26. únor Gota Yashiki

JAK VZNIKL BOUBÍN A BOBÍK

Na kraji Zátoně kdysi bydlela mladičká Marie se svým otcem. V okolí vísky byly v té době jen nízké kopce se stráněmi plnými kamení a lesů, takže jen tu a tam bylo nějaké políčko žita, ovsa či brambor a kousek palouku. Dokud mohl otec pracovat v lese, dařilo se jim dobře. Hbité Mariiny ruce dovedly šít i vyšívat, a tak ukládali grošík ke grošíku na horší časy, aniž strádali.

Jednou při kácení mohutné jedle se z padajícího kmene odštípla větev a nešťastnou náhodou pochroumala dřevařovu nohu. Kamarádi ho přinesli domů, Marie se ujala úlohy ošetřovatelky a starala se o domácnost i živobytí. Přestože pilně šila a vyšívala, grošíky z ušetřené hromádky ubývaly, až nezbylo nic. Otci o tom neřekla a uskrovňovala se, jak mohla, jen aby nepocítil v ničem nedostatek.

Přišla chvíle, kdy se vrátila bez výdělku. Ani do světnice nevstoupila, zarmoucená se rozběhla do lesa. Nevnímala, kudy jde, až zemdlená klesla na kámen na pokraji paseky. Spíše jen pro sebe si posteskla: „Všechno bych dala, všechno udělala, jen kdybych získala peníze na živobytí. Tátovi bych přilepšila a brzy by se uzdravil.“

Postesknutí zaslechl čert. Už dávno měl políčeno na Mariinu dušičku, čekal jen na vhodnou chvíli. Proměnil se ve šviháka v zelené kamizole a vysokých naleštěných botách. Na hlavě měl myslivecký klobouk a po boku na řemeni lovecký zárazák. Pohlédl na Marii ostřížím zrakem a řekl: „Peněz se ti zachtělo. Máš je mít! Ale něco za něco.“ Vyndal z kapsy kamizoly váček a zlaťáky hlasitě zacinkal. Marie se probrala ze zadumání, vyskočila a natáhla ruku po váčku s obsahem vyvolávajícím v ní ty nejneskutečnější představy a přání.

Myslivec však ruku s váčkem odtáhl a přísně řekl: „Neslyšelas? Něco za něco!“

„Co byste chtěl?“ zeptala se Marie nesměle, „nic nemám. Vyšiji vám krásný šátek nebo košili.“

„Trochu málo za tolik zlaťáků,“ ušklíbl se myslivec, „ale mám tu s sebou lísteček z pergamenu. Když jej podepíšeš, je váček i se zlaťáky tvůj.“

Marie zaváhala. Nakonec vyhrkla: „Nemám čím se podepsat!“

Myslivec okamžitě podal Marii husí brk a přitom ji úmyslně škrábl do ruky, až vytrysklo několik kapek krve. Namočil do nich brko a Marie celá zmámená pergamen podepsala. Husí brk se v její ruce proměnil ve váček se zlaťáky. Před ní místo myslivce stál ďábel a vítězně se smál: „Zase je jedna duše má. Dělej co dělej, mně neujdeš. Až uplyne tvůj čas, přijdu si pro tebe!“

Zablýsklo se, zahřmělo, a když se sirný oblak rozplynul, stála tu Marie strnulá hrůzou sama. Poznala, že se upsala čertu. Klesla na kolena, plačíc volala svou dávno zemřelou matku s prosbou o pomoc a nakonec vysílena zoufalstvím usnula. Ve snu se jí zjevila líbezná paní v bělostném rouchu, z něhož se linula jemná vůně. Sklonila se ke spící Marii a tiše zašeptala: „Volala jsi maminku. Slyšela tě. Ale nemůže přijít, a tak prosila, abych ti pomohla. Jen z lásky k otci jsi ďáblu podlehla, a proto tě z jeho moci vysvobodím.“

Ďábel nezahálel. Už také stál znovu u Marie a posměšně se díval na bělostnou paní. „Ty mi chceš vyrvat mou ovečku?“ chechtal se povýšeně, „jen se na sebe podívej! Co proti mně zmůžeš?“

„Zmohu!“ odhodlaně odpověděla dobrá paní, „čistá síla vždy přemůže sílu nečistou!“

„Dobrá, pustíme se tedy do zápasu,“ navrhl ďábel, „kdo z nás dvou do prvního kohoutího zakokrhání navrší vyšší horu, tomu bude Marie náležet.“ Byl přesvědčen, že jemné ruce hrubou práci nezvládnou a Marie bude stejně jeho.

