JONATHAN SWIFT

☼      30.11.1667   DUBLIN                ۞       19.10.1745    DUBLIN

Kdysi se předávala od ucha k uchu taková vžitá anekdota:

Irský přistěhovalec se v newyorské zátoce ptá amerického imigračního byrokrata:

„Máte zde vládu?“

„Vládu samozřejmě máme.“

„Tak jí vyřiďte, že já jsem proti!“

Ty tři věty anekdotického dialogu přesně vystihují irskou národní hrdost. A kdyby nebylo jedné podstatné maličkosti, že totiž Jonathan Swift pocházel z anglických předků, zobrazovaly by věrně i mentalitu tohoto anglického básníka, spisovatele a pamfletisty. Nezbývá než věřit, že to byl génius loci, duch místa, duch irského rodiště, který se i později podstatnou měrou podílel na utváření Swiftových břitkých narážek a postojů vůči společnosti a době.

PEČEŤ DĚTSTVÍ?

Jon se narodil v irském Dublinu jako pohrobek chudého chuligána z vykřičeného Temple Bar, soudního úředníka, co nepobíral zajímavý plat. Jeho otec v těchto končinách hledal štěstí marně, starším bratrům, kteří přišli z Anglie za ním, se vedlo o něco lépe. Abigail Ericková mu povila dceru Joanu, Swiftovu starší sestru, syna se však nedočkal, sedm měsíců před Jonathanovým narozením zemřel. Kolem malého kloučka se dál odvíjely překotné a neradostné události: chůva ho unesla do Anglie, k matce, která se mezitím přestěhovala k příbuzným do Leicesteru, se vrátil teprve jako tříletý, jenže ta ho vzápětí svěřila do péče bohatého a krutého strýce Godwina Swifta. Dětství ve strýcově domě asi nebylo pro malou duši nijak veselé, muselo se obejít bez laskavého slunce rodičovské péče a shovívavosti, chudoba citového zázemí u despotické tyranie však přece jen něčím byla kompenzována – Godwin Swift se podle přislíbení postaral o chlapcovo vzdělání. Johanthan si odbyl bez jakýchkoli výraznějších úspěchů osmiletou internátní školu v Kilkenny a v patnácti letech začal sbírat znalosti na dublinské dobré univerzitní adrese Trinity College. Ani tam nepracoval s žádným extrémním entuziasmem. Bakalářem, což byla nejnižší univerzitní hodnost, se stal s odřenýma ušima; titul magistra získala většina posluchačů za čtyři roky, Swift potřeboval času nepoměrně víc. V roce 1688 strýc Godwin zemřel a na Jonathana dolehly existenční potíže. Uchýlil se k máti do Leicesteru a spolu s ní hledal způsob, jak ve studiích pokračovat. Matka ho podporovat nemohla, a tak jediným řešením bylo přijmout přece jen nějaké zaměstnání.

Literární badatelé se pokoušeli vyložit Swiftův zjev z nejrůznějších hledisek. Jistě je nepochybné, že citová vyprahlost neradostného dětství ho silně poznamenala. Swiftova pozdní tvorba hýří naturalisticky syrovými výbuchy hněvu, omrzelosti, je výrazem pohrdání. To vše lze připsat spíše postupující vážné chorobě. Avšak rysy nadřazenosti nad světem, jemuž je odcizen a na který nenávistně plive, a konečně i projevy povahy misantropa, snižujícího lidstvo, byť se to děje prostřednictvím nepříjemné, drsné a pohoršující pravdy, tyto znaky charakteru mohly mít své kořeny v citových traumatech ochuzeného dětství a ještě ochuzenějšího mládí.

