Une étoile de bois bleue,
cette forme de fins losanges. Aujourd’hui, de
la plus jeune de nos mains.
Le mot, tandis que
tu précipites le sel de la nuit, le regard
de nouveau cherche l’auvent vitré :
-Une étoile, mets-la,
mets l’étoile dans la nuit.
(- Dans la mienne, dans
la mienne.)

Hvězda z modrého dřeva

Hvězda z modrého dřeva,

v podobě nejjemnějších diamantů.

Nyní,

nejmladší z našich rukou.

Slovo, zatím co jsi

spěchal solnými hodinami,

pohled

se snažil najít přístřeší v proskleném obzoru.

-Hvězda,  polož ji,

polož hvězdu do téhle noci.

(-Do mé noci, do té mé.)

Une fois

Paul CELAN

Recueil : "Renverse du souffle"

Et là je l’ai entendu,
là il lavait le monde
hors des regards, toute la nuit durant
réellement.

un et sans fin
anéantis,
ressurgis du profond du moi

lumière fut, sauvé!

Jednou

A tak jsem jej zaslechl,

(jak) smyl svět

z dohledu, během jediné noci

skutečnost.         

 

A nenávratně

zničeného,

oživily mne hlubiny

uloženým! světlem

Ce qui luit

Paul CELAN

Le corps silencieux
tu reposes près de moi dans le sable,
étoilée au-dessus de toi.

Est-ce un rayon
qui perça jusqu’à moi ?
Ou bien était-ce la sentence
que l’on rendit contre nous ?
Qui répand cette lumière ?

Co svítí

 

Tělo ticha

umístíš vedle mne do písku,

nad tebou hvězda.

 

Je to paprsek,

Který mne probodne?

Nebo právě touto větou

si jdeme naproti?

Kdo vrhá právě toto světlo?

Dans le rouge du tard

Paul CELAN

Dans le rouge du tard les noms dorment :
un
ta nuit en éveille
et le conduit, accompagné de blancs bâtons,
à tâtons vers le mur du sud de ton cœur,
sous les pins :

l’un, de taille d’homme,
franchit en marchant, la ville des potiers
là où la pluie entre en amie
d’une heure de la mer.

Dans le bleu
il prononce un mot d’arbre d’ombre promise,
et ton nom aimé
recompte et dépose ses syllabes.

V červeni pozdějších jmen

spánku :

Tvá noc se probouzí

Vedena bílými pruhy,

Tápe přes jižní stěnu

tvého srdce,

pod borovicemi :

 

Jeden, na velikost muž,

kráčel hrnčířským městem

kde déšť vstupuje ve známost

hodinou moře.

 

V modři

se vysloví slovo strom

zaslíbený stínu,

a tvé milované jméno

líčí a stanoví jeho slabiky.

 

 

Un oeil, ouvert

Paul CELAN

Recueil : "Grille de parole"

Heures, couleur mai, fraîches.
Ce qui n’est plus à nommer, brûlant,
audible dans la bouche.

Voix de personne, à nouveau.

Profondeur douloureuse de la prunelle :
la paupière
ne barre pas la route, le cil
ne compte pas ce qui entre.

Une larme, à demi,
lentille plus aiguë, mobile,
capte pour toi les images.

1959

Oko, otevřené

 

Hodiny, májové barvy, čerstvost.

Nepojmenované, horoucí,

slyšitelné v ústech.

 

Ještě jednou, něčí hlas.

 

Bolestivá hloubka zřítelnice:

oční víčko

nebrání cestě, řasa

nepočítá co vstupuje.

 

Slza, na polovic,

čočka zaostřená, pohyblivá

snímá pro tebe obrazy.

Aubade

Paul CELAN

Infiniment vertes, les feuilles vertes de lierre croisent
sur la joue du silence, dans les cheveux déliés,
essayant de retenir l’éclair blanc d’une aile de colombe
mon passé n’est plus qu’une lueur dans l’air.

Du mât s’envolent à présent les drapeaux du danger,
l’ancre se soulève de son lit d’herbes mauvaises,
le vert repousse là où nous avons dormi.

Tu sais ce que je donnerais pour l’aile de la colombe
qui flotte, invisible, au-dessus du silence;
pourquoi pleures-tu quand je hisse une voile à l’aube ?

Aubade

Nekonečně zelené, zelené lístky břečťanu protínají

nad tvář ticha, v rozpuštěné vlasy

pokouší se udržet záblesk bílého křídla holubice

moje minulost není víc než ten náznak ve vzduchu.

 

Stožár s vyvěšenou vlajkou nebezpečí

kotva se zvedá ze svého plevelného lůžka

zeleně zarůstá místo našeho spánku.

 

Ty víš co jsem dal za křídla holubice

která se vznáší, neviditelně nad tou tichostí

proč pláčeš, když zvedám plachtu úsvitu.

 

Gris-Blanc de sentiment à pic excavé…

Paul CELAN

Recueil : "Renverse du souffle"

Gris-Blanc de
sentiment à pic
excavé.

Vers l’intérieur des terres, jusqu’ici
balayé par le vent le seigle-de-mer souffle
des motifs de sable sur
la fumée de chants de fontaine.
Une oreille, séparée, écoute.

Un oeil, coupé en bandes,
rend justice à tout cela.

 

 

Série « Navrácený dech 

Šedobílý cit

na vrcholku

vytěžený.

 

Přes vnitřek země, teď

rozprášený větrem do režného dechu moře

písečné motivy  v

oblaku zpívající fontány.

Ucho, oddělené, naslouchá.

Oko, odpojené z vazby,

dává všemu za pravdu.

 

La table flotte la nuit dehors, la nuit dedans

 

 

Paul CELAN

 

 

 

La table flotte la nuit dehors, la nuit dedans

 et au-dessus de moi m’inondent les drapeaux du peuple

 et à côté de moi les hommes rament pour amener les cercueils à terre

 moi s’enciele, s’étoile comme chez moi à la Saint-Jean!

 

Et je te parcours du regard,

 enflammée de soleil ;

 sur la montagne

 pense à ce temps,

 pense que je fus, ce que je suis :

 un maître de cachots et de tours,

 un souffle dans les ifs, un ivrogne dans la mer,

 un mot où tu descends te brûler.

 

 Stůl pluje nocí ven, nocí uvnitř..

Stůl pluje nocí ven, nocí uvnitř

nežli mne zaplaví vlajky národů

vedle mne se řadí muži, aby spustily rakve pod zem

dobré nebe, září jako u sv. Jana !

 

Sledoval jsem tě pohledem

palčivým jak slunce :

myslím na ten čas, kdy noc s námi vystoupala na vrcholy

myslím na ten čas,

myslím že jsem byl, že jsem

pán sklepení a věže,

dech v tisech, opilec v moři

slovo kterým sestupuješ shořet.