„Hoď se do klidu kravaťáku“ řekla Adriana..

Dotyčný se ohradil proti oslovení, které zcela opomíjelo jeho momentálně velmi funkční oblečení, jenž ovšem i tak skoro propotil jak se snažil využít všech svých získaných soft skills, aby přiměl Adrianu

k návratu.

Červencové slunce se blížilo k zenitu a cyklistická láhev na rámu kola obsahovala

pouze trochu zteplalé tekutiny-pravda, iontové, ale zteplalé.

Adrianě se ho zželelo a navrhla, aby se šli občerstvit nahoru na benzínku.

Kravaťák s tím souhlasil, i když ten ,zarostlý chlápek v teplákách s prověšenou kapsou by s nimi snad ani nemusel, pomyslil si, nicméně řešení tohoto problému, který podle Rooseweltova dělení vyhodnotil jako "středně důležitý , ale nenaléhavý."  nechal na později. Hlavně kvůli vedru.

Usadili se opět k venkovnímu stolečku, tentokrát s minerálkou.

Blížilo se poledne. Vzduch voněl benzínem a tabákem. Ne moc bezpečná kombinace,

napadlo Daniela v malátném rozpoložení , které se ho zmocnilo.

Zdálo se mu, jako už mnohokrát předtím,že stejnou situaci už někdy zažil-v minulém životě nebo v jiném vesmíru seděl u stolečku s minerálkou , poslouchal bzučení vos u odpadkového koše a kravaťáka, který se snaží přesvědčit Adrianu o nerozumnosti jejího počínání, v periferním pohledu kravaťákův vytuněný bicykl opřený o sloupek, mladík v kšiltovce ,který se loudá kolem, nasedá na kolo, šlápne do pedálů, a jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, řítí se směrem k silnici....

Krádež kola proběhla tak přirozeným a nenásilným způsobem, že Danielovi trvalo notnou chvíli než si uvědomil, že by měl na vzniklou situaci upozornit.

Zaklepal kravaťákovi na rameno a ukázal ,beze slova na ujíždějícího cyklistu.

Kravaťák vyskočil z plastové židličky,až se převrhla a rozběhl se za ním..

Adriana s Danielem ho chvíli pozorovali.

„Necháme ho v tom?“ otázal se s nadějí Daniel. Docela rád by zůstal

sedět v chládku. -Adriana zavrtěla hlavou.

-Jdeme za ním-

-Ale pomalu-vymínil si Daniel.

Kravaťák seděl s hlavou v dlaních na okraji vozovky. Pohled to byl dost bezútěšný,

zvuková stopa nebyla ,o mnoho lepší, neboť neustále vypočítával, co všechno měl v cyklistické brašně-v podstatě všechno, co vedoucí teambuildingu oblečený jako masařka považuje za nezbytné k přežití nejen v outdooru, ale i ve městě-včetně jakékoliv plastové karty, ,kterou lidstvo dokázalo doposud vymyslet.

Daniel mu nabídl soucitně jednu z posledních Marlborek z pomačkané krabičky.

Byl rád ,že se mu je podařilo po namočení v městské kašně dokonale vysušit na sluníčku, i když teď připomínaly svou konzistencí spíš podomácku umotaného Tarase Bulbu..

Kravaťák nabídku ignoroval, Adriana mezitím neztrácela čas a mávala na projíždějící kamiony.

Když jeden z nich zabrzdil, nacpali se všichni do kabiny, ignorujíc zřetelnou nelibost polského řidiče jménem  Wojciech, jak se později ukázalo.který nepočítal s tím že kromě středně atraktivní zrzky neurčitého věku poveze ještě dva divné chlápky. Časem ale nabyla převahy jeho přátelská slovanská povaha, brzy pochopil, že pronásledujíí „zlodeje rowerow“ a ochotně se účastnil sledování protože mu nedávno doma ve Wroclavi taky ukradli kolo takže měl na podobné lumpy pifku.. Bohužel žádný z cyklistů, na které  Wojciech upozorňoval výkřiky. „tam jest ten czarny charakter“,nebyl ten pravý.

V kabině náklaďáku začínalo bylo docela těsno.Polák se neustále rozmachoval rukama v barvitém líčení, co tomu „drabovi“ udělá, až ho konečně dopadnou.

Daniel seděl vzhledem k nedostatku prostoru těsně přitisknutý k Adrianě, nebylo mu to nepříjemné , ale nebyl si dvakrát jist, jestli ona je na tom podobně-přece jenom

měl na sobě stále tytéž tepláky, ve kterých vyšel s domu s kbelíkem na odpadky,

a koupal se naposledy předevčírem v kašně.

Adriana neurčitě pootočila hlavu směrem k němu.

- Wojciech, můžeš na chvíli zastavit?-

-Rozumiem, paní potrzebuje,.-přikývl  Wojciech chápavě a přibrzdil.

Adriana popadla lepenkový kufr, který měla pod nohama.

-Co čumíte, neviděli jste jít dámu na toaletu s kabelkou? -poznamenala.

Daniel se vysoukal ze svého místa. -Skočím si taky,-poznamenal neutrálně.

Venku zašli pro formu každý za jiný keřík potom seběhli z náspu a ocitli se na cestě

vedoucí k malému lesíku.