LITERÁRNÍ ZAČÁTKY

Matka Jonathanovi pomohla a našla východisko z těžké bryndy. Její sestřenice Dorothy Asborn se provdala za sira Williama Templa, bývalého státníka a diplomata, nyní soukromého gentlemana, který se slušně zabýval hlavně dvěma zálibami – zahrádkařením a literaturou. V jeho domě v Moor Parku nedaleko Farnhamu v hrabství Surrey nastoupil Jonathan Swift v roce 1690 jako skromný písař. Takové místo se příliš nelišilo od postavení sluhy. Swift dostával pouhých 20 liber ročně, měl však kde složit hlavu a stravu zdarma. Práce asi nebylo tolik, a tak Jonathan při „zaměstnání“ dostudoval a na univerzitě v Oxfordu obhájil akademickou hodnost magistra. Měl tedy konečně možnost stát se knězem. Samozřejmě že začal na svého protektora naléhat, aby mu opatřil nějakou faru. A když sir William neprojevil ani tu nejmenší horlivost, vzal Swift osud do vlastních rukou. Odešel z Moor Parku do Leicesteru, kde se mu za pomoci přátel podařilo splašit kněžský úřad. Byla to ovšem jen zastrčená ulsterská fara v Kilrootu poblíž Belfastu. Půldruhého roku tam farářoval za 100 liber roční almužny. Hmotný pokrok to jistě byl, avšak život v opuštěném malém hnízdě měl své nevýhody, dalo by se napsat i jisté neduhy. Snad ze všeho nejvíce chyběla Swiftovi bohatá Templova knihovna. Co zbývalo? Ztracený syn se vrátil, nyní již jako tajemník sira Williama a pořadatel jeho pamětí. Psal se rok 1696. Swift zůstal v Moor Parku až do Templovy smrti v roce 1699.

Sir William Temple byl velkým obdivovatelem antické literatury a osobně se jedním svým spiskem zúčastnil sporu o přednostech starověké a moderní literatury. Podnět ke střetnutí dal na sklonku osmdesátých let 17. století francouzský básník a prozaik Charles Perrault, v devadesátých letech zápas s neztenčenou silou pokračoval – i na půdě Anglie. Sir William sklidil za své odvážné vystoupení posměch. A Jonathan Swift mu přispěchal na pomoc rozpravou Bitva knih. Přibližně ve stejné době (1696–1697) vznikla i další satira – Pohádka o kádi, napsaná pro všeobecnou nápravu lidstva –, která odsuzovala korupci a přetvářku v církvi. I když obě prvotiny vyšly tiskem anonymně (jako většina Swiftových děl) až v roce 1704, kolovaly v četných opisech již v době vzniku a měly značný ohlas.

Templova smrt znamenala pro Jonathana Swifta novou existenční nejistotu. Po půlročním marném čekání na slíbenou prebendu tentokrát volil soukromou službu a přijal místo domácího kaplana u earla Berkeleyho v Dublinu. Byla to fajnová volba. Přinesla mu konečně doktorát teologie na Trinity College a členství ve svatopatrické kolegiátní kapitule, jež bylo spojeno s dalšími třemi prebendami. Z nich nejmilejší mu byla fara v Laracoru nedaleko Trimu. Povinnosti přidělených církevních úřadů byly z větší části jen formální, celkový důchod – kolem 200 liber za rok – skýtal dobré materiální zajištění. Teď byl čas věnovat se plně literatuře a politice.

Jako člen Berkeleyho družiny přijel Swift v roce 1701 do Londýna, kde zahájil publicistickou činnost. Jeho Rozprava o rozmíškách mezi šlechtou a lidem v Aténách a Římě, vydaná pod cizím jménem, nepokrytě stranila opozičním whigům, politické straně nastupující tržní buržoazie, drobných obchodníků, podnikatelů a statkářů. Whigům nedalo příliš námahy zjistit totožnost autora. Uvítali ho ve svých řadách. Swift při dalších cestách do Londýna přispíval do týdeníku Tatler a Examiner (druhý časopis psal přibližně půl roku zcela sám) a své politické ambice posiloval vydáváním dalších pamfletů. Protináboženské satiry se ovšem setkávaly v táboře prudérních whigů s postupně sílícím potupným nesouhlasem. Publicistická činnost sice zvyšovala popularitu laracorského vikáře, rozmnožovala však i řady jeho odpůrců a nepřátel. Brzy došlo k tomu, co Swiftovy postoje věštily již úvodem: Jonathan se s whigy rozešel a přidal se k toryům. Pozdější obviňování z přeběhlictví bylo oprávněné jen z části. Swiftovy politické názory se ztotožňovaly se stanoviskem whigů – obhajovaly oprávněnost převratu z roku 1688, v náboženských otázkách se ovšem tvůrce pamfletů stále více přibližoval pozicím toryů. Nesplněné plané sliby whigovských ministrů (šlo o prominutí dávek, jež anglická církev v Irsku musela odvádět panovníkovi) a osobní frustrace z toho, že političtí příznivci mu nepomohli získat uvolněné místo biskupa ve Waterfordu, byly hlavním důvodem Swiftova politického přestupu za lepšími vyhlídkami.

