HOUSKA:

KONEC ORONTOVY PAKÁŽE!

Po třicetileté válce se na hradu Houska (nedaleko České Lípy) usadil oddíl švédských lapků a hrdlořezů, kterým se nechtělo couvat domů a raději se živili přepadovkami jako na běžícím páse. Velel jim jakýsi důstojník jménem Oront. Tahle lupičská mordparta se nikoho nebála, děsila nejen pocestné, ale i okolní města a všude tropila neplechu. Nejčastěji si troufala na bohatý Mělník, a proto není divu, že zdejší konšelé nakonec vypsali na hlavu náčelníka obávaných lupičů Oronta odměnu sto tolarů. Ale ať na něj kdokoliv vypálil ostrými, nikdo s ním nic nezmohl, protože švédského důstojníka chránilo neznámé kouzlo velice špatného vtipu a velice špatné pověsti.

Až myslivci Jirandovi ze Střezivojic poradila jeho stará babička fígl, aby si nechal u kováře ulít zvláštní koule, a to přesně o půlnoci za novoluní. Pak prý Orontovi nebude jeho kouzlo nic platné. Jiranda se domluvil s kolegou Mazancem, zašli za kovářem a v příhodném půlnočním čase si nechali u kováře potřebné poctivé nebojácné koule ulít. Pak k sobě přibrali několik otrlých a silných kumpánů ze vsi, vzali si silné provazy a skoby a v noci se nepozorovaně připlížili k zámku. Tady se schovali ve staré kovárně a dávali pozor na komín, aby podle kouře přečetli, zda jsou loupeživí lapkové doma. Když zpozorovali kouř, vyšplhali se s pomocí lan a skob na půdu. Tady pak vyndali ze střechy jeden obyčejný šindel a otvorem Jiranda prostrčil pušku s očarovanou koulí v hlavni.

Sotva se rozednilo a kohoutek se chystal zakokrhat svoje nazdar, těpic, vzkřikl Mazanec: „Oronte, Oronte, jdeme si pro tebe, bídníku!“ Rozespalý a ještě trochu podnapilý důstojník vyhlédl z okna v domnění, že se mu nemůže nic hrozného jaktěživ stát. A hned se zhurta opřel do volajícího Mazance: „Co se to opovažuješ mě budit?! Zaříznu tě jako kuře!“ Jenže na tu chvíli Jiranda čekal, zamířil a vystřelil. Koule zasáhla Švéda přímo do hlavy a zneškodnila mu podvěsek mozkový, šišinku švédskou. Sotva jeho druhové viděli, že jejich náčelník na místě dodělal, vyděšeně vyběhli ze zámku, ale myslivci a sedláci ze Střezivojic je všechny do jednoho pochytali a svázali. Dopadené lupiče pak odvedli do Mělníka, kde jim šťastní konšelé vyplatili slíbenou prémii sto tolarů.

Jiná verze pověsti uvádí, že střílejícím nebyl myslivec Jiranda, ale jeho kámoš pan Mazanec. Prý ještě před noční výpravou na Housku soutěžili, kdo z nich je lepší zabiják s kulkami, Mazanec to vyhrál, a tak osudnou střelu naládoval do Orontovy tumpachové kebule on. Z té pušky pak už ale nikdy na živáčka nevystřelil a visela doma v hájence v parádní světnici na hřebíku jako vzácná relikvie. Prý měla ještě v hlavni poslední jednu začarovanou kouli, kdyby náhodou nějaký postrach zase děsil okolí dobrým lidem.

STRÁŽCE BRÁNY DO PEKEL

Nedávno v sobotním vydání MF Dnes udělali rozhovor s kastelánem na Housce, patrně nejzáhadnějším hradě ze všech, jimiž jsou české prostory jako poseté. Miroslava Konopáska, který má na krku starost o Housku, si nevydržuje stát, musí si na životosprávu sám vydělat. Daří se mu to mimo jiné i proto, že má z pekla štěstí na platící cíletníky, návštěvníky, mumraj 21. století.

*

Neleží v Karpatech, nýbrž na jižním cípu Libereckého kraje, přesto je dost tajuplný. O hradu Houska se spekuluje, kdy a kým byl postaven, není ani známo, za jakým účelem. Podle pověsti se v něm nachází brána do pekla a ještě dnes tam leckoho ovládnou divné pocity, o tom všem umí Miroslav Konopásek dopodrobna vyprávět. Na konci rozhovoru s tamějším kastelánem si člověk uvědomí, že peklo vážně existuje a že do něj nemusí hledat vchod ani nemusí ten vchod zazdívat, jako to udělali na Housce, protože peklo si cestu k člověku samo najde.