Přepočítal se. Drobné víly dokázaly vyvinout pro dobrou věc a Mariinu záchranu takovou sílu, jakou by nikdy nečekal. Jedny dobývaly balvany na Ždánidlech, jiné na Antýglu, Přilbě a Jánské hoře, další si je podávaly a kámen za kamenem padal na určené místo.

Pekelná cháska se snažila, seč mohla. Sbírala kamení, kde se dalo a rychle vršila svou horu. Když v okolí kámen docházel, lítali čerti až na Javornou, na Ostrý a Špičák, kde svými pařáty rvali ohromné balvany, až po nich zůstávaly velké jámy.

Začalo svítat a od Zátoně zaznělo kykyryký, kykyryký. Rázem vše ustalo a kameny, které ještě měly dostihnout svůj cíl, vypadly všem z rukou a rozsety po Šumavě jsou dodnes svědky nebývalého zápolení. Víly i čerti byli pojednou pryč. U Marie opět stála líbezná paní a ďábel. Jediný pohled stačil určit vítěze. Ďábel zaklel a s rachotem se propadl do země. Prohru nečekal, ale prohrál – jeho hora byla nižší.

Paní se usmála, tiše se sklonila k Marii a něco jí vložila do ruky. Jemný dotek dívku probral ze spánku. Nejprve nevěděla, kde je. Vždyť ještě před chvílí viděla dva malé kopečky a teď nebetyčné hory. A co má v rukou? Místo usmoleného a peklem páchnoucího váčku má váček bělostný a jemně vonící. Takovou vůni přece cítila ve snu. Podívala se do druhé ruky. V malém kelímku byla vonná mast.

„Pro tatínka!“ vykřikla, „dárek dobré paní ho jistě brzy uzdraví.“

Vyskočila a běžela domů. Otec ji už starostlivě vyhlížel. Její vyprávění nebralo konce. Plná radosti povídala páté přes deváté, že otec nechápal, o čem vlastně mluví. Teprve, když ji uklidnil, porozuměl, co se dceři vlastně přihodilo.

A mast? Ta vskutku starého dřevaře brzy vyléčila. Znovu začal pracovat v lese a Marie šila a vyšívala. Znovu putoval grošík ke grošíku, až si mohli koupit malé hospodářství. Marie se vdala a táta dřevař šel na výměnek.

Dávno už po nich není památky. Souboj o Marii však dosud připomíná rozložitý Boubín i čertovský Bobík.

POZDRAVY DOMŮ DO ŠUMAVY

Jestli je New York velké jablko, tak Šumava je pecka

písmenko na druhou utváří zralost slov a velká znalost není kecka

šumavské vesničky a obydlí plné lidí zvyklých na hory

velká krása snadné „Highlanderky“ se šumavským kořením a s kořeny jak ten, co nebyl Gregory

Peck a Audrey Hepburn na plátnech v jedné římské epizodce

máš super šanci bez auta bez mopedu proplétat se jen v roli chodce

šumavský šmrnc Tě činí nevšední mezi tolika ženami

šumavský smysl pro módu snad opepří galantnost, snad přispěje s vírami…

snad…

KAREL KRYL:

Dobrý den, dámy a pánové,

dnes, v téhle padesátce, hodlám sáhnout do šuplíku s texty sice pœtickými, jde nicméně sotva o lyriku.

Za těch pár let, které jsem trávil v mnichovském příbytku, vznikla řada textů epických. Ne že by si kladly za úkol být básněmi. Vznikaly co vedlejší produkt žurnalistické činnosti, tedy práce ve Svobodce. A taky psaní pro rozličné časopisy Čechů a Slováků v zahraničí.

Pro přesnost uvedu vždy před textem rok, případně měsíc, ve kterém ten nebo onen text vznikl. Dobrý poslech.

Zmapované texty začínají tuším roku 1982 nebo 1983. To když Jiří Lederer – žurnalista, který byl vykopnut z Těžkoslovenska – hodlal v zahraničí obnovit vydávání časopisu Reportér. Trvalo to dlouho, než vyšlo první číslo. Objevilo se bohužel na mém stole až po úmrtí Jiřího Lederera. Vyšlo přičiněním Vladimíra Škutiny.

Takže:

OPOŽDĚNÝ REPORTÉR

Z Paříže, Říma, Rávalpindí

či odtud, kde se octnu jindy,

posílám zhruba devět vět.

Ne víc: neb příliš malá gáže.

Mé opožděné reportáže –

o hodinu či o devět –

aktuálností přímo srší.

Já hlásím slunce, ač už prší,

a schovávám se do oliv,

dím boj – ač svět už žije v míru –

s potomky slavných bohatýrů

v mé vesničce a kdekoliv.

