SALAMANDŘI SÁLAJÍ

Salamandři jsou neškodní pro přírodu ve funkci Elementálové ohně. Podle všeho nemůžete škrtnou jedinou sirku, aniž by nebyl přítomen nějaký příhodný salamandr. Jsou to mimořádně mocní ochránci, švýcarská garda ohnivého náboženství, kteří podporují lidskou vášeň, motivaci a odvahu. Jejich proměnná energie dokáže sejmout do slova a do písmene negativitu a nastolit řád napomáhání hojení a léčení bez bezcenných chemikálií. Byli pozorováni ve formě hřejivosti, světelných koulí a nebo ještěrek.

GEORGE STEPHENSON

☼  9.6.1781   WYLAM    ♂   12.8.1848   zalomil to o5 na moje narozeniny v CHESTERFIELDU

„Locomotiva udělala pro sjednocení člověčenstva víc motivů a motivace než všechny možné kombinace filozofů, básníků, politiků a proroků od stvoření rozpolceného světa.“

Souhlasíte s ním? Tohle prohlásil jeden z velkých historiků 19. století Henry Thomas Buckle. Jistě nemusíme reagovat na tento citát, můžeme si myslet svoje, nemusíme přísahat na přínos faktu po železničních kolejích, ale vlaky propletly náš svět jako jeden mezinárodní propletenec a země se na kolejích tím pádem drží za ruce. Proto dnes na facebookové ohlednutí za nesmrtelníky přijede ve vysokém cylindru a v bílých rukavičkách bez šmouhy na své zakouřené lokomotivě Raketě (né nepojízdné maketě) George Stephenson, praotec parních vláčků. Také jste jako děti měli v bytě modely dovezené až z NDR?

Musíme si na něj došlápnout až na nejsevernější cíp Anglie, vyrůstající ze samého uhlí. Je to hrabství Northumberland a tady se vlastně uhlí pro náš svět narodilo, právě tady je lidé nejdřív začali dolovat z hloubi pro loubí nejspodnějších terénů. Není to proto žádná světe div se náhoda, že zde také přišla na svět parní lokomotiva šlechtična, táhnoucí za sebou celé procesí alegorických naložených vozů.

Zde, v malé ospalé vísce Wylamu, vylam tam ten poklad horníčku, v domku, který po právu náležel jednomu horníku snad z dolu Mrdník, v domu, který byl sakum prásk tak dobře obrostlý břečťanem kolem dokola, že se podobal mohutnému stromu, tam spatřil poprvé světlost George Stephenson. Bylo to 9.  června 1781, právě v roce, kdy v Čechách začínaly slavné slibné chvíle, protože císař Josef II. zrušil teprve tehdy nevolnictví zjednávané pro šlechtu.

Otec malého George byl obyčejným topičem na dole a přikládal do parního čerpadla uhlí na lopatce. Že by měl synka učit číst a psát, to ho ani ve snu nenapadlo. A tak prvním Georgeovým zaměstnáním, do kterého vstoupil ještě bosý, byla služba u koňské železnice vedoucí nedaleko od jejich domku. Dostal bič a odháněl krávy, které se připletly v nevhodnou chvíli na koleje.

Teprve v den, kdy Stephenson slavil své devatenácté narozky, mohl prožít velkou událost – dokázal se podepsat. To už pracoval v dolech jako strojník u čerpadel a po večerech trénoval písmenka v abecedě. Pak se oženil se schopnou služebnou Fanny ze sousední vsi – a bylo po „ej bí sí“ (repertoár jako Michael Jackson, The Jacksons 5). Alespoň na čas. Brzy se místo toho stal otcem syna Roberta a teprve s ním procházel školní třídy, když ho večer klučina poučoval, jak správně zužitkovat, co ve škole pochytal. To už byl otec George v širokém okolí znám jako doktor z hor všech strojů – nedostatek se psaním se tehdy nepovažoval za tragickou újmu na projevu člověka.