V sobotu 5.4.2014 si každopádně na Housku nacházeli cestu první letošní turisté a Miroslav Konopásek se těší: „Po sezoně si vždy potřebujeme odpočinout, ale zhruba od února se nemůžeme návštěvníků dočkat. Většinou jsou fajn a hezky se ptají.“

JE NĚJAKÁ OTÁZKA, KTEROU POVAŽUJETE ZA TU NEJPITOMĚJŠÍ?

Ano! A ta nemá obdoby. Myslím, že za nejpitomější ji považují všichni kasteláni, i když ne všichni by vám ji asi řekli. Ze strachu, aby neodradili návštěvníky.

TEĎ JSEM HODNĚ ZVĚDAVÝ!

Nejpitomější otázka zní: Co na tom hradu máte za expozice?! Pár lidí se tak zeptá, než si koupí vstupenku, zkoumají tím, jestli se jim ty peníze vyplatí. Jednou jsem to nevydržel a přes okénko odpověděl: Máme zde hrající fontánu, terárium s hady a letos jsme pro vás přivezli mladého vorvaně z Grónska… Hele, na stříbro a drahokamy se běžte podívat do výkladů v pražské Celetné, hrad je o něčem jiném.

NA CO TEDY LÁKÁ HOUSKA?

Na Housce je nejkrásnější, že se nikde solidně nedočtete, kdo hrad postavil, jak dlouho tu stojí a hlavně – co tu vůbec dělá. Hrad chránil území, obchodní cestu, hranici, ale Housku nejde při nejlepší vůli do žádných takových vzorců zařadit. Nevedla tudy obchodní cesta ani hranice, navíc bezprostřední okolí tvořily neprostupné hvozdy a pralesy, které se ani k lovu nehodily. A uprostřed ničeho stojí na tehdejší dobu technicky velice náročný hrad, starší než nedaleký Bezděz, který od nás vidíte z okna a který letos slaví 750 let.

ZÁHADA.

Jedno vysvětlení se nabízí: pokud hrad nestrážil okolí, byl vybudován proto, aby hlídal něco, co se z něj nemělo dostat ven do okolního světa.

BYTOSTI Z BRÁNY DO PEKEL?

Nikdy se nepojmenovává, co by to mělo být. Pravdou je, že ještě před hradem zde bylo dřevěné hradiště a v roce 878 tady měla rupnout zem, puknout skála, vzniknout štěrbina tak hluboká, že ji lidé nazývali bránou do pekel. A skrze tento otvor – jak se píše – kromě sirného zápachu vylézala i hovada pekelná, ďábelská, beroucí na sebe podobu polozvířat, pololidí, říkalo se jim nelidé. Díra byla tak hluboká, že nešla zasypat, rozhodli se ji tedy aspoň ucpat, zatížit hradní kaplí. Ale než to udělali, nabídli vězni výměnou za milost, že ho spustí po provaze dolů, aby peklo zdokumentoval. Vězen souhlasil, avšak v půli cesty si to rozmyslel, prosil, ať ho vytáhnou, a říkal, že peklo pod Houskou je daleko horší než trest, který ho na Housce čeká. Tam spouštěli mladíka, nahoru vytáhli šíleného starce. Otvor ucpali, ale já vím, kde nechal tesař díru.

A NA PEKELNÁ HOVADA JSTE NARAZIL?

Nejvíc strašidel sem chodí ve dne přes vstupní branku, ne přes tu do pekel… Tu hlídá postava v černé kápi, má plášť až na zem a nemá obličej. Klasický Charón, nemohu si pomoci! Jsme na jednom z míst Axis mundi aneb středobodu světa či jádru pudla, spojnice mezi dole a nahoře. Nikdo neumí vysvětlit ani ústřední malbu na oltáři v kapli: lučištnice – polozvíře poločlověk – hrozí šípem člověku. Pozor, je levoruká, to nikde jinde na světě nevidíte. Levá byla vždycky špatně, ještě naše babičky za leváctví levice trestaly. Nalevo od Nejvyššího postával Satan.

BRRR!

Taková záhada, to je přece nádhera!

NĚKTEŘÍ LIDÉ SE PRÝ ZDE ANI DNES NECÍTÍ DOBŘE.

