Přijměte tento nemotorný verš.

Jeho pochopitelné uspořádání a neuspokojivé všední znění.

Přijměte tuto báseň s jejím nepůvabným dělením řádků

a prostou skladbou, jako by to bylo neposlušné dítě.

Obejměte tuto báseň zpomalenou omšelými metaforami,

jako byste drželi pomatenou babičku, nedlouho před smrtí.

A pokud v ní není žádný dramatický zvrat, žádná síla metru

a její spád zvolňuje, klikatí se,

seďte u ní a trpělivě naslouchejte jejímu dutému hlasu.

Chvalte ji v jejím selhávání.

Není dost pěkná.

Jako ta dívka,

které jste se vy a vaši přátelé posmívali,

nazývali ji ošklivými jmény, hanobili ji,

která se za vás provdala a s omluvami

vás velebí.

Této básni musíte odpustit.

Nehodlám ji předělat.

***

Michael  Mark

Flawed

Embrace this poem’s awkward verse.
Its obvious structure and tame wording is unsatisfying.
Accept this poem with its graceless line breaks
and unsophisticated syntax as it would be a child who is struggling.

Hug close this poem, slowed by tired metaphors,
as you’d hold a bewildered grandmother, nearly gone.

And when there is no dramatic moment, no strength in meter
and its current weakens, wanders,
sit by it and patiently listen to its hollow voice.

Praise it in its failing.
It isn’t pretty enough.

Like that girl
you and your friends made fun of,
called names, threw stones at,
who married you and blessed you
with forgiveness.

This poem must be forgiven.
It is not to be fixed.