ESTER KRUMBACHOVÁ

Není tomu tak dávno, co se na pražských divadelních cedulích poprvé objevilo to jméno a návštěvníci některých divadel včetně někdejšího ještě Krejčova Národního si zvykli číst onen výrazný osobitý výtvarný rukopis, který spoluurčoval styl představení a navíc vnesl kus ryzího tónu do bídy českého divadelního kostýmu předcházejících desetiletí (jenže si vlastně myslím, že na tohle desetiletí se už pomalu svádí všechno a že kostým, to byla odjakživa Achillova pata našeho jeviště). Čtenáři nalezli pak na stránkách LN i takovou zvláštní povídku, podepsanou už známým jménem z divadelních programů (ty povídky vydaly mezitím na knížku), ale teprve v docela posledních letech jako by mimořádný, renesančně mnohorozměrný talent obra u té drobné ženské úplně dozrál v uměleckém médiu, v němž může uplatnit svůj syntetický pohled na svět, který je výtvarný, literární a filozofický zároveň, a tudíž filmový. Neboť Ester Krumbachová je autorka scénářů dvou filmů Jana Němce O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky, i Sedmikrásek Věry Chytilové, filmů, o nichž vesměs platí, že otevírají další, velice pozoruhodnou etapu krátké, leč už tak bohaté a slavné historie československé kinematografie šedesátých let dvacátého století.

První z květin, nebo spíš rostlin, obepínajících pankrácký byteček mezi Beckettem a ušatými rybami na stěně a Joanem Miróem či Hieronymem Boschem na polici, je oleandr na chodbě. Už se zřejmě nevešel. A pak další a další a potom se skleněnými dveřmi vyjde na balkón, jenže to není balkón v pátém patře pražského činžáku, ale i pod prvním tajícím sněhem Semiramidina zahrada (Abyste věděl, tady nebyl řemeslník, tohle jsem si všechno dělala sama…), jež už patří k zvláštnímu, fantasticky skutečnému světu, který ze sebe doluje světlovlasá víla k pohledání s hořícíma očima, jež teď sedí proti mně na stoličce u nízkého stolku a chce vědět, jestli budu něco pít. A protože jsme se k tomu rozhovoru, který má oficiálně následovat, chystali snad rok uherský, mám určitou představu, co bych chtěl vědět a nač bych se rád zeptal, navykle kladu před sebe blok a tužku, jenže dřív než stačím cokoli…

Já vám musím něco povědět, prosím vás… Bylo to jako erupce, marně bych se byl pokoušel ji zadržet na řetízku novinařiny, dát jí určitý rytmický řád. Muselo to ven, hned teď, dřív než si řekneme cokoli dalšího. Víte, jako holka, hned po válce, jsem byla na všech brigádách, jedla suchý okoralý chleba a pila vodu s octem, nikdy jsem nebyla ve straně, ale tenhle entuziasmus byl i můj, jaktěživ mi nebyl cizí. Tenkrát jsme se taky naučili dívat se velice skepticky na druhou stranu mince dolarové, třeba konkrétně na Američany, na americký blahobyt jen pro vyvolené, málokdy třeba pro vysloužené. Jenže jakmile se naučíte skepsi vůči čemukoli, tedy skepsi vůči druhým bytostem, učíte se nutně i skepsi sám k sobě, ke svým. Když ne, jste-li schopen skepse toliko jednostranné a očividně ošidné, to jste pak přece jako pravověrný katolík, ne?

Co je to proboha vlastně myslet právně?!?!?! Kdy se zastavit v myšlení, kde je ta hráz? Kdykoli jsem stála před obrazem, ptala jsem se, jak vlastně malíř pozná, že od toho může odejít natrvalo? Že je to hodnotné a hotové? Už před dvaceti léty jsem to chtěla nastudovat. Teď si myslím, že to je asi tak, ať už malujete, nebo píšete, nebo myslíte nahlas, že prostě dokud to jde, pokud můžete, děláte dál a přestanete, teprve když už dál nemůžete…

Počkejte, já vám to povím ještě jinak. Krmíte ptáčky zpěváčky, i když vám u toho zrovna nevyhrává Karel Gott s Pojď, půjdem hledat démanty… a přitom kantiléna světa by měla znít: pojďme což tak vyhubit v okolí veškeré dementy… v zimě, před štědrým dnem, máte takový zabalený úhledně s mašlí dobrý sentimentální pocit, že jste nakrmil vrabčáka – on odskáče hip hop do vytracena, koukáte za ním a vidíte, jak ho na rohu zardousí kočka a ještě si pochutná. Jestli jste moralista, příšerně se namíchnete, zakýcháte na kočku a její ohavný pouliční čin. Ale když se vzdáte moralizujícího postoje, máte šanci se dovědět, že ta kočka, chudák, už čtyři dny v mrazech nežrala, zatímco vrabčák se nechal nachytat prostě proto, že byl tak překrmený, že se ani nemohl pořádně hýbat. Ani tady byste se ovšem neměl zastavit, měl byste jít dál. U okna sedí totiž pán a okusuje chtivě stehýnko. Je velice pohoršen, protože vrabčí gang čimčará se přece takto požírat nemá, a tak popadne samostříl a kočku ukončí v platnosti dočasných 9 kočičích životů…  Morálně je zřejmě v právu. Jenže vy jdete k němu aq zeptáte se, proč to do ní pálil. A zjistíte, že měl zrovna novou příležitost vyzkoušet si nový obranný systém a kočka je přece ideální terč. Nebo je prostě sadista vegetící na zelenině ve městě bez masa. Vidíte, a tohle jsou témata pro mě. – Teď bych se snad vrátila k začátku myšlenky: Když něco tvoříte nebo o něčem myslíte, nemůžete se přece zastavit před měkkou zdí nadarmo. Dokud se ta zeď prohýbá, musíte dělat, musíte myslet dál. Takhle ovšem těžko vznikají lidové bajky a balady pro ucho banditů, to je snad každému nad slunce jasné.