Bez jakýchkoli senzací, největší průšvihy jsem na Housce měl první dvě sezony ze třinácti, co už tady jsem. Pozval jsem si sem ale svého čaroděje a on to v kapli jaksepatří urovnal.

NĚJAKÉHO ČLOVĚKA PŘES ESOTERIKU?

Jo, jezdíme si k němu pro čajíčky. A on to vyladil. Když nám tehdy během dne omdleli v kapli dva tři lidi, tak jsme si říkali, to bylo nějaké slabé, že se vlastně dnes nic nedělo. Ale i nyní se přihodí, že sem vejde člověk, má koupenou vstupenku a najednou: Musím pryč!

PTÁTE SE HO PROČ?

Neřekne mi to, nedokáže to vysvětlit, prostě mu tady není dobře. První tři čtyři roky, co jsme na Housce byli, jsme tady na občanku nechávali přespat potulné lidi. Jedna třináctiletá holčina, co tu nocovala s maminkou, prožila těžký šok. Další týpek rozdupal mobil, roztrhal doklady a chtěl skočit z hradu ven. V tom okamžiku jsme věděli, že s nocováním na hradě musíme přestat.

CO SE TĚM LIDEM DĚLO?

Těžko říct, ale upřímně: spíš si myslím, že jejich vyděšení mělo příčinu v tom, že tady po půdě proběhne kuna a je to, jako když stěhujete nábytek. Hnízdí tam dravci, hrad vrže, má své zvuky, a když se do toho člověk probudí, může zazmatkovat.

VY NEMÁTE STRACH?

První rok, když jsem šel hrad zavírat, měl jsem pocit, že za mnou někdo je, že tam nestojím jen já sám. To je nepříjemné. Jednou mě to naštvalo, tak jsem se za tmy postavil na nádvoří a strašně sprostě jsem tomu, co tam bylo se mnou, vynadal. V duchu jsem také říkal: Hele, třeba se vám nelíbím, ale když mě odtud vypudíte, stejně přijde jiný kastelán, vyberte si. Od té doby mám pokoj. Svého psa Dustyho jsem učil: Hledej lumpíka! Hlídej střízlíka! Aby chodil večer se mnou a kontroloval, zda se mi v hradě nějaký návštěvník neschoval. Vešel jsem do jedné gotické místnosti, Dusty stojí pět metrů ode mě, lehne si na zem a jen na mě tak divně civí. Povídám, aby šel za mnou, on se ale schlíple odplížil stranou. Přitom jindy tam normálně chodí. Nevím, co se mu tenkrát nezdálo, či živě zdálo.

ZASE: BRRR! Z HRADU BYCH UTÍKAL JAKO JEDEN RYCHLÝ ŠÍP…

Hele, my jsme to tu budovali, Houska byla černá díra, lidi sem netrefili. Šli jsme do toho plnýma prsama – celá rodina, manželka a dvě děti. Dali jsme do toho vlastní peníze, prodali kvůli tomu chalupu. Jak jsme mohli utéct?

JAK JSTE SE TADY VLASTNĚ OCITL?

Klasický konkurz.

PŘES INZERCI V NOVINÁCH?

Jo. Sedíme v Chomutově v neděli u kafe a bábovky, byl jsem tehdy ekonomický náměstek v potravinách, a žena povídá: Jé, to by se ti líbilo, tady shání kastelána! Já na to: Kde? Ona: Na Housce! Já: Kde to je? Nevěděl jsem to, ale hned jsem zvednul telefon: Je to místo ještě aktuální? Pak jsem se sem rozjel, a když jsem se zvedal od pohovoru, říkám majitelům, což jsou pravnuci ředitele Škodových závodů pana Šimonka, kteří hrad zrestituovali a v roce 1999 vůbec poprvé v jeho historii zpřístupnili veřejnosti: Už nikoho nehledejte, já to chci!

CO MAJITELÉ?

Jak se tady uživíte se dvěma dětmi? Já na to, že je to moje starost.

A PRODAL JSTE CHALUPU.

Stejně byla daleko. Když jsem nastoupil, chodilo na Housku 8 tisíc lidí, z toho bych se neuživil. Říkal jsem si, že další rok přijde 15 tisíc a přes zimu si budu vydělávat jinak. Jak se ale návštěvy zvyšovaly, neměl jsem na nic jiného čas a nebylo to ani potřeba. Hrad nás uživí.

JAK?

Mám desátek z každé vstupenky a žena pronajatý kiosek.

TO STAČÍ?