NEBEZPEČNÝ STROJ, ŽE BY I MICHAEL JACKSON CHTĚL SPUSTIT VÝSTRAŽNĚ KLAKSON

Dvě události změnily Stephensův život. Na dolech, kde pracoval, zakoupili starý ohňový stroj a Stephenson jej dostal na starost. A pak jednoho krásného dne spatřil na kolejích koňky, kterou kdysi s bičem hlídal od strašně pitomých stařen stračen, ujíždět do dáli kouřící lokomotivu. Nutno zároveň poznamenat, že pan George nebyl první, už před ním postavilo několik dobrodružných povah první záhadné alegorie na kolech z oceli, které místo koní táhl oheň salamandrův. Richard Trevithick, velký romantik mezi vynálezci, to já jsem zase Trefithink a platím za značného vynálezce mezi dikcí, pokušením, romantikou a fikcí, udivil roku 1808 všechny Londýňany dosud nikdy nespatřenou pouťovou atrakcí. Za prkennou ohradou na Euston Square předvedl za šilink do kasičky, jak jeho parní „tramwaggon“ zběsile žene vpřed ženy na kolečku kolejnicí – dokud se pod ním ty chatrné koleje neprobořily; „tramwaggon“ pak putoval jako haraburdí do starého železa.

Těmto odvážným chlápkům se díval mladý Stephenson do rukou a jejich vykolejené a na hlavu převrácené převratné vynálezy zvané parostroje bez parodie v něm nabudily touhu po zkrocení zlého železa. Bylo to v době, kdy Gœthe smolil do zápisníčků svou dramatickou báseň o doktoru Faustovi, který upsal svou duši ďáblu s ohněm. Stejně tak upsal od té chvíle George svůj život kouřícím a syčícím strojům mechaniky veliké matematiky, o kterých tehdejší svět svatosvatě prohlašoval, že jsou výtvorem čertovy fantazie a přinesou víc škody než užitku.

A skutečně – první malér způsobil ohňový stroj ve Stephensonově domově. Jeho Daddy cool při opravě nějaké poruchy vlezl až do nitra válce. V té chvíli přišel druhý strojník a otevřel přívod páry. Vařící proud vletěl otci přímo do ciferníku. Výsledek: hrozivé popáleniny, které se časem zajizvily, a vypálený zrak, který už nikdy neuviděl světlo.

Ani to však syna neodradilo ustoupit stranou do kouta. V těchto letech mezi konstruktéry parních strojů stále ještě probíhala urputná konkurenční výzva. James Watt varoval před zvyšováním tlaku páry. Chtěl dohnat před soud každého, kdo se odvažuje tlak zvýšit. Prý tím ohrožuje životy svých bližních. Pro tyto hazardéry žádal šibenici s jistotou.

První anglické parní železnice se spíše než vlakovým soupravám podobaly parním výtahům. Kolem trati byly posety nízkotlaké parní kotle a po lanech si k sobě přitahovaly vozy naložené uhlím. Na lokomotivu s vysokotlakým strojem se nikdo neodvažoval posadit, byla to jízdenka do povětří. Ale Stephenson byl proslulý zápasník, vládl mohutnou silou a po celý život byl jeho nejmilejší zábavou souboj na pěsti a svaly. I na železnici ho přitahovalo jisté nebezpečí.

Jednomu soupeři však Stephenson nedovedl dost dobře čelit. Smrt mu brzy vzala mladičkou, milou ženu Fanny; zůstal na všechno jen s malým synkem Robertem a osleplým otcem. O oba se musel sám starat, musel vydělávat i po nocích, aby je uživil. Našel si vedlejšák, který koneckonců také posloužil dopravě: spravoval svým sousedům podrážky.

MYLORD NA KOLEJÍCH

V roce 1812 nastoupil jako hlavní strojmistr uhelných dolů v Killingworthu, což byla jeho životní šance, která se podruhé neopakuje. Na haldách rostlo uhlí po tunách a nejtěžším oříškem bylo, jak ty černé fůry naložit a dopravit do světa. Stephenson se nabídl, že to vyzkouší. Celý rok tu nerušeně stavěl svůj první „putující nástroj“. Své lokomotivě, která z toho boje vzešla, dal vznešené jméno Mylord, ale brzy ji přejmenoval po právě proslaveném pruském generálovi Blücherovi, který na pevnině rozmetal Napoleonovy dotěrné armády.

