|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pravila: já chodím do práce ráda, vstávám na ranní šichtu již ve čtyři hodiny, i když bych nemusela, udělám si kávu, snídani, přemýšlím o svém muži, dětech, vnoučatech. Dcera má rodinu, hodného muže, dvě děti, vnoučata k nám občas přijedou, dostanou něco sladkého, uvařím dobrý oběd, mladší vnuk má rád svíčkovou, vnučka zelí, obě vnoučata doma hodně pomáhají, jsou ochotná, i když se chlapec ve škole moc dobře neučí.
Syn má známost, ještě ji nepřišel ukázat, abych jí podala ruku a mohla říci: já jsem Karlova máma, pojďte dále, sedněte si, vezmete si kávu nebo si dáte něco ostřejšího? Mám vodku, rum, ferneta obyčejného i citruse, udělám pár chlebíčků, pivo také máme.
Syn mi říká: dočkej času.
Já o něm někdy pochybuji, protože před touto dívkou už měl čtyři jiné, jak říká, seznámil se s nimi na zábavách, vyprávěl, že holky jsou do něj udělané, jednu odvezl domů, prý jich bylo v autě více, všechny už znám podrobně, kdybyste mi ukázali fotografii, tak je poznám, i když jsem je v životě neviděla.
Soused mi o tom povídal, vyprávěl mi napjatým hlasem, že Kája na zábavě sedí, pije pivo, obezřetně hledí kolem sebe, potom jde jednou tancovat, přijde, sedne si a pronese: tak mám natancováno na tři zábavy dopředu. Potom zase pije pivo, párkrát zariskoval, když jel domů pod vlivem, to nevezl jednu slečnu, ale hned tři, potom, povídá soused, si z něho na příští zábavě dělaly legraci, jedna z nich k němu přišla a povídá: ten je tak nezkušený, my samy jsme zavedly řeč na choulostivé téma, on mlčel, asi je nepolíbený, občas se podíval na volant, málem naboural, ale na druhé straně kouká, já jsem zachytila v jedné vteřině, krk na to dám, jeho pravý pohled, ten pohled, to je panečku něco! To je pohled skřeta, zlého trpaslíka, který nenávidí lidi. Jestliže jsme byly do této chvíle domluvené, že jej jedna z nás svede, po tom zážitku již ne, touhy z nás vyprchaly, cestu jsme nějak přežily a potom si ty divnosti ještě cestou z auta vyprávěly.
Matka smutným hlasem pronesla: syn říkal někdy pře půl rokem: zítra ji přivezu, chodíme spolu tři měsíce,..., a já mu povídám: mám připravit pohoštění? Ne, přijedeme na otočku. Odjel, přijel za tři hodiny se zprávou, že je nemocná. Povídám: to je mi líto, chce se mi brečet.
Jinak se mi plno věcí daří, v manželském a pracovním životě si nemohu stěžovat, v práci někdy musíme pořádně přidat, ale jsou chvíle, kdy děláme úplný hovno, to si potom uvařím dvě kávy, vytáhnu čtyři tatranky, zavřu oči a sním o jednom pracovníkovi z fabriky, jaké by to bylo s ním na dovolené.
Syna mám ráda, dceru také, pro oba chci to nejlepší, zvláště u syna mám jedno velké přání. Abych, konečně, na vlastní oči uviděla jeho dívku!
|
|
|