Proč ne? Vždyť důstojníci styční

vědí, že mír jen poloviční

a poloviční válka je.

A když se blýská nad Tatrou, že

vítr už vysušuje louže,

kde říše pana Válka je.

Neb lépe, když se střecha řítí,

než hnípat v míru, v míru hníti,

snít – s kulkou v hlavě – na poli.

Takže mi sedí kariéra

opožděného reportéra

v mé vesničce a kdekoli.

(1983)

Koncem roku byl vždycky čas na novoročenku. Zpočátku bylo možné vyrábět jen ručně. Když se ale časem rozšířila klientela a okruh přátel, bylo nutno využít Gutenbergova vynálezu a novoročenky začít tisknout. Tohle je PF 1987 – s kryptogramem:

Mé vrásky jsou zas o 1 rok starší.

aCh ouvej – včera, stejně jako dnes,

něMota padá na Vltavu s Malší,

za vLočkou vločka, třetí, čtvrtá, další.

MetaXa chutná emigrantskou falší

a ani eXil podlost neodnes.

Smrt taXi řídí, ve kterém se vezu,

já nemám Vindry, není za co pít.

Rok zase mInul bez pražského bezu.

    Viktorka cIví do močůvky jezu,

já civím s ní. Pak pod Vyšehrad slezu –

a s Franzem KaFkou jdem se utopit.

(PF 1987)

Ten osmdesátý sedmý rok byl už vlastně ve znamení „přestrojení“ – perestrojky. Následující pokřik založen na známém vtípku o trojnásobné čínské okupaci Československa:

Až budem jednou spolu sami

pojídat guláš tyčinkami

a píti víno rýžové,

tu vzpomeneme – v ruce číši –

na zdechlou Velkoruskou říši.

A nebe bude růžové

jak vyplavené šňůrky hlístů.

Dopijem – s heslem nihilistů,

jež zařvem zcela hlasitě:

že ani láska k jedný slečně

netrvá v tomhle světě věčně.

Čert, říše ruská, vzal si tě.

(1987)

A ještě jedna z časů bez povinnosti psát komentáře. Ostatně, pravděpodobně ona, která zapříčinila, že jsem se výrobou rýmovaných komentářů začal zabývat řekněme – časově limitovaně:

Vyvrtám díru v lodi vína,

naplním barel ve svém džípu,

zalehnu pod slovanskou lípu,

a že mám pověst podivína,

budu jí dbalý. Vsáknu lehce

dva první doušky. Potom třetí:

den mine – měsíc – pololetí –

bez času čas. Jak v Anatěvce.

A přijede-li vagon piva,

narazím do vagonu pípu,

ulehnu pod slovanskou lípu

a tatam bude podvýživa:

vypiju žejdlík, po něm druhý,

z půllitrů na tupláky přejdu

a bryndu nechám pro obejdu

či – popřípadě – pro soudruhy!

(1987)

V srpnu 1987 konstatoval tehdejší šéf domácího bloku Mirek Podivínský, kterého znáte z rozhlasových vln jako Martina Zemka, že bych mohl psát „rozhlásky“. Původně navrhoval, aby byly každý týden, ale na to jsem trochu líný. Tak jsme nakonec dospěli ke kompromisu: jednou za měsíc „rýmovaný komentář“, ne „rozhlásek“, ale „ultimu“. A tohle je „ultimu“ první – ze září 1987:

Zub času zalit do olova

a mrtvé lesy zvoní hranu.

Baráky zbyly na uranu

a znějí slova – slova – slova.

Po Čechách táhne prašivina.

Kulhavě cválá ruská trojka

a z huby pana Potěmkina

zní glasnosť nebo perestrojka.

Věda se vrací ze stavby,

píseň zní z basy, báseň z dolů –

a z celé slavné PŘESTAVBY

zbyl – nedostatek alkoholu…

(září 1987)

Komentář na říjen, alespoň ten první komentář, nebyl nic těžkého. 28. říjen byl pro bolševické mimikry po léta slaven co Den znárodnění:

Udržet moc je relativně levné:

když s hubou plnou vlastí nebo otčin

zastrašíš slabé, zlikviduješ pevné –

je z lidí Lid – a z občanů je ovčín.

Dej Lidu hry a guláš do kotlíku,

trochu ho ždímej – ale jenom s mírou,

bohatým seber s gestem Jánošíků

a zchudlé masy obalamuť vírou

v zářivé zítřky. Lid je trpělivý

a nemá přístup na švýcarskou banku;

a když je časem sytý podvýživy,

pozvi si něco spřátelených tanků.