Stroj však příliš generálsky nevypadal, strojníci a mechanici totiž nechtěli mít se Stephensonem nic společného, a tak se Mylord Blücher rodil neotesaně pod údery kladiv místního venkovského kováře. Jeden z formanů, který ucítil nebezpečí konkurence, chtěl rychle soupeře smést z povrchu přízemí do pekelného suterénu, a proto vyzval Stephensona na závod: potah proti ohňovému zázraku, jen ať se teď ukáže, who is who? Tuhle bitku Blücher nezvládl. Lokomotiva zůstala dýchavičně daleko za koněm, rychlostí čtyř mil se zatím sotva rovnala pěšáku, ale bacha, uvezla již osm vagónů s třiceti tunami uhlí. Tak zlá porážka to tedy nebyla.

Tvůrce se ihned pustil do stavby dalších strojů. Stephenson znamenal pro železnice totéž, co později Edison pro salvu elektřiny na postupu. Pochopil, že nestačí postavit jednu lokomotivu a předvádět ji na pouti. Musel vyřešit množství menších i větších obtíží. Především nahradil praskající litinové kolejnice kovanými a sám se naučil celému novopečenému složitému umění: železničnímu stavitelství. Do té doby se kladly koleje na hrubý, neupravený terén, teprve Stephenson začal budovat železniční svršek a ukládat koleje na pražce. Poznal, že se musí ve čtyřicítce začít znova všechno učit. Poslal tedy syna Roberta studovat na univerzitu a ke studiu mu přidal další bonus úkol. Robert musel každou přednášku zaznamenat dvojmo a překládat ji do lidštější mutace angličtiny, do pochopitelného jazyka, jak je na vsi obvyklé; to proto, aby s ním mohl otec „za jízdy na černo“ prosvištět důkladně celou vejšku.

Teprve potom začal pravý zápas o moderní dopravu. Lokomotiva totiž měla nepřítele: vodu. Skoro všichni tehdejší vyhlášení znalci řešící dopravní zácpy nevěřili kolejím; věřili kanálům a stokám. Radili napříč zeměmi prokopat strouhy a koryta, napustit je vodou a vozit po hřbetě umělých kanálů náklady zboží na pramicích tažených koňmi. Na tuto myšlenku vsadilo své bohatství plno akcionářů a všichni pěli dokola: Stavme průplavy! Ale také Stephenson strhl na svou stranu některé akcionáře, kteří naopak provolávali a lákali nerozhodné: Stavme železnice! Válka mezi majiteli kanálů a nadšenci pro kolejnici vyvrcholila v roce 1821, kdy šlo o to, jak překlenout čtyřicetikilometrovou vzdálenost mezi sídly mnoha snaživců Stocktonem a Darlingtonem. Parlament již pro pořádek dvakrát zamítl ostře žádost, aby tu byla vystavěna železnice, teprve potřetí se smířil s kolejemi. I Stephenson dostal zprvu vypráskáno na frak. Dlouho pečlivě vyměřoval terén, trasoval velké oblouky, zpevnil celý svršek a položil na ně kované koleje, aby je těžké stroje nerozdrtily jak jedna nepozorná šlépěj šneka. V Newcastlu postavil velkou dílnu, byla to vlastně první líheň lokomotiv na světě.

Ale mohl si ušetřit námahu. Představenstvo společnosti nakonec bodře usoudilo, že pro novou trať postačí místo lokomotiv koňské potahy. Nakupte koně do zásoby! Zapřáhněte je do vagónů, a pojedeme!

Stephenson však nezoufal, neskláněl hlavu tak rychle. V dílnách měl výbornou lokomotivu Active a u představenstva si vyhádal aspoň jednu jedinou zkoušku. Lokomotiva vyjíždí na trať jako princezna a má přesvědčit o své skryté síle. 27. září 1825 za ni připřáhli šest vozů s uhlím, šest s moukou a také jeden s nápisem Experiment. No a jak jim to dopadlo?

