|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
John Hardness vs. Francouzské hole (2/3)
Autor: Draconian (Občasný) - publikováno 12.4.2015 (23:06:05)
|
|  |
Seděl s Gregem v autě a nechal ho řídit. To bylo obzvlášť nezvyklé, ale Johna bolela hlava a vlastně celé tělo. Chlast je hnus, ale hádka s Emily také a tak ji musel přepít. Byl smutný, hádka ho mrzela.
„Je na tebe hodně naštvaná?“
„Nestarej se Gregu.“
„Měl by ses jí omluvit.“
„Dívej se radši na cestu.“
„Ten chlast tě jednou přivede do hrobu.“
„Drž už kurva hubu a řiď!“ zařval zplna hrdla John a zas se mu chtělo zvracet. Otevřel okýnko a vykonal tuhle nutnost. Stáli zrovna na semaforech a John se vyzvracel tak šikovně, že jeho výměšky zasáhly malého psíka, který si vesele vykračoval po chodníku. Už veselý nebyl.
„Vy jste mi poblil psa!“ vykřikla panička malého yorkšíra, který začal příšerně kňučet. Na semaforu byla stále červená. John by se omluvil, ale musela ven druhá vlna.
„Můj Beníček. Právě byl u kadeřníka a teď tohle. Beníčku, ty můj chudáčku,“ naříkala panička, které bylo už hodně za šedesátkou, v levé ruce držela vycházkovou hůl a na hlavě měla klobouček jasmínové barvy.
„Já se..moc..fuj to je hnus..omlouvám,“ koktal John a snažil se nabrat trochu vzduchu.
„Vy jeden hnusnej alkoholiku! Vy týrateli zvířat,“ nadávala stařenka a vydala se s napřaženou kabelkou blíž k autu.
„Klid paní, já se přeci omlouvám,“ řekl už srozumitelně John a vyhlížel, kdy naskočí zelené.
Stařenka měla kabelku v pravé ruce, vodítko upustila na zem. Pes nikam neodbíhal, asi byl naučený chodit všude těsně za paničkou. Stařenka nebacila Johna kabelkou po hlavě, ale upustila i hůl v levé ruce a vytáhla z kabelky vysílačku.
„Kód Delta. Hulvát v autě u kadeřnictví pro psy. Rychlá pomoc,“ zahlásila překvapivě do vysílačky.
„Co to má k čertu znamenat?“
„Bleješ mi na psa ty hulváte. Vy mladí dnes nemáte žádnou úctu ke stáří, tak vás staří musí naučit chování,“ řekla stařenka téměř démonickým hlasem a Johnovi i Gregovi vyskočila po celém těle husí kůže.
Naskočila zelená a Greg se chtěl rozjet, ale naproti nim přímo na silnici stáli důchodci. Mohlo jich být tak třicet.
„Kde se tu sakra vzaly zničehonic?“
„Zavolala je vysílačkou, Gregu.“
Důchodci stáli otočení čelem k nim, měli francouzské hole, někteří se obešli bez nich a jeden dokonce přijel na vozíčku. Stařenka se psem najednou zmizela.
„Sakra, tak uhněte z cesty,“ nabádal starce Greg.
„Do prdele, okamžitě se sehni!“ zařval John, protože starci odpověděli skutečně originálně.
Ti s holemi je zvedli a namířili na jejich auto. Ti bez holí schovávali pod kabáty bouchačky a vozíčkář odkryl tajemství jeho dopravního prostředku. Dva dost těžké kulomety.
V holích musely být namontovány samopaly, protože kulky jimi vypálené se začaly zakusovat do Johnova auta.
„Nemůžu uvěřit tomu, že po nás střílejí důchodci francouzskýma holema,“ řekl Greg.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem nepoblil i tu stařenu.“
„Co budeme dělat?“
John jen vykoukl a zahlédl, co se chystá.
„Do hajzlu na tři vyskočíme z auta a budeme pelášit jak o život někam mimo jejich dosah. Mají i granátomet. Takže raz, dva, tři!“
Vyskočili. Utíkali. Kulky je pronásledovaly. Granátomet zničil auto. John se schoval v kadeřnictví. Greg v řeznictví naproti. Kulky, granáty dál ničily vše okolo. Pak zničehonic střelba ustala. Důchodci zmizeli tak rychle, jak se objevili.
„Tohle není normální! Ne, vy nejste normální!“ řval kapitán v kanclu, když byli Greg a John na koberečku. „Tak co mi na to řeknete?“
„Všechno jsme už řekli,“ pokrčil rameny John.
„Do hajzlu, debilní práce!“ zařval kapitán a zlomil propisku, kterou měl v ruce. „Minule to byl gigantickej křeček a teď jako gang vražedných důchodců s granátomety v holích?“
„No jeden měl i pěkně vymakanej vozík s kulomety a..“
„Drž hubu Gregu a vypadni!“
„Ale proč? Vždyť jsem zas až tolik..“
„Veeen!“
Greg odešel a kapitán si nechal zavolat Emily, která zde stále pracovala jako policejní psycholožka.
