FRANZ KAFKA

☼      3.7.1883   PRÁH PRAHY        ۞     3.6.1924   PRVOREPUBLIKOVÉ  PRÁHY PRAHY

Ve světové literatuře nalezneme zřídka pana snílka básnílka, který by byl tak úmyslně nechápán okolním čtenářstvem, natolik chybně vykládán a tou mírou houževnatosti, hodnou lepších skutků, stavěn do světla, jež je mu bytostně cizí, jako Franz Kafka. Jeho osud je vnitřně protichůdný v tom nejvlastnějším slova smyslu. Zatímco v době jeho krátkého života 41 literárních let rozlet si ho nikdo nebo téměř nikdo odpovědný nevšiml, pak po smrti se stal předmětem kritických táček a čachrů. Politického vymydleného kalkulu. Politikářského handlířství té i oné ražby. Čachrářství, jinak to ani nemůže být, které přehlíželo vše, co v básníku (slovo zde chápejte ve smyslu Šaldově, nikoli v pojetí ryze technickém) Franzi Kafkovi bylo nesmazatelně uloženo. Zlomyslně a zloúmyslně (což jsou pojmy blízké, ne však dojmy totožné) byl ve jménu okamžitého profitu a hokynářského programu Kafka vytrhnut jak stolička velrybí Moby Dick a je zase už vyňat jak výňatek z prostředí, ke kterému náležel, ba co víc, které po svém vytvářel a dotvářel. K okolí, jež by bez něj neexistovalo nebo neexistovalo v té podobě, v jaké se vytvořilo působením Kafkova díla, tedy Kafkovy zaručeně netrudné a nenudící osobnosti.

Kafka, toť osobnost bytostně pražská a šunka jen výběrová. A pokud je v Praze, a ono je, soustředěno evropanství jako základ jejího bytí, pak toto éurópanské pražství a pražské éurópanství (což opět není u křupanů z velkoměsta pouhopouhá slovní náhoda a hříčka) je základní a určující koeficient Kafkova principu bytí a tím principu Kafkovy tvorby. Sám typická postava těchto zaprášených ulic, tohoto ovzduší na sklonku devatenáctého a počátku dvacátého století. Nic jako by v něm nebylo výjimečného. Pranic neobvyklého a nápadného. Vše střed. Průměrný stav mysli. Pražská šeď sedavá. Šeď pražských ulic v libovolnou středu nebo libovolný pondělek v listopadu nebo v únoru. Průměr a nic než holý průměr. Pochází ze středostavovské židovské famílie, kde se píše a hovoří německy zdvořile. Ale uvažuje a cítí neklid pražsky. Dostává se mu průměrného, tedy středního vzdělání, aspoň oficiálně. A to determinuje jeho nikterak vynikající existenci občanskou. Je to byrokrat před Bruselským zadostiučiněním, pralinka a koncipista, jakých byste tehdy napočítali desítky a klidně až stovky. Muž pověstných klotových rukávů, na něhož možno zhouknout z moci šéfovské mlátičky tlučhuby, jestliže zanedbává to hrozně a hrozně důležité a krasopisné odstínění silných a vlasových tahů v úředním spise rukopise. Je spoután a deptán pravidelným rytmem spisů opatřených štemply požadujícími ten a jiný stupeň spěchů při jejich vyřizování. Dopodrobna. Dostává se do světa, který je jakoby uzavřen sám v sobě. Sám sobě odkázán a vytváří své zákony ze skutečnosti, která se musí pozorovateli, jenž je i spoluúčastníkem, zdát naprosto samoúčelnou byrokratickou hovadinou s krví, mrvící omladinou. A právě tato nerafinovaná prostřednost, naprostý nedostatek dramatického sporu a střetu dotváří a vytváří excelentního Kafku básníka. Neoddělitelného od běžností lidských potřeb a náruživostí. Čapkův „malý český šašek“ byl implantován skutečnosti. Byla to fikce. Sen. Toužebná představa o světě zabydleném strejci a tetkami vyloženě vesnickými slípkami, sleepers, Bomb The Bass, wake up sleepers… Clear, hodnými zloději a hodnými chudáky strážníky. Pořádnými vrahouny a dobrotivými katy. Prostředními bohatci a se vším pokrytectvím smířenou žebrotou. Svět, kde vládlo to, čeho se nikdy nedostávalo a dodnes nedostává, totiž pochopení ve světě bez úrodné úrovně.