Platíme veškeré energie, otop, nájem… Ale jo, jde se uživit. Když vám do hradu přijde 30 tisíc lidí za rok a je jim tu hezky, dají si kafe, spořádají pivo.

NEBYLO BY POHODLNĚJŠÍ BÝT KASTELÁNEM PLACENÝM STÁTEM?

Otravovalo by mě to velké úředničení, ničení dobré nálady. Co oni všechno na lejstro musí vypisovat!

MANŽELKA VÁM NIKDY NEVYČÍTALA, KAM JSTE JI VYTÁHL?

Manželka ne, ale děti s prořízlou vyřídilkou! Trucovaly, že jsme je vytrhli z města. I my si to celkem protrpěli, každý den jsme je zpočátku museli vozit do Mladé Boleslavi do školy. Dnes už jsou dospělí a rádi se sem vrací. A my s manželkou bychom neměnili. Představte si ty nádherné poetické zimy tady! Napadne sníh, nikdo sem nevyjede, všude chodíte první. Ve městě už by mi bylo divně, i když je to pořádně vybojovaná romantika. Musí se tady zkrátka přežít, na zimu uchystat dřevo a mít narvanější mrazák.

PROMIŇTE, ALE CO AŽ NEBUDETE MOCI?

Myslíte, až budeme seniory?

NECHTĚL JSEM TO TAK ŘÍCT, ALE ANO, MYSLEL JSEM TO TAK.

Hele, jsme dohodnutí, že na stáří si tady musíme vydělat! Do žádného domova důchodců nepůjdeme! Naopak: zaplatíme si obsluhovačku a ta mi bude pod polštářem nechávat hanbaté časopisy pro pány i pro zajíčky.

ZLODĚJSKÁ PAKÁŽ SEM NIKDY NEZAVÍTÁ?

Máme tu psy, zabezpečení. Syn asi před třemi roky vjel autem dovnitř, zavřel bránu a šel spát. Najednou začali psi zuřivě štěkat, syn si myslel, že je to ježek, vyšel ven s lopatou a psi drželi v rohu chlapa, který proskočil bránou, když si ji na chvíli kluk otevřel… Jinak se ale nikdy nic neztratilo. Vlastně jednou mi zájezd důchodců odcizil sekeru, ale to tam uvádět nemusíte.

ALE ANO, TO JE DOBRÉ, TO TAM DÁME!

Nerad bych důchodce odpudil, rádi je tu vidíme. Ale tohle byli důchodci, co jezdili na ty předváděcí akce. Takže třetina byla naštvaná, že něco nesmyslně drahého koupila, třetina byli mazáci, co jeli zadarmo na kafe, a třetina nevěděla, kam patří. Měl jsem tady nainstalovaný špalek se sekerou a ze dřeva vytesaný půllitr. Důchodci odešli – čau, nazdar! – a nebyla sekera, nebyl půllitr… To bylo ale z krádeží vše. Ano, někoho může napadnout sebrat třeba svícen, ale kupodivu se to neděje.

DOKÁŽETE PŘEDEM ODHADNOUT ROZPOLOŽENÍ SKUPINY, NEŽ JI ZAČNETE PROVÁZET?

To musíte, od toho se prohlídka odvíjí. Na někoho mohu být malinko drzý, na jiného ne. Juj! Já to tedy přiznám: Největší problémy mám s dvojicí holek, co spolu divoce kamarádí. Opravdu hodně divoce, jestli mi rozumíte.

ROZUMÍM, ALE NEROZUMÍM TOMU, PROČ S NIMI MÁTE PROBLÉMY.

Mně nevadí, že se k sobě tulí jako hrdličky, že se berou za ruku, vůbec ne. Ale už se mi několikrát stalo, že když se s tou jednou víc bavím, druhá automaticky začíná žárlit. Už dvakrát jsem tu měl zbytečnou scénu, musím si dát pozor. Pozor si ostatně musím dát vždycky, když s někým mluvím. Někteří se do prohlídky zapojí, někteří mají frňáky nahoru. Když lidi po hradu vodím, nedělám to stylem „nalevo kachny, napravo kachny“. Bavím se s nimi, je to dialog.

VÍC ASI ČLOVĚKA BAVÍ, KDYŽ SI K LIDEM MŮŽE TROCHU DOVOLIT ŠPÁSU.

Když to vezmou, je to zábavnější. Půjčím dítěti klíč od hradu, je strážce klíče, baví nás to hned všechny víc.

VYTKL VÁM NĚKDO PROHLÍDKU?

