ANTONIO STRADIVARI

☼    1644 (??)   CREMONA   (??)                    ۞    18.12.1737   CREMONA

Každý dá asi za pravdu našemu houslistovi a pedagogovi Janu Mařákovi, že dobrý nástroj v rukou umělce znamená polovinu zdaru v provedení. O nástrojích z dílny legendárního tvůrce Antonia Stradivariho dnes mnoho velkých houslistů jen sní. K 250. výročí úmrtí slavného Cremoňana vznikl životopisný snímek, v něm Stradivariho ztělesňuje Anthony Quinn. Přitom o slavném houslaři dodnes mnoho nevíme.

Dokonce ani kdy přesně a kde se narodil. K roku 1737 patří nálepka v jednom z posledních, ne-li v posledním Stradivariho mistrovském nástroji: „d´anni 93“, což znamená údaj, že Mistr ve svých třiadevadesáti letech postavil další vzácné housle. Údaj mohl do nástroje vlepit sám Stradivari, ale mohl to udělat později i sběratel. Kromě toho podobné nálepky jsou i v dalších dvou nástrojích z roku 1736. Rok narození tedy nelze tímto způsobem jednoznačně specifikovat – v literatuře se udává lety 1642 až 1644 a též v nejnovější světové hudební encyklopedii (The New Groove Dictionary of Music and Musicians, Londýn) je údaj o místě a roku Stradivariho zrodu (Cremona, 1644) opatřen otazníkem.

Rodiče Tondy Stradivariho žili v Cremoně, a to nejméně do let 1628–1630, kdy nejprve hlad a pak i morová epidemie vyhnaly mnoho obyvatel z města. Otec Alessandro se narodil 15. ledna 1602, u matky Anny známe dokonce příjmení za svobodna: Moroni. Původní jméno předků, jak líčí některé prameny, bylo Stradiverti, poté Stradivardi a nakonec vážená, bohatá patricijská rodina začala užívat příjmení Stradivari.

Mistr sám žil a pracoval v Cremoně, ve městě, jehož houslařskou tradici sto let předtím založil Andrea Amati – nejspíš první výrobce houslí v podobě, jakou mají i dnes – a v níž ještě úspěšněji pokračoval jeho vnouček Nicolo Amati. Vývoj nástroje je velmi dlouhý. Za jeho kolébku bývá pokládána severní část Apenin, kde na svazích Alp rostly nejušlechtilejší smrky, skvělý materiál pro potřebné rezonanční schopnosti ozvučných skříněk.

K přeměně starší lyry braccio v dnes nejvýznamnější smyčcový sdělovací prostředek mezi nebem a zemitostí došlo v první polovině šestnáctého století. Za jeho tvůrce se obvykle považuje violař Gaspar Tieffenbrucker, avšak skutečně prokazatelným houslařem byl až Gasparo Bertolotti řečený de Saló (podle rodiště Salón na Lago di Garda, tam jdou dělat skvělá akustická haló).

Škola, kterou Bertolotti založil, dosáhla nejprudšího rozkvětu v letech 1560 až 1621. Nástupkyní její slávy se pak stala škola cremonská, založená zmíněným Andreou Amatim. Z jeho následovníků proslul vnuk Nicolo Amati (1596–1684). Mistr však nebyl jen houslař, ale i dobrý učenec, ochotný podělit se o svoje know how a zkušenosti s praxí i s další generací houslařů. V jeho dílně působili lidé zvučných jmen: Andrea Guarneri, Giovanni Battista Rogeri, Pietro Giacomo Rogeri, Francesco Ruggeri, Paolo Grancino a největší z nich Antonio Stradivari.

Poprvé se houslař Antonio Stradivari oženil v červenci 1667 s Francescou Feraboschiovou, mladou vdovou, která mu do manželství povila čtyřletou dcerku. Narodili se jim ještě dvě dcery a čtyři synové, tak to máme 7 dětiček, z nichž dva synci, Francesco  (1671) a Omobone (1679), se rovněž stali houslaři a pracovali v otcově dílně. Druhé manželství uzavřel v srpnu 1699 s Antonií Marií rozenou Zambelliovou, která mu přivedla na svět dalších 5 dětí. Jejich potomci dodnes žijí v severní Itálii, snad je tedy nějak výrazně nezastihla nedávná záplavová vlna.