„Potřebujete mou pomoc, kapitáne?“ zeptala se zcela nevinně.
Kapitán rozlomil další propisku a snažil se zhluboka dýchat.
„Já? Myslíte si, že jsem blázen?! Myslíte, že mám nějaký problém? Ne, ale tady pan Hardness ano. Jak to, že jste mu už nezakázala službu a nenapsala pořádný posudek na tu jeho bláznivou hlavu?“
„John je v pořádku, není důvod..“
„A jsme u toho. Ne, pan Hardness…ale John. Váš milovaný. Vy mu normálně nadržujete.“
„Ne, to nenadržuju.“
„Nadržujete.“
„Nenadržuju.“
„Fakt mi nenadržuje, včera jsme se navíc zas pohádali,“ přidal se do hovoru John.
„Opravdu?“ ptal se kapitán.
„Ano, vůbec spolu nemluvíme,“ řekla Emily.
„Takže mu nenadržujete?“
„Ani náhodou,“ řekli současně John i Emily.
„Dobrá tedy. Emily vy můžete jít a vy, Hardnessy….varuju vás. Jestli si s těmi důchodci vymýšlíte, tak víte, co vás čeká?“ zeptal se kapitán a v ruce mu křupla další propiska.
„Nevím, zlomíte mi taky propisku?“
Ozvalo se další křupnutí.
Město bylo den ode dne nebezpečnější a mohl za to právě gang Francouzských holí. Ovládal už všechny lékárny, second handy a většina obyvatelstva se již bálo chodit do supermarketů, protože gang je často navštěvoval a takřka plenil. John s Gregem se snažil objíždět město a hledat možné kontakty na gang od jiných důchodců, ale ti buď tvrdili, že o ničem neví nebo se s policií prostě nechtěli bavit. John byl z toho vynervovaný.
„Už toho mám dost. Ještě tamhletu starou bábu,“ ukazoval na starou ženu s holemi, kterak se belhala po chodníku.
„Neříkej jí tak přeci Johne. Je to stará paní.“
„Je to potencionální zločinec a už toho mám fakt po krk. Nikdo nic neví, ale já jim na to neskočím.“
Paní si to šourala pěkně dál, ale John ji vyzval zastavení. Paní nereagovala.
„Stát osobo,“ vyzval ji znovu.
Nic.
„Třeba špatně slyší, Johne. Nech ji jít,“ řekl Greg.
„Stůjte povídám!“ zařval John a paní se opravdu zastavila. Vystrašeně se dívala na dva policisty, kteří ji zastavili.
John si ji prohlížel, zda nemá něco za lubem.
„Prokažte svou totožnost.“
„Já jdu domů, chce se mi spát,“ řekla ta paní a vydala se dál na cestu.
„Řekl jsem stát!“
Nic, pokračovala v cestě.
„Stůjte a odhoďte hole,“ vyzval ji John.
„Co blbneš, to vážně není nutný.“
„Je Gregu. Tak slyšíte? Stát, odhodit hole nebo budu nucen použít služební zbraň,“ řekl vážně John a vytáhl s pouzdra pistoli.
Stará žena zastavila, pustila své hole a pak spadla na zem.
Rozplácla se na chodník jak dlouhá tak široká.
„To se ti vážně povedlo,“ řekl ironicky Greg a John se zatím musel smát.
„Jdu ji zvednout,“ nabídl se Greg a ještě než vyrazil k ležící paní, zadržel ho podivný zvuk. Jako když někdo něco nabíjí. Třeba hůl.
„Gregu, teď musíme běžet tak rychle, jako nikdy,“ varoval John a rozběhl se. Za jejich zády mezitím asi šestice důchodců nabíjela své hole a chystala se střílet.
Utíkali a pelášili s kulkama o závod. Měli malý náskok a výhodu v tom, že důchodcům příliš nesloužil zrak a tak míjely. Vše schytával dům naproti. Před ním zahnuli doprava, jenže v ulici čekali další staříci.
„Opětuj palbu, hrome!“
„Ale Johne, vždyť oni jsou tak staří.“
„Právě proto. Ber to jako, že jim prokazuješ službu a zbavíš je utrpení. Určitě je už bolej všechny klouby. Střílej.“
Zahnuli opět doleva, ale důchodci jim byly v patách. Z dálky se ozývaly sirény policejních vozů, které stačil John během útěku zavolat. V ulicích rezonoval hluk výstřelů, omítky domů se hroutily, skla oken se tříštily. Pak zahnuli doleva a tam byli další.
„Jsme v pasti, jsou všude,“ řekl naštvaně John.