Na to musíte být připravený, takových lidí je zhruba deset za rok. Vždy si počkají, až ostatní návštěvníci vyjdou, aby se třeba snad neztrapnili, pak spustí: To bylo to nejhorší, co jsem kdy absolvoval! Přesně tohle řekla loni jedna paní.

VAŠE REAKCE?

Už jsem se naučil odpovídat: To jsem, paní, moc rád! A ona: Počkejte, já vám nadávám! Já: Jsem rád, že to ve vás něco zanechalo, jinak byste odešla taková jalová, vůbec ne kloudná! Hele, mluvíme o kategorii lidí, kteří se potřebují s někým pustit do křížku, potřebují nutně někomu ublížit. Na deset pitomců za rok jsem připraven. Děláme tady jarmarky, do nichž se zapojují i lidé z ústavů a chráněných dílen. Má to svého ducha, oni zpívají, hrají, veselí se. Byla poslední prohlídka v neděli, náramně se to povedlo, chráněnci zpívali, okolo posedávali cyklisté, popíjelo se pivo. A poslední rodinka, co odchází z prohlídky, mi povídá: Všechno dobrý, ale tady na ty kretény nejsme zvědaví! Už mě ta jejich zpupná velkoměstská jalovost ani nerozhází, říkám dokonce, že se na tyhle potvory v lidské podobě těším.

CHODÍ NA HRAD I CIZINCI?

Holanďani, Němci, rozmáhají se Rusové. Jezdil sem Vitalij, šikovný a studovaný Ukrajinec: přivedl skupinu krajanů, den pobyli v Praze, den tady, pak odjeli na týden do Francie, na zámky na Loiře. Doma se jich pak – vypravoval Vitalij – ptali, jaké to bylo. Oni nevěděli, kde přesně na té Loiře byli, ale že byli na Housce v pekle, to si pamatoval každý. S lidmi z těchto končin máme hodně společného, oni znají archanděla Michaela, který je v kapli protiváhou zlým mocnostem, znají peklo, čerty, žerty. Až tady jsem třeba zjistil, že jediní Němci, kteří vědí, kdo je to vodník, jsou Bavoráci. Ostatní Němci wassermanna neznají, ukážou nahoru na souhvězdí Vodnáře, takže souhlasím s Karlem Krylem, že Bavoráci jsou Češi, kteří neumí česky. Pro severní národy je zase vodník symbolem erotiky.

CO KDYŽ PŘIJDE NA PROHLÍDKU NĚJAKÁ SKUPINKA V NÁLADIČCE?

To umí být hezké, pokud nejsou napití moc nebo pokud není těch partiček mezi celou skupinou víc, to nekočírujete a prohlídku to zkazí všem. Jednou přišlo 15 krásných mladých lidí, krásně upravených, prohlídka byla bezvadná, akorát chtěli pořád vidět ducha. Kluci, povídám jim, i kdyby tu duch dneska byl, vy ho v tomhle stavu neuvidíte! Oni pak měli do návštěvní knihy velkou potřebu napsat: Hrad dobrý, prohlídka dobrá, akorát kastelán je… No, to musíte vypípnout. Do knihy jsem se dva dny nedíval a moje tehdy malé děti za mnou chodily a ptaly se, jaké divné slovo je tam psáno!

HEZKÉ.

No, ale víte, jaká klasická otázka mi od vás pořád schází: Co nového jste letos pro návštěvníky připravili?

CO NOVÉHO JSTE LETOS PRO NÁVŠTĚVNÍKY PŘIPRAVILI?

Dobrá otázka! Šestého šestý v šest hodin proběhne pro zvané vernisáž Dantova pekla: pohyblivé a krásné loutky na motorky a převody, Charón, Minos, Kerberos, dušičky, speciální hudební nálož! A od 7. června bude tahle nádherná výstava přístupná veřejnosti.

NEŽ BYL ZPŘÍSTUPNĚN VEŘEJNOSTI HRAD, DĚLY SE NA NĚM I V POMĚRNĚ NEDÁVNÉ MINULOSTI ZAJÍMAVÉ VĚCI, ŽE?

V letech 1939 až 1945 zde byli Němci, pár se jich tu našlo i zahrabaných v zemi, ale nikde nenajdete žádný oficiální dokument, proč tu byli, co tu vyráběli. Němce to ale vždy táhlo k duchovnu, k okultismu.

TAKŽE DALŠÍ ZÁHADA NA KONTĚ.