Osobní zklamání však měla pokračovat i nadále. V letech 1710–1714 pobýval Swift převážně v Londýně; stal se neoficiálním poradcem dvou toryovských ministrů, Oxforda a Bolingbroka. Znovu usiloval o biskupský úřad a jen nerad se musel spokojit v roce 1713 s děkanstvím u svatého Patrika v Dublinu. O rok později se kalich hořkosti nalil a napěchoval vrchovatě. Vláda toryů padla, Oxforda zabásli do Toweru, Bolingbroke skončil ve francouzském vyhnanství. A nešťastný Swift se natrvalo vrátil do Dublinu.

PAN DĚKAN BY TOMU ZAJISTÉ ZAS OPONOVAL…

Téměř šest let se Jonathan Swift vyrovnával se zmařenými nadějemi. Po ten čas na literaturu i publicistiku zcela zanevřel. Teprve v roce 1719 či 1720 se vrátil k psacímu pultu, aby zaznamenal první řádky svého nejlepšího a neslavnějšího díla. Kdyby důstojnému panu děkanovi někdo řekl, že jeho kniha jednou bude oblíbenou dětskou četbou, určitě by vehementně nesouhlasil. Vždyť on napsal satiru na anglickou a vůbec evropskou civilizaci, dal jí formu fantastického cestopisu a vtělil do ní tolik břitkých výpadů, kterým děcka přece nemohou rozumět! Už jen ten název – Cesty k několika vzdáleným národům světa, od Lemuela Gullivera, nejprve lékaře a potom kapitána několika lodí – copak to je titul vhodný na nějakou dětskou knížku?

Museli bychom panu děkanovi vysvětlit, že dnešní editované a poněkud přibarvené Gulliverovy cesty obsahují většinou jen první dvě výpravy kapitána Lemuela – do Liliputu, kde mezi obyvateli velikosti Palečka ční jako obr, a do Brobdingnacu, kde je naopak sám Liliputánem. A museli bychom zdůraznit, že je to právě onen kontrast velikosti, který dětem připadá k smíchu a přesně vyhovuje světu snové reality, rozprostírajícímu se v duši nejmenších obyvatel.

Líčení zbývajících dvou cest – na létající ostrov Laputu, kde je říše fantastických vědců, a do země Hujhunmů, moudrých koní, kteří si podmanili nemoudré lidstvo – je do značné míry poznamenáno autorovou misantropií a ústí do chmurných vizí, vyvolaných ohroženým vývojem člověka v bestii. Postrádá úsměvnost dvou předchozích částí a obsahuje mnoho satirických šlehanců, jež jsou až nesrozumitelné, neúčinné, příliš vzdálené dnešku.

Jonathan Swift vydal Gulliverovy cesty (opět anonymně) v roce 1726. Sám je za vrchol své tvorby rozhodně nepokládal. Mnohem víc si cenil prací, které sloužily aktuálním potřebám, prací agitačních a polemických. Vrátil se k nim v roce 1724 šesti pamflety, jež se dnes označují společným názvem The Drapier´s Letters (Pláteníkovy listy).

Aféru vyvolalo vládní rozhodnutí z roku 1722, jímž bylo anglickému spekulantovi Woodovi uděleno právo ražby znehodnocené irské mince. Tučný podíl zisku z této špinavé machinace měla dostávat králova milenka, vévodkyně z Kendalu. Vlnu postupně sílícího irského odporu doslova vzedmul v roce 1724 pamflet s názvem List kupcům, velkoobchodníkům, statkářům a prostým lidem Irska o měděných půlpencích, které razí pan Wood. List vyšel tiskem s podpisem M. B. Pláteník. Autorem byl samozřejmě pan děkan, který byl proti… A nezůstalo jen u jednoho, další listy byly vždy útočnější. Anglická vláda záhy rozpoznala, jaké nebezpečí může z této militantní agitace povstat, a vypsala dokonce vysokou odměnu 300 liber za Pláteníkovo odhalení. Listy vycházely dál. Jistě nebylo málo těch, kdo dobře znali pisatelovu totožnost, nenašel se však jediný udavač. Rozbouřené irské veřejné mínění nakonec donutilo vládu ke kapitulaci – musela mincovní patent odvolat. Swift, který vystoupil z anonymity, se stal bezmála národním hrdinou – po návratu z cesty do Londýna ho v Dublinu vítali vyzváněním zvonů.