Malost bytí, jak ji viděl a pochopil bystře, ucítil a ztvárnil Kafka, toť přesná studie reality beze studu. Sama podstata podstat. Pravda pravd, šlépěj otištěná na kopnuté nakopnuté zadnici. Kafkovo pojetí prostřednosti, neboť je odpozorováno, bolestně procítěno, viděno zevnitř a nikoli toliko zevně. Je to stvoření světa anomálií, v němž nicotné je bohužel jediným. A stává se tedy více bohužel hlavním menu. Narůstá do obřích rozměrů, kurva trpaslík. Pohlcuje toho, kdo před ním stojí, zaujat jím jako hlavním a po výtce a hříchu i jediným smyslem svého bytí. Nedali byste si třeba líbit jednobarevný průměrný klasicky okoukaný i okoralý věneček od pekařky?

Franz Kafka se narodil v Praze v roce císařském a spanile zrádci utlačeném i utloukaném, v roce 1883. Vstupoval tedy do vědomého života, kdy se kapitalisté žijící v tehdejším Království Českém hanebně draly vzhůru jedině pomocí ostrých loktů, lepší morálku ani lepší šibalství tam u nich nehledejte, nenašli byste ho ani za mák. Kdy se naše okresy proměňovaly v kovárnu ale i tkalcovnu víc než tří sester, sklárnu, obuvnickou továrnu a nářez ve prospěch vychcané rakousko–uherské monarchie a kdy se kapitalismu, ať už byl národnostně českého nebo německého původu, zdály rámce císařství příliš utěsněné, kdy boj o státní suverenitu či alespoň úvahu o nutnosti větší nezávislosti a spolehlivé samostatnosti politické byly důsledkem prudkého vzestupu hospodářské síly takzvaně historických koupěchtivých zemí. Z toho nechceme a nemůžeme odvodit Kafkův životní pocit, kamže to celé dál spěje? Náladu jenom ne trudnomyslnou. Stejně jako nebylo možné odvodit Smetanovy životní postoje z výřadu litomyšlských pivovarů. Toto konstatování je pouze obecným rámcem. Kafka intelektuálně astrologicky dozrává ve vyšší médium na pozadí okrasných secesních obrazů na zdi a soch v parcích. Na pompě Obecního domu hned naproti irskému svatostánku. Na tom, co chce býti honosné a zatím je pouze chlubil*sky* nebo debil*sky* velikášské. Kafka, toť nejcitlivější nastražené čidlo sluchu oné přísně policejní epochy. A dejme, či pokusme se dáti Kafkovi, co mu po právu silnějšího a slibnějšího, odedávna náleží.

Kafka patří ke stejné „krevní skupině“ autorů jako Jarda Hašek a Egon Erwin Kisch, F. C. Weiskopf a K. M. Čapek–Chod. Od něj se odvíjí jedno přadeno tak řečené pražské prozaické školy, jejíž druhý útek spočívá v neméně geniálních rukou Haškových. Soustřeďte se na výrazné myšlenky chlouby mladé Prahy. Snažte se veplout bez bázně z utonutí do Haškových raných próz. Do jeho fantastických črt, povídek, humoresek. A pak si vezměte třeba Kafkovu Trestnou kolonii (Die Strafkolonie), odhoďte stud spojený s předpojatostí, nevěřte okamžitě prvnímu dojmu jeho špekatost a dost. Uvědomte si, že tragické a komické jsou protipóly Severu a Jihu, mezi nimiž se daří oscilovat životu, ale že jsou nabíjeny z jednoho zdroje: své doby. A uvidíte, že právě zde je hluboká příbuznost. Stejný étos protiměšťácký, rozuměj proti tomu pitomému hlupáčkovi. Stejná potíž. Rovnaká zátěž kloubů doby, kterou jeden karikuje s nesmírným, přímo gargantuovským gestem, máme zde na mysli zábavného průmyslníka švitoření a kinga v mezích pokroku Haška, zatímco druhý, tedy syn bystrosti Franz Kafka, ji zakresluje až s nesmírnou, precizní přesností údajů od kresliče svalů, nervů, kostí a buněk pro anatomický atlas.