Lidé povrchní, zatížení doktrínami co čert káže, mají vždy sklony považovat důsledky poctivého myšlení za cosi nekalého, div ne za komplot. To je takový atavistický pud. Na tohle narážíte pořád. Ale myslet přece nemůžete jen po původně zamýšlenou mez. Nemůžete jen omezeně vylíčit příběh o kočce, jak se jeví vám, než ho poznáte celý. To by bylo jako myslet do vaty. Člověk přece nemyslí proti někomu nebo konkrétně pro někoho, ale třeba, a většinou, především proti sobě, proti vlastnímu temnu a vlastnímu dementu skrytému ve stínu. Tohle by bylo fajn třeba pochopit…

SPRŠKA KAMENÍ, HORKÉHO MAGMATU I LÁVY, JEŽ TU NA MNE VYTRYSKLA Z HLUBIN, KDE UŽ NENÍ NEŽ RYZÍ, NEOPRACOVANÁ, NEZTUHLÁ LÁVA MYŠLENEK, SE TAK STALA VLASTNĚ MOTTEM VŠEHO, CO NÁSLEDOVALO. NEMÍNIL JSEM SE OVŠEM VZDÁT PŮVODNÍHO ÚMYSLU ZAČÍT GEOLOGICKÝM PRŮZKUMEM. ZJISTIT, JAK SE VYTVOŘILY TY VRSTVY, CO ROSTE Z ČEHO VLASTNĚ A PROČ?

Já si myslím, že život žádného skutečného člověka nestojí za to, aby se vyprávěl. Po válce jsem měla pocit, že snad vůbec nedokážu žít svůj sen, a k životu jsem se vlastně doopravdy rozhodla, když mi bylo asi třicet a počítala jsem ve vlasech šediny. Tak strašně do hloubky mě poznamenala válka s fašisty. Až puritánsky jsem toužila po právu, po spravedlnosti. Studovala jsem pak v Brně, střední školu, umělecká řemesla se tomu říkalo, měla jsem spoustu problémů, až jsem z Brna odešla a nazdar tě bůh moje jistoto. Moje základní chyba asi je, že jsem se nikdy nenaučila uznávat žádnou autoritu. Brněnská škola měla ovšem jednu velkou výhodu: naučila jsem se tam dělat rukama, prostě všechno, a baví mě to, umím si na divadle udělat sama výpravu, tu první jsem kdysi v Budějovicích dělala taky takhle.

Mám vám vyprávět příběhy? Třeba když jsem dostala instrukci, jaké mají být rozměry rudého praporu na plakátě do pokojíčku. Nebo když jsem na Čest práci soudružko odsekla Ahoj a na otázku Jak to zdravíš ty darebnice? přiznala jen Česky. To jsem pak hodně dlouho nedostala práci. Přitom abyste rozuměl, já už v Brně od začátku kreslila vlastně jen pro stranický aparát – pro jejich tisk. Jenže se říkalo: Ona je příliš důmyslná. Skoro jako nadávka, rozumíte? Ale já si na sobě přece nijak nezakládám, žádnou chytrostí nemanipuluju kolem dokola jako svým cílem. To je asi taková ženská mentalita, nevytahovat se u ostatních. Mě daleko víc zajímají muži než ženy. Jsou mnohem, mnohem nebezpečnější. Jejich agresivní sexualita se často docela vymyká z okruhu nenásilné lásky. A nakonec to končí válkami.

Jednou se mne takový soudruh, co rozhodoval, jestli je něco namalováno správně či nesprávně, zeptal, když jsem mu předložila svou práci, proč prý je tahle čára tak tlustá? Povídám: Vy mi snad nerozumíte, já to tak chtěla. A on, proč prý se nepřihlásíte raději do průmyslu? Proč se tam nepřihlásíte vy? Mám výhrady proti tvým kresbám… Já zas měla na oplátku výhrady proti tvé výstavě… Dál to už snad ani nemusím rozmazávat. Jenže na něm závisela moje tehdejší existence, i částečně to, jestli budu přijata do Svazu výtvarníků. Tak se za mě šel k němu přimluvit jeden můj kamarád do deště. Ty ji znáš?! Jako by mluvil o moru. A ten kámoš řekl: Ne, já ne, ale moje žena… Pak jsem dělala, co si vzpomenete, dělnici, zednici, v zemědělství v JZD. Ale pozor, nikdo mě tam nevyhnal, nikdo mě nenutil. Šla jsem sama, zase z toho svého puritánství. Měla jsem namouduši dost známých, aby se to dalo nějak zařídit, jenže já nechtěla. Ne, nevěřím, že se dá zvenčí zásadně změnit osud člověka, každý si svůj život dělá sám. (Tady následuje kapitola o berlínské fabrice, o ruských zajatcích a na jejím konci kategorické: Jenže o tom ani muk, do toho nikomu nic není. – Ale pak přece příběh, který je až klíčový a na nějž jsme za ten den ještě nejednou vzpomínali.)

Koncem války, to už jsem byla zpátky v Brně a chodila si malovat zvířata na jeden statek, taky tam pracovali muklové několika národností, já jim nosila jídlo a zase vynášela dopisy a jeden český vězeň mi pořád vykládal, abych se u něj po válce přihlásila, že mi ve všem pomůže, že to budu mít dobrý, jenže netušil, že já si po válce chci jít studovat a basta fidli. A jednou, jestli prý se nebojím vynést ze statku velkou roli papíru. Já se strašně bála, ale řekla jsem, že to udělám, a tak mi druhý den tu roli přinesl a zrovna, když mi ji dával, objevil se ve dveřích chlíva hlavní němčour, vidím ho dodnes, takový měl pěstěný knírek jako ze špatných francouzských filmů, já honem hodila na tu roli skicák a začala jsem se culit a malovala krávu a on stál za mnou asi čtvrt hodiny, nic necekl a pak se zdejchnul. Popadla jsem tu roli a se smrtelnou hrůzou v oku jsem ji donesla na adresu, kterou mi vězeň poskytl, nepamatovala jsem si v rozčilení číslo domu, jen jméno, tak jsem teprve napotřetí našla ty pravé dveře a za nimi byla paní a já ji tu roli dala a ona se smála a rozbalila ji a tam vám byly strašlivé karikatury esesáků a gestapáků z toho lágru: na nočníku a na latríně, s flaškou, prostě nejošklivější kresby, jaké jsem v životě viděla, a ta paní se smála a říkala, to nic, oni jsou chlapci veselí, jenom mu vyřiďte, že to má u mě za kanapem… Nikdy mě už neopustilo zklamání z téhle historky. Člověk chce být maximálně čestný, maximálně užitečný, a najednou se ukáže, že riskoval holý život pro úplnou banalitu, pro takovéhle české hovňousovství, které za to ani trochu nestojí. Nedovedete si představit, jak já se tenkrát styděla a červenala…

COŽPAK PRÁCE S FILMEM VYLUČUJE PRÁCI V DIVADLE? DĚLAL JSEM SVORKU MEZI MINULOSTÍ A DNEŠKEM.