Jak Antonio Stradivari vypadal, si musíme představit spíš z ústního převyprávění než z pozdějších portrétů. Údajně se zachovala jediná věrná miniatura, a to od Gialdiniho z roku 1691. Houslový virtuóz G. Polledro z Torina, jehož učitel se osobně znal se Stradivarim, jej vylíčil jako velkého hubeňoura, vždy s bílou bavlněnou čepicí na hlavě. V dílně neodkládal ani zástěru z bílé kůže.

Mistrovi, který již za svého mládí dodával nástroje šlechtě, se vedlo velmi dobře. Ostatně dokazuje to notářský zápis z roku 1680 o koupi domu na náměstí San Domenico. Stradivari za obydlí – některé prameny uvádějí, že šlo o menší palác – zaplatil dvacet tisíc lir. Prozíravý chlápek si za několik let koupil v Růžencové kapli kostela San Domenico v Cremoně i honosnou rodinnou hrobku. Jeho skvělá práce, ale především utržené honoráře, stály u zrodu lidového rčení, které v severní Itálii ještě žije: Ricco come Stradivari (nestrádej jak nudlička, buď solventní jak Stradivari).

Znalci odhadují, že Stradivari během svého plodného života postavil více než tisíc hudebních těles, z nichž se údajně dochovalo asi pět set houslí, dvacet viol, padesát violoncell a několik jiných druhů strunných vynálezů.

Stradivariho tvorbu lze rozdělit na několik období. V prvním, zhruba z let 1665–1686, se mladý houslař přidržoval vzoru svého učitele Amatiho. Proto se také jeho houslím z té doby říká „amatisé“.

Zachovala se jich jen hrstka a na jedněch z nich (z roku 1683) hrával v Českém kvartetu Josef Suk.

Ve druhém období (1686–1700), naším znalcem K. Jalovcem označovaném za dobu pokusů i bleších nesnází a omylů, vytvořil Stradivari nový tvar většího, protáhlého a štíhlejšího provedení houslí, zvaného příznačně „allongé“ (protáhlé jak tyč, či do G víte co…). Zvětšil ozvučnou skříň, používal laku vynikající jakosti v barvách od zlatě kaštanové po světle červenou. Smyslem Stradivariho snah bylo spojit líbeznost zvuku Amatiho houslí se silou tónů nástrojů brescijské školy, jejímž zakladatelem byl Gasparo Bertolotti de Saló.

Housle allongé mají jasný zvuk s charakteristickým spodním temnějším zabarvením. Stradivari jich vyrobil asi čtyřicet a většina z nich skončila na toskánském, španělském a modenském dvoře, též pro polského krále Augusta a vévodu z Alby byly přednostně nabízeny. Každé z houslí měly své jméno a na jedny z roku 1687 to mastil Jan Kubelík.

Vrcholem Stradivariho tvorby bylo třetí období (1700–1720), po právu často označované jako „zlaté“. Housle z tohoto období, takzvané velké stradivárky, představují dodnes nepřekonaný ideál.

Stradivari volil pro stavbu a kompozici tělesa lehké dřevo a téměř každý nástroj se liší jak v tloušťce desek, tak v nákresech modelů. Je to jeden z důkazů Mistrových schopností přizpůsobit každý materiál své zvukové představě a opracovat ho přesně podle jeho rezonančních vlastností.

„V té době jde u Stradivariho již o svobodnou uměleckou tvorbu, o volné tvořivé vydechnutí, jehož se dopracoval po dlouhých letech hledání na základně exaktního netápání.“ (Ratibor Budiš: Housle budiž v proměnách staletí stálou ikonou). Za nejdokonalejší stradivárky zhotovené v tomto období se považují nástroje Bets–strad. (1704) a též Laubovy housle (1705), Camposelice–strad. (1710), na které to až do své smrti válel Váša Příhoda, a Kubelíkovy housle Emperor (1715).

Dnes je z pěti stovek známých stradivárek v rukou umělců sotva padesát. Ostatní – ke škodě hudebního světa – odpočívají zasunuty do bezpečných trezorů pro soukromé střadatele slavného majetku.