Ať však tak nebo onak, výsledek bude jeden jako Eden: měšťáctví tu dostává pěkně na frak. Nálet na blbý protiklad. A to měšťáctví an sich. Měšťáctví samo vo sobě. Měšťáctví, které sice nese jasnou pečeť dobovou, znamení doby, ale jež je tu zobrazeno tak, že platnost portrétu se nemění ani díváme-li se na jeho dnešní úšklebky na ksichtech výlupků, na nichž se zaměnily pouze převleky kostýmů, vyměnila se kulisa, proměnilo se theatrum mundi, na němž předvádí měšťáctví své prosté psí kousky.  A odtud, a proto nepochopení. Odtud, a proto jadrná snaha využít a zneužít oba citované autory. Leč zůstaňme u Kafky jako doma. Tady je z toho nejednomu měšťanskému šosáctví, ať si třeba nosí rohnovsky rovný sansculotský převlek, nepochopitelného jevu, jakým je Franz Kafka, řečeno lidově srozumitelně, ouplně totálně ouzko. I sáhne se ke dvěma metodám, z nichž každá se v té nebo oné míře zdá býti osvědčená prevence. První zní: nepochopitelné rychle vylíčit zdánlivě srozumitelně. Označit. Nalepit cejch. Zařadit, jako se zařazuje do sbírky známka Adolfa Borna, žena Ema v domácnosti, 1984. Jako schopnosti letu zbavený, mrtvý Tomáš Vorel v duchu věřícím motýlem se připichuje pod sklo. Tak už není nebezpečný, neznepokojující. Nedráždí. Nevnucuje otázky, na něž nebezpečno i jen se pokoušet najít odpověď.

A tady se tedy řeklo, usneslo, proneslo a prohlásilo, že Kafka, toť německý Žid působící senzaci v Praze. Člověk vyrvaný z kořene. Cizí. A proto odcizený. Nepochopený. A proto nechápající a tvořící absurditu.

Motýl hravosti připíchnut. Cejchy ocejchovány. Měl by tedy být pokoj všem. Ale aby byl kompletně platný, musí se z Kafky udělat ještě „něco, co by bylo k užitku“. Měšťáctví nevydrží, nedá mu to. Musí vytvářet ze všeho, co najde, vždy a všude produkt vhodný do prodeje myšlenek. Tovar. Něco, co by bylo přísně účelové. Kam s Kafkou? Nerudovská otázka, nebo nerudně tápající otázka? Ostatně otázka, která se mohla zrodit ve městě, jež spolu Neruda i Kafka sdíleli. A tak s Kafkou naloží, jak se to právě hodí komu šikovnému do krámu. Měšťák stojící politicky vpravo si z něho udělá kult. Měšťanský šostakovič, jemuž se zdá výhodný, či alespoň módní sociálně laskavý nátěr, Kafku popírá a potírá, aniž by si to byli štonc někdy v klidu připustit, vycházejí oba ze stejných pozic a směřují ke shodnému cíli na Vypichu, Letohrádek Hvězda. Aby bylo pravdě učiněno zadost, povězme, že Kafka jim tuto geometrickou pozici sám svým úhledným dílem ušil, tušil, zjednodušil. Vezměme jeho Zámek, čtěme pozorně s očima na štopkách Proces, abychom vzali v potaz dvě díla, která jsou nejtypičtější, jež zobrazují Kafku věrně v celistvosti filozofické, promítnuté do úplnosti a svrchovanosti stylové, a zjistíme, že předivo dějové je jemné jako pavoučí příze a přízeň pro chutnou potravu. Vlastně: děj, v onom popisném smyslu sledu událostí v jejich jevových a příčinných stránkách se vytrácí pomalu a jistě. Hledá se smysl. Značka: hledá a nachází se smysl smyslu, což znamená, že i styl je jemný, jakoby z vlákna potvory pavoučí co naučí disciplíně setkaný. Měňavý ve své ztichlé fluorescenci. A to právě dráždí a znepokojuje. S Kafkou bylo nutno nejen se od podlahy vypořádat, ale i zužitkovat jeho vlastnost. Vycházelo se z jeho původu. Německy hovořící Žid v Praze narozený a žijící uprostřed etnicky a tedy i kulturně cizího společenství. Není to pěkné a dokonce mámivě vábící, aby se s tím podnikaly pokoutní filozofické i literárněvědecké abraka dabra, open up your mind, které nakonec vyústí politicky? Jasánek. Jawohl. Jenže ti, kdo cizotu a odcizení, jež Kafkovi nemůžeme upřít, hledají v jeho etnické příslušnosti a jazykové stránce jeho díla, staví vždy nebo téměř vždy úmyslně svou  hospůdku na omylné blábol roli. Zapomínají, že Kafka, stejně jako Kisch, Weiskopf nebo další patřil k Praze, že nebylo a po staletí kór se již necítilo v Čechách židovské jho jako cizí jho, ale jako zvláštní skupenství uprostřed vlastního regionu.

