Představte si, že stojíte brzy ráno na zastávce autobusu a polohlasně nadáváte řidičovi, co si to dovoluje mít zpoždění. Najednou se k vám přiřítí potrhle vypadající puberťačka a s naprosto vážnou tváří se vás ptá, jestli tady také čekáte na krokodýla? Už se vás někdy někdo ptal na podobně praštěnou otázku? Ne? Tak věřte, že i tací běhají světem a já jsem toho živým důkazem.

Nyní mi dovolte, abych vám tuto zajímavou situaci převyprávěla od samého začátku. Všichni jste jistě zaznamenali, že se nám letošní prázdniny poněkud prodloužily. Já jsem se tyto volné dny rozhodla namísto vysedávání u televize nebo přípravy do školy, využít k získání ještě nějaké té korunky a zašla jsem do personální agentury. „Samozřejmě vám nějakou práci najdeme. Co třeba balení baget?“ „To zní skvěle, já to beru,“ jásala jsem a v duchu už přemýšlela, co si za získané peníze koupím. „Ještě jeden detail. Brigáda se bude konat v Kolíně.“ Můj poněkud zaražený pohled paní z agentury bleskurychle zaznamenala a ujistila mě, že se nemám čeho obávat, cesta tam i zpět je zajištěna. Nezbývalo mi, než kývnout.

Druhý den jsem tedy podle dohody stála pár minut před šestou ranní na zastávce autobusu na Černém mostě a vyhlížela autobus, který měl mě a několik dalších brigádníků vyzvednout. Odbyla šestá, uběhlo i následných deset minut, ale autobus se stále neobjevoval. Zeptala jsem se tedy slečny, která již patnáct minut stála vedle mě a vypadala velice nervózně, na onu osudnou větu: „Promiňte, také tady čekáte na krokodýla?“ Měla jsem samozřejmě na mysli autobus firmy Crodille, která vyrábí bagety, ale sami musíte uznat, že v šest ráno je každé slovo vyslovené navíc přímo ubíjející. Nenapadlo mě, že slečna nepochopí, o co mi jde, ale jak se zdálo, nepochopila vůbec nic! „Ne, na krokodýla tady fakt nečekám,“ zněla její vyděšená odpověď. Pak se na mě hloubavě zakoukala a začala se smát. Svůj výstup jsem završila slovy, že se jdu podívat, jestli tu ten krokodýl už někde není. Až po pěti minutách mi došlo, že jsem asi před tou slečnou nevypadala nejzdravěji a až nyní jsem chápala její hlasitý smích. Bylo mi trochu trapně, ale na druhou stranu mě u srdce hřála skutečnost, že se mi v šest ráno podařilo rozesmát úplně cizí osobu. To se jen tak někomu nestane!!!

Za zmínku stojí i pokračování tohoto zajímavého dne. Autobus jsem nakonec skutečně našla. Stál na samém začátku nástupiště. Popravdě řečeno jsem si představovala, že pro nás přijede zelený krokodýlí autobus s maxi nápisy „Crocodille“, ale skutečnost byla jiná. Autobus byl celý modrý a po stranách měl velkým písmem napsáno: „Autobusová doprava, Jiří Novák, Kolín“. Jediná věc připomínající, že se jedná o autobus společnosti „Crocodille“, byla malá cedulka s logem této firmy.

Podle složitosti cesty jsem si už začínala myslet, že jsem se stala obětí bláznivých únosců, ale naštěstí jsme po hodince opravdu dorazili k budově, která s trochou fantazie připomínala malou továrnu. Navlékli nás do obrovských zelených obleků, hlavy nám ozdobili nevkusnými bílými čepicemi a hurá k pásu. Přiznám se vám, že po oněch osmi hodinách jsem si pletla šunku se sýrem a při pohledu na okurku se mi zvedal žaludek. Abych byla zcela upřímná, tak mě práce u pásu vůbec nenadchla. Alespoň jsem si ale uvědomila pár věcí. A myslím si, že dokonce i v ten správný čas. První je, že ten, kdo se ptá na divné otázky, nemusí být hned podivín. A ta druhá se týká mé letošní maturity. Rozhodla jsem se totiž, že se na ni asi přeci jen budu učit…