Téma anglického hospodářského útlaku nebylo šesti Pláteníkovými listy zdaleka vyčerpáno. Jonathan Swift, pamfletista, který již dávno odložil krotký styl a teď už nehalil své názory do zjemnělých alegorií a jinotajů, dál vystupoval proti všemocné vládě, proti rozhodnutím anglického parlamentu, jež znemožňovala rozvoj irského zemědělství, obchodu i průmyslu. Nejprve hájil zájmy nejvlivnější angloirské vrstvy – tedy Angličanů usazených v Irsku –, postupně se z něj však stával tribun lidu, obhájce práv všech, bez ohledu na původ či třídní příslušnost. Názvy některých Swiftových letáků – Nynější zuboženost Irska, Krátký přehled o stavu Irska, Skromný návrh, jak předejít tomu, aby se děti nejchudších lidí staly břemenem pro své rodiče i pro krajinu, a jak zjednat jejich užitečnost pro veřejnost – dávají tušit, čím se pan děkan zabýval. Krajní roztrpčení nad stavem vlasti zaznívá právě z jeho Skromného návrhu (1729). Zde také najdeme Swiftův nejostřejší sarkasmus. S vážnou tváří navrhuje, aby se děti irských chudáků staly potravou pro bohaté; morbidní a sadistická úvaha vlastně do konečných důsledků domýšlí stav skutečného kanibalismu anglického režimu v Irsku, jenž „už beztak rodiče většinou schlamstnul a má tedy zřejmě plný nárok i na děti“.

ŽENSKÉ PRO SWIFTOVU DUŠI

Swiftův život značně ovlivnily tři dámy, a pokud můžeme soudit z dochovaných písemných dokladů, byly to právě a jedině ony, které tohoto ironika donutily, aby odložil svou masku. První z nich mu zpočátku vnutila podobu blouznivě zamilovaného mladíka. Pomíjivá epizoda se sestrou přítele ze studií Jane Waringovou začala a také skončila v době pastorování v Kilrootu a Templecorranu. Swift jí ve svých liebesbriefech dal jméno Varina. Prudce vyšlehlý cit po čase začal hasnout – snad se Jonathan nechtěl tak brzy vázat –, aby nakonec jeho poklidné plápolání stěží vydalo na projevy, jež spíše připomínaly pramálo zanícené kázání.

Pod poetickým jménem Stella se skrývá druhá ze tří žen – Hester Johnsonová. Skrývá se? Tento zvláštní vztah (nechceme-li jednoduše tvrdit, že to byl romantický milostný příběh) je dodnes opředen tolika nejasnostmi a tajemstvími, tolika dohady, že je docela na místě říci, že byl a zůstává z větší části skrytý zvědavým očím pozdějších badatelů. Jedni věřili, že Stella byla nemanželskou dcerou sira Williama Templa (ta pověst ovšem vznikla už za jejího života), druzí si přisadili, že i Swift byl Templovým levobočkem, tedy Stelliným nevlastním bratrem, další zase předpokládali, že Jonathan by mohl být nelegitimním synem vrchního irského archiváře Johna Templa, a tudíž mluvili o vzdálenějším příbuzenství mezi Stellou a Swiftem. A mnozí Swiftovi životopisci byli skálopevně přesvědčeni, že Jonathan a Stella uzavřeli v roce 1716 tajný sňatek.

Co je opravdu jisté? Swift se s Hester seznámil v Moor Parku v době, kdy jí bylo přibližně osm a jemu jedenadvacet let. Důstojný pán (přesněji mladík) jí byl vychovatelem a pěstounem. Protože se nechtěl odloučit od objektu svých noblesních citů (ať už byly pouze něžně přátelské či milostné), poradil jí, aby se spolu se svou společnicí přestěhovala do Dublinu. Vztahu, který trval až do Stelliny smrti 28. ledna 1728, vděčíme za pětašedesát dopisů, jež si Swift opisoval do zápisníku v dobách londýnského pobytu. „Deník psaný Stelle“, bezprostřední a půvabná kronika, podává znamenitý obraz Swiftova života a londýnských poměrů. Je to však zároveň i dojemný doklad autorových lidských kvalit. O hloubce a vroucnosti Swiftova vztahu k Stelle rovněž svědčí úzkostné dopisy, které posílal z Anglie v čase její smrtelné nákazy, a konečně i fragment Jaká byla Stella, datovaný ten večer, co Stella zahynula.