Neměli jsme ve svých dějinách inkviziční táboráky smrti pro Židy. Zaplaťpánbůh poslední haléř, nevznikaly v naší stejně otřesné zemi do morku kostí ani SA, ani scheiße SS, ani pogromistické prospěchářské organizace zapletené mafie, krom nadnárodních korporací skineheads a podobných neštěstí v rodinách. Soužití českého a židovského etnika je prastaré. Sahá do hlubin 10. století, pokud z písemných pramenů víme a je pravděpodobně ještě o sto let staršího data. Nemáme dosud řádně prostudovány, moderně kriticky vydány hebrejské prameny k nejstarším českým dějinám, čímž jsme zajisté o mnohé ochuzeni, ale i při kusých znalostech můžeme směle přiznat, že jsme jednou z mála prostor v Evropě, kde ani náboženský antisemitismus středověké krize s xenofobním cítěním namísto vize nenabyl hrůzných podob jako třeba v Portugalsku, Španělsku, ale i jiných evropských terénů, množících se zbytečně, kým? No sebe sama nezpytujících kulis, kulišáků, tupounů a v neposlední chvíli i dost smutečních kreténů.

A jazyková stránka?

Čechy, ať chceme nebo nechceme, byly po většinu své historie dvojjazyčné. Česko–německé. Archeologové nás dnes dokonce poučili, že nejstarší slovanská sídliště byla společná s přežívajícími sídlišti germánskými. To není ke škodě slova. To není k hanbě morálky barbarské. To vše svědčí o nesmírné a kultivované národnostní snášenlivosti Čechů. Německy hovořící bohém Franz Kafka byl tedy stejným Pražanem jako kterýkoliv Pepek od Nováků, byl stejně obyvatelem této navztekané země kvůli samým prkotinám, naprosto nevýjimečným civilním občanem, pokud se vnějších poznávacích znamení týče, a těžko jeho vnitřní chvění vykládat z etnických a jazykových okolností. Z prostředí, ve kterém se zrodil a rostl do chytrosti, protože stejně bylo „výjimečné“ jako prostředí, v němž se narodil Jaroslav Hašek nebo Vladislav Vančura. Patřilo k Praze. Náleželo k Čechám. Kafka pochopitelně, jako žádný velký básník, není osobnost principielně jednoduchá. V prosťáčkové pohodě se nemůže zrodit nic tak velkého, natolik krásně rozporného a přece celistvého, což opět není protimluv, jako trojice románů Proces, Zámek, Amerika. Jako povídky a drobné prózy.