To bych musela být režisér, u výtvarníka je situace jiná.

PROČ? REŽÍROVAT VE FILMU A V DIVADLE JSOU PŘECE DOCELA RŮZNÉ KATEGORIE KE ZPRACOVÁNÍ…

Jeviště není jen prostor pro imaginaci. Imaginace je už v tom, že to je prostor, který je třeba pochopit, vymezit, ohraničit. A v tom prostoru jeden člověk. Nebo věc. Život věci. Já bych chtěla mít v kapse ještě jeden život a pak bych snad dělala divadlo. Ve škole to byl jenom jeden z řady předmětů – divadelní kostým, výprava. Takže člověk přistupoval k práci vlastně ničím nezatížen, nově, to jest diletantsky. I k filmu bych chtěla přistupovat takhle, protože zaběhaná estetika, to je zase ta měkká zeď. Ale zkuste se postavit na prázdné jeviště a nic si o něm předem nemyslet. Takhle přece tvoří třeba Joan Miró i Klee. Když totiž jakoby nic předem nevíte, nenesete v sobě žádné mýty, nejste spekulant. Musíte samozřejmě koukat co nejvíc znát, abyste se mohl pokusit o ten pocit, o pocit realizování své volnosti, rovnosti, bratrství v akci. Ale od nikoho před vámi nebo kolem vás se nemůžete naučit ničemu jinému než právě volnosti. Nemůžete si vzít od Kleea jeho čtverečky, ale jen a jen svobodu jeho představy obsažené v díle.

KDE MÁTE ATELIÉR? KÁPNĚTE BOŽSKOU.

Nemám. To všechno tady, po podlaze, po zdech, po stole, kde chcete. Když něco dělám, a teď dělám také hodně kostýmy a výtvarné koncepce k filmům – nejen k těm, pro něž píši scénáře –, musím vždycky moc kreslit. Pro sebe. Třeba 300 kreseb, jako blázen na svobodě. Koukejte na ty čerstvé mozoly. To mám od takového rýtka, kterým kreslím. Už jsem vám to řekla, nic si předem nepředstavuji, dívám se na herce i na neherce, všímám si dopodrobna jejich lidské podmíněnosti, vlastností, je to všechno velice komplikované, ale současně velice pravdivé, skutečné, hodnotné, a vytváří to kromě kreseb podstatnou součást kostýmu. Kompars, žena, každý má svou vůni a neopakovatelnost vepsanou ve tváři, lidé musí být ve filmu zachyceni celí, se vším všudy, všechno jim musí dokonale padnout. Je nutné je ztvárnit celé. Jenže teď zrovna myslím na to, jestli bych to neměla prubnout naopak, vytvořit pevný zákon, ve kterém by lidé byli sevření do určené jednotící podoby bez ohledu na své osobité rysy. Nevím. Za pokus by to stálo tak jak tak.

NĚJAK JSME ZROVNA TADY ZABROUSILI K PROBLÉMŮM, JEŽ S TÍMHLE PŘÍSTUPEM K UMĚLCOVĚ PRÁCI JSOU VŽDYCKY A VŠUDE, A ASI JSEM TO BYL JÁ, KDO VYSLOVIL SLOVA O TOM, ŽE TO VLASTNĚ ANI NEJDE JINAK, A PODÍVÁME-LI SE NEJEN NAZPÁTEK, ALE I KOLEM SEBE PO SVĚTĚ, DOHROMADY SE VLASTNĚ, AŽ NA PÁR VÝJIMEK, NIKOMU TOLIK NESTALO… TO SE VÍ, MYSLEL JSEM TO VELICE RELATIVNĚ, ALE STEJNĚ JSEM SI DAL…

Nestalo, nestalo. To se ví, že nestalo. Máte docela pravdu pravdoucí. Co se komu vlastně děje? Jenže tohle už souvisí s celou tou proslulou českou zdvořilostí vůči pokusům v umění. Byl někdy někdo docela svobodný? Snad Kafka, Hašek, tedy ti největší z národa. První se svou ideou absolutní nedobytnosti čehokoli a hlavně, že se tím neživil, a druhý, protože se se svým absolutním sprosťáctvím dovedl dovedně vyšklebit čemukoli a komukoli i na počkání. V Čechách máme zvláštní nadání utloukat v lidech důvěru ve smysl toho, co chtějí dělat, naději, že snad zrovna je někdo zaslechne a pochopí. Co se komu zlého stalo, boha jeho? Hraběnka Kounicová dala Boženě Němcové příbory za Babičku. Už by se snad jednou mohlo pochopit, že je možné mít nebo nemít rád, ale ne dát příbory. Nebo nedat. Tak, a nedostaneš příbory, kdyby ses na hlavu stavěl…!

Co se vlastně kdy komu přihodilo? Proč se zabil Drejsl? Co se mu stalo? Co se stalo Bieblovi? Co Frejkovi? Co Machovovi? Když se na to historicky mrkneme, tak vlastně ani dohromady nic. Jenže skončili tak, že lidi snad aspoň při pomyšlení na ně něco napadne. Nebo vezměte třeba toho velkého Alše. Když začínal, dělal nádherné obrazy s velikánským nebem, český Delacroix zhotoven v termínu v sytých barvách. Co se mu stalo? Nic. Jenom nad ním ustanovili komisi, která měla bdít nad jeho uměleckostí, když dělal lunety pro Národní divadlo. A tak nakonec šel z hladu malovat čítanky a teprve pak vešel coby český umělec do národa, do dějin s epickým přínosem. Mně ten Alšův osud prostě připadá snad ze všech nejhroznější. Když vám někdo začne brát důstojnost, bez které prostě nemůžete fungovat ani jako člověk, ani jako umělec, tak se najednou začnete rozhlížet a ptát se sám sebe, jestli to vůbec byla důstojnost… Ve filmu si nemůžete dělat dál pro sebe, a i kdybyste mohl… Takových osudů, jak jsem o tom mluvila, je v Čechách jako máku. Pan velkouzenář Maceška prohlásil: Kubišta? Já chci boží muka! A toho chlapa odrovnejte. Zničili ho. Umělcova síla není přece v tom, že dovede oponovat, čelit kruté sprostotě, snášet ji, vydržet bez vyšší újmy. Jeho síla i přínos národu tkví v něčem jiném. Právě proto má snad právo na zacházení, které tomu bude odpovídat.