Když byl ministrem kultury Martin Štěpánek, seděl se mnou támhle v kiosku u kafe a říkal, že Němci tady zkusili na poslední chvíli vyhrát druhou světovou válku, že tady inscenovali obřad temných sil, který se jim evidentně pokazil, vymkl se jim totálně z rukou a do roka a do dne všichni účastníci obřadu – na němž vzývali nějaké démony – umřeli. Pan Štěpánek povídal, že jsou o tom dokonce papíry někde v archivu ministerstva vnitra, ale není zájem to vytáhnout na světlo.

A HOUSKA PO VÁLCE?

Jezdily sem děti postižené válkou na ozdravné pobyty. Dnes jsou z těch dětí bábrlinky, přijedou sem a chlubí se, jaké nosí už stříbrné kudrlinky a vypravují, co pamatují ještě z mládí: Támhle visel medvěd, co ho máte teď dole, báli jsme se jít kvůli němu vyčurat! Nebo si vzpomenou, kde byla židovská knihovna s okultní literaturou.

O KNIHY SE ZDE V 70. LETECH STARAL I EVANGELICKÝ FARÁŘ A DISIDENT SVATOPLUK KARÁSEK.

Byl zde depozitář univerzitní knihovny pražského Klementina a bylo to jediné místo, pro které dostal Sváťa důvěru. Čtyři roky tady zavíral a otevíral okna, aby neplesnivěly drahocenné knihy. Pozval sem i skupinu Plastic People, ta na Housce natočila v roce 1974 průlomové album, i o tom je na hradě malá výstava. Sváťa vzpomíná, že to byly nejšťastnější čtyři roky života, než si pro něj přispěchali ďáblíci.

ĎÁBLÍCI JSOU VE VAŠEM ŽARGONU ESTÉBÁCI?

Jo.

ĎÁBLÍCI… TAK MĚ NAPADÁ, ŽE AČ SE BAVÍME NAD ÚDAJNOU BRÁNOU DO PEKLA, ZDA NENÍ PEKLO SPÍŠ PŘÍMO V NÁS ZAKOŘENĚNO.

Však také nad loutkami znázorňujícími Dantovo peklo chceme přes zimu udělat ve druhém poschodí expozici s analogií dneška, kde lidé budou tlačit vozíčky v supermarketech a podobné voloviny… Každý máme v sobě raracha a máte naprostou pravdu, že peklo si dokážou lidi natropit sami.

PTAL SE FILIP.SAIVER.ORIGINÁL.ŘÍZEK Z MF DNES.CZ

PAN PRIESSNITZ A JEHO LÁZEŇSKÁ POTĚCHA JESENÍK

Všechno začalo v době, kdy se to tu ještě jmenovalo Gräfenberg a největší místní senzací byla nedaleká mocná skaliska dramatických rozměrů. O jejich původu hlásí několik pověstí, že údajně jeden chudý chlapec zbohatl těžbou zlata a na kopci si vystavěl hrad. Když za ním připutovali jeho rodiče, dal je pyšný synek vyhodit, ale vtom se zjevil malý skřítek, strážce zdejšího zlatého pokladu, a pouhým vztažením rukou hrad rozmetal na cucky. Zůstaly jen skály, kterým se říká Čertovy kameny.

V roce 1799 se v Gräfenbergu, sestávajícího z pár chalup, narodil v rodině chalupníka Priessnitze jako šesté poslední děťátko chlapec Vincenc. Kdo ví, jak by se jeho život odvíjel, kdyby v šestnácti letech neutrpěl vážný úraz, který paradoxně rozhodl o jeho dalším šťastném osudu. Jel tehdy nad ves sít, když se mu splašil oř, kopl ho do obličeje, Vincenc spadl pod vůz a kola mu přejela přes hruď. I lékařův verdikt zněl: buď chlapec natáhne brka, nebo do smrti zůstane mrzákem. Přežil, a hlavně – uzdravil se. Traduje se, že v bolestech požádal matku, aby ho balila do plátna namočeného ve studené vodě. Za tři dny slezl z postele, než odkvetly stromy, chodil po dvoře a o žních pomáhal na polích.

Zázrak? Sám později vyprávěl, že si v mrákotách živě vybavil, jak kdysi na pastvině u lesa pod Studničním vrchem pozoroval raněného srnečka, který si chodil smáčet zkrvavený bok do studánky, a rychle se tak zahojil.