„To snad ne.“
„Ale jo, Gregu, jsme v prdeli.“
„Já nereaguju na tebe, ale támhle stojí můj děda. Ahoj dědo!“
Děda na svého vnuka samozřejmě nestřílel a ostatní důchodci, raději zmizeli pryč. Greg byl z celé situace poměrně mimo a nevěděl jak pořádně zareagovat. Jeho děda byl na špatné straně zákona. U výslechu jsem byl tedy jen John a Emily.
Vyslechnout Gregova dědu nebylo vůbec těžké, chtěl mluvit sám.
„Asi si teď myslíte, že jsem pěknej mizera, že ano?“
„Nemyslíme si vůbec nic, pane,“ odpověděla Emily.
„Ale Greg určitě ano,“ rozplakal se téměř starý muž.
„Kolik jste zabil lidí a kolik přepadl?“ navázal rychlou otázkou John. Chtěl využít dědovo chvilkové slabosti. Rozhodně nepůsobil jako člen gangu.
„Já? Žádného! Jen jsem byl s ostatními na pár návštěvách marketů a několikrát jsem reagoval na volání důchodce v nouzi.“
„Návštěvy marketů? To byly přepadávačky, vážený pane.“
„Nech toho, Johne,“ řekla Emily. „Co to je to volání důchodce v nouzi?“
„Naši spřátelení důchodci mají u sebe vysílačky, a když je nějaký z nich napadený nebo je mu činěna křivda, může zavolat o pomoc. To víte, město na nás důchodce úplně kašle a tak si musíme pomoci sami.“
„A proto jste založili lupičský a vyděračský gang?“ zeptal se John.
„Nejsem zakladatel. Přidal jsem se k nim na základě náboru.“
„Náboru?“
„Jo. Chodili po domovech důchodců, a kdo chtěl, mohl se přidat. Přidali se skoro všichni.“
„Kdo je šéf gangu?“
„Říká si Železnej dědek a prý už ho nebavilo jen tak přihlížet útlakům vůči starým lidem.“
John si vše pečlivě zapisoval, ale ptal se dál.
„O co vlastně gangu jde?“
„Železnej dědek chce pro nás staré lidi konečně důstojné zacházení a respekt. Léky jsou drahé, tak nám je obstarává. To samé jídlo a pití. A pak je tu ten problém s Životní cestou.“
„Co je to ta Životní cesta?“
„To je ten seriál,“ řekla pohotově Emily.
„Jo, to je nejlepší seriál na světě. Víte, pro nás staré lidi, jsou televizní seriály důležité a tenhle je ze všech nejlepší! A oni nám ho přestali dávat,“ řekl rozhořčeně Gregův děda.
„Cože? To je ten důvod proč vznikl gang?“
„Všechny nás to strašně naštvalo. Jak si to mohli vůbec dovolit? Jak nám to mohli udělat? Koukám se na to už patnáct let, celých tři tisíce padesát šest dílů.“
„A to si pamatujete, co bylo v prvním?“
„Ne, ale ono se to stejně opakuje furt dokola. A teď je tomu konec. Hajzlové jedni! Tohle nám neměli dělat!“
„Jen klid. Přeci jsou i jiné pořady. Myslím, že začali místo toho dávat Příliš nevěrnou lásku,“ snažila se dědu konejšit Emily.
„To je hrozná blbost. Nic nemá na Životní cestu!“
„Dobře, nechme to být,“ ukončil debatu o seriálech John. „Mně spíš zajímá, kdo vám upravuje ty hole na smrtící zbraně.“
„To vymyslel sám Železnej dědek, on byl vojenský konstruktér a zbraním rozumí jako málokdo.“
„Je vám doufám jasné, že vám hrozí trest. Ale protože spolupracujete, mohlo by to pro vás dopadnout příznivě. A kdybyste nám třeba poradil, jak dostat Železného dědka, trest by vás mohl úplně minout.“
„Železnýho dědka nedostanete. Je jediná možnost. Obnovit Životní cestu.“
John se obrátil na tvůrce seriálu i televizní stanici, aby seriál obnovili, ale dobře nepochodil. Prý už do toho nechce televize vrážet peníze. Museli si poradit sami. Jenže jak? John viděl, že Greg čeká od něj příkaz, nějaký nápad, který by pomohl dopadnout ten ďábelsky starý gang plný nebezpečných rozpadajících se důchodců. Jediné na co se zmohl, bylo bouchnutí do stolu.
„Hernajs! My jsme v koncích z nějakých staříků! Dobrá, je tedy doba na to hledat pomoc někde jinde. Je čas se ponížit ještě víc.“
„Jak to myslíš, Johne?“
„Jednoduše Gregu, musíme na jedno hodně tajné místo plné nebezpečí. Musíme do centra ulic v jižním Hellnice. Tam sídlí tajný gang Žvýkači.“
„Cože? Další gang?“
„Tenhle je trochu jiný.“
„Čím?“
„Jsou to ještě děti.“
|
|
|