Je to salónní vůz a vstoupilo do něho celé vážené představenstvo, do obyčejných otevřených náklaďáků pak čtyři sta padesát pasažérů. Podél trati vyjeveně přihlížejí tisíce lidí, jakou sílu zaručuje ohnivý valach, který může kdykoli vybuchnout. Stephenson to tedy vyhrál. Dojel ze Stocktonu do Darlingtonu a pak zase zpátky s Experimentem i s celou naloženou honorací za tři hodiny a sedm minut, což všem připadalo jako div divoucí. Vždyť dosáhl místy rychlosti až dvacet kilásků za hodinu!

Lokomotiva vyhrála na trati. Byla tu však ještě vysoká anglická politika, která není funny. Železnici čekal křížový výslech před parlamentem.

MOČÁLY A LORDI

Lodi z celého světa kotví u mola v Liverpoolu a čekají na vykládku zboží. V Manchesteru jsou textilní továrny, jejichž sklady se prohýbají látkami. Padesát kilometrů odtud šplouchá moře na maják, po němž možno zboží doručit na trhy celého světa. Ale jak se dostat k moři? Manchester s Liverpoolem spojují zatím dva kanály, jenže cesta po nich trvá déle než do Ameriky.

– Pane Stephensone, znáte krajinu mezi oběma městy?

– Znám, je protkaná říčkami, údolími, uprostřed jsou bezedné močály, které lidská noha ještě nepřekročila. Mají zvláštní jméno… Močál všech koček. Když se do bažiny vrhne třeba kotěhůlka (hůl), za chvíli zmizí v bahně. Nikdo se tam neodváží okounět.

– Ale vy se, Georgi, odvážíte. My, manchesterští obchodníci, potřebujeme přes říčky a bažiny převážet tovar. Vy nám odtud postavíte železnici. Jak to provedete?

– Nevím… Ještě nevím, jak to zmáknu. Vím jen to, že to uskutečním.

Tak řekl svou památnou větu první king železnic, dále po něm přibyli The KLF, Kings of Last train to Trancentral.

Překoná George těch padesát kilometrů zrádnými bažinami? Bažina se po něm sápe stále markantněji. Kdyby se mohl o jeden jediný bod pevněji zachytit a opřít! Ale už neutáhne své nohy… pane Bože, hej Georgi, vraťte se!

Už je po kolena ve špíně, po pás v té bezedné záludné bažině sraček. V poslední chvíli ho zachránili, připlazili se k němu po dlouhých prknech, už se pomalu potápěl do bezedna. To mu vnuklo myšlenku připevnit si prkénka přímo k botám a vydat se na nich jako podivný lyžař znova do bažin.

Dal tam navézt desítky tisíc vozů rašeliny, zeminy a hory kamení. Nakonec se na něj vrhly houfy vidláků a sedláků vyzbrojených cepy a kosami jako ta zubatá, prý že zkusí táhnout na něj jako do selské války bez selského rozumu. Poštvali je akcionáři průplavů, závistivci a hlavně zabedněná selanka. Prý jim Stephenson svými jiskrami podpálí domy, kouř jim zaručeně otráví dobytek. Krávy jako stařeny při hřmotu vlaků přestanou dojit.

Stephenson na oplátku vyzbrojil svou partu lidí, jako by je vedl do rozhodující bitvy. Čelo jeho pracovní skupiny se podobá pohybující se pevnosti.

Ptali se ho: – Jak chcete překonat všechny ty řeky mezi Manchesterem a Liverpoolem? Vypočetl zhruba, že bude muset postavit šedesát tři mosty.

– Jak se chcete provrtat kopci a skalami? Postavíme první železniční tunely.

– Nic nepostavíte, pane Stephensone! Britský parlament právě odhlasoval, že stavbu trati definitivně zamítá… Do boje proti lokomotivě se pustili lordi v britské sněmovně. Pana George čeká jeho nejtěžší hodina vůbec. Teprve teď se mu roztřásla kolena. V Londýně se na něho z lordských lavic sypou nejrůznější dotazy.

– Můžete nám, pane Stephensone, zaručit, že nám ty vaše vlaky nenaruší naše hony na lišky?

