|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Láska
Naposledy se rozhlédl po ulici, vyndal ruce z kapes, otevřel stará vrata a vešel do domu. Na konci temné chodby svítily žlutým proužkem dveře jejího pokojíku. Několika rychlými kroky se k nim přiblížil a po rozpačitém zaklepání, aniž vyčkal jakéhokoliv svolení, vpadl dovnitř.
Stařena seděla na dřevěné lavici u okna, loupala cibuli a nohama rozhrabovala všechen ten nepořádek, který jí padal ze sukně na podlahu.
Chvíli se na ni díval, pak se otočil na opačnou stranu místnosti - jeho zvědavost podnítil kastrůlek na kamnech a zakrátko již vytíral kouskem chleba zaschlou hrachovou kaši, alespoň dva dny stojící na vychladlé plotně.
Znovu se podíval na stařenu. Ta položila krabici s cibulí na stůl, šourala se ke staré posteli, jednou rukou oprašovala hlínu s klína a druhou, plnou drobných čerstvých řezných ranek, si upravila řídké šedivé rozcuchané vlasy. Pak si klekla a začala šmátrat pod postelí, chvějící se sukně působila jako pohyb výstražného praporku. Konečně vstala a držela kufr, polepený poloroztrhanými nálepkami hotelů z mnoha států, převázaný silným provazem, bez jediného slova mu ho podala a vrátila se k loupání, aniž by mu věnovala další pozornost.
Něco zamumlal, snad poděkování, otočil se a se svým novým zavazadlem vyšel do ztemnělých ulic.
Čekala ho cesta na opačný konec města, do hostince, kde měl zaplacený nocleh a kde si chtěl před zítřejším dnem odpočinout. S radostí proto uvítal projíždějící taxi, kývl na něho a usadil se spokojeně na zadním sedadle, řidiči nahlásil jméno ulice a začal se věnovat sladkým myšlenkám.
Najednou, či spíše nadvakrát, auto prudce zastavilo a než stačil cokoliv říci, seděli vedle něho dva muži ve světlých pláštích a hnědě lakovaných polobotkách. A ještě víc ho překvapilo, když se legitimovali jako členové kriminální policie a vyzvali ho k vystoupení z automobilu.
Protože byl dosud člověk s čistým svědomím, nebo si to alespoň myslel, nekladl tomuto úřednímu a tedy i zákonnému postupu žádný odpor a klidně vystoupil i se svým zavazadlem. Bylo mu položeno několik obecných a informativních otázek a ke konci rozhovoru, vedeného oboustranně slušně, byť s jistou odměřeností, byl vznešen dotaz na obsah toho papírového objektu s bakelitovým držadlem, který měl postavený u nohou.
Když pokrčil rameny, vytáhl jeden z policistů nůž, přeřezal provaz na kufru, chvíli si hrál s jeho zámkem, až se ozval známý zvuk lupnutí a vše bylo připraveno, kolem se začalo šířit jemné napětí jako vždy, když má být odhaleno nějaké tajemství, policista zaklapl nožík, významně si odkašlal a začal nadzvedávat velmi plynule víko.
A zatímco oba zaměstnanci ve službě státu jen pokyvovali smutně hlavami, z úst muže se vydral krátký sten.
"Ach" . Možná to ale znělo spíše "ech". Před ním ležela mezi cibulí uřezaná stařenina hlava s pootevřenými ústy.
Odezněla poslední slova věty předepsané pro tuto situaci, ucítil chlad kovu na svých zápěstích a v dáli se ozvalo houkání odjíždějícího vlaku a vytí vlků. Nasedl, bez jakéhokoliv odporu, do auta a bylo mu jasné, že se dnes konečně zamiloval!
|
|
|
