|
„Neříkám, že to, co dělám, přinese zásadní zlom v léčebě rakoviny. Ale věřím na zázraky..."
KUKS: BETLÉM A LESNÍ KUK HRABĚTE ŠPORKA
Na první kuk nebo pohled 2 očí 1 tváře a 3 časů: minulosti, přítomnosti i v budoucnosti, je to trochu zmatená historie, řeknete si. Byli to jezuité v hnědé kápi, kteří zvyk stavět betlémy do Čech přinesli, a byli to jezuité, kteří bránili hraběti Šporkovi Betlém vytvořit. Jenže poctivě řečeno, pan hrabě si o to sám koledoval.
František Antonín Špork byl svérázná figurka na šachovnici velkého stylu. Jeho dědeček patřil k poddanským sedlákům a otec začínal jako voják, který se za třicetileté války domohl velkého jmění a za válečné zásluhy byl navíc povýšen mezi modrou krev. Titul spolu s majetkem dokázal odkázat výhradně synovi. Šlechtická společnost sice hraběte Františka Antonína odmítala pro plebejský původ přijmout jako sobě rovného, jenže on se tím nijak netrápil, ba naopak. Stačilo mu, že má dost peněz na to, aby si dopřával nákladné záliby. K nim patřilo umění a patřil k nim také východočeský Kuks. Počátkem 18. století tam pro něho Giovanni Battista Allipardi postavil barokní zámecko–lázeňský–vychloubačný arsenál, či ještě lépe opatřený areál, zdvihající se do svahů po obou březích Labe. Krátce na to na hraběcí výzvu dorazil k činu velkolepý tvůrce soch Matyáš Bernard Braun a začal místo zaplňovat pískovcovými sochami, mezi nimiž později prosluly slavné alegorie Neřestí a Ctností.
Problém ovšem byl, že Kuks sousedil s vesnicí Žíreč (měli tam svoji okoukanou zvědavou uličku), kde sídlili okoukaní jezuité. Špork patřil k velkým kritikům tohoto ambiciózního řádu, navíc mu jako milovníku umění vadily jejich cenzorské zásahy. (Mimochodem za Šporkových časů pobýval v sousedním Žírči Antonín Koniáš chlastal a navíc Jidášovo ucho baštil víc, než Ježíšovo srdce…)
A tak si hrabě začal s žírečskými sousedy vyřizovat účty i prostřednictvím hezounkých neokoukaných soch. Tradují se o tom rádoby kouzelné historky z natáčení, možná pravdivé, možná málo reálné. Například? Dole při Labi bývalo rejdiště obklopené čtyřiceti kamennými trpaslíčky, kteří údajně měli tváře žírečských jezuitů. Velké pobouření jezuitských sousedů prý budila i socha „křesťanského bojovníka“, mytologické postavy, do které se Špork samolibě stylizoval. Braun tu pro něj tesal dokonce dvě, „malou“ a „větší“, zachovala se jen druhá. Původně prý stála na okraji Šporkova panství a vztyčeným mečem hrozila na dálku směrem k Žírci. Nakonec musela být přemístěna do špitální zahrady a je tam v takové rozmařilé náladě až dodnes.
SPORY O NOVÝ LES
Jeden z momentů, které rozjitřily vztahy mezi Šporkem a jezuity, byl i projekt, na němž Matyáš Bernard Braun začal pracovat v Novém lese, zhruba tři kilometry od Kuksu. Roku 1726 hrabě sochaře totiž pověřil jako ve Vatikánu podobně zaměřeného statného Buonarrotiho Michelangela, aby les, ležící v podstatě nad obcí Žíreč, zaplnil monumentálními plastikami, tesanými přímo do pískovcových skal. Šlo o úplnou galerii výjevů inspirovaných zápisky v Bibli a životem svatých. Mezi nimi byla i scéna Narození Páně, podle které se celému areálu začalo říkat Betlém. Co víc, právě ona byla předmětem dalšího Šporkova dramatického sporu s jezuity.
Skála, ve které je Narození Páně vytesáno, jim totiž katastrálně patřila či spíše astrálně super orchestrálně náležela jejich poddanskému sedlákovi a oni v tom shledali dobrou záminku, jak nepohodlného hraběte ztrestat. Další práci na Betlému začali bránit, dotyčný sedláček sochaře dokonce napadl motykou a nakonec byl Matyáš Bernard Braun z Nového lesa násilně odehnán. Sám Špork o tom satiricky veršoval: „…páni patres… neslýchaných skandálů před celým světem způsobili a zabránili zbožné stavbě pěkného sousoší, jež představuje narození Krista neboli též jesličky, a tím také názorně předvedli, že nechtějí pamatovat ani radostného narození, ani bolestné smrti jedináčka Ježíše Krista…“
Jenže jezuité ještě více přitlačili, navíc Špork jim k tomu poskytl mnoho jiných důvodů. Další z jeho provokací se údajně týkala osamělého kamene, stojícího při cestě přicházející do areálu Betlému od západu. Vypráví se, že na něm hrabě dal namalovat obraz pekla, kde čerti měli tváře žírečských jezuitů. Když se do Kuksu na jejich popud chystala mravokárná komise, aby zjistila, co je na tom pravdy, Špork povolal Petra Brandla, dalšího ze „svých“ umělců, a malíř výjev rychle nahradil scénou útěku Svaté rodiny do Egypta.
