PETR PARLÉŘ

☼      1330  (PŘÍPADNĚ I:)  1333   GMÜND VE ŠVÁBSKU                  ۞  13.7.1399  PRAHA

V areálu Pražského hradu sotva přehlédneme stavbu, která se svým bezmála tisíciletým vývojem stala živou historií českého národa, legendou zbudovanou z kamene, dílem, jež ve slohových a funkčních proměnách daleko převýšilo rámec původního zastřešení ctnostných myšlenek. Ano, jde o Svatovítský chrám, budovaný od dvacátých let desátého století do třicátých let dvacátého století – tedy téměř – do roku 1929 – a v současné době nákladně restaurovaný.

Z palácové kaple, Václavovy předrománské rotundy svatého Víta, se postupně objekt stával chrámem kolegiátním, biskupským a arcibiskupským. Přes podobu románské baziliky prošel stavebním vzepětím k jedinečnému torzu gotické katedrály – a v další velké stavební etapě v nedávné době se pak dočkal rozsáhlé západní části.

Svatovítský chrám byl přirozenou dominantou Hradu už od samého počátku. Později zbudovaná mohutná gotická jižní věž, uzavřená za další čas renesanční přilbicí, se jako ústřední bod úchvatného panoramatu Hradčan stala symbolem města i země, národního uvědomění a od roku 1918 i znovuzavedené státnosti. Zhruba od stejného roku se datuje i soustavný uměleckohistorický a archeologický výzkum svatovítského areálu, jenž měl ovšem své nesmělé začátky již před první světovou válkou. Právě toto bádání, rozvinuté do šíře i hlubin po druhé světové válce, potvrdilo, jak obrovské kulturně umělecké bohatství skýtá i skrývá tato stavbička – a zdaleka nemáme na mysli jen svatovítský poklad nebo korunovační klenoty Českého království. Není divu, vždyť na výstavbě a výzdobě svatovítské katedrály se podíleli naši nejlepší z nejlepších – stavitelé, architekti, kameníci, sochaři, řezbáři, malíři a představitelé kdovíkolika dalších uměleckých profesí a řemesel. Zlatým písmem se do kroniky chrámu sv. Víta zapsal i PETR PARLÉŘ, stavitel a sochař, který z vůle Karla IV. povznesl stavbu do společenství nejskvostnějších evropských gotických katedrál.

Jak už bylo nastíněno kulantně, nebylo by rozsáhlé činnosti Petra Parléře na českém území, nebýt osvíceného přístupu římského císaře a českého krále Karla IV. V jeho složité osobnosti se prolínaly vlivy z let, kdy jako junoch byl na vychování u svého strýce, francouzského krále, stejně jako dědictví krve; po meči sahal jeho rodokmen přes francouzské Kapetovce a Karlovce až ke Karlu Velikému, po přeslici – přes svou matku Elišku Přemyslovnu – k prvním českým knížatům. Měl všechny předpoklady k všestranné státnické, kulturní a BUDOVATELSKÉ činnosti – výjimečné vzdělání, znalost pěti jazyků (vždyť mluvil a psal latinsky, francouzsky, italsky, německy, česky), politický rozhled získaný díky pobytu ve vyspělých evropských zemích, především ve Francii a Itálii. Dovedl jít osobním příkladem; jeho cílem bylo vybudování kulturně vyspělé české společnosti, která by postupně dospěla k vlastní produkci nových a přidaných kulturních hodnot.

Díky Karlovu bohemocentristickému pojetí říše přicházejí v té době do Čech nejlepší představitelé evropské vědy a kultury – učenci, lékaři, stavitelé, výtvarní umělci, kronikáři i básníci. Je logické, že velkorysý kulturní program Karla IV. má těžiště ve sféře církevní, vždyť císař, zaštítěný těsnými styky s papežským Avignonem, se především snaží vymanit Čechy z vlivu mohučských arcibiskupů. „Nebyly to marné sny, ani fantastické teorie, ani choutky nějakého podivína, o kteréž on usiloval,“ píše o něm František Palacký. „Vše zajisté, cokoli předsebral a založil, hovělo skutečným potřebám věku svého, sloužilo vůbec nejušlechtilejším oukolům člověčenstva, i vyznamenávalo se také v provedení svém téměř veskrze neobyčejnou vhodností pravým vypočtením prostředků k cíli vedoucích.“