Ale ještě bych se ráda vrátila k té otázce, taky hodně české, kdy přestat myslet? Myšlení je přece fyziologická funkce mozečku obecného. Pustíte do té mašiny věci a ono to tam šlape. Mozek domýšlí tak daleko, jak jen dokáže. Ale zkuste si to, myslet, kam až dokážete. To se táhne napříč celými dějinami. Ty potom vypadají tak, že jedni se o to pokoušejí, ale jsou trvale omezováni, takže musí neustále proti něčemu brojit. Prostě, jeden ten strop drží a druhý ho likviduje, protože ho chce zvýšit o kus dál. To ovšem není snadné, to vůbec není snadné, a proto já pořád tolik myslím na slušnost, zdvořilost, která je tady tak důležitá zákonitost. V Americe dobře vědí velké korporace, že upřednostňují hodné loajální lidi s dostatečně slušným chováním před těmi komplikovanějšími a  vychytralejšími. Když budete svoje dítě v jednom kuse mlátit a napadat s kopanci, uděláte z něj nakonec jenom chcípáčka, buď zlýho, nebo zbabělýho. Znám lidi, se kterými dělám, pracuji, a když mě v určitých okamžicích nebo situacích potkají, tak se najednou tváří, jako by mě neznali. A když nemáte chuť jim připomenout základy slušného chování, když rovnou neřeknete, pane, proč nepozdravíte, jsem přece ženská, domnívají se patrně, že se jich bojím.

ZMÍNILA JSTE SE O KLEEOVI. ODPUSŤTE TU HLOUPOU OTÁZKU, ALE CO MÁTE RÁDA Z UMĚNÍ JINDE?

Spoustu věcí, člověk musí znát co nejvíc, jenže já vám to povím trochu jinak. Nedávno tu byli nějací Francouzi od kultury, a oni, vy prý musíte určitě hned do Paříže, do Londýna a co já vím. A já jim povídám, přátelé, na to je už pozdě. To jenom u nás si někteří lidi myslí, že my, co jsme si tu sami vybrali ne zrovna nejpohodlnější existenci, jsme tady spíš omylem, patříme vlastně někam jinam a netoužíme než po tom, jak se tam dostat. Jenže to je velikánské nedorozumění. Moje kořeny jsou tady, a už hodně hluboko, a kořeny toho, co dělám, taky. Kdybych byla chtěla, mohla jsem stokrát být jinde. O to přece nejde. Bydlím snad v nejšpinavější ulici v Praze zaprášené, jenže to je součást toho koloritu, z čeho žiji, z čeho pracuji, a jinak a jinde by to nešlo.

Ale když už se ptáte na umění odjinud, tak bych nechtěla zamlčet obrovský dojem, kterým na mě kdysi zapůsobila stará čínská opera. Tam jsem z jeviště cítila každou vteřinu fantastickou sílu básníka, a když milenci na sebe pomalu ukazovali a jejich prsty se nikdy nesetkaly, mrazilo mě až v zádech. Od té doby si pořád myslím, že umělec by měl mít zvláštní cit pro ty dva prsty, které se nikdy nesetkají.

Také přemýšlím o tajemství věcí, předmětů, ale nejen v umění, doma, a o chlebě, o víně, o právu na osobní vkus…

A JSME ZPÁTKY ZASE U NÁS, JAKO VLASTNĚ POŘÁD…

To, co se dnes u nás v umění děje, vy tomu říkáte exploze, má, myslím, svoje hluboké příčiny v národě. Spojilo se totiž najednou mnoho epoch a tektonických vrstev dohromady, rychle se odkopává všechno, čím byla přikryta skutečnost, lidé i jejich nitro, takové to oblečení z iluzí všeho druhu, a objevuje se cosi velice cenného, totiž svědomí. To je, myslím, dobrá vlastnost téhle pidi zemičky, že má nějaké svědomí. Odtud plyne i celkové posazení myšlení, kterému by se mělo říkat materialistické a v němž to svědomí je motorem touhy po poznání souvislostí a příčin, které se nám nepříčí. Naneštěstí pořád ještě příliš mnozí myslí strnule, měří podle kánonů a dogmat z připitomělých debilitin u podlitin dosti nechutného panáčka, jsou zkrátka pravověrci.

Současná česká kultura se dnes nevypořádává, jak si někteří myslí, neustále jen s krutými padesátými lety a tím méně s nějakými ryze dnešními anekdotickými karamboly historie. Ona se totiž musí vypořádat, a také se o to všemi prostředky pokouší, s celým českým 19. stoletím i s první půlkou století dvacátého. Tady, co sedíte, seděl nedávno jeden německý režisér a užasle se mi svěřoval, že nikdy a nikde nepoznal tolik natěšených, zapálených lidí. A je to asi pravda. Jestli dokážeme celé noci prosedět a přít se a přemýšlet, pak ne proto, že jsem to třeba já, nebo ten či onen, ale asi proto, že nám o něco společného jde a že vůbec o něco důmyslného jde.

(V TU CHVÍLI JSEM SI VZPOMNĚL NA HISTORKU PRÁVĚ PRO TOHLE STRAŠNĚ TYPICKOU. BYLO TO V ČERVNU 1965 V PESARU, MILOŠ FORMAN NÁS NALOŽIL PÁR DO VOZU, MĚLI JSME TOHO KOLOTOČE UŽ VŠICHNI PLNOU HLAVU, A NA CELÉ ODPOLEDNE JSME ODJELI DO JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH KOUTŮ ITÁLIE, KDE NEBYLI TENKRÁT SKORO ŽÁDNÍ TURISTÉ A VŠECHNO DOSLOVA VONĚLO KRÁSOU. KDYŽ JSME SE POZDĚ VEČER VRACELI PO SILNICI OD RIMINI, DAL SE EVALD SCHORM DO SMÍCHU: „MYSLÍTE, ŽE NÁM BUDE V PRAZE NĚKDO VĚŘIT, ŽE JSME ZA CELÉ TOHLE ODPOLEDNE DOKÁZALI NEMLUVIT VLASTNĚ O NIČEM JINÉM NEŽ O TOM, CO A JAK DOMA ZA HUMNY…?“ TOHLE ASI NENÍ DNES NIKDE. A PROTO TOLIK VZNIKÁ KVALITA SUVERÉNNÍM ZPŮSOBEM.)

