Místa opuštěná časem

Rozvaliny mé paměti

Ozvěny výprasků, útěků a úkrytů v babiččině domě

Její vetché tělo ji dnes už netíží,

zato mé silné tělo je podlomené tíhou trudných vzpomínek.

Bázeň a lítost schoulená ve stínu křížů.

Teď, její smrt mě znovu přivedla zpět.

Potemnělé místnosti se rozsvěcují září mých potlačených vzpomínek.

Pod kroky skřípe mi a praská sklo z vytlučených oken,

toť dětství mého byt.

Babičko, jak můžeš spát, když Ti nad postelí trpí ten pán na kříži?

To je pán Ježíš Kristus, který vzal na sebe naše hříchy,

a stále musí trpět k vůli špatným lidem, ty můj hlupáčku.

Babičko, tak já už budu hodný, aby už pan Ježíš nemusel trpět.

Později v zimě, když sněhem odíval se kraj,

přiběhl jsem pozdě k večeři.

Otčím, naladěn zas na mol,

jak vždy spustil hrozný kravál.

Kde jsi se zase trajdal harante,

a kde máš novou čepici a šál?

Já ...otče, mě nebyla zima, tak jsem mu jí dal ...

Co?? Komu ty máš co dávat?

Tu máš jednu, ať víš, jak si vážit věcí.

Ale, vždyť on tam pořád stojí, v tom mrazu,

celý vyzáblý a skoro nahý.

Co to meleš?

Tu máš ještě jednu, ať probereš se z těch bludů.    

Padej a bez šály se nevracej.

Sic otčím vždycky hřímal,

chraň tě ruka páně,

jeho výprask mě nikdy neminul.

To byl můj první dobrý skutek,

co byl po zásluze potrestán.

Vrátil jsem se na kraj polí,

kde vedle holé lípy stál zrezlý kříž,

a na něm zkřehlá postava Ježíšova co tam prý za nás trpí.

Teď alespoň hřála jej má čepice a šál.

Bylo mi stydno,

když jsem si zpět musel vzít svůj dar.

Později, v dobách mé zpupné uhrovitosti,

chodil jsem močit na ten kříž.

Hle, Tvůj milostivý Bůh stále nemá dosti.

Za nocí, kdy nad jeho hlavou vycházela první hvězda, čekal jsem,

zda od paty kříže nevztyčí se nebeské schody.

Ale čekal jsem vždy marně,

jen občas nějaká létavice přidala hvězdu na jeho svatozář.

Zato jednou leže tam ve vysoké trávě,

mohl jsem v jejím skrytu,

sledovat otce kamaráda Járy,

jak za křížem klátí prodavačku Mariku.

Dnes, jak tehdy mě mé kroky znovu vedou k tomu kříži,

však v rukou dřímám sekeru a rýč.

A znovu stojím tváří tvář vůči tomu, jenž svědomí mé tíží,

k tomu, co se svým bolem,

stále k nebi marně vzhlíží,

k tomu, s nímž za jedno je rodem,

nebo jen zemřel s iluzí, že je Bohem?

Ne, Ty jsi věděl, že nejsi Bohem a přesto jsi vydal své tělo kříži,

a to jen pro naši víru, že jsi ten co z nás sejme naše hříchy.

Snad proto, že lidé mají rádi dobré konce, pozvedli Tě z říše tmy.

Buď jak buď, Tvoje muka nepřinesla lidstvu spásu,

nýbrž jen další utrpení.

Na tomto světě neměla Tvá oběť smyslu,

jakož ani z onoho světa nečerpá smyslu svět vezdejší.

Dost bylo předvádění krutosti k ukájení lidské zvrhlosti.

Tak vykopal jsem vedle kříže jámu,

sekerou uvolnil jsem hřeby,

sejmul to sporé tělo z kříže a konečně je svěřil zemi.