Hourdal se vzteky otřásl. Tentokrát Zeova překročila všechny meze. Opět. Někdy nechápal, proč se k němu tak chová. Ví vůbec, že ji miluje? Byly chvíle, kdy o tom pochyboval. Ale určitě věděla, že pro ni zemře. To musela vědět, protože jeho role byla předem dána. Nezáleželo na tom, jestli jí miluje, nebo nenávidí, ale milovat ji bylo lepší, aspoň většinu času si to myslel. Potíž byla v tom, že neměl moc prostředků, jak by jí svou lásku dokázal.

   Zeova byla hvězda, také měla hvězdné manýry, které Hourdal beze zbytku snášel. Avšak sluchu mu moc nedopřála.  Starala se o něj, vlastně ho držela při životě, ale dělala to automaticky. Věděl, že není sám, koho si takhle vydržuje. Často je potkával “její další“. On byl třetí. To nebylo špatné, lepší než devátý.

   Někdy žárlil. Samozřejmě. Zvlášť, když měl pocit, že ho přehlíží. Někdy měl naopak pocit, že mu rozumí. Pečovala o něj, laskala ho, jako by byl jediný. V takových chvílích si říkal: „Inu, hvězda. Hvězdy takové jsou.“ Pravda byla, že jí zatím vždycky odpustil.  Odpustí jí i tentokrát, ale chvíli to potrvá.

   Na čele mu vyvstala klikatá žíla. Jeho tvář se změnila k nepoznání. Zuřil. Jindy neobyčejně chápavý Hourdal nechtěl nic slyšet. Cítil se smrtelně uražen. V celém vesmíru nebylo nic, co by mu zvedlo náladu.  Rozhodně ne to, že organismy na jeho povrchu mu dali ženské jméno a té žíle na jeho čele říkají Kordillery.