Představte si most, který se rozhodl sevřít oba břehy oceánu,

od jednoho břehu táhnoucí se tmavou modří,

jen dálný vesmír nad ním a hluboké dno pod sebou.

Počáteční velkou vizi a touhu spočinout v cíli

vystřídala tíha nejistoty, 

laťku za laťkou se most pozvolna plazil v před,

a čím dál tím víc cítil tu prázdnotu.

"Kam patřím? 

Jsem stvořen z té hlubiny nebo z nekonečnosti vesmíru?"

Najednou se ho zmocnilo bezdomovectví.

Již nevěděl, kde má kořeny, odkud vzešel.

Vše se zdálo tak daleko a tak dávno.

Dál skládal prkna za sebe a posouval se kamsi do dálky.

Již ho ale dál nehnala ta vidina protějšího břehu,

již neměl co spojovat. 

Ztratil se. 

Zmatek a úzkost někde tam uprostřed světa,

tak vysoko a přitom tak nízko,

aby ucítil jakoukoli blízkost.

A tak se zastavil, začal přemýšlet a bloumat.

Přemýšlí o smyslu svého života,

o svých snech,

o poslání, které mu život přichystal

a které nedokázal splnit.

"Nemám sílu pokračovat v cestě, nevím ani kam mám jít,

ztratil jsme směr. 

Mám se vrátit? Ale copak nějaký most začíná i končí

na témž břehu?"

*

A tak tam ční, tělo napnuté v křeči trčící do prázdna.

Ztracen v neznámu a bloumající bez cíle.

http://www.youtube.com/watch?v=kmZhmIt_pYo