Co na tom...

že kouzlo slov navždy rozpilo se

v přílivu osamělých dní.

Stejně už nikdo neměl sílu znova jej vyslovit.

Třeba tytéž konce,

opakujících se přesmyček podzimu,

i z jiných začátků

pro nás přišly by si.

 

Po nich zůstala podivná magie ticha.

 

Ty zimu přespáváš

po cizích zahradách,

já po setmění hubím démony,

které stvořil jsi ty.

Měl bys vědět,

každým dnem

ve mně tvé otisky mizí

a cizí množí se.

 

V přesných řádcích

 

zatím ještě dřímá           

ohnivý rytmus noci,

když po paměti,

v obrysech zašlých dní,

nelehce

i to málo ze sebe hledám.

Nestěžuji si.

 

I nebe je poseté konci…