Idylický a skoro sentimentální obrázek poněkud vybledne, jakmile zjistíme, že současně se Stellou měla místo ve Swiftově životě další žena, ta třetí. Pan děkan ji pojmenoval Vanessa. Esther Vanhomrighová byla ctižádostivá a vzdělaná dcera dublinského obchodníka a purkmistra holandského původu. Swift se s ní seznámil v domě její ovdovělé matky v Londýně, později Vanessa bydlela se svou sestrou docela blízko – v Celbridge u Dublinu. Jonathan Swift jí v roce 1713 věnoval báseň Cadenus a Vanessa (Cadenus je přesmyčka z Decanus, děkan), svědectví o nenaplněné lásce nám poskytuje i částečně dochovaná korespondence. Zdá se, že roztržka, k níž došlo z popudu Swiftova, přispěla k Vanessině předčasné smrti (2. června 1723). Co si však myslet o tom, že druhý den po její smrti se Swift vydal na čtyřměsíční obtížnou cestu po opuštěném irském venkově? Chtěl útrapami pěti set mil na hřbetě koně srovnat žal do snesitelnějšího pocitu? Chtěl si cváláním na čistém vzduchu pročistit hlavu plnou bolestného stesku?

Swiftovy vztahy k ženám nebyly jednoduché. Potřeba citových pout jako by byla neustále rušena neurčitými obavami (snad vyvolanými varovnými příznaky vážné choroby) či posunována do polohy něžných přátelství pederasta. A reflexe těchto vztahů v jeho literárním díle? Na jedné straně tam najdeme četné emancipační myšlenky, jež odrážejí Swiftův hluboký zájem o povznesení ženy, na straně druhé si můžeme třeba v Pohádce o kádi přečíst slova, jimiž se nerozpakoval sobě vlastním černým humorem „ocenit“ něžné pohlaví: „Minulý týden jsem vám zahlédl nějakou ženu stáhnutou z kůže; ani byste neřekli, jak jí to ubralo na přitažlivosti.“ A to bychom docela snadno mohli citovat výroky, v nichž Swift ženské pokolení tupí ještě daleko hruběji.

V roce 1731 se Swiftův zdravotní stav náhle rapidně zhoršil. Pan děkan od svatého Patrika začal účtování se životem. Udělal to po svém, sarkasticky. V humorně vážném autoportrétu Verše na smrt doktora Swifta jsou pravdivé události z autorova života líčeny s velkou dávkou sebeironie. Netušil, že ho Ménièrova choroba bude postupně zbavovat sluchu, řeči, paměti a rozumu, a že bude trvat ještě plných čtrnáct let, než dojde svého uplatnění náhrobní nápis, který si sám složil: „ThDr. Jonathan Swift, tohoto katedrálního chrámu děkan, odpočívá zde, kde mu lítý hněv nemůže dál drásati chatrné srdce. Jdi, poutníče, a hleď následovati muže, který ze všech sil rázně hájil svobodu…“

Nehájil jen svobodu, hlásal a obhajoval i právo každého člověka na lidskou důstojnost, usiloval o ženskou emancipaci, o rovnoprávnost lidí. A byl samozřejmě proti mnoha věcem. Proti korupci, intrikánství, nadutosti, proti malosti, proti velikášství. Ze všeho nejvíce však víte sami co: jeho pronikavý duch nenáviděl hňupství.

OREL

Je to souhvězdí poblíž Mléčné dráhy, viditelné hlavně v létě. Jeho nejjasnější hvězdou je Altair, který tvoří s dalšími jasnými hvězdami, Vegou v Lyře a Denebem v Labuti takzvaně Letní trojúhelník. Zajímavá je i Éta aquilæ, nejjasnější proměnná hvězda (cefeida) oblohy. V souhvězdí je i další zajímavý objekt – pulsar, jehož kolísání periody pulsů radiového záření je způsobeno tím, že jde o neutronovou dvojhvězdu rotující kolem společného těžiště.

Podle Řecké mytologie je orel, nejvznešenější a nejvýše dolétávající pták, Diovým mazlíčkem, roznášejícím jeho blesky. Sám Zeus na sebe mohl brát podobu orla a orel byl rovněž zobrazen na jeho žezle.

V Číně a v Japonsku se ke hvězdě Altair a Veze pojí romantická legenda. Vega byla urozená nebeská tkadlena, dcera boha Slunce. Altair byl pastýř, který pečoval o jeho stáda. Tito dva se do sebe zamilovali, ale kvůli své lásce začali zanedbávat své povinnosti. Bůh slunce se proto rozhněval a dvojici ztrestal. Každý z nich musel sídlit na jiné straně Mléčné dráhy. Setkat se mohli pouze jediný den v roce – sedmý den sedmého měsíce, kdy na oblohu přiletěly straky a vytvořily most přes Mléčnou dráhu, po kterém může tkadlena s pastýřem přejít. Oba jsou ze setkání vždy tak dojati, že jejich slzy dopadají na zem v podobách deště.