KOLOSÁLNÍ COMEBACK?

I u fotografií hovoříme o dozrávání. Čas každé fotky může, ale taky nemusí přijít. Nebo, přesněji řečeno, může přijít doba, která si tu fotku vyžádá.

MÁTE TAKOVÉ FOTOGRAFIE?

Určitě. Ale není to tak, že bych měl uložené konkrétní obrázky s tím, že existuje vysoká pravděpodobnost, že na ně budou lidi za pět let reagovat. Ale pokud ta doba přijde, budu vědět, kam sáhnout. Třeba moje kniha Broken Dream o východní Evropě. Zpočátku nic moc přijetí, Američané to nechápali. Pak ale přišla doba hodnocení historie komunismu, což knihu katapultovalo do výšin. Přitom jsem s tím neměl nic společného. Doba si dílo vyžádala.

ČÍM TO, ŽE FOTOGRAFIE PŘEŽILA VŠECHNO, VČETNĚ FILMU? SCHOPNOSTÍ KONCENTROVAT SPOUSTU DĚJE DO JEDINÉHO OBRÁZKU?

Opravdu dobrá fotka utkví lidem nadlouho v paměti. Vždyť jsme se tady bavili o Vietnamu. I když asi nejsi velkým znalcem naší branže, dokázal jsi popsat, co bylo na obrázcích starých přes čtyřicet let.

PRÝ SE TĚŠÍTE DO NOVÉ VÁLKY?

Netěším. Možná jsem něco řekl, a někdo si to špatně vyložil. Do války se normální člověk nemůže těšit.

PROČ POTOM PŮSOBÍTE PRAKTICKY V KAŽDÉM KONFLIKTU?

Protože si myslím, že to má smysl. A je to adrenalin. Člověk taky potřebuje čas od času ukázat, že nezapomněl pracovat.

V KLIDU A MÍRU TOHO NEJSTE SCHOPEN?

V klidu a míru si jdeš koupit do krámu svou polárku. To pro mě nepředstavuje moc velkou výzvu. V Iráku se na úplném začátku, tedy před dobytím Bagdádu, jednalo o první válku, kdy jsme nebydleli v hotelu. V Bejrútu se spalo v hotelu Commodore, Sarajevo – Holiday Inn, Bagdád – Al Hamra, Pešavár – Green. Každá válka má svůj zaslíbený hotel. Když jsme vstoupili jako první novináři do Iráku, žádný hotel neexistoval. Spali jsme v minových polích. To bylo dobrý.

TAKŽE OPĚT PLATILO, ŽE KAŽDÉ ZLO JE PŘECE JEN K NĚČEMU DOBRÉ?

V tomto případě ano. Oprášil jsem staré znalosti. S Iráčany jsem například chodil krást benzin. Vojáci měli palivo tak maximálně do lampiček, a kdyby nám chtěli pomoci, stejně jezdili na naftu. Člověk si musel poradit sám. Na autě jsme pak vezli dvě stě litrů benzinu. Řídil jsem pojízdný Molotovův koktejl. V takové divočině mi autem prosvištěl granát z RPG. Měl jsem štěstí, že se jednalo o začátek války a fedajíni byli tupci, které nikdo nenaučil granáty načasovat. Takže byli hodně blízko a granát autem prolétl, ale neexplodoval. Prostě volové.

NECHCI BÝT DRZÝ, ALE ŘÍKÁ SE, ŽE KDYŽ JE ŠTĚSTÍ UNAVENÉ, SEDNE NA VOLA…

Ty vole, to je ono.

Černobílý hrdina: zažil toho na román, přesto žádný nikdy nenapsal. ANTONÍN KRATOCHVÍL se po celém světě proslavil jako neohrožený reportážní pan fotograf. Zachytil války i zlatou ruskou mládež. Teď zase nikde nevystavuje svůj život a vy byste nemohli být přitom jinak než postaru, zbystřete.