Příjezdu Petra Parléře do Prahy předcházelo několik událostí, o nichž je třeba se alespoň v krátkosti zmínit. Za počátek stavební obnovy a rozšíření Svatovítského chrámu lze považovat datum 23. října 1341, kdy král Jan Lucemburský, s Čechami nepříliš zkřížen odrůdově, se usmiřuje se svým synem, moravským markrabětem Karlem – a místo aby v pokladech chrámu nadále hledal zdroj financí pro svou bezednou válečnickou kasu, rozhoduje naopak o desátku z příjmů ze stříbrných dolů na vystavění nových hrobů Václava a Vojtěcha, stejně jako na vybudování chóru nového kostela. Když je pak 30. dubna 1344 Praha povýšena na arcibiskupství a vyňata z podrobení své poslušnosti mohučského arcibiskupa, jsou všechny cesty otevřeny. 21. listopadu téhož roku se odehrála slavnost státního a církevního významu, při níž byl Arnošt z Pardubic oblečen v arcibiskupské pallium a král Jan spolu se syny Karlem a Janem Jindřichem položil základní kámen nového svatostánku. Připomeňme jen, že se jednalo o dobu takzvaně lucemburského souvládí, a že prakticky (i když ne ještě fakticky) vládl v Čechách už od roku 1341 Karel, teprve roku 1346 zvolený za římského císaře a českého krále.

Na podzim roku 1344 tedy počíná rozhodující stavební historie dnešní Svatovítské katedrály – a nejen jí. Z francouzského Avignonu povolaný stavitel Matyáš z Arrasu zakládá kněžiště na velkorysém půdorysu, jenž dosvědčuje, že stavba byla zahájena jako bazilika katedrálního typu. Jeho styl je poplatný poklasické tradici jihofrancouzských katedrál. Spolu s kněžištěm buduje prstenec chórových kaplí, podílí se však i na Karlově založení Nového města pražského a na výjimečné hradní stavbě francouzského typu, budované v letech 1348–1365 nad řečištěm dolní Berounky – na Karlštejně. Není mu však vyměřen dlouhý čas; roku 1352 tento muž vdechuje a vydechuje vzduch z plic naposledy. Na scéně se objevuje mladý Petr Parléř.

Syn mistra Jindřicha ze švábského Gmündu, v té době teprve dvaadvacetiletý až pětadvacetiletý kameník a architekt, byl bezesporu nejnadanějším představitelem rodu Parléřů, jejichž jméno můžeme odvodit od slova – polír. Přijíždí do Prahy mezi roky 1353 a 1356 (zde se údaje nedaří sjednotit) a působí tady až do konce svého plodného a poměrně dlouhého života. Panovník Karel měl při jeho výběru šťastnou pravici, vždyť Petr Parléř vedl stavbu katedrály až do své smrti v roce 1399 (přežil tedy císaře o jednadvacet let). Další dvě dekády – až do roku 1419 – pokračovala ve stavbě parléřovská huť. Petr Parléř a jeho synové se stali hlavními nositeli specifického gotického stylu v architektuře a sochařství, který se rozmohl takřka do celé střední Evropy a který má obdobu snad jen v deskové malbě Mistra Theodorika a v nástěnné malbě Mikuláše Wurmsera – špičkových ekvivalentech pro varianty středoevropského pozdně gotického umění…

Petr Parléř navázal na dědictví svého předchůdce Matyáše z Arrasu. Po něm tu zbylo torzo ve stylu poklasické gotiky – závěr chóru s arkádami do výše triforia, ochoz s pětibokými kaplemi a část dlouhého chóru na východní straně, s kaplemi na jižní straně a jedinou kaplí na straně severní. Petr pokračoval ve stavbě podle vlastního, v podstatě odlišného plánu, který však obratně navázal na vše hotové. Nastoupil k dílu s radikalismem mládí, avšak s jasnou koncepcí, poučenou lekcemi z Porýní a – jak usuzují odborníci – odrážející i hluboké znalosti anglického stavitelství.

Před očima Pražanů poloviny 14. století se dějí převratné ukázky kreativity; poprvé v Evropě se uskutečňuje dynamický průnik prostoru a plastických architektonických prvků, poprvé stavebník porušuje rytmický sled klenebních polí hlavních lodí a spojuje je souvisle probíhajícím obrazcem síťové klenby, jenž svým účelem i výtvarným účinem předznamenává pozdní gotiku vladislavskou. Žebroví, za Matyáše ještě suché a lineární, se výrazně zaobluje, cestu si razí plastický, ornamentální dekor, který se uplatňuje jak v interiéru (v okenních kružbách), tak v exteriéru (na opěrných pilířích). Architektura chrámu se „dává do pohybu“, dynamizuje se, jak o tom svědčí například vybočení říms pod hlavní okenní plochou.