Inspirován moudrostí přírody si Vincenc vyléčil ještě několik zranění a pověst o tom se šířila do okolí. Lidé za ním začali chodit, on jim pomáhal z nouze. Takřka se stoprocentní úspěšností šamana. Časem jeho věhlas překročil další kubické metry a pacienti ze vzdálenějších krajů se hrnuli. S dnou, revmatismem, bolestmi nervů a hlavy, žlučníku, s nervovými záchvaty.

A Priessnitzů chalupa praskala ve švech, až v tu ránu přestávala stačit. V roce 1822 ji strhnul a na jejím místě vystavěl kamenný dům, který stojí dodnes. V jeho přízemí zřídil místnost s dřevěnou vanou, do níž se napouštěla studená voda. Tak vlastně odstartovaly vůbec první vodoléčebné lázně nejen u nás, ale na světě.

Aniž by to tehdy na začátku tušil, Priessnitz navázal na starou zkušenost, kterou razil už Hippokrates – že studená voda působí na některé poruchy zdraví a škaredá zranění hojivě. Byl však první, kdo dříve, než pacienta ponořil do studené lázně, ho dobře rozehřál. Zavedl studené zábaly celého těla i jeho částí – ostatně účinky Priessnitzova obkladu, který umí srazit vysoké horečky, jsme poznali v hojném počtu pacientů na vlastní kůži. Navíc na každého nemocného nahlížel jako na individuální záhadu komplikací, s níž je třeba se individuální cestou vypořádat. Sám tak určoval délku pobytu ve studené vodě a frekvenci koupelí. Součástí léčby bylo zdravé jídlo, pohyb na čerstvém vzduchu, přiměřená fyzická námaha (později Priessnitz nechával i vznešené pacienty řezat a lámat dříví), a hlavně čistá, lehká mysl, ve zdravém těle s oblibou sídlí zdravý duch.

Doporučoval odložit všechny momentální starosti a zakázal, aby nemocní mezi sebou o svých mentálních slabostech nahlas mluvili.

SOUDNÍ BITVY VODNÍHO DOKTORA

Priessnitz byl naprostý samouk, leckdy paličatý, ale s neuvěřitelným citem pro zákonitosti a síly přírody, které jako venkovský obyvatel dobře mohl odpozorovat. A byl také dost chytrý, aby věděl, že jeho léčebné úspěchy, které mu nesly slávu i peníze, brzy vzbudí závist. A tak svým lecjakým nebo vykutáleným sousedům nabídl, aby jeho pacientům pronajímaly pokojíky s Zimmer Frei. Záhy se tím takřka celá ves ve velké shodě živila, jenže amatérskému léčiteli nastaly horší trápení s lékaři z Frývaldova (dnešního Jeseníku), kam Gräfenberg spadal. Když Priessnitz pomohl několika lidem, s nimiž si profesionálně nebanálně zakrátko poradil na rozdíl od jiných přísných učenců medicíny, doktoři se začali snažit alespoň do něj prudit, když nic jiného. Jmenovitě frývaldovský lékař Antonín Günther a zemský fyzik Antonín Schnorfeil. Priessnitze nařkli, že jako laik ohrožuje svými podivnými postupy zdraví a životy lidí, ba dokonce se snažili vyvolat dojem, že důvěry pacientů zneužívá předstíráním čarodějných postupů.

Žalobou se zabývala policie i medicínští znalci, ale Priessnitz to nevzdával. Dokazoval, že nořením lidí do studené vody neporušuje žádný předpis, že léčí čistě přírodně, nikoli pilulkami a mastmi… a nakonec po letech tahanic vyhrál. V roce 1838 získal konečnou koncesi (souhlas od) vídeňské lékařské komory, aby on, člověk bez medicínského vzdělání, mohl své „očistné lázně“ provozovat. Pomohlo mu nejen dobrozdání vyléčených pacientů, mezi nimiž už byla řada významných jmen, ale i příznivý ohlas, s nímž se jeho vodoléčba setkávala mezi evropskými lékaři.

Krátce nato začal stavět nový lázeňský palác, skutečně velkolepý, pro šest set lidí, současně s ním vyrostla jídelna pro dvě stě osob. Už v roce 1839 se v lázních Gräfenberg léčilo na sedmnáct set pacientů, kteří lázním přinesli sto dvacet tisíc zlatých. Zvučela tu šlechtická jména jako Nostic, Thun–Hohenstein, z Mitrovic, k „vodnímu doktorovi“ zajížděl ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol, pobýval tu český básník Josef Krasoslav Chmelenský, maďarský skladatel Ferenc Liszt, hlavy pomazané i nepomazané, lisohlávky i čupřinaté.

