Stoupám po schodech ke dvěřím našeho bytu. Lehce znuděný školou a přemýšlím, co dobrého máme asi k obědu. Že by řízečky, palačinky, čínu s hranolkami anebo snad pizza? "Vůně" mezi dveřmi mě, ale téměř porazí na záda. Když se vzpamatuji z toho aromatického šoku, začínám si pro sebe mumlat: "Ne brokolice, ne květák a bože hlavně ne fazole." Vcházím do kuchyně a začnou mi z toho nezvyklého zápachu slzet oči. Blížím se k hrnci. Sundavám ponožku, a dávám si ji pod nos jako respirátor. Teď jsem připraven. Rychle nadzvednu pukličku, nakouknu, a zaúpím. Utíkám do pokoje. Zamykám za sebou a proklínám svou smůlu. Je dýňová polévka!

Tak nějak by se dal popsat můj vztah ke zdravé výživě. Ale abych to vzal popořadě. Od malička jsem byl vychováván tak, abych zeleninu nezatracoval ba naopak, už od školky nám všichni vštěpovali, že zelenina je ta "světlá" strana jídelníčku. No samozřejmě jsem jim nevěřil, vždyť je to všechno tak křiklavě barevné a všechny smysly mi říkaly, ať od toho jdu pryč. Vždyť cibule mi rozbrečela maminku! To nemůže být nic dobrého, říkal jsem si.

Pak jsem byl ale různými násilnými způsoby donucen pozřít, alespoň okurku anebo rajče. Kupodivu jsem nebyl otráven. To mě vedlo k myšlence, že to nakonec nebude vážně úplně to nejhorší pod sluncem. Zelenina a tedy zdravá výživa se tedy dostala plně do mého podvědomí. Nemyslím si, že se jedná o nic špatného. Je to užitečné. Ačkoli velice pracné. A to je kámen úrazu. Jako člověk velice líný, prostě nerad trávím čas tím, že bych se pral s kedlubnou. Mnohem snazší je "ulovit" si rohlík se salámem.

Tohle je mou babičkou označováno jako "temná" strana jídelníčku. Ale právě díky babičce balancuji na přesném rozhraní těchto dvou světů. Protože je schopná propašovat zeleninu i do bábovky, o čemž jsem neměl ani tušení, dokud jsem si nevšiml lehce nazelenalého odstínu. Člověk si zkrátka a dobře musí dávat pozor na to, co jí.

Když pak vezmu v úvahu kolik zeleniny sním já a kolik moje starší sestra (náruživá vyznavačka květáku), trochu se stydím, neboť její denní příjem se rovná mému měsíčnímu. Nadruhou stranu když vezmu v úvahu příjem masa je to přesně naopak. Takže myslím, že závěr je jasný. Za všechno může evoluce. Protože moje sestra neustále vyjídá veškerou zeleninu, musel jsem se adaptovat na jiný druh potravy a to tedy laskominy všeho druhu. Jak se ukazuje, zase jsem jen obětí. Někdy si říkám, proč jsem ještě nezavolal na linku bezpečí. Možná proto, že by během toho mohlo maminku napadnout udělat dýňovou polévku. A to by byl horror.