Zrekapitulujme dnes Petrův podíl na výstavbě katedrály. Za jeho vedení vznikla severní sakristie, chór se samostatným útvarem Svatováclavské kaple, jižní rameno příčné lodi s předsíní, takzvanou Zlatou bránou a dolní část velké jižní chrámové věže, v jejíž stavbě pokračovali Petrovi synové. Chór s triforiem, okny a síťovou klenbou dokončil Petr až po Karlově smrti. Je třeba se zmínit i o prozatímní zdi, kterou Petr Parléř po vysvěcení chóru (1. října 1385) oddělil východní prostory od západní rozestavěné části chrámové lodi, respektive její jižní věže. Toto provizórium pak sloužilo víc než 500 let… O bohaté sochařské výzdobě, provázející horečnou činnost stavební, si ještě dáme říci.

Zdá se, že v původních Petrových plánech hrála prim nekonvenční myšlenka na symetrické založení severní a jižní věže, jež by odpovídala nezvyklému pojetí dvojchórové baziliky, navazující na základní rozvrh předchozího Spytihněvova a Vratislavova kostela. Vitalita panovníka však původní plány nejednou pozměnila. Tak na jeho popud vybudoval Parléř v severním poli už zmíněnou starou sakristii, zatímco s ní sousedící dvě pole byla spojena v jeden celek – kapli svatého Zikmunda, jehož ostatky získal Karel IV. při korunování na krále arelatského. Nejméně typická a současně nejskvostnější stavební část však vznikla na straně jižní – snad proto, že bývalo zvykem vybudovat hlavní vstup do chrámu z hradního nádvoří a možná i proto, že v jižní apsidě bývalé románské rotundy se nacházely ostatky Václavovy. Tou stavební částí byla Svatováclavská kaple, vysvěcená v roce 1367. V půdorysu odpovídá velké jižní věži, přičemž mezi oba útvary Petr zakomponoval jižní slavnostní vstup – Zlatou bránu. Její mozaika Posledního soudu, vytvořená italskými umělci v roce 1371, byla ve své době zcela unikátním odrazem výtvarnické poklony INRIMU na sever od Alp.

Pohlédneme-li do interiéru Svatováclavské kaple, přeneseme zákonitě pozornost na bohatou a kultivovanou kamenickou a sochařskou výzdobu uvnitř chrámu, jež je rovněž dílem Parléřovy svatovítské huti a vznikala pod přímým Petrovým dohledem, v nejednom případě jeho vlastní rukou. To například platí o opukové soše svatého Václava na čelní stěně světcovy kaple. V zidealizované podobě Václava jako „knížete míru“ vytvořil Petr Parléř (snad spolu se svým bráchou Jindřichem) předzvěst sochařského „krásného slohu“, jímž vyvrcholil vývoj středověkého českého sochařství za vlády Václava IV. Dodejme, že podoba světcovy tváře jeví překvapivou shodu s lebkou knížete Václava, chovanou ve Svatovítském pokladu. Výchozím modelem tu zřejmě byla přesná schránka na tuto relikvii, zhotovená v téže době, patrně podle Parléřova návrhu. Podle týdenních účtů svatovítské huti lze vysondovat i Petrovo autorství tumby krále Přemysla Otakara I. v Saské kapli, stejně jako původ domnělých Parléřových autoportrétů – jeho busty v triforiu chrámu i postavy apoštola Petra na levé konzole severního portálu Svatováclavské kaple.

Obecně lze říci, že k největšímu tvůrčímu rozmachu Petra Parléře a jeho huti došlo po roce 1372, kdy bylo nutno ze stavebních důvodů přikročit k dalším demolicím románské baziliky. Právě z té doby se datuje šest nových kamenných tumb s postavami Přemyslovců, jež byly zřízeny na Karlovo přání pro jejich přenesené ostatky. Parléřova huť tak v sedmdesátých letech 14. století vytvořila nejen už zmíněný náhrobek krále Přemysla Otakara I., ale i náhrobky knížat Břetislava I., Spytihněva II., Břetislava II. a Bořivoje II., stejně jako krále Přemysla Otakara II.