Pak výraz „Vlasti“ převeď do ruštiny:

kde není vůle, ani národ není –

jen moc – a jmění. Ty jsou bez otčiny.

A místo vlasti – oslav znárodnění!

(říjen 1987)

A to je pro dnešek všechno.

Přeju vám všechno dobré a těším se na slyšenou se závěrem Ferdinanda Peroutky: „Budeme pokračovat…“

Karel Kryl

II.

Haló,

tady je Karel Kryl, dnes s druhou částí listování takříkajíc dokumenty doby – pœtickou politikou nebo politickou pœzií – jak chcete. Jde o texty vzniklé převážně jako rýmované komentáře pro pořad Události a názory rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Takže – dobrý poslech.

Jak už řečeno v předešlém pořadu – psát komentáře v prvním ročníku je poměrně snadné – jako psát poprvé o Vánocích, o Novém roce nebo dělat Silvestra… S každým rokem, každým dalším rokem, je pak ale sáček s nápady hubenější. Ale co bychom si tu povídali – komentář na listopad 1987:

Když v listopadu říjen skví se

a o přátelství hovoří se –

(ač mnohé může zamrzet) –

pragmatik s úsměvem ti sdělí,

že trvá to jen do pondělí.

A měsíc – dá se vydržet.

Však stohy proslovů se vrství –

a jde už – spíše o BRATRSTVÍ

než o PŘÁTELSTVÍ, lidé zlatí.

Neb se i blbec z Bible doví:

byl Kain bratrem Abelovi!

Přátele – smíš si – vybírati!

(listopad 1987)

Prosinec roku 1987 přinesl změny. Hora porodila myš a Mikešovu vládní garnituru.

Zdola nic není, chybí shůry.

K novému roku vrána kráká,

že se nám mění garnitury:

od vraha k fízlu – po zupáka.

Monumentální trpajzlíci! –

A na anténě leští krovky

snaživý chrobák, doufající,

že bude mluvit z obrazovky.

K novému roku více bytů

a více píce, více práce

a vyrobení blahobytu

ke vzteku zrádné emigrace.

Rok nový, nová křižovatka,

v orientaci pomůže ti:

Pouť do pekel je vždycky – hladká.

Dláždí ji – dobrá předsevzetí.

(prosinec 1987)

V lednu 1988 byl čas na výlet. A popravdě řečeno – výlet pěkný, vzdor zimnímu počasí a pruským plískanicím. Výlet spojený s procházkou k Berlínské zdi – onomu symbolu rozdělené Evropy, s pohledem na střídání stráží v Brandenburské bráně – dělítkem dvou Berlínů.

Očima kráčím Braniborskou branou.

Berlín – toť jenom ořech v dračí tlamě.

Azbuci míří na zeď zmalovanou,

na dlažbu, nebe. Ještěže ne na mě…

(Berlin, leden 1988)

Vlak do Pankowa. Písnička stará – vlastně Chattanooga Choo Choo s překladem textu Udo Lindenberga – slavného západoněmeckého rockera, jemuž nepovolili koncertní šňůru po té papírově demokratické východoněmecké diktatuře.

Nastal únor. Měsíc slavných tradic bolševika československého:

Co říci k únoru?

Že je to měsíc nouze,

bídy a mlčení

a stínu šibenice.

Dráb už jen ze vzdoru,

setrvačností pouze,

předvádí k harmonice

mladistvé nadšení.

Na vraku Aurory

v nemilované zemi

dali nám rubašku

a skopli přes palubu.

A přece – navzdory –

žijeme nadějemi,

zkoušíme držet hubu

a žvýkat podrážky.

Co říci k únoru?

Čtyřicet dlouhých roků:

radostí na kilo –

na tuny utrpení.

Z věrnosti praporu

a žvástů o pokroku

už ani na zvracení

v žaludku nezbylo!

Pozlátko šidítek.

Dráb s bičem napřaženým,

gulagy, archipely,

staroba bez dětství –

a podlý přípitek:

Na slávu poraženým –

a bídu vítězství,

která jsme – utrpěli…

(únor 1988)

Posloucháte padesátku s rýmovanými komentáři, kterou připravil a uvádí Karel Kryl. V dnešním pokračování listujeme texty z roku 1988.

Je zase březen – měsíc knihy.

Poprvé za čtyřicet roků

lid hledá slova o pokroku

v sovětské knize. Stojí v noci –

namísto fronty na koblihy –

na Michailovu perestrojku.

Snad – zase jednou – bez obojku

a bez náhubku z cizí moci.

Po čtyřicáté v čase strachu

zase se střídá únor s březnem:

prohraný měsíc po „vítězném“.