– Nezalkne se cestující ve vlaku při takové rychlosti? Nebo… nestane se něco ještě horšího?

– A co když se pasoucí kravička postaví na kolejích lokomotivě do cesty? Nebude to osudné setkání?

– Bude, huláká svou další památnou větu Stephenson. – Bude to osudné, páni lordi, pro tu kravičku.

Až do půlnoci probíhal obnovený boj parlamentu (demokracie) s lokomotivou. Konečně se někteří mladí poslanci zmátořili a začali se přiklánět na stranu vynálezce. Vede je pan Huskisson. Skvělou řečí (parlour talk), hned ostrými výpady, hned břitkými protiúdery tady u Britů, odrovnává jednoho soupeře za druhým. Při vyjednávání s lordy musí slíbit, že se trať odkloní od jejich honiteb, zajistí jim patřičné balíky vejdělku. Nakonec sněmovna znovu hlasuje, sčítají se ruce pro a pěsti proti. O jeden patrný jeden hlas zvítězila železnice.

Brzy mizí bezedný mokvající močálek, rostou mosty, tyčí se viadukty jako vize, prokopávají se tunely. Když je trať téměř celá hotova, znovu představenstvo zaváhá, zda by nestačilo vagóny tahat jen na laně několika parními stroji rozestavěnými tu a tam po trati. Ale to opět na koleje vyjíždí Stephenson se svou lokomotivou a skvělou jízdou prosazuje, aby byla vyhlášena soutěž nejlepších parních lokomotiv tehdejšího světa, která má rozhodnout o budoucnosti BKD, britských královských drah.

SOUBOJ LOKOMOTIV JE JAKO SEVERNÍ VÍTR KRUTŠÍ A PRUDŠÍ

Přichází do kalendáře říjen 1829. V Rainhillu, na rovném úseku mezi Manchesterem a Liverpoolem, lemují koleje tisíce diváků, u startu se prohýbá tribuna jako při slavných derby plnokrevníků. O velkou vavříny vyzdobenou cenu se uchází spousta lokomotiv, všechny září pestrými barvami. Rozhodčím se představuje number one, nebesky modrá Novelty (novinka) proslulého Ericssona. Number two, zelenožlutá Sans Pareil (Nevyrovnatelná) Timothyho Hackwortha. Stephenson je number three de la soul, jeho lokomotivka Raketa má krásně bílý komín a tělo trochu pocákané na černožluto, jako messengerové. A to už se vyjímá number four, záhadná Kyklopova noha. Nemá komín a nemá tah (že z ní nekouří). Nový výkřik techniky? Co se to děje? Jako by stroj řehtal a bude v cíli vyřehtán též? Jeden z rozhodčích chce nahlédnout do krytu, ale rychle uhne z obavy, že ho z nitra něco kopne. Kopyto. Tak, to je přece podpásovka. V útrobách stroje je ukryt živý hřebec. Vylučuje se! Jeden soupeř je už jasný podfukář.

Na trať vyjíždí Novinka. Brzy jí však dochází pára. Pak vyráží další super stroj. Ne, nevyráží, porouchal se, hned jak začal. Teď přichází Stephensonovo kolo. Jeho Raketa zůstává jedinou nadějí pro budoucnost železnic. Projíždí trať… jednou, dvakrát… desetkrát, zvyšuje ještě tempo, dvacetkrát. A nakonec si dává rychlostní sólo bez vagónů. To je hukot. Bojuje už jen sama se sebou, jede se o čas. Pokouší se o rychlostní rekord světa. Padesát šest kilometrů v hodině. Píše se rok 1829.

Všichni znalci uznávají, že slavný závod lokomotiv v Rainhillu zahájil věk parních železnic. Rok po Stephensonově triumfu stálo osm jeho parních vlaků přichystáno v Liverpoolu, aby poprvé vyjely se vzácným osazenstvem na trati přes dokončenou trať vedoucí přes samé močály. Všichni, kdo proti němu tak hloupě útočili, se teď drali do jeho vagónů. George osobně řídil svou Raketu. Stephenson vypadá až příliš majestátně a trochu legračně – strojvůdce vyparáděný do fraku, s vysokým cylindrem na hlavě v bílých neumazaných rukavičkách. Všechny nepřátele, holomky a přizdiSráče si veze za sebou na vozech jako válečnou kořist vhodnou vyhodit někde pro kanibalní rej. Veze ovšem i všechny své kamarády. Je to jízda jízd, kterou se svět s konečnou platností vydává rychleji kupředu po kolejích, pokud se snad někde nenechavci nerozkradli? Ne, to by si netroufali v roce 1829.