Poslední známé Stradivariho housle mají poetický a nostalgický název Labutí píseň. Vznikly v roce 1737, a přestože jde o nástroj mistrovský, znalci nazývají toto údobíčko dobou poklesu (1726–1737). Stradivari některé nástroje z té doby označoval: sub disciplina nebo motto la disciplina di Antonio Stradivari, což svědčí o tom, že Mistr drobné nedostatky svých výrobků znal. V tomto období zhotovil asi padesát nástrojů, z nichž nejslavnější jsou housle Gréville–strad., Deurbroucq a Kieswetter, Hercules a ony proslulé Labutí píseň z roku 1737, označené poznámkou „d´anni 93“ (ve stáří 93 let).

Již jsme citovali Mařáka, že dobrý nástroj obstojí ve velkém konkurenčním boji jako polovina úspěchu. Pražský životopisec Paganiniho J. M. Schottky píše ve své knize Paganini´s Leben und Treiben (Prag 1830): Paganini mi řekl při rozprávkách v Praze: Mám krásné nástroje, mezi nimi jsou v Miláně housle od Stradivariho, které bych neprodal ani za osm tisíc zlatých. Jejich tón je úžasně silný a zvučně stabilní, takže si nelze představit něco ještě víc uchvacujícího. Všechny mé housle pocházejí z Cremony a téměř všechny byly zhotoveny před sto lety.“

Nicolo Paganini měl od Stradivariho i violu z roku 1731. Je to nástroj, pro který Hector Berlioz na Paganiniho žádost napsal violový koncert. Vznikla tak programní symfonie Harold v Itálii s krásným violovým partem.

Kdo ho slyšel hrát na Stradivariho housle, byl zakrátko u vytržení: „Takové tóny jsme si zatím mohli představit jen ve snu!“ psal Chopin. I velký Gœthe těžko hledal slova uznání: „Prostě jsem slyšel něco meteorického, co nedokážu plně pochopit.“

Významný francouzský expert Etienne Vatelot píše: „Paganini měl štígro, neboť i mezi Stradivariho houslemi poznám velké rozdíly: nejen podle období výroby, ale i podle jejich zdraví. Nejvážnější je to, že při špatné opravě mohou ztratit část zvukových kvalit. Je ovšem samozřejmé, že bez Paganiniho by stradivárky nic neznamenaly. Hraje-li totiž na ně průměrný cmrndal, jeho výsledek není o nic lepší než průměr, a už vůbec nemluvě o cenzurovaných mimózách, pletoucích si pojem o charakteru, pojem o čase, pojem o úloze jednoho člověka k celku, takovým prý stradivárky samo o sobě nepřilepší žádané renomé, neosladí s nimi žádaný fenomén.

Obvykle se soudí, že dnes už nikdo neumí vyrobit housle, které by zněly totožně jako stradivárky. Někteří samozvaní odborníci však reptají, že nelze srovnávat dva nástroje, které nepocházejí z téhož období. Dřevo staré dvě stě padesát až tři sta let nemá stejný zvuk jako dřevo nové. A my dnes nevíme, jak bude znít dnešní materiál za tři staletí.“

Lze vůbec dnes dokázat, že jde skutečně o ty stradivárky? Z tisíce houslí, které Mistr vyrobil, jich je asi polovina zanesena v úředních záznamech. Všechny mají osvědčení, a jak již bylo řečeno, i jména: Mesiáš, Sarasate či King George. A všechny také mají dokumenty o předcházejících majitelích!

Dávno je tatam doba, kdy sběratel, který se zastavil v jedné italské vesnici, mohl objevit stradivárky zavěšené nad kovárnou, zčernalé od sazí. „Vždycky tam visely a já jsem je tam nechával,“ vysvětloval řemeslník. Od té doby nesou tyto housle název Kovář. Ovšem příhoda je stará dobrých sto padesát let.

Ani experti to nemají snadné. Velmi často je navštěvují lidé, kteří si myslí, že našli na půdě po předcích housle v ceně statisíců. Může se stát, že nástroj má i certifikát, potvrzující, že jde o mistrovské housle ze severní Itálie. Jenže… například nedávno uvedly anglické noviny případ, který se stal jistému majiteli, když nabídl londýnské firmě do prodeje nástroj, o němž předpokládal, že to budou bergonzky. Společnost je odmítla pustit do volného prodeje pod označením bergonzky a nabídla je pouze jako nástroj s atestem, který je za bergonzky prohlašuje. Podobných případů se událo víc. Mezi odborníky dostaly tyto konflikty svůj název: „houslová válka“.

