BÁSEŇ O BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)

Předvídají konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě

elektronických počítačů a mezikontinentálních raket

S cestami do vesmíru ke vzdáleným planetám

Jediný jaderný výbuch a po všem je veta

                        Nastane řetězová reakce

I naše Země najde svou černou díru někde převysoko

                        a předaleko mezi hvězdami

Ne jeden Damoklův      Tisíce mečů visí nad námi

Kdo by se tedy měl vážně zajímat o poezii

a jakou budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása?

Ale poezie bohudíky není jenom nesmírná krása

                                   Je z krve a masa

jako živé tkáně člověka             Je vnitřním ohněm v něm

Je zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem

Poezie může potěšit i utěšit      Rozsvítit i zatemnit

                                   vulkanické děje v lidské duši

Však není tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil

byť jenom na vteřinu zoufalství a strachu

I když má schopnost přemáhat slepotu a machu

ty dcery zvyklosti zahálky a lhostejnosti

Předvídáme–li v našem věku konec bezduché pohodlnosti

a stavíme-li mosty k budoucnosti

v přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí

                                   které nemá sice digitální rozměr

                                               ale vyzná se ve smyslové mikrotonice –

nedokázali bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka

jemuž se říká poezie a které bliká i plane

dokonce i na té odvrácené straně

prvního blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora

aby bylo vidět až do srdce

toho nejmenšího živáčka v přírodě –

a toho posledního tvora.

Autor básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel písňových textů, překladatel.

Narodil se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil na drátě na rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství Odeon. Zasloužilý umělec.

První verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře, během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu následovaly sbírky Ptáci (1972), Lámání chleba (1973), Zvony v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá hodina (1976), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů: neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě, deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou zvukomalebností.

V roce 1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987), v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící epizodu ze života Jana Amose Komenského. Karel Boušek je znám také jako překladatel.

(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)

Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu

Máš červen v rukách a srdce ve zvonu...

Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek

jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek

A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní

když se k ránu překřikují ptáci

ti málozpěvní a ti stříbrolunní

nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací

Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty

jež ústí v jediné sluneční měnírně

jak srdce maminky se srdcem mého táty

v hornaté krajině i v pustě vesmírné

Máš červen v očích Plane v jahodách

nám pod hlavami letním rozbřeskem

Máš duhu v očích a pak trochu strach

z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem

Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima

a tvoji podobu všechny studánky mají

(z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena

panenskou čistotou všude po rodném kraji

Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic

když podél silnic rudnou jeřabiny

znějí za soumraku příchozímu vstříc

královské zvuky hobojů fléten a eolíny

ze starých partesů psaných při světle svíček

po domech betlémských a v jizbách kostelniček

V místech kde stávala možná tvá kolíbka

a kde se před bouří ohnivě zablýská

až stráň ta ze zlata v zeleném návrší

jak snop se rozhoří A pak se rozprší...

A tmí se nad tebou když tma jde brambořištěm

když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm

v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem

nebo když rozhoupe svou oblou závrať v něm

Jak ryby v bystřinách jsou naše životy

u břehů rybář Smrt chystá si udici

Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme

přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici

na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší

jsme mladí... silní jsme

(VÍNO BÍLÉHO VLASU)

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Na horách z protěže Ve vodě leknínová

Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků

po každé v jiný den Po každé spršce znova

Básník je kazisvět Začíná od počátku

za slovem první verš a s veršem novou řádku

Láska má podobnou svou tvůrčí metodu

od lože ke stolu od lože do hrobu

A pohár k přípitkům a něco do vázy

na lukách kavyl má na pouštích oázy

Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad

Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad

Má svoje zahrady a parky plné stínů

líbezná zákoutí závoje z mušelínu

Má svoji mladost otáčivou jako kolesa

a má své stáří Svá smutná nebesa

Takovou lásku jsem si vždycky přál

kde bychom spolu mladé víno pili

a plamen z něho aby nás pak hřál

i v letech kdy už ubývají síly

a kdy je moudrost sestrou milování

a kdy je bolest které jsem se bál

jak v starých stromech pouhé větrů vání

vlídný šepot varhan z katedrál...

