Měl jsem štěstí, že mi tu fintu s gregoriánským kalendářem před časem jeden moudrý muž zpětně vysvětlil a nedával přitom najevo svou netrpělivost, jež musela být značná. Proto už chápu, že k tomu nakonec muselo dojít, aniž by Bůh proti tomu cokoliv měl. V našich zemích to naštěstí proběhlo už první říjnový čtvrtek, na svátek svatého Františka. Ale takový zmatek, který pak nastal, nikdo, ba snad ani onen světec za svého života, ještě neviděl. Celý další měsíc chudina po městě vyřvávala rozličné nesmysly o krádežích času, zlořečila papeži i arcibiskupům a sama loupila všude možně a dělala strašlivý bordel. Šatlavy praskaly ve švech a krucifixy šly na dračku. K zajištění pořádku museli konšelé požádat panovníka, jenž o celé té záležitosti samozřejmě neměl ani potuchy, o vojsko. To ale dorazilo až o jedenáct dní později, než mělo, neboť právě pochodovalo ze Španělska nazpět domů přes Francii a nikdo je na nic předem neupozornil. Alespoň že jsme si tu komedii nenechali až na prosinec, jako se tomu stalo v Holandsku, kde prý kvůli tomu dokonce toho roku přišli o vánoční svátky. Ani si nezkouším představit, jak to tam vypadalo. V lednu roku patnáctistého osmdesátého třetího pak nastalo konečně trochu klidu a všechno se srovnalo, tedy kromě panovníkova rozumu, což ovšem nikoho nepřekvapilo. Dočkám-li se jednou dětí a vnuků, budu jim o té události určitě vyprávět. Snad mi budou věřit, že onoho dne, tedy 4. října, jsem šel jako každý bohabojný křesťan spát, abych se druhý den ráno roztrpčeně probudil s vědomím, že je už pátek 15. října...