Leckoho může překvapit, že Stradivariho „zboží“ vyvolává takové pozdvižení. Někde jde o umělecký nástroj, ale i o velké výdělky. Přitom je obtížné stanovit se zárukou, že ty nebo ony housle postavil Stradivari. Ještě komplikovanější je dokazovat, kde se po dvě stě let i více času nástroj poflakoval a kdo jej vlastnil. A to dnes znalce zajímá především.

V posledních desetiletích vznikla o posuzování houslí věda, v níž jen složení Stradivariho laku zabírá několik svazků plynulého výkladu poznání. Recept na jeho výrobu se však ztratil koncem osmnáctého století.

Složení laku má na zvuk zásadní vliv. Chrání dřevo, ale protože jím lehce proniká, mění i jeho strukturu. A právě tady začíná problém zvuku. Kdyby houslař nanesl na nástroj tvrdý lak, doslova by zvuk zablokoval a housle by zněly hluše jako poleno. Je-li lak příliš mastný, vsákne se do dřeva a zvuk je příliš kostěný. Vzniklá chyba je prakticky nenapravitelná.

Dnes také panuje domněnka, že pryskyřice, které používal Stradivari, se získávaly ze zvláštních stromů, jež rostly v severní Itálii, ale dnes už je tam nenajdete. Když současní znalci zkoumali laky různých mistrů, zjistili, že se liší i podle měst. Známe tak cremonský, mnohem sušší neapolský, nebo poněkud hrubší benátský a lak florentský.

„Někteří odborníci například spekulují, že kvalitu laku ovlivňoval i kov kotlíků, v nichž se lak vařil. Chemická analýza nám také neřekne, jakým způsobem lak roztírat, jak dlouho a za jakých podmínek jej nechat schnout, a zejména nepoví, jak bylo dřevo před lakováním připravováno. Má se za to, že právě v prvotní přípravě dřeva pod lakem se skrývá nějaký trik, který byl zapomenut…“ (Jindřich Keller: Sólo pro dva mistry.)

To zjištění je také jeden z důležitých prvků identifikace houslí. Kromě toho existuje několik pojednání o platnosti houslových etiket a o stavebních zvláštnostech padesátiletého a osmdesátiletého Stradivariho.

Každý houslař měl a zřejmě má v práci určité zvláštnosti, na které obvykle experti přijdou. Aniž si to nástrojař uvědomuje, dělá osobité chybky velikosti kosti rybky, a výjimkou z těchto ryb nebyl ani Stradivari.

O absolutní dokonalosti jeho výrobků není pochyb, nicméně výřezy ve svrchní desce neboli víku byly většinou na pravé straně jeho nástrojů nepatrně výš než na levé. Takové – pro laika zanedbatelné – nicotnosti přispívají k tomu, že znalci mohou dnes v některých případech určit i datum výroby nástroje.

Jako u mnoha dalších středověkých vřav, rozcházejí se údaje i v „stradivarské“ houslové válce. Jistý je pouze začátek nelítostné třenice, to jest roku 1937. Tehdy se komtur Giovanni Iviglia, zámožný italský houslař, rozhodl uspořádat k 200. výročí Stradivariho úmrtí výstavu houslí v Cremoně. Již jsme si řekli, že ve světě je několik set evidovaných stradivárek. Pak si ovšem dokážeme představit mrákoty, které vyvolala zpráva, že se tehdy v Cremoně sešlo bezmála dva tisíce stradivárek, a s plnými certifikáty pravosti, ačkoli v té době mělo existovat asi jen pět set Stradivariho výrobků!

V tomto příběhu je však malá nepřesnost. Hromadný nával houslí neměl ani tak co dělat s výstavou, nýbrž s nabídkou cremonských úřadů, aby si každý, kdo chce využít shromážděných znalců, přivezl nástroj k určení pravosti.

Velký Stradivari, machr a guru houslového scénáře, jehož housle neproslavily pouze Paganiniho, jistě netušil, jaké radosti i hoře z rozumu přichystá hudebníkům, badatelům a nástrojářům dvacátého a třeba i jednadvacátého století.