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba

Jsi zlatý leknín na jezeře básníků

Jsi průhledná a čistá jako voda

A láska chutná vínem z bílých vlasů

které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje

Budem je spolu pít do konce našich časů

K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje

DELFÍNIÁDA

Svět je malý pro filosofa

a veliký pro dětské oči

Je náchylný ke katastrofám

a bláznivý, protože se točí

Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni

na jedné planetě z oběžnic kosmu

Ačkoli mají spočteny své hodiny

střemhlav se vrhají odvážně do snů

Se všemi riziky vzletu i pádu

budují města pro člověka

Družicím dráhu a plodnost vinohradům

za strojem určují A stáda vodí k řekám

Bdí nad úrodou

Chrání si studně v dobách žízně

Hlídkují u vod aby nebylo utopenců

A slaví včely Třeba na divizně

Palouky lesní plné mladých srnců

Obyčejní lidé jako my

v hlubinách neobyčejnosti

Jako delfíni nádherní

a jako básníci prostí

HVĚZDNATÁ NOC

Inkoustem přetékající noci

to možná ano Ale hvězd je málo

k zapálení knotu

v mé každodenní lampě

A není pod ní tma jak by se zdálo

podle citlivosti hrotů

nebo ze spektra černé magie

bílého Venušina těla

Na břidlicových deskách

odněkud z hradeb dávnověké Asie

psaly o tom aramejským písmem

ruce osmahlé třpytem skarabea

DOŽÍNKOVÁ

Příroda je těhotná Z psí lásky

podává mi žitný krajíc s medem

Jako hvězdy počítáme klásky

a spočítat je nedovedem...

Na krabaté půdě hoří věchet

už teď bývá sláma samé zlato

Mít tak křídla a moci tak letět

nad sýpkou kde zrn je vrchovato

Mít tak v duši odpočivné prázdno

když je na vsi dožínkový svátek

Za pstruhy se pouštět k řekám na dno

z břehů letních škádlení a hrátek

Příroda je kmínová jak chleba

který doma na ošatce krájím

Ať nám roste dobrých skutků setba

s každoročním žňovým radováním!

OSTROV S DELFÍNY

Voda přelévá obsahy

světélkujíc blankytná

Klaviatura střídá rozsahy

Žádná stanice není záchytná

Cokrát jsem toužíval nalézti

ostrůvek s delfíny

Z rozmaru Jen tak pro štěstí

Pro blízkost krajiny

která i zvíře polidští

jak je tam hluboká

S mnoha poli a bojišti

Beznohá bezruká

Delfín má vlastnosti člověka

je stejně ohrožený

Jeho minulost je také pravěká

Budoucnost jako ňadra ženy

vlnou je měřena

oblostí mořských kamenů

Delfíní samička jak panna je puzena

k průzračným pramenům

v nejhlubším moři mezi oceány

které tato zvláštní ryba zná

Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy

Jsou tam delfíni a voda je zelená

SLITOVNÁ

Těch dobrot co by za nehet se vešlo

té lhostejnosti nikdy slitovné

Řeka kde byl člun a člověk nese veslo

Kdo se topí – ať v ní utone...

Nenechme padnout posledního štvance

který tento názor nesdílí –

Kdo hledá hvězdy ještě ve studánce

a rád má louku s motýly

MALÍŘI BETLÉMŮ

Hoří to v nich jako podzemní ohně

když malují své chudé Ježíšky

rodiče a patrony

švícka a hastroše

plačky s vlňáky

a řemeslníky

Kluky v beranicích

s promaštěnými kožíšky

Hoří to v nich až z toho teplo

jde po člověku

když kreslí betlémskou ves

seník a stodolu

měsíc a zamrzlou řeku

A děti jaké se potkávají ve snu

zdravé a baculaté

ze staré legendy vzaté

téměř skutečné ve svém neskutečnu

Hoří to v malířích lepenkových Betlémů

postav a lidiček

v té předvánoční hodině

za bílých ledových večerů

s krmítky za okny dřevěných stavení

pod Orlickými horami

Doutná to každým tahem štětce

když paleta je žároviště

plné barevných jisker

To v duze šlehají plamínky

pokreslujíce papírové

krutiny

životem lidu

A náhle je tu vše I prosincová noc

v hlubokých modrých Čeřenech

toho svátečního ticha

kdy je slyšet jak padá sníh

jiskření ve zlatých hřebenech

zimního království

hvězd

Snop záře nad Betlémem

plane v půlnoční krajině mé

Znějí housle z podkroví

v pomlce za refrénem

staré milostné písně

V ní rozvoněl se domov

JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY

Nejdříve se zatopí ve světnici

aby byl hlas mléčný jako slonová kost

A když sesednou se děti a utiší se psi

a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost

takže je vidět až do sklenic

které se lesknou v skříni

proklouzne slovo jako skřítkův míč

jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni

domácí kočky a loupežníci…

Nejprve se zatopí ve světnici

než se tam bájné bytosti vkradou

(nová planeta vzejde nad zahradou)

