Sprostý koktající piáno

Vošuntělý klávesnice jako tulákovy šedé škrpály,

tak nečum! jsem koktající sprostý piáno,

přijď k nám vykašli se na bály,

u nás tě nezmocní to nudné Ti ámo.

Tady honorace slaví, jsme v salónu hřích,

najdou tu špínu co jim schází,

jak muklův řetěz zní jejich smích,

když sťaté siluety nudné polibky hází.

Prsty virtuósa jsou vychrtlý jako Dán,

mlátí mě jak liák starou prkenici,

co dělat? prolévá si vínem chřtán,

pánové bacha na vaší nadutou prkenici!

Mé tóny jsou jak dech polednice,

můj hlas je sprostej jako stoka,

koktám a klepu se jak zimnice,

nejsem tetřev co na námluvách toká.

Bejvalo jsem cudné jak klášterní kněžka,

dnes je mi to všechno lógr,

jsem náladový prej jak studená Sněžka,

už dávno nejsem slavnej virtiósní obr.

Salón hřích je má prokletá zkáza,

dál tu vykoktávám svoje sprostý melódie,

můj virtuós je jak nechtěná metastáza,

bože von se dneska zase zlije.