Připomenutí krásných starých časů s CD 94

Na Divadelní sdružení CD 94 jsem narazila na jaře roku 1996, když mi kamarádka Petra nadšeně vyprávěla o úžasném představení Cesta kolem světa, které prý viděla už třikrát a strašně se jí líbilo. A tak jsem se tehdy vypravila do Divadla v Celetné rovněž. Chytila jsem tehdy zrovna jubilejní reprízu (tuším, že byla stá), kdy po samotném představení následoval ještě zábavný rej a pohoštění, a představení samotné mě doslova chytilo. Nikoho z tehdy velmi mladých hereckých představitelů jsem neznala – pochopitelně až na Radima Kalvodu, který nedlouho předtím zazářil v komedii Byl jednou jeden polda. Ale z příběhu o Femině Jones, která nesnáší chlapy a chce je pokořit tím, že zvládne cestu kolem světa za kratší cestu než oni, aniž by tušila, že s ní jeden v ženském přestrojení celou dobu cestuje, jsem byla nadšená neméně než moje kamarádka. Dodnes si pamatuju některé hlášky, třeba ty, že za slavnými objevy stály vždy ženy typu paní Kolumbusová nebo paní Wattová, slova o „vrozeném odporu k mužům“ a samozřejmě nejtypičtější větu „Jsem Femina Jones a zde je můj pas“, stejně jako melodie písniček o Orient expresu či závěrečném Happy endu.

Následně jsem se stala fanynkou těchhle divadelníků a postupně jsem navštívila všechny další hry, které měli tenkrát v repertoáru. Zjistila jsem ovšem záhy, že žádné představení není ve stylu Cesty, tedy autorské a přetékající humorem, ale že některé hry jsou podstatně vážnější – například v představení pro dva herce Zkouška měla Femina Jones alias Veronika Hádková roli dosti dramatickou, dokonce se slzami. Nicméně spokojená jsem rozhodně byla. Později jsem se dočkala dalšího autorského představení, jmenovalo se V zajetí filmu, viděla jsem i zábavný večer nazvaný Nenápadný půvab škrtu, zopakovala jsem si Cestu… Až pak jsem si jednou přečetla v novinách, že divadelní sdružení, tak jak jsem jej znala, končí, jeho nejslavnější představení má derniéru a již zcela odrostlí tvůrci jdou porůznu zkoušet štěstí jinam.

Od té doby jsem se s divadlem svého raného mládí různými způsoby potkávala: Radim Kalvoda i Veronika Hádková (dneska Janků) se objevují ve hrách Městských divadel pražských, do kterých jsem si navykla s oblibou chodit. Tamtéž se přesunul i režisér Petr Svojtka, kdysi „ten hezký kluk, co do něj ta holka tak strašně kopala“, jak mi s lítostí v hlase kdysi sdělovala kamarádka Petra. Občas jsem narazila na některé jméno v televizi nebo ve filmu. Nedávno jsem také zaregistrovala, že Cestu kolem světa obnovili minimálně dvakrát mladší soubory v jiných divadlech, takže zůstala svým způsobem stále živá.

Když jsem zjistila, že dne 11. října 2014 se v Rokoku odehraje Soirée CD 94, připomínající dvacáté výročí založení, moje srdíčko zaplesalo. Konečně zase uvidím starý soubor pohromadě a dočkám se i nějakých scének z dávných her! A večer předčil moje očekávání. Představení, moderované Petrem Vydrou, připomnělo všechny slavné hry, a herci do nich zapadli tak samozřejmě, že mi bylo, jako bych je naposledy viděla včera. Některé staré fórky jsem si dokonce na místě vybavila, i když byly mezitím zasunuté někde hluboko v paměti. (Zároveň jsem ovšem s trochou lítosti zjistila, že některé hry jsem tenkrát nakonec neviděla.) Cesta kolem světa neztratila nic ze svého šmrncu, možná i proto, že Radim Kalivoda vypadá úplně stejně jako před dvaceti lety (jak ukázalo i archaické video), a také zbytek souboru si udržuje veselou mysl a mladistvý elán i vzhled – i když jsem si dobře všimla, že Tomáš Kořének v závěrečné písni změnil slova „I když je nám teprv dvacet“ na „I když je nám dvakrát dvacet“. Pocit nostalgie se tak u mě zdárně míchal s radostí a smíchem, které byly úplně stejné jako tenkrát.

Pár věcí se možná mohlo udělat lépe: především mě trošku mrzelo, že přítomní herci a tvůrci, kterých se dostavilo úctyhodné množství, nebyli jednotlivě představeni, protože některé už jsem si nepamatovala a u jiných jsem tápala ve jméně. (Zajímalo by mě třeba, jestli byl u piana opět ten mladíček Jéňa, kterému tenkrát u choulostivějších pasáží zakrývali oči – předpokládám že ano?) Stejně tak škoda, že se nedostavily třeba zakládající členky Lenka Krčková či Eva Vykopalová, i když byly připomenuty aspoň ve zmíněném videu. Ale to berte jen jako droboučké výhrady oddané divačky, která se za ta léta stala kulturní kritičkou, a neodpustí si aspoň malou připomínku. Večer byl prostě báječný a na jubilejní představení za dalších dvacet let, které bylo už v úvodu slibováno, se mnou můžete najisto počítat!

Martina Oplatková