PRAVDU SI NĚKDY (ATRAKTIVNĚ) PŘIBARVUJU

(Alice Horáčková pro zpestření v MF Dnes)

Antonín Kratochvíl tvrdí, že je mužem bez domova, ale pronajatý byt v Suchdole, kam mě pozval na rozhovor, tak jako azylový dům vůbec nepůsobil. Bylo deset ráno a v jedné místnosti spal jeho osmnáctiletý syn Wayne, ve druhé žena Gabriela a ve zbytku domácnosti vládl pětiletý syn Gavin, který nás všechny několikrát postřílel plastikovým samopalem.

Více než polovičku svého života prožil Kratochvíl v Americe a proslul tam jako vynikající a všestranný umělec fotograf. Prošel rakouským utečeneckým lágrem, švédským vězením a cizineckou legií. Drsné prostředí přežil i díky tomu, co mu život rozdal v komunistickém Československu. Mluví bez zábran karlínským slangem, do kterého mu občas zabloudí angličtina, možná i proto mi automaticky začal tykat.

Jeho současná výstava v pražské Leica Gallery se jmenuje Domovina a shrnuje v ní celý svůj život. Takže...

Na své nové výstavě píšete, že vám domov voní jako šeříky. Rostou i v Americe?

Já jsem je tam nikde neviděl. Šeříky mám akorát tady na zahradě a připomínají mi dětství. První máje… Šeříkem začal prohnilý komunismus, a přitom strom tak krásně voní.

A jak vám ještě domov voní?

Po parní lokomotivě, kysaném zelí a dobrý okurce. To si v Americe koupíš jedině ve sklenici. Když jsem se nemohl vrátit do Čech, tak jsem začal hodně jezdit do Polska. Pražce tam totiž nebyly z betonu, ale ze dřeva, napuštěné dehtem. To v létě smrdělo jako v Praze. Jo a málem jsem zapomněl na zarostlý ženský podpaží. Nádhernej odér!

V Domovině máte i fotky z Afghánistánu a Černobylu. I tam jste se cítil doma?

Určitě. Domov – tam patří všechno. To jsou i ty následky, že tě z prvního domova vyženou. Můj otec mi tenkrát v Praze řekl: „Tady nemáš šanci.“ Dneska mám vlastní mladé a vím, jaký to je, když ti táta řekne: „Jdi.“ A ví, že tě třeba nikdy neuvidí.

Váš tatínek byl fotograf a podnikatel, po válce dostal tzv. malý dekret. Myslíte, že si nějak zadal s Němci?

To dostal každej, ty vole. Tátovi, kterej za války pracoval na Barrandově, komunisti přišili malej dekret, aby dostali jeho ateliér v Lovosicích. My jsme pak skončili ve Vinoři, v takové ohrazené oboře ve stájích, a naproti byla škola estébáků. Já jsem o tom věděl kulový, ale vím, že rodiče byli nešťastní a že na nás pršelo. Tak jsme pod střechu dávali hrnce, které sbíraly vodu a při dešti hrály hotovou symfonii: každý hrnec zněl jinak. A já jsem ležel, poslouchal ten hrnec, a když přestal zvonit, tak byl plný. To jsem musel vstát a vylít vodu.

Co pro vás byla největší lekce z dětství?

Naučil jsem se tu nespravedlnost. Že vás diskriminujou a ani nevíte, za co? Jenom proto, že vás někam zařadili. Takže jsem už od patnácti přemýšlel o tom, jak odsud vypadnout.

Máte pocit křivdy?

Ale nezatrpkl jsem. Nedávno se mě ptala jedna bývalá spolužačka, jestli jsem zatrpklý. Nevím, možná, že jsem, ale já na to kašlu. My jsme žili v izolaci, k nám nikdo nikdy nechodil. Ani na Vánoce.

To pak člověk ztvrdne, ne?