Na Franzi Kafkovi je ještě jeden pozoruhodný rys. Ještě jedna anomálie, která nezaráží, nebo zaráží pouze na první letmý pohled, pohled velmi nepohodlný a nepovedený. Je to stavba jeho děl. Jakoby se zdánlivě nic neodehrávalo ve křoví zápletek. Náznak děje umožňuje nerušený průtok myšlenky ke čtenáři. Nelze stavět složitý a vtíravý syžet, protože sama podstata filozofická si vynucuje volnost, která nemůže být zastřena ničím vnějškovým. A přece se na Kafkovi chápal a vykládal právě onen nepodstatný zevnějšek. Jestliže se v jeho próze vyskytne pan K., slouží to jako záminka k hledání čehosi mystického, pocházejícího z oblastí za hranicemi běžného (či jak se říká normálního). A sotva se bere v potaz prostá záležitost, totiž oproštění figury a to figury hlavní od jména. Její označení pouhou literou, navíc shodnou s počátečním písmenem autorova příjmení, je čistě technická doména u jména. Ovšem předmět nesmírně vytříbené techniky v boji a zjemnělého vkusu v režii částic. Ona prostá litera vede a napomáhá k tomu, aby se čtenář mohl soustředit na složitou strukturu myšlenkově nabitého a natřískaného díla a neodváděl se představou příliš konkrétní. Veškerá žánrovitost je Kafkovi bytostně cizí, a proto ji odhazuje s důsledností, jaké se sotva dopídíme u jiných čiperných autorů.

Ať Kafka pracuje se soukolím obludného Procesu, ať nás zavádí do nepřehledné džungle patrně neprůhledného stavení Zámku, do stísňujícího zmatku Ameriky, vždy a všude je pod textem a v textu Praha. Její ztlumený a ztišený kolorit. Její hluboký, do sebe soustředěný životní rytmus. Pěkně mladé věci, pane Kafko. Její prolínající se a protínající se prostory duchovní i duhové pruhové, kde tření vyvolává ne jiskru, ale Einsteinsky potemnělý, polehlý přísvit příslibu vtipu a důvtipu. V tichosti Kafkova stylu, který tak svádí prostoduché epigony k napodobování, je odlesk slov. Je stín smyslu, promítnutý na podstatu filozofické struktury. V tom je Kafka nadměrně inspirující vltavsky nasávající hltounek zdejší atmosféry a čaroděj ostrostřelec ze Střeleckého ostrova. V tom je také pater certus, pravý a jistý otec pražské literární školy Jak na věc. Na pozadí Kafkově se mohly rozzářit Havlíčkovy Petrolejové lampy; na něm mohlo být rozžehnuto Černé světlo Václava Řezáče s hlubšími řezy než je ovocně dovolené; zde se začaly odvíjet příhody jednoho Gézy Včeličky.

Aby bylo jasno: nejde o přímé následovnictví. Tím méně o epigonství, ale o zmapování duchového a etnického prostoru, který vytváří dojemná a tak jemná Praha 20. století. Kafka, který prožije část svého jedenačtyřicetiletého, běda, až zoufale rychlého! života ve Zlaté uličce na Hradě, tedy na místě typickém pro Prahu, jakoby do sebe vsál cosi z moudrosti starých slavných bravurních alchymistů. Přetavuje v sobě žánristickou skutečnost, skřítkovitou barvitost v šerosvitná, filozoficky zobecňující plátna. Proto, třeba i bez znalosti Kafkových děl, se stávají spříseženci a příslušníky jeho literárního voje ti, kdo dovedou vidět a cítit, kdo dokáží odhodit okamžité, chvilkové, matoucí a ponořit se ke smyslu věcí a dějů nikoli, aby popsali jejich jevovou stránku, ale pochopili a vyprávěli o řetězení příčin a důsledků.