Kvasí v nás hrůzné trauma dětství,

sál mozku, prázdný po výplachu

mravností Pavky Morozova

a botanika ze hřbitova

v literatuře „o vítězství“.

Hons, Hanzlík, Frais – a celá škála

zakrslých literárních obrů.

Zmatený čtenář žvýká hobru,

již za sekanou vydávají

giganti liter – Kozák, Skála.

Když není biftek, stačí plecko!

A papír snese téměř všecko,

než skončí – třeba pod tramvají.

Chceš-li být slaven, třeba psáti,

jak vyžadují papaláši.

A stejně jako v mariáši –

z literatury jenom svršek

bez krále. Páni literáti

jdou s honorací na dostihy.

Vždyť je zas březen – měsíc knihy,

bachoru, čepce – zkrátka – dršek…

(březen 1988)

Slavme slavně! Člověk si myslí, že vládci záleží na mínění a politickém přesvědčení poddaného. Snad je tomu tak v počáteční fázi totality. Čím déle je ale kamarila u moci, tím více na ni působí únava z vlády. Korupčnost je jedním z největších vředů v každé vládě. Jiným pak jsou zevnější projevy loajality k onomu permanentnímu boji: boj za úrodu, boj za splnění plánu, boj se zločinností, boj o byty, boj, boj…

Třetí část je pak slavení. Každý měsíc – měsícem něčeho. Každý den – výročí, oslava, demonstrace. Čím delší diktatura nad proletariátem, tím více oslavných dnů, památných týdnů a věnovaných měsíců. Po čtyřiceti letech pak občan z oslav nevyleze. Kumulace svátků.

Je duben. Srandy jako v hrobce.

Do kopce – rovně – nebo z kopce –

vše vždycky vyjde nastejno.

Kdo vzpurný – prozpěvuje v kobce –

v teplácích – ve znamení Skopce.

A je mu vlastně lhostejno,

že první duben je den ptáků.

Nuž – rozlijeme do panáků

a nalejeme do hlavy.

Druhého je den knihy dětské:

tak nalejeme myslivecké

a připijeme na zdraví.

Následný týden slijem splašky,

vynesem z bytu prázdné flašky –

neb duben – měsíc čistoty –

a v roce velkých slavných osem

řeknem svý dívce: „Holka, pocem,

sem v páře stejně jako Ty.“

Dvanáctého se vyhnem autu –

neb kromě svátku kosmonautů

je měsíc jisté dopravy,

a sedmnáctý duben, žáku,

je navíc svátkem esenbáků.

A tak se to zas oslaví.

V měsíci bezpečnosti práce

skácíme lípu na zahrádce

a vlijem vodku do hlavy,

neb duben je – i měsíc lesů.

A kde vzít papír do notesů

než ze stromů? Tak – Na zdraví!

Osmnáctého vzlétnou zátky,

neb vzpomeneme na památky

a historické budovy,

devatenáctý apríl v sledu

propijem za sovětskou vědu

a za rakety v podkroví.

Dvacátý druhý zas je slina:

vždyť to se pije na Lenina –

a na žízeň. A jestli ne,

za týden už je zase šance

k napití. Vždyť je svátek tance

a to Tě pití nemine.

Píšu. Vzdor aroganci tupců!

Kde není včel – úl plný trubců –

případně slípek na hřadě.

Putynka je mi, co řek Lenin!

Duben – toť čas mých narozenin.

Letos je slavím v Kanadě…

(duben 1988)

Písnička, která bezděky uvedla májové veselice. Kolikrát jsme je protrpěli…

Je teskný večer, Karle Hynku.

Rezavý polom místo hájů

co sklizeň čtyřiceti májů,

kdy mléko chutná po pelyňku

a v sladkém medu skřípou saze.

Senilní Karhanova parta

jde ve smokingu na Mozarta

v šedivé, oprýskané Praze.

Je teskný večer s vůní vlahou

od Mostu, Ústí, od Duchcova.

Z čelistí páchne jalovcová,

když vítěz – dělník táhne Prahou

v průvodu přihrbených hřbetů.

Jeden jak druhý – starci lysí:

už nekřičí – už přivykli si,

jak býček zvykne na muletu.

Je teskný večer nad krajinou,

ve které stromy nerozkvetly.

Jen suché dřevo, které netlí,

konzervované kyselinou.

Odkudsi slyšíš bzukot vřeten,

předoucích kruté nitky zmaru.

To zima dává sbohem jaru,

kde není máj – a ani květen.

A tím je zase konec. S výrokem Ferdinanda Peroutky „budeme pokračovat“ se s vámi loučí Karel Kryl. Ahoj!