Mapy

Přemýšlím o tom, že celá tahle dualita Světlo-Tma je jenom nesmysl. Já vím a znám. Osobní
mapa reality, tak zkreslená! Tak zkreslená! Ale byl jsem léta v kontaktu s něčím, až se to stalo
součástí mého vědomí. Fauste, Fauste, odnese tě čert! Má žena říkala, když mě léčila, že mám
černou část sebe. Věděl jsem, že mluví o pravé straně, i když to neřekla. Věřím, že ten kousek
duše doroste. Je vůbec duše? Asi mám poslední šanci. Já vím. A využiju ji, kvůli synovi, protože
jsem mu slíbil, že táta tady bude. Přes některé lidi občas mluví andělé. Přes některé démoni.
Nechci být už ani jedním z nich. Vše bude zase dobré. A oheň, oheň se odráží ve sklech okenních
tabulek. Venku svítí měsíc, právě dorůstá, je ten pravý čas. Teď. Nikdo neříkal, že to nebude
bolet. A možná nebude. Možná bolest byla jen to předtím. Nechci věřit, že propastí končí dřív
nebo později všechny cesty. Ať už propastí Tmy, nebo propastí Světla. Cesta není cíl. Cíl totiž
není. Je jenom život. A třeba žádné cesty nikam nejsou, a jen se chytáme kousků něčeho, co
jsme poznali a viděli. Čaroděj opouští své řemeslo? Ne, učí se ho. A jsou i důležitější věci.