Aspoň víš, kdo je důležitej. Můj otec byl takovej posmutnělej, nevěřil lidem, neměl kamarády, tak žil pro rodinu. S manželkou byli srostlí, bylo hezký se na to dívat. My jsme se všichni skloubili, jenom nejstarší sestra musela do internátu. Občas sice přijela, ale jinak s námi už nikdy nežila.

Vy jste nedůvěřivý vůči lidem nebyl?

Já jsem měl kamarády. Dokonce jsem jim důvěřoval až moc, ale dost mě štvalo, že mě třeba nevzali do Pionýra. Já měl už tenkrát rád šátky. Češi tehdy nosili na krku takovou hnusnou bavlnu, ale šátek ze Sovětskýho svazu, to byla kvalita! Hedvábí. Pamatuješ? Nepamatuješ. Když jsem ho nedostal, přišel jsem domů s brekem.

Když se do té Vinoře podíváte dneska, tak vás to vůbec nedojímá?

Nějak ne, člověče. Ale docela dobré bylo, když mi pak v Lovosicích, kde jsem se narodil, dávali čestný občanství. Sebrali ho Zápotockýmu a dali ho mně, starýmu exulantovi! A k tomu mi dali fotku našeho domu, který už stejnak neexistuje.

Proč?

Zbourali ho kvůli jednomu volovi, co zničil půlku Lovosic a postavil tam paneláky pro dělníky. No a ten to čestné občanství dostal spolu se mnou, takže to byla taková česká plichta… Ale asi nejvíc mě vzalo, když jsem se z Ameriky poprvé vrátil do Prahy. To byl nával vzpomínek.

To bylo kdy?

V polovině osmdesátých let. Přijel jsem takovým podvodem přes Polsko a ještě jenom na víkend, abych se nemusel registrovat na policii. Ale sledovali mě, chtěli mě zbít v jednom průjezdu. A já furt nevěděl proč, kdo mě prásknul. Asi to byl někdo blízkej.

Ve svazcích jste se podívat nebyl?

Svazky mě nezajímají, nechci vědět, kdo byl ta kurva. Každý má určitě tisíc výmluv. Tím se nic nevyřeší, jenom jsi ještě víc osamělej. Vidíš kamaráda, víš, že zradil, a nechceš se ho ptát proč.

Už byste mu neodpustil?

Já nejsem dobrej křesťan. Podobné je to s ženskými. Když tě zradí, tak tě to mrzí, ale pak se cítíš osvobozenej. To je takové štěstí v neštěstí. Jednou jsem měl problémy s prostatou, a když mi odešla žena, byl jsem zdravej jak řípa!

To byla vaše manželka?

Kratochvíl: Taková skoromanželka. Byli jsme spolu sedm let. Od té mě osvobodil jeden můj kamarád. Chudák nevěděl, do čeho jde. Teď čekám, až se na mě vykašle tahle žena, protože jsem bordelář.  

Kratochvílova žena: A ty nechceš být osvobozen? To zní tak krásně…

Kratochvíl: Od tebe ne. Jsme spolu už dvacet tři let, to už dojedem. (smích)

Kratochvílova žena: Jaké mám vlastně číslo na zádech?

Kratochvíl: Žena číslo čtyři. To ujde, ne?

Podle čeho jste si vybíral ženy?

Mám rád velký ženský, který si stojí za svým. Ne takový, co se poddaj a pak toho zneužíváš. Podívejte se na moji ženu, ta se s ničím nemaže. Ale já jsem one woman-superman. Taky mám v poslední době problémy s chůzí, tak mi stejně nic jiného nezbývá. (smích)

A jaký jste táta?

Náš syn, ten velký, co tady vedle chrápe v pokoji, mi jednou řekl: „Táto, tys tady pro mě nikdy nebyl.“ Tak to mě ranilo. Protože my jsme bydleli v New Yorku, chodil do privátní školy, ta něco stála a jako fotograf reportáží si moc nevyděláš… Já to jenom říkám. Tak jsem teď tady v Čechách a mám toho malýho Gavina a jsem s ním furt.

