Stočila jsem se do klubíčka a přemýšlela tiše o věcech, které se neříkají nahlas. Myšlenky změnily mou polohu, položily se mi na prsa a na břicho a kroužily po mně celou dlaní. Bylo to tak příjemné, že jsem se nemohla bránit. Cítila jsem je uprostřed svého těla, kroužily mnou a příjemně svíraly moje vnitřnosti. Celá jsem hořela nedočkavostí a současně se bála, že to skončí. Stáhlo se mi hrdlo, nemohla jsem ani polykat, i sliny se přestaly tvořit a já přestala dýchat. Jen srdce o překot soutěžilo s myšlenkami, které byly pod ním a ještě níž a ještě níž. Nadzvedly celé mé tělo v prudké křeči a teprve tehdy dosáhly až k srdci a roztáhly mi hrtan k nadechnutí a vpluly do hlavy a bušily mi v uších v nádherné jakoby vzdálené melodii, pak vtekly do očí a rázem stékaly po mé tváři do uší. Vodopád myšlenek vytvořil jezero v ušních boltcích a teprve teď jsem se mohla smát štěstím.