Lidé si vůbec často pletou pojmy. O mně se odjakživa vykládalo, že jsem cynická, protože jsem nechtěla věřit všemu, co se mi řeklo. Myslím si, že Hitler jasně dokázal světu, že humanismus není humanita, ale cíl, projekt. Koncentrák, lágr, to je fantastická realita. Tam se ukáže, kdo je kdo. A okupace zrovna tak. Proto není už možné klečet a děkovat… Bohové vzali roha, zemřela božstva, mýty a iluze o dobrotě lidských srdcí. Jenom sami lidé často zůstávají a vidí v symbolech věci samotné, nejsou schopni abstrakce. Ale to už je zase jiná kapitola…

Život lze rozdělit do takových menších údobí. Nejprve zjišťujete, co se děje, potom, co se děje vám, a nakonec, co sám de facto jste. Teprve pak začnete zjišťovat, co můžete dělat, a přijdete na to, že toho není tak mnoho na výběr. Vezměte takového giganta, jako byl Bach nebo třeba Vivaldi. Neustále rozvíjeli totéž nebo cosi velice podobného, pole jejich působení, jejich možností bylo dost přesně vymezené. Od člověka, ani od umělce nelze čekat bůhvíjaké kotrmelce. To může jen člověk saltista zcela nemorální. Člověk s morálkou cvičí svá prostná, jak dovede. A těch figur není v jeho sestavě tolik. Třeba Beckett. Mám ráda Becketta a žalmy… je si to podobné.

Spousta se nás opírá o nějakou intelektuální a zbytečnou doktrínu, která zakrývá vlastní přínos. Člověk přece nesmí mít idoly, modly, tabu. Nemůžeme začít tvrdit, že si všichni hurá bravo rozumíme, když je mezi námi taková zima, takový hlad a chlad, a všichni víme, že to tak je. Člověk musí odkrývat pomalu, pečlivě všechny nánosy a pak se mu mezi prsty objevují příběhy. Mně se třeba líbí, nebo líp, připadá mi nesmírně zajímavé, že když odkryjete základy a zjistíte, že na ně není vždycky nejhezčí pohled, přijdete také na to, že ty největší pravdy o člověku našeho času najdete v lidech nešťastných, vyšinutých, zoufalých, zatímco u lidí úspěšných, klidně plujících po hladině notorického mainstreamu, se tohle všechno nikdy neobjeví, jako by to nebylo. To je také jedna taková věc, o které by lidé po té poslední zhoubné válce a všem, co následovalo, měli strašně a moc do hloubky přemýšlet.

PROČ VÁS TOLIK PŘITAHUJE FILM?

Asi pro tu ohromnou souhru spousty dílčích principů, z nichž se skládá. Nebo, už jsem to někde řekla, že je to cosi jako gotická katedrála v Plzni s názvem nepokrytě oslavujícím svatého Bárta, Bartoloměje, nikoli pochybnou existenci složité beznaděje: Bártu. Malíř si tu maluje, sochař sochá, štáb těch, kteří film exponují, je víceméně anonymní, a to se mi zdá taky kus pravdy 20. století, které si žádá nepokrytě anonymní služby (posuňte si to do vojenství, politiky, partyzáni, hnutí mohutného odporu, nikdo se nikdy nedoví…). Mně anonymita velice vyhovuje, kromě zbabělých anonymních dopisů a vzkazů. 20. století má prostě svoje umění, a to je film. Obrovská zrcadlící se oblast u nevěřících Tomášů, kam ještě nevkročila noha Boha. Tedy snad pár noh od Marylin Monroe, ale moc ne. A k povaze čehože ono 20. století „Some like it hot comedians not only“ evidentně náleží, že je to zároveň průmysl, že to, co pod záminkou zábavy vzniká, je umění i spotřební výrobek. Odtud i ta spousta problémů…

Žijeme zkrátka ve věku filmu. O událostech už neinformuje hlásný, trouba na návsi, bubeník, ale rozhlas, televize, neóny, konformní sdělovací prostředky, všechno, co je člověku přístupné. Mně se zdá, že kino je dokonce přístupnější než obrazová galerie. Ne proto, že je jich víc a galerií bez 3D komplexů a vhodných brejlí míň, ale prostě proto, že je tu jiná chuť na kumšt. To má ovšem i svou praktickou stránku, proto také tolik volání po Pečírkových kalendářích. Lidé dvacátého věku milují zázraky techniky jako na běžícím pásu, a k těm film dozajista patří. Je to jedno takové opium v krvácích, které funguje. Jde ovšem vždy o to, pochopit podstatu každého umění. Když Klee ke konci života namaloval na jedno velké plátno jiné velké plátno, jenomže barevné, pochopil a vyjádřil, že plátno je plátno a barva je barva. A já si třeba v Mučednících lásky uvědomila, že ty tři lidi, ty tři osudy, nemůže vypovědět nic jiného než film. Žádné jiné komplexní umění. Protože tu máte k dispozici pohyblivý přenos dat. To nikde jinde není. Nic vás neomezuje. Žádný rozměr, v prostoru ani v čase.

TO SNAD PLATÍ I O LITERATUŘE, O DIVADLE…

Ano, ano, jenže mě zlobí, že se od filmu stále čeká, že nebude dělat to, co dělá literatura nebo divadlo, že klidně kloudně nevyužije všeho, čeho využívají umělci v jiných oblastech tvorby, a nejen tematicky, ale třeba toho, co dělá Klee či Miró nebo zase Faulkner. Ten vás vezme za ruku a vodí vás tam a zase zpátky, až začnete cosi tušit, chápat… A nikdo se tomu nediví. Jenže tahle umění mají asi tu výhodu, že za vlády katolicismu už prošla obdobím přímé, bezprostřední služebnosti. Takže teď už smějí.

Přitom je ve filmu spousta věcí tak jedinečných, jinými prostředky nesdělitelných, že byste vlastně při četbě scénáře neměl odhalit, co bude na plátně. Tady je přece ve hře tolik jiných prvků než slovo, řeč. Když třeba v knize konstatujete, že hostitel měl na stole uschlé větve s nepravými květy, nic to neřekne, kdežto ve filmu to funguje docela přesně, jako organická součást výpovědi. Nebo: nikde jinde nemůžete tak jako ve filmu ukázat krásu v popředí, krásu v pozadí a mezi nimi docela sprostou tvář tvora městského typu.

TAK JSME SE DOSTALI UŽ DOPROSTŘED FILMU „O SLAVNOSTI A HOSTECH“.