Ale pak máte ještě jednoho syna z prvního manželství, který tady vyrůstal bez vás, a ten by vám mohl vyčíst to samé…

Jo ten úplně velký? Ale ten to nikdy neřekl, naštěstí. Já nevím, jestli mě miluje, když mě tady konečně pořádně poznal, ale myslím, že mě má furt rád…

A vy jste proti otci rebeloval?

Já nemusel. Můj otec byl cool. Říkal: „Nikdy nebuď fotografem, mizerný povolání, vyděláš si kulový.“ Jako kdybych ho slyšel. Ale měl to štěstí, že než zemřel, tak ho jako penzistu pustili za mnou do Ameriky. Já měl tenkrát v Los Angeles ateliér a zrovna jsem dělal obálku na desku pro Pointed Sisters, takovou soulovou skupinu. Otec se na to díval a řekl: „Má to šmrnc.“ Viděl, že jsem se chytil. Maminka zase chtěla vidět diplom z akademie z Amsterdamu, ale nemohl jsem ho najít. Každé ráno jsem vstal, prosmejčil jsem byt a nic. Už si myslela, že kecám. Po čtyřech dnech jsem ho našel, ženu se jí ho ukázat a ona řekla: „Dobrý.“

Máma z vás chtěla mít co?

Asi jenom normálního člověka. Otec ze mě chtěl mít inženýra a jsem rád, že jsem se jím nestal, protože inženýrů tady bylo plno, všichni měli před jménem Ing., tráboše a jezdili na chatu.

Věděl jste vždycky, že chcete fotit?

Já myslím, že fotografie byla udělaná pro mě: je to rychlý, dobrodružný a je to o něčem. Sice nemáš prachy, ale máš svobodu.

Jenže té se člověk nenají.

No tak si vydáš knihu nebo začneš krást, znáš to.

A co jste ukradl vy?

Jídlo, ale to bůh dovolil. Mám nastudovanou Bibli, abych věděl, jak to okecat. Vždycky, když se naskytla příležitost vydělat fakt hodně peněz, jsem ji odmítl. Asi mám v sobě nějakou zábranu.

Takže kdyby vám teď nějaký pracháč řekl: „Vyfoť mě u mého nového letadla,“ nevzal byste to?

Pracháč u svýho tryskáče, to beru! Třeba by mě v něm svez!

Je těžké se dneska uživit jako fotograf, když nechcete krást ani jídlo?

Zatím mám kliku. Protože dělám portréty, reklamu, všechno. Reportáže už neuběhám.

S reportážemi jste tedy už definitivně skončil?

Ne, jen musím na operaci. Ale já mám dobré fotky i z auta. Říkám jim: „Dejte mi konflikt a auto a já vám to vyfotím.“

Copak to jde, takhle z dálky?

Kratochvíl: Jde. Občas z toho auta vylezeš. (smích) Ale abych se táhl někam třicet kiláků, na to už nemám. (Pauza, Kratochvíl si hraje se svým fotoaparátem.) Hele, to je zajímavý, že přes kameru vždycky poznáš, jestli je člověk fotogenický, nebo ne. Ty jseš.

Kratochvílova manželka: Já nejsem!

Děkuju. Co jiného vidíte jenom skrze objektiv? Dá se tak odhadnout třeba i povaha?

Já myslím, že povaha se nejlíp pozná, když nerozumíš tomu, co člověk říká. To se pak koncentruješ na výraz tváře a zjistíš, že slova nejsou důležitý. Když jsem odešel a neuměl řeči, tak jsem pořád jenom čuměl a hned jsem věděl, o co jde. Protože slova vždycky všechno překryjou. I když to jsem si uvědomil až později.

A kolik řečí umíte?

Umím ty, které jsem potřeboval nebo musel. Ale když řeči nepoužíváš, tak se ti vytratí. I češtinu jsem jednou skoro zapomněl, když jsem ji v Los Angeles pět let nepoužíval.

Kde vám šlo nejvíc o život?

