Vstáváš právě z kdesi, ač bůhví kde spíš jak čas který mrtvým běží jako sen a ze stínů staví ticho krásný kříž tam přibíjíš mě každým pohledem.
My utopení v trávě bloudíme svými vlasy rukama mi tečou tvé horké bílé písky a nalézáme zemi, kde těla jsou jen hlasy kde vítr pálí z hlíny břeh i žebrácké misky.
A jsem na lodi ženy na širém moři očí pod polibkem na rty do vln jsi se vzpjala jaká to jen touha vede nás k vyplutí hledat světy jiné kdes mě dávno znala.
Dnes položím ti k nohám sebe a mrtvou růži vybereš si sama o koho se zas zranit a doteky svítí jak tečky hvězd v kůži tisíckrát ses svlékla na jehlu a na nit.
|