A tak se to Šporkovi načítalo jedno za druhým. Byl obviněn z kacířství, při nekompromisních domovních prohlídkách přišel o knihy vydané v jeho vlastní tiskárně, řada z nich byla veřejně spálena, navíc dostal docela vysokánskou pokutu. Spor se Šporkem se vlekl drahně dní a až v roce 1731 se mohl Braun vrátit k práci v Novém lese, dva roky před tím přeťaté jak poleno. Betlém byl hotov v roce 1732 a kočárová projížďka kolem něj se zařadila mezi panské kratochvíle hostů Kuksu. Po Šporkově smrti v roce 1738 však areál začal chátrat a dnes je torzem. Traduje se, že k jeho devastaci přispěla v osmdesátých letech 18. století stavba nedaleké pevnosti Josefov, pro kterou se tu těžil kámen. Dva malé lomy v těsném sousedství soch jsou dodnes evidentní pozůstalostí markantních tahanic o kámen.
Znalci ovšem soudí, že tu ničila především spodní voda, kterou pískovec nasává jako houba. Braun s ní dokonce počítal a sochy systémem kanálků a fontánek odvodnil. Jenže časem se zanesly, nikdo je nečistil a zkáze už nešlo zabránit. Míru devastace ilustruje už zmíněný výjev Narození Páně. Divák musí být detektivem, aby na šedé skále rozeznal zbytek Panny Marie, stín Josefův, děťátko, pastýře, tři krále s procesím. Volek ani osel nemají tlamy, některé postavy zmizely úplně, jinde zůstalo jen chodidlo. Z klenby chléva nic. Přitom podle dochovaných účtů Braun v této scéně vytesal několik desítek převážně reliéfních postav.
Zůstaly však jiné a jsou dodnes ohromujícím důkazem Braunova talentu (stejně jako toho vzpomínaného od zručného Michelangela). K tomu nejlepšímu, co vůbec kdy vytvořil, patří především Onufrius a Garin. Dramatické postavy dvou poustevníků, kteří se podle křesťanské legendy dopustili násilného smilstva a uklizení svých zavražděných obětí a se svou vinou se kajícně uchýlili do samoty divoké přírody, kde se pomalu měnili v poločlověka a polozvíře. Sugestivnější motiv si pro tajemná zákoutí zdejšího lesa, prostoupeného pískovcovými skalami, nemohli hrabě a jeho sochař vybrat.
DEVÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ (ZCELA NEZNÁMÉ LIDSKÝM BLECHÁM, KTERÉ POTKÁVÁTE NA KAŽDÉM KROKU, NE-LI NA KAŽDÉM ROHU…) PROTI VŠÍM JE ŠAMPÓN ZNAČKY NO FUTURE.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví – Pokrytče!
Přikázání deváté nařizuje lidem, aby se drželi pravdy a od poznané skutečnosti necouvali do chaosu. Kdo by si nevzpomněl na hlasatele Pravdy Boží Mistra Jana Husa, který hlásal – Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, prav pravdu, drž pravdu na úrovni, braň pravdu až do skonání svého. – Pravda je pro náš život totéž, co vláha pro zemi a paprsky slunce pro květinu, bez ní jsme vykořenění, vadneme a usycháme, život ve lži ztrácí význam, a proto lež ohrožuje civilizaci, není divu, že pomluva stojí v Desateru na stejné úrovni jako zabití; kdo dokáže domyslet a odhadnout dopad ošklivých slov v kolektivu, když o sobě podáváme křivé svědectví, ten pochopil, že slovo je secsakra nebezpečná zbraň a nikoliv jen hračka na hraní.
Pravda stojí před Boží tváří jako jediná skutečnost bytí, proto než přijmout lež jako možnou záchranu života, pak je lépe zemřít instantně ihned; to je dědictví Husovo, které v Čechách přejímáme v odkazu husitských prapředků, samozřejmě každý se ho ujímá po svém, jinak poselství pravdy přijal a střežil mučedník Hus, jinak bojovník Žižka, jinak cikáni ze Žižkovského ghetta, filozof Chelčický, novinář Havlíček Borovský, prezident Masaryk, co vštěpoval hlavám národa hlavně nebát se a nekrást, nikoliv ochočit si to, co se nenechavcům zamane, patriarcha Farský a unitář Čapek, student Jan Palach (narozen 11.8.) a Jan Zajíc, jinak se i my ostatní časem a vírou a milostí k té pravdě o sobě, o světě, o Bohu a o bližním protrpíme.
Nepostradatelnost devátého přikázání uznávají všichni velikáni, kteří vidí, jak rychle a bez bariér lehce se mezi lidmi a národy ujímají pomluvy, klevety a nízké povídačky. Špatná pověst o druhém člověku se rozletí do všech světových stran jak hejna tažných ptáků po kraji a nikdo je už nenarovná, nevrátí do falešného tupého srdce, kde stelou svá temná hnízdečka čeho že? Nepovedené rapsodie nebo snad parodie na pravdy? Jan Neruda popsal v osudech žebráka Vojtíška z Malé Strany, že pomluva přivede na mizinu každého a není proti ní účinné obrany; když mlčíš, souhlasíš, a když se bráníš ze všech sil nařčení, je to ještě podezřelejší. Právě lidská nedůvěra a podezíravost nás vede do slepé uličky grázlů, a teprve v té bezvýchodné situaci sami hořce poznáváme, proč nás Pán Bůh nabádá vyjadřovat se o druhých lidech zodpovědně a s rozmyslem. – Hospodine, Bože náš a Králi světa, jen ty víš, jak je to těžké a v některých případech téměř nemožné a přesto potřebné a nanejvýš žádoucí, abychom se naučili vidět na druhých nejdříve to dobré a s ostatním se sami nebabrali a raději se odvolali k Tvým laskavým soudům. AMEN.
http://www.youtube.com/watch?v=hfUDCJOX9xk
Karel Kryl – Bratříčku, zavřel jsi vrátka (1994)
|