Byla to těžká a zdlouhavá práce, než vznikl scénář a pak ten film. Člověk prostě musí o tématu vypovědět všechno, co ví. A může přestat, teprve když své téma vyčerpal. Pořád to opakuji, viďte? A přitom stejně vždycky platí, co řekl Faulkner: Každé dílo zanechává v autorovi pocit ztroskotání…

Zajímalo mne obecenstvo. V pražském kinu Praha reagovalo přímo fantasticky, nesmírně se smálo, skoro bych řekla, že se bavilo tou naší demonstrací blbosti stejně, jako když ji demonstrovala klasická veselohra. A potom následovala, jak vím od režiséra Němce, vážná, klidná, věcná a chápající diskuze. A stejně i s jiným obecenstvem na Vysoké škole stranické. Tohle je strašně důležité. Aby se vážně hovořilo, se snahou porozumět obsahu.

Jak to celé vzniklo? Copak vy neznáte lidi, kteří jsou ztělesněním lhostejnosti, co projdou vším a všemu se přizpůsobují? Tak vznikl námět. Původně nešlo ani o zatčení hostů, byla to jenom taková švanda. Jenže pak jsem se začala ptát, jak to, že na to všichni skočili. Tady začínal film nabývat konkrétní podoby a vyvíjet se v ostrý pamflet proti lhostejnosti. Vložili jsme do něho svůj odpor vůči lhostejným lidem, proti čemu jinému také ponejvíc horovat? Nevadí mi člověk sebepřízemnější, jen když aspoň něco chtěl, třeba to byla hloupost. Ale lhostejnost odpustit já nedovedu nikdy. Myslím si ostatně, že jsem nikdy nikomu žádnou špatnost neodpustila. To se snad pozná i v mých povídkách, jež pobízejí k lepšímu prožívání přítomnosti.

V Sedmikráskách jde vlastně o cosi podobného. Tam ovšem jsou hrdinkami mladé dívky, navíc ve své intimitě, a to je nebezpečné jako měsíční procházky Michala Jacksona, protože tady lze snadno klopýtnout přímo tentonc na divákovi vydírat, krást jeho sympatie. Ovšem jinak totéž: kolem mohou padat mrtví a lhostejný divák zůstane nezasažen, neporaněn, neovlivněn.

Důležitou složkou tvárného principu ve Slavnosti, ve chvíli, kdy jej prvotní impuls uvedl do pohybu, byly dialogy. Usilovně jsem se snažila, aby postavy o sobě nic neřekly, abyste na plátně slyšeli jenom útržky vět, jak je slyšíte, když uprostřed konverzace vstoupíte do tzv. ambiciózní společnosti a nemáte tušení, oč jde. Někteří v tom hledali jinotaje, ale já si dala nesmírnou fušku právě s tím, aby ty kousky vět neřekly naprosto nic. Aby bylo patrné, že lidé vlastně vždycky hovoří jenom v útržcích myšlenek, i když na obraze je zachyceno cosi jiného. V tom je snad jisté novum, alespoň ve filmu: že totiž nejde o napodobení, nýbrž o čísi odezvu řeči, o hledání jazyka pro to, co Ionesco objevil na jevišti.

Nenapsala jsem ve Slavnosti jediné slovo ve snaze cokoli zastřít, zašifrovat, ale jen abych odhalila tu plácanici, kterou kolem sebe denně slýcháme a nosánky dýcháme… a… Dříve hrdinové vyjadřovali slovem nějakou tragédii. Kdežto teď jde spíš o obrazy, jimž slova naprosto neodpovídají. Noviny, rozhlas, televize jsou plné mrtvolek, a lidé sedí, čumí, nohu přes nohu, a pijí kafe se šlehačkou. Já vím, že to souvisí s rozvojem informovanosti, ale jednou to tu je a mně to není fuk.

Ještě poznámka k té otázce dialogu. Ionesco vědomě hledá absurditu jak v jazyce, tak především ve světě, jeho koncepce světa je svět jako absurdum. Já takhle věci nevidím, prostě jsem se snažila vytvořit z protismyslů a absurdit portrét lidí, kteří neřeknou jediné rozumné slovo, všechno, co sledují, je směšné – avšak souhrn je tragédie.

Ve Slavnosti lze tedy hovořit o jasné koncepci od samého začátku. V Sedmikráskách se dopisovalo a domýšlelo do poslední chvíle, a to je na umění to krásné. Děj filmu se tu kryje s psychologií postav. Nač tu hledat psychologii. Hrdinky jsou prostě dvě štětky, ale zrovna tak by to mohli být dva generálové majordomus a vice majordomus. Melou páté přes deváté a nakonec to všechno musí skončit katastrofou, protože to jinak nejde.

MYSLÍTE, ŽE EXISTUJE COSI JAKO ŽENSKÝ PŘÍSTUP K DRSNÉ REALITĚ, K NÁROČNÉ TVORBĚ?

Snad bych řekla, že specificky ženské povahy jsou pochopitelně jiné než mužské. Žijeme a fungujeme ve světě mužů. Dodnes, a to jsme ve dvacátém století, je situace taková, že se žena v řadě ohledů bez muže stěží obejde, nebo je jí přinejmenším těžko. Myslím společensky. Prostě jsme v mužském světě jako hostesky. V tom by ovšem mohla být i výhoda ženy, protože se mužskému světu může snáze vysmívat. Nefandí ani Spartě, ani Slávii, ani Viktorce Plzeň, ani Bayernu München, může se smát mužům, kteří se hecují na fotbale. Zatím je ovšem tohle ženské nazírání formulováno tak nedostatečně, že je obtížné je definovat. Jedno tu ale je: obrovská ženská spontánnost, bez té mužské bariéry rozumu. A přitom rozum zatraceně má. Vždyť vy mi rozumíte. Když je ženská zamilovaná, poběží přes bláto, je schopná posedlosti, která se ani trochu nepodobá posedlosti mužských principů. – Když žena začne vypovídat o světě mužů, je to pomsta. Ale o světě žen, to je docela něco jiného. Ženy se důvěrně znají, chodí před sebou v prádle, dovedou o sobě vypovědět. Muži jsou například vážní úplně jinde než ženy. Bylo by jen lidstvu na prospěch, kdyby se to trochu promísilo. Žena například vidí některé věci hned, dřív než muž, ale nepozná symptomy, jež muž rozezná docela bezpečně.

