Když loď toho rána zakotvila v přístavu, Honza usoudil, že už bylo cestování dost a bylo by načase se usadit. Přeběhl molo, vyhnul se všemu, co dělalo rámus nebo smrdělo a nakonec se usadil na jedné z dřevěných beden. Rozhlížel se kolem sebe a kochal se krásným výhledem. Podzimní sluníčko ho lechtalo svými paprsky na obličeji tak, až kýchnul.

"Na zdraví," ozvalo se za ním. Honza se lekl, ale měl ještě po noci ztuhlý krk, takže se nemohl otočit rychle.

Budu si muset najít něco měkčího pod hlavu, pomyslel si, zatímco se pomalu otáčel. Konečně spatřil majitelku toho hlasu, který mu přál zdraví po kýchnutí.

"Díky," odpověděl Honza. Částečně proto, že byl slušně vychovaný potkan. Hlavně ale chtěl konverzaci s krásnou potkaní slečnou udržet co nejdéle. "To je asi tím podzimním sluníčkem. Jakmile se trochu opře, začne mě to lechtat na fouscích." Mezitím se otočil úplně a prohlížel si ji důkladně, přitom však nenápadně. Slečna se usmívala takovým zvláštním úsměvem. Byla si vědoma jeho pozornosti a snahy nedat svou pozornost najevo. A lichotilo jí to. Neustále však byla ve střehu a to se jí právě vyplatilo.

"Pozor!" vypískla, mrskla sebou a během zlomku vteřiny zmizela v díře. Honza se lekl ten den již podruhé, tentokrát ale zapomněl na ztuhlý krk a rychle ji následoval. Ucítil na konci ocásku bolest a následně se ozvalo zklamané mňouknutí.

"Auvajs," zašeptal a rozhlédl se po díře, kde se právě ocitl. Byla těsná, ale příjemně to v ní vonělo. Sýrem a slaninkou. Honza slastně přivřel oči, až vrazil do kožíšku před sebou.

"Dávej pozor," zasyčela potkaní slečna podrážděně.

"Promiň," omlouval se rychle Honza, chvíli ale nechal svou tvář tam, kde byla. Kožíšek byl heboučký a voňavý jako... jako... jako sametový povrch hermelínu. Když zvedl své oči, zjistil, že ho jeho průvodkyně podmračeně pozoruje. Pomalu udělal krok zpět a nespouštěl z ní přitom zrak. Co kdyby na něho skočila a chtěla ho hryznout. Periferně ale zahlédl nějaká písmena na stěně vedle sebe.

"Maj-da je kry-sa," slabikoval, protože čtení nebyla jeho silná stránka. Potkaní slečna před ním zasyčela. "Kdo je Majda?" zeptal se naivně. Z pohledu do žhnoucích očí před sebou usoudil, že pokládat tuto otázku nebylo moudré ani strategické.

"Maj-da je krá-sa," přečetl ještě jednou červený nápis, tentokrát upravený pro tuto příležitost. "To asi psal někdo, kdo tě dobře zná, viď Majdo?" Zamrkal na ní a její zabijácký pohled trochu zjihl. Honza zjistil, že jehi tip ohledně jejího jména byl přesný a právě děkoval prozřetelnosti i své duchapřítomnosti, že jeho život byl zachráněn, když na něj opět přišlo kýchnutí.

"Hepčuchuchů!" vystřelilo z něj, až o tři packy couvl. Majda se poškrábala na bradě.

"To asi nebude tím podzimním sluníčkem, co?" pronesla zamyšleně.

"A čím by to mělo být?" zeptal se Honza, jelikož však kýchal i v temné noře, musel jí dát v duchu za pravdu.

"Možná jsi nemocný," odtušila a otočila se k němu zády. "Pojď za mnou." Honza vystartoval, aby se mu ve spleti podzemních temných chodbiček neztratila. Vůně, kterou za sebou zanechávala, ho však vedla jako provázek. Nemohl zabloudit. Po chvíli cupitání se před ním trochu rozsvítilo, až se objevil útulný pokojíček. Majda už se uvelebila na jednom polštářku a Honzu usadila na druhý. Pak mu podala medicínu.

"Ale to je přece plísňový sýr," zavýskl Honza. "Děkuju."

"Kdepak," odporovala Majda. "To je penicilín. Léčivo na spoustu nemocí." Honza se s ní nepřel. Měl plnou pusu té dobroty a tak jenom přikývl."Co jsi vůbec zač? Nikdy jsem tě tady ještě neviděla." Honza pomalu kousal a promýšlel si odpověď. Majda asi ví, že mluvit s plnou pusou je neslušné, takže mu dá prostor a čas, aby dožvýkal, spolkl a až poté odpověděl na položenou otázku.

"Já jsem dneska připlul na té velké modré lodi," odpověděl, když už zpracoval poslední sousto té lahodné medicíny. "A říkají mi Honza." Zadíval se na Majdu, která však jako hypnotizovaná sledovala konec jeho ocásku. Podíval se stejným směrem a zjistil, že kočka měla opravdu ostré drápy. Rána už tolik nekrvácela, přesto však vypadala hrozivě. Majda se probrala z tranzu a odběhla.

"Ošetřím Ti to, Jouzo," řekla témeř něžně a už ránu čistila, nanášela hojivou mastičku a pak ocásek pečlivě ovázala. 

"Děkuju Ti," zašeptal Honza, když Majda obvazování zakončila krásnou mašličkou. "A jmenuju se Honza, ne Jouza." Majda se začervenala, tak rychle ještě dodal.

"Ale jestli budeš chtít, klidně pro tebe budu Jouza."