Pouze jediný přítel (záruka dobrých časů) tady chybí, právě ten NEJVĚRNĚJŠÍ DRUH jako nějaká krásná čeleď Aljašských husky a pozdrav kiss, ano pan Huskisson, který v parlamentu s přehledem odrážel výpady proti lokomotivě. Dohlíží ještě na poslední úpravy ve stanici Parkside. Za chvíli sem vlak dorazí a na rovném úseku trať prolétne v plné rychlosti, aby Raketa všem pochybovačům ukázala, co dokáže. Je všechno alright, pane Huskissone?

Neslyší, stroj uhání jako splašený náklad kupředu. Kdo to tam postává na kolejích? Uskoč přece! Kdo to je? Who?

Na pražcích zůstal nehybně krvácet Huskisson, nejvěrnější přítel, který lokomotivu chránil svým vemlouvavým hlasem před lordy… je mi z toho ouvej, že mu nepomohl už ani Dr. Who z The Timelords, opět a nejen jako super těleso od The KLF. Jarda (měl rád sněhobílé husky a dělával psí kousky), co skočil pod vlak letos a ne pod vrak v lednu, se už taky nikdy nevrátí… zkurvená nepřejícná a popletená postavená na hlavu je tahle splašená doba… 

Zesnulí milovaní

Možná se nám po těch, které jsme milovali, když jsme je znali, stýská, ale oni nás nepostrádají. Po celý čas jsou kolem nás – doslova na ně stačí pomyslet – a mají poměrně dobrý přehled o tom, co se chystá. Často vědí dříve než my, co nás čeká, takže není překvapující, že i oni mohou fungovat jako ochránci.

Každý z nás jednoho dne bude oplakávat smrt někoho blízkého, pokud se tak už ve vašem případě nestalo. Chtěla bych se s vámi podělit o okolnosti úmrtí mého dědy z matčiny strany v naději, že to přispěje k vaší útěše a hlubšímu porozumění. Nechť vám to připomene, že až nastane čas, „zesnulí“ jsou vlastně stále naživu a pozorují nás a ochraňují z dimenze existující paralelně vedle té naší.

Můj děda, Poppy, měl Alzheimera a brzy po smrti své ženy, Nanny, ulehl vysláblý a churavý v pečovatelském ústavu. Mí rodiče byli na druhém konci země, když se mu zdraví prudce horšilo. Ve chvíli, kdy do sanatoria dorazili, byl už v kómatu a několik dní ani nepromluvil.

Má matka vběhla do pokoje a čapla ho za ruku: „Poppy, mám tě ráda,“ řekla.

Její přítomnost ho probrala. „Taky tě mám rád,“ odpověděl.

Nejenže promluvil, dokonce ji i poznal. Od té chvíle se nehnula z jeho pokoje, střídavě spala a bděla.

O dva dny později Poppy začal těkat pohledem kolem sebe a směrem ke stropu. Opakovaně zdvihal ruce k tomu, co viděl.

Následující den byli má matka, její nejlepší přítel a ošetřující sestřička svědky neuvěřitelného setkání. Něco neviditelného uchopilo Poppyho a nadzvedlo ho to tak, aby se posadil. Nebyl by takového činu sám schopen. Ten pohyb byl příliš rychlý a svaly měl již atrofované.

Na Poppyho tváři se objevil výraz intenzivní lásky, má matka si byla jistá, kdo je tím návštěvníkem. Upřeně hleděl na osobu, kterou v životě miloval nejvíc: Nanny.