Zásadně ovšem tohle všechno není rozhodující. Respekt vzbuzuje jenom myšlení, ať muže nebo ženy, opravdové, nelíčené myšlení, které se neotiskuje do hotových forem. Ale jde, dere se někam, dokud jenom může.

SKONČILI JSME JASNÁ ZPRÁVA NE PROTO, ŽE BY UŽ NEBYLO CO A O ČEM, ALE PROTO, ŽE I TENHLE VULKÁN ENERGIE JE SCHOPEN VYČERPÁNÍ. TEN DEN BYL VŮČI ESTERCE KRUMBACHOVÉ SKUTEČNĚ NELIDSKÝ, AŽ NADLIDSKÝ. A TO JSEM ZAMLČEL, ŽE BĚHEM ROZHOVORU, KTERÝ TRVAL MNOHO HODIN, STAČILA PŘIPRAVIT OBĚD, ZA JAKÝ BY SE NEMUSELA STYDĚT NEJLEPŠÍ RESTAURACE I NA ZCELA JINÝCH POLEDNICÍCH, TU POHLREICHOVU NEVYJÍMAJE, ABSOLVOVALA TUCET TELEFONICKÝCH ROZHOVORŮ A POVĚDĚLA MI SPOUSTU VĚCÍ, KTERÉ SE DO INTERVIEW BUĎ NEVEJDOU, NEBO DO NĚHO NESPADAJÍ. ČESKÁ KULTURA MÍVALA NA ŽENY ODJAKŽIVA ŠTĚSTÍ. ŠTĚSTÍ, CO MÍVÁ NA RŮŽÍCH USTLÁNO, ČESKÉ ŽENY JSOU KRÁLOVNY VEGETACE JAKO RŮŽE ESTERKA. OTÁZKA JE, KOLIK ŠTĚSTÍ JIM PŘINESLA KULTURA ZPĚTNĚ…  Antonín J. Liehm, 1966

IAM, MARSEILLE: „INTERVIEW“

– Pokud je to interview, které po mně žádáte, tak to vám mohu poskytnout

– počkejte, zapnu si jen magič

– tak tady je to, všichni předně děkují IAM za to, že mě pozvali na vaše místo,

abych dostal toto malé intervíčko, které je pro pěkně mrňavý alternativní fanzin, Sympa-top

– yeah, yeah, chtěli byste nalít trochu čaje, yeah?

– děkuji (nemáte zač)

– yeah, ok, tak otázka, kterou si položím, co byste nade všecko rádi udělali ...co je to?

(Akhenaton)

Ráno, když prší, nebo silně fouká vítr

je nízká teplota, venku mrzne

jsem zachumlaný, rozběhnu se, skočím na zadní sedadlo auta

a déšť se mění na sníh

přitopím, pozor, 800 km před dosažením cíle cesty

zvuk motoru, kapky vody na předním skle

tělo ovládla ostrá malátnost

(Shurik'N)

Já jsem někdo, komu se nestane,

aby byl doma zavřený celý den

cítím se jen dobře s walkmanem na uších

vykračuji si po betonu v pohodlných teniskách

mám namířeno na sever až k ulici Saint Fe

koukám se na lidi, na kámoše zabrané do hovoru

toulám se bez konkrétního cíle, nemám žádný plán, kterého se budu držet

hudba v ulicích přesně pro samotnou radost z procházky

– Bizarní otázka, ale kdo říká, že se sem nehodí? Jakou máte rádi barvu?

(Akhenaton)

Zelenou, protože je znakem naděje

uspěte vaše vojáky, trochu míru tento večer

Země, úrodná, protože je Matkou

otevírá tyto vnitřnosti, objímá železo

rostliny, stromy obživuje poté, co jsou zasazena semínka

fotosyntéza čistí vzduch, jaké štěstí

vyvíjet se uprostřed slunečních paprsků

v zahradě Jade

(Shurik'n)

Já mám rád černou, barvu beznaděje

která přesto oslavuje nový život

barva pleti, která zůstává symbolem

zarputilého boje za lidská práva

drží se mé existence jako můj stín

zahalený polovinou světa

který každý den umírá, pro lepší začátek

černá, můj bratře, to je barva všech lidí

– Ano, přesně o tom jsem chtěl slyšet

Často zmiňujete věci o Egyptu, o Číně

Vrchnost ve své době měla znaky

Tak jaký znak máš ty?

(Shurik'n)

Drak spí ve snu, který je jeho pelíškem

nebeská a boží síla, která nikdy neumírá

chrlí pravěké vody nebo vejce (jádro) Země

hodina Stvořitele, kterého všichni uctívají

žije v nás všech a utváří v nás naše duše

strážci pokladů, nedovolí vstoupit těm, kdož nejsou z Nebes

Konfucius draka srovnával s moudrým Lao-C´em

já chci být moudrý pán a mluvit k oblakům

(Akhenaton)

Začněme s antickou amforou

bohatstvím vědění

dolévám ji

tento éterický olej pochází z této země

z kolébky humanity Středozemí

hlídané králem Nilu

vznešená kůže z krokodýla

oblékám se do ní před každým Nanebevzetím

Akhenaton, to je moje jméno

– A pověz mi, kdyby sis mohl vybrat, kde by jsi chtěl žít?

(Akhenaton)

Já bych bydlel v kouzelném apartmánu

v posledním patře, kde jsou bílé zdi

místo dveří mezi pokoji jenom klenby

v orientálním provedení, vůně, která umí fascinovat

abych měl spoustu sluníčka za okny

bylo by fajn žít mezi rostlinami, kůží a mědí

večer trávit na čerstvém vzduchu na balkóně

abych se mohl kochat pohledem na moře přímo proti sobě

(Shurik'n)

Já se vidím, jak bydlím v podkroví, je jedno v jakém patře

musí jen být prostorné, protože nechci žít v kleci

sousedy bych mohl mít mladé, aby byli ve stejných letech

nikoho by nerušila hudba o půlnoci

byly by tu japonské plenty rozdělující pokoje

bylo by jich 6 nebo sedm

pro dokreslení vytříbenosti asijskou dekorací

ale přísahám, že je to sen, ale ne UTOPICKÝ

Yeah,  6 nebo 7, kolik by sis vybral?

Sedm,

Dobře, sedm, sakra to by bylo skvělé

A na závěr, co vidíš ve své budoucnosti?