Těžkou cínovou lžící

pak nabíráme z kouzelné mísy

krupičnou kaši

sypanou čokoládou

VĚNOVÁNÍ

Všechny mé písně

Tobě připisuji

která jsi se mnou šla

hořící ohnicí

Popelem řezavým

sama a naboso

jak chodí nespavost

setmělou ložnicí

když slábne přes půlnoc

pomalé krve proud

a v tepnách pálí sůl

co zbyla po vášni

Všechny mé písně

Tobě připisuji

Jsou srdcem napsané

a čas je dobásní

VÁBENÍ

Vábí mě lidská soudržnost

hluboké city člověka

Závidění a zrady prost

žádnou milost už nečekám

Znám tíhu vlastní rovnováhy

která pomáhá přes propast

Jak oběžnice znám své dráhy

zdevalvované slovo slast

toporným jazykem mluvků

v hantýrce poběhlic

Vábí mě duha dětských knůtků

s půvabem starých pohlednic

nalepovaných v památníku

Ta poezie bez básníků

TAK VÍTEJ VE VIRTUÁLNÍ REALITĚ
(A NENAVŠTĚVUJ TŘINÁCTKU KOMNATU BOJÁCNĚ ANI PRVNÍ JARNÍ DEN)

Je líbezná, je významná, je v jednom kuse pokroková
píše jako bílá křída Odysseu lásky ze špacíru prorokova
když ji to chytne za srdce, nemusí ji to chytat za dlaně
význačný vzkaz k jejím nohám: CTĚNÁ LADY, čte si zcela náramně
tahle ovce není černá – tahle Pandička není chovná
mám pro její hlas souhlas: ŽÁDNÁ SE TI NEVYROVNÁ
stále bude něco namítat, že není „Dámou ve zlatém“
že nechá být speciál kaviár, že neprožívá úděl štěstí v kvádru hranatém
samozřejmě nemá sklony proto vypadat jen pod obraz strnule
září velkou ženskostí, vrozený sličný pohled nezrezne jak formule (Jedna)

neroztaje z Hranostaje, nepropouští skrz prst andělské jinotaje

její ukazováček má apeláček, vždy s Tebou šampióne do turnaje
hormon její kapely hraje teď blízká setkání třetího druhu
myslela si, že postačí 3D a brejle odloží komusi z kruhu
chtěl bych časté setkání zblízka a blízkost u její bezprostřední reakce
slibuji že zařídím vše potřebné, že spolu vyzkoušíme atrakce
v kruhu jejích přátel jenom jeden (?) prý bude dítko Štěstěny
zdvořilá jak víla, pestrá jako duha, nezapomenutelná díky prozíravosti u ženy
vede kategorii všech fešand, já jsem podnikavě surfař a ne holé prkno
nelze bez ní vydržet, na souši nelze bez ní existovat, kéž by propuklo oboustranné terno
nelze napovídat šeptem, aby zbytek více netrklo, nikdy nikde nám to neškobrtlo
má všech sedm divů světa celistvě pohromadě, vyrovnaně, spořádaně, hurá na ně
na den Matek já jsem šroubek, ale nikdy spratek, floutek, chabý pozér
chtěla Fanfána Tulipána, aby jí nadělil hrst kouzel ze zahrad, co má Kozel
dominanta regionu, pod maskou nezapře svou dojemně chytrou zvědavost
dotyčná chuťovka Máje? Medvědice s medovými sny, Sblížení a přilnavost
propiska Svijany píše, Kněžna Ještěrková mnohé štamgasty osloví zas blíže
rád si na Sonátu její počíhám, až milostivě vyleze na vzduch ze své skrýše

Může být amor amorální?
může být Paní mého srdce bohémsky speciální?
může být naše rande laděné bez pryskyřic triumfální?
tedy ano, když mohou být touha a hormon populární…
může být pro jednu mašinku má pusa velká a spontánní?
Yeah veliký polibek majitelku probouzí zcela a třeba se nájezdu ani neubrání?

