|
“ Teto, co je to ráj?”, zněla otázka mého pětiletého synovce.
“ No, ráj je překrásný místo, kde jsou lidi hrozně moc šťastný, Kubíku.”
Vyčítavě se na mě podíval a bylo jasné, že se s touhle odpovědí nespokojí.
“ A kde je ten ráj?”
Panebože, kde se v hlavě pětiletého dítěte berou takové otázky?
“ No…, ráj vlastně…”
Crrrrrrr
“ Ahoj mami…….. neboj, nezapomněla jsem na to……říkám Ti, že jsem na to nezapomněla ….. ahoj”. Trocha důvěry by vážně neškodila. Vlastní matka a věčně jenom rýpe.
“ Tak pojď, Kubíku. Už musíme jít.”
**************
Tma, jen zbloudilý paprsek pouliční lampy mě lehce hladí po stehně. Už musí být tak dvě ráno a já pořád pozoruji hvězdy mihotající v lehce zamlženém střešním okně. A zrovna žádná ne a ne spadnout.
Vzpomněla jsem si na tu záludnou otázku.
Kde je vlastně ráj? Kde je pro mě to místo, kde bych se cítila jako v ráji.
Představila jsem si travnatý palouček uprostřed lesa, posetý tisíci kapkami ranní rosy, všude plno lučního kvítí, vůně, sluneční paprsky…..no super, to jsem tomu dala. Ještě tam chybí laňka pijící z křišťálové studánky a kýč je na světě. To mám zase z nějakýho blbýho filmu. Radši ještě rychle spočítat hvězdy a spát.
*********
Zašedlý dům a rozvrzané zábradlí. T enké zdi nechtěně prozrazující tajemství života za nimi. Mě v celém domě zajímají jen jedny dveře, nezajímají mě příběhy odehrávající se za těmi ostatními. Ty moje jsou ošuntělé a zvenčí nevlídné. Teď už ale stojím za nimi a prázdnou chodbou se line zvláštní vůně. Nedá se nijak specifikovat, jen vím, že ji odněkud znám a je mi příjemná. Opatrně nahlédnu do koupelny - je ještě plná páry. Nedopitá láhev vína, mokré vlasy a první doteky. Přejede mi mráz po zádech. Potichu vstoupím do pokoje. Srdce se mi zatetelí štěstím, když ho uvidím. Sedí u zaprášeného stolu a zamyšleně cosi vyťukává do psacího stroje. Musím být zticha, teď ho nesmím rušit. Svléknu si zimou a kouřem prosycené oblečení a lehnu si na postel. Ne, není tvrdá ani hrbolatá. Zachumlám se do hebkých peřin. Jsou plné vzpomínek, plné nočních dobrodružství, plné slz.
Snad ani neví, že jsem tady. Vzrušuje mě každý jeho pohyb, dovedla bych ho takhle pozorovat hodiny. Dokonce se přistihnu, že závidím těm ušmudlaným klávesám doteky jeho prstů.
Odhrnu peřinu, lehce si přejedu po ňadrech a zmáčknu tvrdé bradavky. Nespouštím z něj oči a když utápím svou ruku v klíně, tiše vzdychnu.
Jeho pohled stane uprostřed mých pootevřených stehen. Šibalsky se usměje….
” Ty mrško!”, ale pak znovu zabodne své prsty do klávesnice.
Nevím kolik času uběhlo, než mě probudi l lehký polibek na rty.
“ Miláčku, už to mám. Dopsal jsem druhou kapitolu”…. oči mu září štěstím, když mi hrdě podává několik stránek papíru. Chápu jeho radost, je zase o kousek blíž svému snu.
Snažím se soustředit a číst pečlivě, ale jediné co jsem schopna vnímat, jsou jeho horké rty na mém těle.
*********************
Proč ten budík musí tak blbě zvonit?! Ležím v posteli a vůbec se mi nechce vstávat. V kolik jsem vůbec usnula?
Ten sen……..nádhera. Možná i takhle obyčejně se může tvářit ráj.
Alespoň na těch pár hodin.
| 