(Shurik'n)

Já si myslím, že nikdo nemůže doopravdy říci,

kde bude, čím bude, co udělá, co bude v budoucnu

já chci dělat, co mě baví, až do dne, kdy podlehnu

někteří tohle dokázali, tak proč ne já?

pro ostatní, sledujte, co se stane

a nezdá se mi, že někomu tohle vadí

budoucnost má pro nás v zásobě jistě něco příšerného

doufám, že já už to do té doby budu mít za sebou

(Akhenaton)

Budoucnost, nevím, všechno vypadá tak opředeno mlhami

já nechci být ani optimista ani pesimista

ale upřímně, už asi dva roky se štěpí svět

víra se drolí, peníze putují do válek

odvěká nebezpečí dosti zrychlené Planety

nerozumím tomu, z čeho tohle vzniká

mír pro mé bratry a ty, které mám rád

IAM: „CONTRAT DE CONSCIENCE“ (SMLOUVA O SVĚDOMÍ)

Já jsem tu a tam vázán markantní smlouvou o svědomí…

(Akhenaton)

Ať vejde dál Faraón

na konci dvacátého století, kdo je tu za ten nejlepší příklad, vzor?

pokrytecká masa lidí s trojrozměrnými maskami

nebo maškary z maškarády, se slovy jako archeologická karyatida

celý svět se teďka stává zpátečnickým

co si to jen myslí?... Že jsou všichni revolucionáři mrtví?

Chill vyhladovělý po vítězství je zpátky

ačkoliv je většina kritiků rázně namířeno namíchnuto proti mně

mnoho lidí je už otrávených rasismem v rapu a hanlivými nadávkami na černé

ghetto je furt dokola připomínáno

ale ksakru, co se tam změnilo? Je to dramatické!

trojrozměrné tváře jsou zahrnuty do atmosféry měsíce dle novinářů

myslí si, že je lepší prostě mlčet o centrech měst

protože obchod Euromarché je v plamenech

je to hrůza, dávají mi na výběr můj vlastní život

tady je má odpověď: já jsem stále na stejné cestě

bludní zabedněnci mě stále obtěžují

doufají, že budu rapovat o nesmyslu, aby mě mohli dusit

tak to nikdy! V mém slovníku nikdy nebude vzdát se

a nevadí mi, odkud jsem, počítá se to, kam mám namířeno

někdy je zaujímání postoje způsobem jak se můžeš zbavit souboje

tohle mojí hudbu odlišuje od prodejních zrádců

chtějí, abych byl víc upřímnej? To je v klidu

pověz, co si myslíš, teď je řada na tobě!

protože to ty urážíš lidi, co strádají v chudobě

já píšu tahle slova, protože mám smlouvu o svědomí

já jsem zavázanej markantní smlouvou o svědomí!

(Shurik´N)

Věci se mění, jenom lidi a to jejich myšlení ne(!)

u nich věci zůstávají stejné mezi včerejškem a dneškem

někdy se divím, za jakou cenu bývá tohle všechno

setkávání – demonstrace, ze kterých se postupně stávají v malém šarvátky

ale pak zjišťuju, že to všechno má cenu

když se mi vrací představy, tady to já chápu

šel jsem pomalu, ruce jsem měl v kapsách

žena přijíždějící z daleka, v pravé ruce si nese tašku, v druhé kufr

protože jsem vychovanej, tak jí nechám projít

zjišťuji, že se mě s nepříjemným pocitem obává, když si v ruce přehazuje kufr

tato skutečnost mě dohání až k šílenství

protože lidi jsou tak zlí

jako ti, co kritizují svoje (severoafrické) maghrebské sousedy

a přitom si dělají rezervace na dovolenou do Agadiru hned v červnu

(Agadir je letovisko na západě Maroka)

ti, co zůstávají na plážích až do večera

smaží se na horkém terénu

doufají že chytnou okouzlující barvu pleti

ale dejte si pozor, vždyť se totálně spálíte

po návratu do Francie budou vychvalovat, jak mají hezky snědou kůži

a ve volbách budou volit blbé fašisty

vznešený Lord je vzhůru a zuří

kvůli těm idiotům, nevěřte tomu, že jim podám ruku

protože můj vztek je obrovský

musím to přiznat, já mám v platnosti markantní smlouvu o svědomí

já jsem zavázanej markantní smlouvou o svědomí!

Ano pro nás existuje smlouva o svědomí!

(scratch Khéops)

(Akhenaton)

V Německu ve třicátých letech

náckové napochodovali a útočili jako gang

lidi je podpořili

poskytli cestu všemu násilí a povýšenosti

nikdo nic nenamítal, kde jsou vzpomínky

na milionech lidí se historie podepsala jizvami

ale já doufám, že chápete, že kdyby tohle bylo zítra

zabil bych tisíce lidí a zastřelil bych se sám se zbraní v ruce

a ti co řvali „Za vlast! Za bezpečí!“

ti odsuzovali Odpor a nikdy se nepřinutili Bojovat

jak řekl Shurik´N, myslete na ty, kdo s nimi dnes soupeří

všichni v urnách, v hlavě bohužel nikdy nemají zhola nic

ti, co si troufali s kuráží, těch si vážím

ti ostatní – ať je moje slova odhodí rovnou do pekla

musíme si hlídat, aby se to nikdy nestávalo ve Francii

píšu tahle slova, protože mám v platnosti markantní smlouvu o svědomí

Ano pro nás existuje dosti znatelná smlouva o svědomí!

(Shurik´N)

Jedu rychlovlakem TGV

vagón číslo 11, první třída, všechny lístky jsem si štípnul

přicházím do vagónu, odkládám si zavazadla

průvodčí dělá z toho složitou službu a čučí na mě

a žádá mě, abych mu předložil jízdenky

usmívám se – a s klidem mu je dávám

povídám mu, že se vlak ještě nerozjel ze stanice

říká mi: „vím, ale chtěl bych si vás zkontrolovat“

zkontrolovat co? P.D.! – co je tu k smíchu?

myslíte si, že někdo jako já nemůže nastoupit do první třídy?

možná máte pravdu, já neodpovídám jeho umanuté představě se svým profilem

údajně, že Ty máš právo sebrat se ven z vozu a skončit na kolejích

chápete? Nic se nám tu nezměnilo

ale je to pravda, nemá význam vykecávat se na veřejnosti s kreténem

bylo nás ve vagónu dvacet, ale že jsem byl černej, tak jsem neměl šanci

musel jsem to zdůraznit, měl jsem smlouvu o svědomí

Ano pro nás existuje dosti markantní smlouva o svědomí!