v moři polí
v moři polí nad hladinou
lehké pnutí
krajnost světa
mráz praskl v skružích
a větám mezi jabloněmi chrastí
rámec
do nich vítr ztrácí ostří
přetažené barvy mizí v strunách
kde hrot se jitří/stíná světlem
luna tíhne okem slepě
oněmělým
odmávnutím v propast
hleď.. anděl jímž nejsi
nevzdal se, povědomý k dlani
se věčně třepí tichý
oči propadnou se
kdo odejde pár tahy
k čemu marnost či přesah
s čím srůstáš
kam, komu, pro který oheň ?
fragment cesty, napnuté nikam
vylomit kámen
přidat jej k torzu
pro pouhé zachvění prázdna
pro dál nepřítomné přesýpání
jinde vypálených forem
jejich horké do dlaní hozené
slovo
komu se vzdálit
tak aby nebyl
neptal se po kameni
religia
spoutal jsem obzor
až na dno deště
vylomil klenbu ze zaschlých palet
ještě zbylo propadání
matností vteřin do hrdel věží
pukaly paprsky po hřbetech listů
a za zdmi soumrak
prostor plul prázdný
zátiší těla, dřevěná náruč
mé zvnitřnělé zoufalství všeho
čistého
město/betlém
přibližování ticha promrzlému
slunci
měkké propadání se
do skla
hladinu unáší obraz
kolísavé stíny, pnutí
vroucnost vytržená s listem
v dešti nehojivých ran
jistě poznal bys tu
i za tmy
konce světa
jak v nich bez pohnutí ještě
ležíš
báseň je
zdráhavě odevzdat se do rukou
poprvé ti píšu
stěží zachytit
ostré stíny
zrnka prachu
povrch hodin
rozostřené podoby
smích výšin
až vše zavíří
a zezadu přijde zas zpátky
sníh začne padat do krystalů
z rozbitého slova
křehce odečítat