Franz Kafka zajisté patří mezi autory, kteří ovlivnili běh moderní prózy. Její vývoj k tvaru, jež odpovídá dnešní optice, optice opic a lidoopů konce dvacátého věku, ale i optice velmi vyvinutých lidí, samců a samiček, nejen goril. V tom je možno ho postavit do stejné řady s Marcelem Proustem, Jamesem Joycem z Dublinu, Fjodorem Dostojevským, Antonem Čechovem, Thomasem Mannem či Ernestem Hemingwayem. Avšak Kafka má v sobě ještě cosi nazbyt a navíc. Je natolik dítětem své doby, že v náznaku, symbolu jevovém, ale i hloubce myšlenkové zanechává nám snad jeden z nejpřesnějších popisů zlomu devatenáctého a dvacátého století, ať žije secese živená a oživená Kafkou! Zde opět není vnitřní protimluv. Kafka patří ke vzácným typům. Stává se původcem písemností tří staletí. V jednom se zrodil a učinil své první intelektuální kroky. Ve druhém završil dílo, o něž musel být sveden litý boj, který zdaleka není u konce a pro třetí připravuje úhel vidění svou filozofickou strukturou, neboť Kafkova filozofie, toť pojetí světa jedince osamělého, nelitujte s ním literárně cítit nový nadcházející den. Nikoli osamělého jedince v samotě, kde chybí fyzická přítomnost dalších osob, ale kde se nedostává vzájemné lidské vazby a kamarádů. Je to netoliko pocit, ale myšlení, vidění a chápání světa, a to ve vzácné symbióze, nevídané přesnosti a křišťálové průzračné prostotě, jež je ve své podstatě tak náročná asi jako atom čistého uhlíku, z něhož může vzniknout i uhel i diamant, člověka osamělého mezi lidmi nebo ještě jinak: osamělých mezi samotnými jedinci. Svět se tu objevuje v informatice a komunikaci mimoosobní a nad–indi–vindi, přičemž individuu je ponechána opuštěnost i na Střeleckém ostrůvku.

Doby, které si mermomocí vynucovaly kolektivismus, jež popíraly skutečné postavení jedince v moderním shluku vesmíru, pochopitelně musely Franze Kafku odmítat. Zakazovat. Vykazovat do různých exteriérů a zákoutí, určených těm, kteří směli být poučenější, než druzí. Tyto doby jsou za námi. A když odcházely na smetiště, setkali jsme se s jevem, který má hlubší, než pouze anekdotický účel. Pamatujeme, kterak se na Kafkův Zámek nebo Proces stávaly fronty před obchůdky s chudými knihami a ležáky. Maloměšťák se těšil na senzaci vyslanou kýmsi osvíceným z kosmu. A ta se nekonala, jak by si byl býval tolik přál. Maloměšťák zděšen spatřil nejasnost na filozofické hloubce, která ho děsila. Jíž nerozuměl tak jako dietnímu kolečku umaštěného salámu na opileckém rohlíku. Jež ho, koneckonců, nudila. Po čase Kafka zajímal pouze ty otrlé lidičky, kdo se o jeho dílo chtěli hloubavě zajímat. Není to autor, jenž se předkládá čtenáři lehce. Je neprodejným v onom vysokém smyslu duhově duchovním, to jest, naprosto nepodbízivý, svůj, je do určité míry autorem a zárukou profesionality na talíři. A toto slovo buď pochopeno ve větším exploreru než obvykle. Nemáme na mysli pouze profesionální literáty a literární badatele a kritiky, ale také profesionální zábavné čtenáře, neboť ještě existuje tato širší vrstva lidí s vyhraněným zájmem o nejvyšší kvality uchovaných písemnictví. Ubíhají dekády od smrti Franze Kafky (1924) a jeho dílo se nám stává bližší. Pochopitelnější menu. Kafkovo zvláštní pojetí času, jako nejednotné kategorie, která se mění, dospívá k cíli, proplétá a prolíná (například Proces), je nám speciálně blízké. A stále bližší a dražší se stává pověstná Kafkova skromnost. Nevyhlašoval programy. Nebyl tak osobitý, aby prohlásil, kdy, jak, kde a za jakých okolností bude pochopen. A zdá se nejpravděpodobnější, že se o to, zda bude pochopen, příliš nestaral nebo ještě přesněji, že ani nedoufal, že kdy pochopen bude. Svou niternou podstatou nezáludný pan Středoevropan, projevem pan Pražan až do morku schopných kostí, patří Franz Kafka k nejvzácnějším autorům minulého století. A jako má Škoda značku Felicie, tak Franz si našel snoubenku Felicii, která by alespoň tolerovala jeho pasvily, úlety, prozaické nosné nápady hozené na společném psacím stolku do čtivého oběživa.