VONA GROARKE (☼   1964)

Irská básnířka žijící v poklidné atmosféře u sousedů v Manchesteru v Anglii. V roce 2004 vydalo zblovské nakladatelství Opus–Kristina Mědílková (hledejte a naleznete Zblov 24 u České Skalice) výbor z autorčiných počátečních sbírek v triodách pod názvem Vlastní cestou. Před několika měsíci se znovu na témže Opusu zaskvěla její knížka „Spindrift“, kterou Groarke v anglickém stejnojmenném originále publikovala v roce 2009 (to jsem se s partou nejbližších plavil do Irska až ke cliffs of Moher). Co značí onen její technický poetický termín „Spindrift“? V úvodu knihy záhadu ozřejmila jako mořskou vodní tříšť unášenou větrem z hřebenů vln.

PÍSEŇ O LÁSCE

Tvůj email se mihotá

v mé schránce.

A tohle jsou Tvá slova,

neodhadnutelná, klouzavá

pod konečky prstů

jako by se dotekem

dala aspoň

pootevřít.

*

Hned bych si tě položila

na kvetoucí vřes,

všechna léta mezi námi

jak plátno běloskvoucích prostěradel,

co nebylo a mohlo být,

vrátila bych bez váhání,

tak jako moře, co nosíš

na zápěstích.

*

Modřina na vlastním předloktí

mi vybavuje vzpomínku

na díru v Tvém rukávě,

jíž bych ráda,

kdybych mohla,

prosívala všechen čas.

*

Záblesk mobilu

v dlani

je vzplanutím slunce,

v němž sedíme

a nasloucháme klábosení

hlasivek a kapradin

a v němž Ti vidím pihy dozrát

v odstín shodný

s mým.

*

Co si jen počnu,

až jednou budu stará,

abych psala Píseň o lásce?

(překlad: Daniela Theinová)

http://archive.magazine.wfu.edu/2008.03/wfupress/part4.html

http://www.opus.medilek.net/

Nová planeta, Paradisiakum, Zahrada venkovního potěšení, a v neposlední řadě energie, ten báječný investor

Nešvarné období vystřídat za období rozkvětu
obvyklosti co jdou k zlosti nahradit bujnou flórou, roste tu
vídáme to dnes a denně, jak síť lidí zůstala po dusíku oškubaná
ostentativně se stydí mluvit, promyslet, vylepšit prostor pro občana
trochu fantazie do pořádku celku v souřadnici horizontál metrů
architekti v říši snů, vždyť tady impotence dovolila sloužit ničivou Metlu
bytosti vlivní architekti, kde intelekt umí bájně sloužit jako inspektor
já bych radši zkusil sektor novot vedle signálů jsem průkopník ne investor

William Orbit: Time to get wize plus Harry flowers

http://www.youtube.com/watch?v=AFZdikapiaE

http://www.youtube.com/watch?v=3fnlwAZv9SM

Wildski: Wonderful world plus Warrior

http://www.youtube.com/watch?v=MJ1jdw0gdgs

http://www.youtube.com/watch?v=zmOEWIR8guY

http://www.youtube.com/watch?v=hqq1i-rjKnQ

http://www.youtube.com/watch?v=qX5A0SO8Yqw

Budoucnost zcela růžovou chuti Zinfandel
vášnivost hýčká slušivou u hodné nymfy anděl
hodný anděl v rámci salsy lahodný objekt sváděl
žádné vylomeniny jen randílek andílek štramandu sem přiváděl
abstraktní pojem jako chytrá alfa správný kosinus
ta pravá má hezký účes jaký jí skombinovali v kadeřnictví „Venus“
Ještěrko, k Tobě je vždy živý někdo snivý a dobrotivý, kdo není ani chvíli bezobsažná klapačka

kdo není už vymačkaná prázdná tuba a s kým není nudná ani lochtačka, ani klouzačka.

https://www.youtube.com/watch?v=lKj4Terim8M

https://www.youtube.com/watch?v=erfEXIYstgM

https://www.youtube.com/watch?v=jlItHvgPIXc