Na císařovo přání vznikla cirka ve stejné chvíli i portrétní galerie současných významných ví aj pí v triforiu chrámového chóru. Parléřova huť odvedla v letech 1374–1385 notnou dávku sochařské frajeřiny, fušeřiny, invence – jedenadvacet portrétních bust zobrazujících císaře Karla IV., jeho čtyři manželky, jeho rodiče a bratry, syna Václava IV. s první chotí Johankou Bavorskou, první tři pražské arcibiskupy, pět direktorů stavby a oba stavitele chrámu – Matyáše z Arrasu a Petra Parléře.

Sám Parléř projevil touto rozsáhlou prací výrazný smysl pro charakterizační rozlišení zobrazovaných postav, který ostatně osvědčil už v raném mládí – při sochařských zakázkách v kostele svatého Kříže v rodném Gmündu ještě před svým příchodem do Prahy. Svatovítským triforiem – touto velkolepou parléřovskou galerií plastik – vyvrcholilo portrétní umění, rozvíjené a podporované na dvoře Karla IV. už od padesátých let a mající své paralely v malbě deskové, nástěnné a knižní. Některé portréty již nežijících osobností, například Matyáše z Arrasu nebo královny Anny Svidnické přitom vycházejí ze starších vyobrazení a mají spíš platnost symbolu, ani ony však nepostrádají známky mistrovské individuální až psycho charakteristiky, díky níž Parléřovo triforium překračuje hranice 15. století.

Triforiu vnitřnímu pak odpovídá triforium vnější, pro něž huť vytvořila hrudní koše Krista, Panny Marie a zemských patronů. Na tuto galerii navázalo na vnější straně chóru pověstné Parléřův bestiář – kamenný les vytvořený rostlinnými ornamenty, zvířecími i lidskými maskami, úsměvy od nebeských bran i škleby vítej v předpeklí.

Petru Parléři se na dvoře císaře a krále Karla IV. i jeho nástupce Václava IV. pracovalo celkem dobře. Nevěnoval se koneckonců jen Svatovítskému chrámu; v sousedství pobořeného Juditina mostu z románské doby vystavěl nový most kamenný, později nazván Karlův. Ozdobil jej velkorysou Staroměstskou mosteckou věží s nádhernou plastickou výzdobou na východní straně – patrně nejkrásnější dochovanou světskou gotickou stavbou na území hlavního městečka. Parléř rovněž zbudoval na klíč kolegiátní kostel Všech svatých na Pražském hradě, zahájil další pražské chrámové stavby, například kostel Panny Marie před Týnem nebo Panny Marie Sněžné, vybudoval chór děkanského chrámu svatého Bartoloměje v Kolíně nad Labem a vypracoval plán stavby chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře, kterou pak řídil Petrův syn Jan.

Petr sám náležel k mužům, o nichž se s úctou vyslovil velký italský básník Francesco Petrarca, když roku 1356 navštívil v Praze císaře Karla IV. a jeho dvůr: „Nikde jsem nenašel prostředí více humanismem prosáklé, jako na dvoře císaře Karla a dále u vynikajících mužů v jeho okolí… Jsou to muži znamenití a vzdělaní, mravů tak jemných a učesaných, jako by se v Atice byli narodili…“

Stavitel a sochař Petr Parléř naposledy vydechl 13. července roku 1399. Jeho synové Václav a Jan mu zřídili kamenný náhrobek a vybrali místo posledního odpočinku – kde jinde než ve svatovítské katedrále. Postavili se pak do čela svatovítské huti, aby pokračovali v budování chrámu dalších dlouhých dvacet let. Ani měnící se společenské poměry a vláda Karlova poněkud váhavého syna Václava IV. jim v tom nemohla zabránit. Bylo třeba dovést až do konce drobné úpravy chóru a hnát do výšky pyšnou jižní věž… Léto bouřlivého roku 1419, kdy umírá král Václav, a na venkově se rozhořívají první táboráčky husitského revolučního odboje, znamená pak konec jedné velké kapitoly českého stavitelství. Parléřovi synové odjíždějí za výdělky do zahraničí, kde podle dochovaných záznamů realizují další dobré zakázky. Nicméně velkolepá stavební a sochařská aktivita Petra Parléře, jeho synů a pověstné svatovítské huti na českém území se tímto datem definitivně uzavřela. Rodí se nová společenská epocha, neradujme se s ní příliš předčasně a hurá přilnavě.