Druhý den ráno a odpoledne kolem okna Poppyho pokoje kroužilo 7 jestřábů. Možná to byl symbol sedmi úrovní onoho světa, což bylo místo, kam měl namířeno. Nastal jeho čas; přesto se stále držel života. Na konci dne má matka sáhla po telefonu. Instinkt jí radil, že Poppy prostě potřebuje slyšet svou druhou dceru, a tak zavolala ségře a přidržela otci sluchátko u hlavy.

„Je to v pořádku, můžeš jít, Poppy,“ řekla mu má teta.

„Sbohem,“ odpověděl. Kromě toho „taky tě mám rád“ to byla jediná slova, která pronesl za devět dní.

O dvě hodiny později už nebyl mezi živými. Bylo to na den přesně pět měsíců po smrti jeho ženy.

O dva dny později nás uprostřed noci s Danem probudili Connor a Geoffrey, kterým v té chvíli byly dva roky. Když jsme přiběhli do jejich pokojíku, plakali a upřeně hleděli do téhož kouta, na který se dívali při podobné události v noci, kdy nás opustila Nanny.

„Mami, babička, dědeček,“ řekl Connor s brekotem. „Mami, babička, dědeček!“

Energie v pokoji byla takřka hmatatelná. Mohla jsem téměř slyšet dědečkův hlas.

Nebojte se. Jsme maminčin dědeček a babička.

O dva týdny později jsme trávili víkend v domě mých rodičů. Zrak chlapců se několikrát zatoulal na prázdné místo po boku mé matky.

Dívali se tam oba, ale byl to Geoffrey, kdo promluvil. „Poppy,“ řekl a napřáhl ruku.

O něco později jsme já, má matka a Dan seděli u bazénu a povídali si. Kousek vedle nás si chlapci v dětských sedačkách hráli.

„Ne, ne, Poppy,“ řekl Geoffrey neoblomným hlasem. „Usměj se.“

Podíval se vedle sebe, ale stále si hrál s postavičkou Spidermana. „Nemrač se, Poppy,“ pokračoval. „Usměj se.“

„Řekl to, co si myslím, že řekl?“ zeptala jsem se Dana, který na Geoffreye užasle hleděl.

„Cože?“ zeptala se má matka.

„Myslím, že rozmlouval s Poppym,“ řekla jsem.

Geoffrey zvedl zrak zhruba do úrovně asi tří metrů nad zemí hned vedle bazénu. „Poppy,“ řekl, „proč se vznášíš?“

Matka povytáhla obočí. „Teď jsem to slyšela.“

Když jsme se vrátili domů, Geoffrey vběhl do domu a zastavil se u vánočního stromku. „Poppy,“ konstatoval jen tak, „proč se vznášíš?“

Matka povytáhla významně obočí. „Teď jsem to slyšela.“

Když jsme se vrátili domů, Geoffrey vběhl do domu a zastavil se u vánočního stromku. „Poppy,“ řekl s úsměvem.

O minutu později – zatímco Geoffrey už strom ignoroval – do obývacího pokoje přicupital i Connor. Zastavil se a zíral na stejné místo jako předtím jeho bratr.

„Poppy,“ řekl s úsměvem.

Očividně nás dědeček doprovázel na cestě domů.

O čtyři měsíce později zažila má matka vlastní sérii divů divoucích, které ji utvrdily v tom, že nejenže její rodiče byli spolu, ale dohlíželi i na ni. Na oslavu čtyřicátého druhého výročí svatby se ona a můj otec rozhodli odjet na devatenáctidenní dovolenou do Chorvatska a Slovinska.

Každé ráno po celý pobyt cítila nutkání podívat se z hotelového okna ven. Sedmnáct z devatenácti dnů se přímo před jejich okno nebo na balkon posadil ptáček zpěváček se z, a nahlížel dovnitř do pokoje. Pokaždé nabyla dojmu, že to je sameček.

To je Poppy, pomyslela si.

Po chvíli přilítnul druhý ptáček, podle všeho samička.

A to je Nanny, pomyslela si.