Vincenc Priessnitz, chlapec z vesnické chalupy, který chudý Gräfenberg pozdvihl mezi slavné adresy koutů v Evropě, zemřel v roce 1851. Pro lázně se tím moc nezměnilo, pokračovaly úspěšně dál. Přibývaly lázeňské pavilony a penziony, do dalšího rozvoje vodoléčby se vložili medicínští odborníci a dovedli ji na světovou niveau. A bohatší klientela se odvděčila nejen slušnými sumami za pobyt a léčbu, ale také stavbou děkovných památníků. Co víc, v blízkém okolí a na svazích Studničního vrchu vyvěrá ze země na šedesát registrovaných a pojmenovaných pramenů a některá z těch jmen připomínají, že se tu pohybovala klientela vskutku internacionální – najdeme tu tak pramen Anglický, Řecký či Vídeňský.

Původní německé Gräfenberg se časem proměnilo v české lázně Jeseník, a tak je to dodnes. Na zakladatele zdejších lázní se nikdy nezapomnělo, ani doma, ani ve světě. V roce 1999 UNESCO zahrnulo dvousté výročí jeho narození mezi nezapomenutelná data.

Vypráví se, že tu noc, kdy Vincenc Priessnitz přišel na svět, přespával u nich na chalupě jakýsi voják. Večer stál s hospodářem před chalupou a najednou mu povídá: „Podívejte se na ty hvězdná uskupení na obloze, panímámo. Syn, který se dnes v noci narodí, je určen pro něco zcela mimořádného a bude jednat s knížaty i s králi.“

Milan Rúfus:

Listami dýcha rastlina,

kto verí, dýcha snením.

A človek vstal a šiel.

Šiel cestou – necestou,

šiel rokom, dňami vydláždeným,

od jaslí do jasiel,

k velebe vecí tvárou padal

bez hlučných modlitieb.

A keď raz stretol koho dávno hľadal,

nad ruky skloniac tváre ovál,

na cestu sadol si

a ako dobrý chlieb

s velikou nádejou si srdce rozlamoval,

hovoriac:

Toto je moje telo,

toto je moja duša,

toto je moja krv.

Prijmite.

Victor Hugo – „Serenáda“

Proč naslouchat zrána

písni skřivaní?

Tvůj hlas nad skřivana

něžněj vyzvání!

Nechť Bůh záři hvězd dá

mračny zastříti:

nejjasnější hvězda

v očích září ti!

Nechť sta květů květen

v lukách rozvije:

nejkrásnější je ten,

jenž v tvém srdci je!

Onen skřivan z jitra,

ona hvězda hvězd,

ono poupě nitra –

vroucná láska jest.

(květen 1838)

A teďko tenhle vtípek:

Tři myšáci popíjejí v baru a chvástají se, kdo je odvážnější:

První: „Já, když najdu nějakou nalíčenou pastičku, tak vzpírám předními nožkami pružinu jako ve fitnesscentru“.

Druhý: „To nic není. Já sbírám jed na myši, roztluču ho na prášek, rozpustím ho ve vodě a pak si to píchám do žíly“. Třetí myšák dopije sklenku a říká: „Už mne ty vaše báchorky nebaví. Jdu přesvědčovat, abych směle rozdováděl nějakou tutovou kočku!!!“

http://www.youtube.com/watch?v=YtZr7NEUZtw

Betty Boo – Boomania: „The Videos“

http://www.youtube.com/watch?v=cUVKCFyvKfQ

Hui Buh DJ Mix 1988

1988 wars, Monika Dietl moderiert Hard Beats per minute. Jeden ersten Samstag im Monat hingen wir am Radio, die definitiven Charts für alles unter 2000 bpm. Der Hui Buh Mix von Andreas Höhne und Timo Kalk, die unter dem Namen
„the cutting edge“ später mehrer Mixe veröffentlicht haben, ist der Knaller. Letztens wiederentdeckt auf einer alten Sony HF 90 Kassette. Klingt noch immer wie frisch aufgenommen. Die Ghettoblaster freuen sich. Der Beat der jeden Parkplatz zum Dancefloor macht. 1988 lang ist es her, aber immer noch so g.........l. Hard Beats per Minute hat Geschichte geschrieben. West Bam, East Bam, Todd Terry, und wie Sie alle heissen, wurden bekannt mit SFB 2 und Monika Dietl. Ghettoblaster Sammlung, Lutz Kult (KlangKult.ur)