Soumrak už pokročil ,většina obchodů měla stažené žaluzie. Daniel chodil po náměstí a prohlížel si, jako by ho viděl poprvé v životě. Úloha zvídavého turisty byla poněkud znesnadněna tím, že k Danielově lítosti foťák zůstal doma v batohu.

Nenahrávaly tomu ano modré bavlněné tepláky s gumičkou dole-po lepenkovém kufru to byla další Danielova olíbená retro rekvizita. Připomínaly mu mládí, a kromě toho si v nich připadal tak nějak příjemě ústavně- jako by se tímto oděvem aspoň trochu blížil ke své vysněné nesvéprávnosti.

Ve středu náměstí stála barokní kašna s několika maniodepresivně vyhlížejícími chrliči.

Naklonil se přes okraj kašny. Bylo v ní vody přibližně po kolena, na dně se leskly mince, jejichž nominální hodnota se nedal rozeznat. Daniel sáhl do kapsy, aby nějakou přihodil, ale nahmátl jenom krabičku cigaret.

Člověk by měl mít s sebou vždycky nějakou hotovost, pomyslel si Daniel a rozhodl se to napravit.

Naklonil se znova přes kamenný okraj a odhadoval hloubku studny. Pak přehodil nohu přes okraj, posadil se na něj obkročmo, po chvilce váhání přehodil i druhou nohu, chvilu se držel oběma rukama za okraj a pak se pustil.

Voda byla nečekaně teplá, ale nebylo jí tolik aby zcela ztlumila náraz. Chvilu měl pocit, že mu něco křuplo v kotníku, ale pak se začal věnovat sbírání mincí. Mirně zarezlé rakouské šilinky a české padesátníky nejdříve nechával stranou, ale pak si jich sentimentálně několik vsunul do levé kapsy.

Pravákapsa byla brzy vyboulená směsí, která vesměs obsahovala pětikoruy, dvacetikoruny a občas nějaké to euro. Vzhledem k tomu, že kapsa byla kromě mincí obtížena i nasáklou vodou, dosahovala mu téměř ke koleni a když se Daniel zvedl z podřepu, měl trochu obavy, zda vytahaná guma v pase udrží tepláky na svém místě. Udržela, aspoň do té doby, než se mu podařilo vyškrábat se ven, a než paní se dvěma chrty, která spatřila v soumraku muže vynořícího se z kašny, s kalhotami spuštěnými až ke kolenům, z něhož odkapávala voda, přivolala hlídku městské policie.

Na služebně Daniel zarytě mlčel. Hlavně proto , že se mu absolutnš nechtělo vysvětlovat, co ho vedlo k tomu, vyskytovat se ve večerních hodinách na náměstí obnažený a bez dokladů.

Další důvod byl ten, že tak úplně nechtěl, aby dnešní celkem zajímavý večer skončil tím, že ho odvedou domů manželce.

Zkoušel se tvářit nepříčetně a dezorientovaně, nebo aspoň tak, jak si myslel, že by měl takový člověk vypadat.

Příslušníci nad ním bezradně krčili rameny, dali mu deku přes provlhlé tričko a uvařili mu čaj.

Vyfotili si ho, pak jednoho z nich konečně napadlo zavolat do psychiatrické léčebny.

Doufal , že sanitka přijede s houkačkou a majákem a nebudou chybět dva statní zřízenci a svěrací kazajka.

Realita byla zoufale nedramatická, sanitka přijela bez jakýchkoliv zvukových či akustických efektů,

z ní vystoupil jediný chlapík ve frajerské červené bundičce, jemně ho uchopil za paži a posadil na zadní sedadlo sanitky.

Noc je ještě mladá, přemítal Daniel a prozatím se situace nevyvíjí tak špatně.

Řidič sanitky si posunul brýle a zapnul rádio.

Tklivá píseň od Simona a Garfunkla ho zřejmě sentimentálně naladila. Hleděl na cestu před sebou a pobrukoval si něco o mostech přes rozbouřenou řeku. Daniel by na to nesázel, ale zdálo se mu, že se řidiči i něco zalesklo v oku.

Potlačil nutkání vyzvat ho, aby se svěřil s eventuálními citovými strastmi a raději se díval z okénka.

.Psychiatrická léčebna byla umístěna v zámečku za městem, které právě opustili.

Blížili se k nádražní budově, kde včera, v jiném životě, viděl tu holku.

Kolem profrčel vlak s osvětlenými okny.

Přestavil si obývací pokoj, prázdnou sedačku a žehlící manželku, která jistě už přešla z relativního klidu do nervozního vyhlížení z okna, poté obíhání domu, zvonění na sousedy a telefonování všem známým a příbuzným.

Už se možná obrátila i na policii, která jí sdělila, že...

Řidič zesílil rádio na maximum.

Daniel otevřel opatrně nezajištěné dveře vozu, a když sanitka zpomalila v zatáčce, vyskočil ven a skutálel se parakotoulem do travnatého příkopu.