Jeden pták vždycky přiletěl první a druhý ho o pár minut později následoval. Byly to různé druhy ptáků – holubice, kuřata, vrabci, a podobné – ale vždy byli dva téhož druhu. Přiletěli brzy ráno a zůstali po celý den a neustále se dívali do hotelového pokoje nebo alespoň jeho směrem. Dokonce i když byli rodiče dlouho do noci na výletě, ptáci na ně čekali, dokud se nevrátili do hotelu. Teprve pak, když se naši už chystali do hajan, zase odletěli.

Ty dva dny, kdy ptáci nepřiletěli, se objevily kočky. Opět jedna z nich přišla první a krátce nato ji následovala druhá, jako She Rockers, nebo Kiss AMC. Obě dvě byly stejné rasy a v obou případech zůstaly celý den a pozorovaly rodiče.

Po návratu do Států mi matka zavolala, aby se se mnou o tento nevšední zážitek podělila. „Věděla jsem, že jsou mí rodiče se mnou po celou dobu dovolené,“ řekla. „Měla jsem pocit, jako by to byli mí strážní andílci.“

Věřila jsem jí každé slovo toho PŘÍBĚHU a obě jsme chápaly význam poslů, které dědeček vyslal vstříc. Po celý jejich život byli ptáci a kočky jejich oblíbená vzácná společnost.

A ještě menší dodatek, nedávno se mí rodiče vrátili z šestitýdenní plavby po Evropě a každý den se odehrál podobný fenomén. Jen si to spočítejte sami. To je čtyřicet dva dní v jednom kuse! Nejprve se objevil jeden ptáček se z. Pak se přidal i druhý vždy stejného druhu. V páru zůstali po dlouhou dobu poblíž mé matky a dívali se jí do očí, z očí do očí. Jediný rozdíl byl, že tentokrát šlo výhradně o ptáky – orly, holuby, racky, labutě, a jiné variace.

Dryády

Někteří lidé věří, že duchové stromů – které staří Řekové nazývali dryády – jsou vlastně dévové. Někteří tyto dvě bytosti rozlišují. Bez ohledu na pojmenování nebo na přesnou klasifikaci byli duchové stromů různými kulturami střeženi a uctíváni po celá TISÍCILETÍ. Byli nepopiratelně inspirací druidům zvláště při psaní ogamského svitku ve starobylém Irsku. Co se týče mě, říkám si, že do elementární říše mě zasvětili právě duchové stromů.

Když jsem byla ještě malé dítě, byly mými nejoblíbenějšími stromy ty pokryté lišejníky. Když jsem u nich stála velmi blízko a nehýbala se, zdálo se mi, jako by mi šeptaly prastarou moudrost a předávaly mi dávno pohřbenou sílu. Ještě zajímavějším se můj vztah ke stromům stal, když jsem už jako dospělá studovala na folkhögskole ve Švédském království. Krátce po mých dvacátých pátých narozeninách mi spolužačka a dobrá kamarádka odhalila dlouho utajované tajemství.

„Doma v Rusku jsem jednou vážně stonala,“ řekla mi. „Dlouhou dobu jsem neměla sílu ani naději, že se z toho vyléčím. Byla jsem v koncích, dokud jsem nepotkala ženu, která byla schopným médiem a schopnou léčitelkou. Pověděla mi o duchách přírody, zvláště o těch kteří bydlí ve stromech. Naučila mě, jak je požádat o pomoc a jak z nich získat trochu energie.“

Očividně mluvila zcela upřímně. Vůbec nepochybovala, že to byla právě jejich energie (německy strom je proud, tedy proudící něco), která jí pomohla z nejhoršího ven. V podstatě jí stromy nakoply a zachránily život. V té době jsem to nevěděla, ale princip výměny přírodní energie – zvláště čerpání energie ze stromů – se měl v mém životě znovu objevit méně než za měsíc čekání. Intuice mi v té době napověděla, abych odcestovala do anglického města Glastonbury.

Město mi od samého počátku učarovalo a krátký čas, který jsem tam strávila, jsem se snažila maximálně zužitkovat. Prozkoumala jsem ruiny opatství, zdolala jsem kopec Glastonbury Tor a okusila léčivou vodu Chalice Well.

Má návštěva se rozjela na plné obrátky…

JUDITH MARSHALLOVÁ „ROZMLUVY S ANDĚLY“…