V davu. Ten jak se zblázní, tak to neuhraješ. Jednou jsem fotil v Afghánistánu v utečeneckém lágru, všechno bylo výborný, slunce, ticho… Najednou přiletěl kámen, pak druhej, třetí. Nejdřív házely děti, pak do toho vlítli dospělí, couval jsem, nechtěl jsem se obrátit zády. Věděl jsem, že kdybych začal první krvácet, je se mnou konec. Vtom se konečně objevila moje ochranka.

Stalo se vám, že jste někdy odvrátil svůj zrak? Že jste si řekl: To bych si vyfotil, a stejně jste to nevyfotil?

Ne. Totiž jednou. Ale to bylo spíš z respektu. Znáte Tarzana? Johnnyho Weissmüllera? To byl herec a rekordman v plavání, krásný člověk, Adonis. Měl vilu v Acapulcu, přivezli nás a sedí tam Johnny. Troska. Dvanáct mrtvic, zkroucený, kost a kůže. A za ním stál mexický pořízek a ovíval ho. Ten průvodce mi říká: „No tak foť!“ A tam byl Johnny, nemohl mluvit, díval jsem se mu do očí a viděl jsem, že to nechce. Zrovna jsem o tom přemýšlel, jaký jsem byl možná vůl, že jsem si ho nevyfotil.

Tak měl jste ten respekt, nebo ne?

No dneska si přeju, abych tu fotku měl. I kdybych ji nikomu neukazoval, ale měl bych ji.

V cizinecké legii jste fotil?

Ne. Tam to nešlo. Já tam nebyl, abych fotografoval.

Být s cizineckou legií v Čadu bylo to nejhorší, co jste zažil?

Ani ne. Tam máš taky na výběr.

Jaký?

Když na tebe střílí, tak střílíš zpátky.

A vy jste střílel zpátky?

No musel jsem, stříleli všichni. Ale jeden na jednoho to nikdy nebylo.

Takže jste někoho zasáhl?

To doufám, kurva jasně že jo. To byla válka aut, buď já, nebo rebelové. Byl jsem pod přísahou a zodpovídal za kamarády, kdybych nestřílel, zařvali by oni. Mně se pak strašně dlouho zdály špatný sny, i ty moje ženský si myslely, že jsem blázen. To trvalo tak dvacet let.

Dneska už se ze spaní nebudíte?

Teď už ne. Nějak to zmizelo.

Nosíte fotoaparát pořád u sebe?

Dřív jsem ho nosil, teď už ne. Nějak jsem ztratil zájem fotit každý den. Fotil jsem padesát let, ty vole. Možná je to i tím prostředím, že to tady v Čechách nemá tu hranu. Nebo ji to tady má a já jsem jenom línej ji hledat. Nevím. Určitě jednou vstanu a začnu zase fotit jen tak pro sebe.

A poslední dotaz: vymýšlíte si někdy?

Proč, když jsem prožil, co jsem prožil? Já mluvím jenom pravdu. Akorát si ji někdy přibarvuju.

* 

Antonín Kratochvíl

Povoláním fotograf, věk 65 let, datum narození 12.4.1947, místo narození Lovosice a znamení Beran (a stejný den narození jako u Karla Kryla)

Slavný česko–americký fotograf vyrůstal v Praze jako nejmladší ze tří dětí, otec byl fotograf. V roce 1967 emigroval. Z rakouského lágru Traiskirchen se dostal do Švédska, kde byl za „drobné delikty“, jak říká, ve vězení a deportovali ho s ostudou zpět do Rakouska. Ve Francii z donucení vstoupil do cizinecké legie, nasazen byl v Čadu. Fotografii vystudoval v Nizozemí. Fotil pro listy New York Times i Rolling Stone, čtyřikrát vyhrál prestižní cenu na World Press Photo. Spoluzakládal agenturu VII Photo. Čtyřikrát se oženil, na stáří zakotvil v Praze a má tři syny.