Pekař peče housky,

uždibuje kousky.

Pekař peče koláče,

má jich plné pekáče.

Vůně mámivá se line

z pekárny ven po dědině.

Slunko v okna už se dívá,

pekař vesele si zpívá:

Tvaroh, mák a povidla,

by na mě s láskou pohlídla.

Navrch hodně drobenky

pro chuť mojí milenky..

Děvče právě k němu spěje,

otvírá dvéře, naň se směje.

"Dobré jitro má milá,

kde jsi tak dlouho byla?"

"Dnes jsem velmi časně vstala,

abych všechno obstarala

v chalupě i na poli.

Otce tuze nohy bolí."

"Tak se posaď, miláčku,

dám ti hned pár koláčků

na talíř i do sáčku."

"Děkuji ti, můj milý,

vezmu si až za chvíli."

"Občerstvi se, naber síly,

uvařím ti kafe bílý."

"Ráno, hnedle, jak jsem vstala,

chléb a bryndzu jsem si vzala."

"Nechutná ti u mne snad?"

"Chutná, ale nemám hlad.

Posečkej. Jsem jako v snách.

O otce mám trochu strach."

"Neboj, zase bude dobře."

praví mladý pekař bodře

a zase ji k jídlu nutí.

Děvče nechce, nemá chuti.

"Srdce moje, to je zrada.

Ty mne asi nemáš ráda!

To nejlepší pro tě chystám.

Miluji tě, buď si jistá!"

Čím dál hůř se dívka cítí,

ale z lásky koláč chytí,

všecičko v ní klokotá....

"Viď, že je to dobrota?"

Mladík samochválu pěje...

A hle - copak se to děje???

Děvče kouše do koláče,

přitom ale trpce pláče.

Nejdřív vzdech a potom vdech-

chvíle ticha v čtyřech zdech-

tančí dívka v divné křeči,

dokořán ústa - však bez řeči,

jen oči křičí o pomoc,

jak duch ztrácí nad tělem moc.

Ruměnec tváří znachoví, zesiná,

světlo očí pomalu zhasíná

a dívčina milá, krásná, mladá,

k zemi se poroučí, na zem padá...

Tak v slzách a z lásky se dívka milá

makovým koláčem udusila.

Jaké poučení nám příběh ten dává?

Je-li láska velká a pravá

špatného skutku velmi se varuje

a dobro dává, aniž dobro vnucuje...